Michal Vybíral: DOKUMENTY 175. Projekt „Řeka"

pondělí 13. listopadu 2017 ·

Ještě jednou se vrátíme k tématu projektů. Tentokrát s využitím zkušeností dětí z dramatické výchovy.


Projekt je, když...


Za metodikou projektů stojí myšlenky tzv. koncentrace ve "smyslu stanovení společných "jader", "základů", "situací" či "jednotících myšlenek",kolem nichž je učivo koncentrováno." (Valenta a kol.: Pohledy – projektová metoda ve škole a za školou. IPOS ARTAMA, Praha 1993, s. 2–3)

Principy koncentrace mohou být různé: Oproti sobě se povětšinou staví disciplinární, tj. vědní a předmětová seskupení (př. biologie, přírodopis), a tzv. globální (celostní), interdisciplinární přístupy koncentrované okolo témat zkoumaných z různých pohledů nezávisle na vědních disciplínách. Valenta (cit. d., s. 4) definuje čtyři možné typy koncentračních jader: obecné téma (Řeka, Voda), konkrétní podnět (Společný výlet), problém (často ve formě otázky – Proč prší? Jak se pohybujeme?) a výchovně – vzdělávací cíl (prvotním cílem je změnit osobnost poznávajícího, obsah aktivit je až druhotný – např. rozvoj sebevědomí či sebeuvědomění a případná změna "životních hodnot"). Je ovšem samozřejmé, že v konkrétních projektech se možné typy jader velmi často prolínají.


Jak se "pravý" projekt pozná?

Stručná obecná charakteristika je asi tato: Projekt je koncentrován okolo určité ideje. Na základě zapojení celé osobnosti žáka má přinášet změny jeho osobnosti. Tato změna osobnosti žáka je umožněna poznáváním, při kterém žák získává a zpracovává nové zkušenosti. Na tvorbě obsahu a případně i formy projektu se žák podílí a přebírá za něj odpovědnost. Ve skupinových a celotřídních projektech je navozována komunikace a kooperace mezi žáky, bez které není možné projekt vyřešit.

Základní kroky projektů jsou obvykle tyto čtyři:
1) Záměr (vzniká cestou od podnětu k formulaci východiska, jádra, problému či cíle)
2) Plánování (vytyčení základních otázek, témat, typů činností atd.)
3) Provedení
4) Zhodnocení (jak dětmi, tak učitelem ve vzájemném dialogu)

Při plánování a provádění projektů je vždy otázkou role učitele. Jeho role mohou nabírat různých podob od nezúčastněného pozorovatele po roli vůdce. Další, nikoliv takto vyhrocené, mohou být role organizátora, mluvčího, rozhodčího, moderátora, podněcovatele atd. V projektech užívajících dramatických postupů může učitel vstupovat i do rolí fiktivních postav (rybář, honěná velryba, král čarodějů atp.).

Členit projekty je možné z mnoha různých hledisek. Z těch nejdůležitějších vybírám tyto (dle Valenta, cit. d., s. 5–6):
a) dle účelu – problémové, konstruktivní (např. stavba modelu pyramidy), hodnotící a drilové
b) dle navrhovatel – iniciované žáky, učitelem,
c) dle počtu účastněných – individuální či kolektivní (skupinové, třídní, celoškolní, atd.),
d) dle času – krátké, střednědobé, dlouhé,
e) dle typu koncentrace – v rámci jednoho předmětu, v rámci příbuzných předmětů místo předmětů atp.
Je samozřejmé, že v každém způsobu členění existují mezitypy uvedených druhů.

Stručně shrnuto: Předností projektů je jejich motivační síla často blízká logice života. Projekty zapojují celou osobnost, učí spolupracovat, diskutovat o názorech a formulovat je, řešit problémy, tvořit atd. Jejich možná úskalí mohou být v nutnosti jejich dobré organizovanosti, citlivém odhadnutí míry volnosti a odpovědnosti dětí, funkčním zařazení do celku výuky. Z hlediska organizace je velmi výhodné, pokud učitel může co nejvolněji nakládat s časem pro výuku.


Projekt "ŘEKA"

Projekt je menšího až středního rozsahu, v základní podobě asi 3–5 hodinový, je iniciován i veden převážně učitelem a je určen dětem přibližně ve věku 7–12 let. Byl realizován v různých variantách ve 3. –5. ročníku ZŠ, s dětmi v základních uměleckých školách i s učiteli na vzdělávacích seminářích. Projekt je rozdělen na tři fáze, z nichž II. a III. jsou dále vnitřně členěny.

Cíle projektu v oblasti naukové jsou zaměřeny na prozkoumávání fenoménu řeky. Co tím mám na mysli? Během projektu děti pomocí "her na řeku" zkoumají především různé podoby možných toků řek z hlediska proudění vody v říčním korytu (II. fáze projektu). Centrem zkoumání je vliv různých podob říčního proudu na různé kameny a následně problematika "posouvání, omílání a eroze". Ve III. fázi projektu děti studují texty píšící o řekách a dramatickými postupy vytvářejí model vybraného typu řeky v době normálního života a v čase nenadálé události. Vzhledem k těmto cílům je možné realizovat projekt "Řeka" v hodinách prvouky či vlastivědy ve 3. –5. ročníku. V osnovách projektu Obecná škola se formulace tematického celku "Řeka" objevuje především v tématu "Vodstvo" při učení o místě bydliště, místním regionu i vlasti (vodní toky, vodní plochy, ochrana vod) v tématu, "Vodstvo vlasti" (4. ročník) a "Hospodářský význam vod" (5. ročník) atp.(1) Při realizaci je samozřejmě důležité vycházet z dětských znalostí a případného pozorování konkrétních řek.

Ve školách vyučujících předmět dramatická výchova je samozřejmě možné realizovat projekt v tomto předmětu. Cíle projektu z hlediska dramatické výchovy směřují k rozvoji sociálního kontaktu, rozvoji představivosti a dovednosti vyjadřovat představy pomocí výrazu, "řeči" svého těla v roli (viz. např. cíl "vyjádřit představu pohybem, zvukem, slovy, kresbou apod."). Ve III. fázi, kde je užito mj. prvků strukturovaného dramatu, je rozvíjena dovednost improvizace v rolích a ve fiktivní situaci (např. cíl "Soustředěně, přirozeně a pravdivě jednat při hře v roli).(2)


Schéma projektu "Řeka"


I. fáze – Rozhýbání a uvolnění dětí

1) Honička s námětem "Dravá ryba žere vodní plankton nebo malé rybky"

Jedno dítě má roli (3) dravé ryby, např. štiky. Pokud někoho (v rolích "vodních blech" nebo malých ryb) plácne, chytnou se za ruce a chytají spolu (protože se ryba nažrala a zvětšila se). Pořád však může někoho plácnout pouze původní dravá ryba, tedy dítě, které tuto roli převzalo jako první. Hraje se, pokud nejsou skoro všichni součástí "dravé ryba". V malém prostoru je možné skončit dříve a měnit často dítě v roli dravé ryba, případě velmi malého prostoru je samozřejmě možné hru zahrát ve zpomaleném pohybu (jako ve "zpomaleném filmu") nebo zcela vypustit.


II. fáze – Prozkoumávání možných "vztahů" kamenů a říční vody

1) Povídání o řekách

Typy řek – především o jejich "dravosti" či "lenosti". Možno podpořit představy fotografiemi různých typů řek. Diskuse o působení vody na půdu a kameny.

2) Hra na říční kameny

Každý si zkusí ze svého těla udělat nějaký kámen v řece.(4) Zkoušení 2–3 možných variant kamene, soustředění se na pocit "tvrdosti", který je možné ovlivňovat také zvýšením svalového napětí v celém těle. Učitel je v této fázi rádcem, pomocníkem, provokatérem k hledání.

3) "Kámen a říční vlna"

Hraje se ve dvojicích, jeden se stane kamenem a druhý řekou či spíše říční vlnou. První si vybere jeden z kamenů, který si zkoušel v předchozí fázi. Druhý se nechá jeho druhem kamene inspirovat a stane se vlnou v řece, která na kámen naráží či ho obeplouvá. To znamená, že zkouší nalézt jakoby jeden typ vlny či proudící vody, stále se vrací a svoji vlnu opakuje a variuje. Po chvíli zkoušení této situace si dvojice své role vymění. Pro situaci "narážení vody na kámen" jsou možné dvě varianty:
a) se vzájemným fyzickým kontaktem.
b) bez fyzického kontaktu (jako by to byla ta voda, která se nedostane úplně ke kameni).

Více odpovídající skutečnosti setkání kamene a proudu vody je varianta a), u které je však větší nebezpečí neodhadnuté fyzické síly až agrese u některých dětí. Varianta b) toto nebezpečí omezuje a zároveň může vést k větší stylizaci a představivosti.

4) Prezentace "kamenů a vln"

Každá dvojice si vybere, kterou ze svých zkoušených situací ukáže ostatním. Po ukázce může následovat společná diskuse o tom, jakou řeku a jaký kámen jsme viděli, zaměřená na co nejpřesnější popis.

Z prezentovaných kamenů a vln je možné se pokusit složit řeku nebo její část. Děti se společně domluví,jaké vlny by asi v řece mohly jít za sebou, a postaví se jako kameny postupně do řeky. Je samozřejmé, že se jedná o "zkratkovitý" model, takže mezi některými vlnami by ve skutečné řece muselo být mnoho metrů až kilometrů, než by se řeka změnila a mohl by se tam objevit prezentovaný typ vln. Poté se všechny děti v rolích vln postaví nehybně před svůj kámen. Na učitelův signál začne téci voda v řece tak, že se dá do pohybu dítě v roli první vlny v udělané řece (pramen nebo vlna nejblíže pramenu řeky). V okamžiku, kdy se dostane za svůj kámen k další vlně v pořadí, dotykem předá impuls této vlně a zastaví svůj pohyb. Tak postupně "proteče" celá řeka. Toto cvičení je možné dělat jak bez zvuku, tak se zvukem, který dělá každé dítě v roli právě se pohybující vlna. Je možné ho také zkoušet vícekrát s tím, že si děti ve dvojicích vymění své role.

5) Skupinový kámen a řeka

Toto cvičení děláme pouze s dětmi, které jsou navzájem citlivé a nehrozí u nich příliš použití neodhadnuté fyzické síly. Cvičení je v základu kolektivní variantou předchozí části. Děti se rozdělí nejlépe na dvě, při věším počtu na čtyři skupiny. Každá skupina si vymyslí a připraví "sousoší" představující jeden kámen utvořený ze všech těl členů jedné skupiny. Poté 1. skupina předvede svůj kámen, 2. skupina si ho dobře prohlédne a rozhodne se, z které strany bude na něj řeka narážet. Pak se 2. skupina společně stane řekou, která na kámen naráží, obeplouvá ho atp. Také zde se tato situace opakuje několikrát. Její ukončení záleží na odhadu a citlivosti učitele. Je jasné, že zde dochází k fyzickému kontaktu, který může způsobit rozrušení až rozpad kamene. To samo o sobě nemusí být na škodu, protože to dává možnost vyzkoušet sílu a erozní působnost vody "na vlastní kůži" a také se tu nabízí možnost pro silnější prožitek situace kamene a narážející vody. Je však třeba vždy dbát na to, aby se síla narážející vody nezměnila v samoúčelné vybití. Po akci je vždy třeba mluvit o svých zkušenostech, a pokud se objeví nějaké prvky neúčelné agrese, je potřeba o tom otevřeně hovořit dvojnásob.

Po provedení si skupiny své role vymění. Pokud jsou čtyři skupiny, vystřídají se postupně všechny. Za této situace je také možné, aby se děti v rolích diváků pokusily o ozvučení řeky podle toho, jaká řeka je právě dětmi tvořena. To může umocnit zážitek dětí v této akci.


III. fáze – Fenomén řeky jako téma učení

1) Asociační kruh na slovo "řeka"

Všichni sedí v kruhu a postupně říkají své asociace. Kruh může proběhnout několikrát. Jde o jakýsi "brainstorming", myšlenkovou asociační bouři, při které se objeví většina výrazů souvisejících s fenoménem řeky. Děti si tak mohou uvědomit různé aspekty jednoho tématu.

2) Studium materiálů a knih pojednávajících o řece

Práce probíhá ve skupinách, děti zpracovávají informace a pak si své poznatky navzájem prezentují. Je také možné dělat výtvarné modely určitého typu řeky atp. Pro následnou práci je dobré si vybrat určitý typ řeky (např. "horská, prudká řeka", "velmi pomalu tekoucí řeka v lukách", "řeka ve městě v regulovaném korytu" atp.).

3) Utvoření modelu vybraného typu řeky metodou společného "živého obrazu" řeky a jeho ozvučení
Všichni se postaví do jednoho velkého kruhu. Úkol zní: "Vytvoříme teď všichni společnou fotografii řeky. To znamená, že námi utvořený "živý obraz"(5) bude mít vlastnosti jako fotografie: Nic se na něm nehýbe a nejsou slyšet žádné zvuky. Každý se může stát čímkoliv v řece nebo v nejbližším okolí řeky (takové řeky, na které jsme se společně domluvili). Do velkého prostoru uvnitř kruhu, kde řeku utvoříme, budeme vstupovat postupně a po jednom. Každý, kdo do prostoru vstoupí, si najde místo, kde chce být, řekne, co a v jaké situaci bude představovat, a zaujme svou polohu. V té poloze musí vydržet, dokud nebudou řeku tvořit všichni."

Učitel dbá na postupné vytváření, v případě více zájemců najednou může pohybem ruky naznačovat, kdo má jít. Je důležité, aby se děti stále snažily vnímat a vidět celek a nechaly se jím ovlivňovat v tom, co chtějí představovat.

Po utvoření obrazu řeky se pokusíme o jeho ozvučení.(6) Požádáme děti, aby si našly zvuky, které by mohly být slyšet na takové řece, jakou jsme utvořili. Po chvíli zkoušení opět nastavíme připravený nehybný obraz řeky a nastolíme tuto situaci: "Já (učitel) budu v roli kolemjdoucího chodce procházet po břehu naší řeky. Tam, kam vejdu, se ozve vámi připravený zvuk, který vydává řeka a její okolí. Jak půjdu dál, bude se přidávat další zvuk řeky, vždy tam, kudy budu právě procházet, až nakonec bude slyšet celá řeka."

Jakým způsobem bude učitel s nastolenou situací řeky pracovat dál, je zcela na něm a na cílech, které si zvolí. Pokud bude chtít dále dramatickými metodami pomocí improvizací pokračovat ve zkoumání, je dobré nalézti moment, který by vnesl do improvizace obsahovou změnu do běžného života řeky. Tato změna by v kontrastu ukázala různé možné formy této jedné řeky, čímž se může posunout poznání dětí. Výrazná změna také způsobí, že se v improvizaci začne něco dít, že "o něco půjde", že se zvýší její dramatické napětí. Tento moment může učitel (společně s dětmi) objevit až během vytváření fotografie řeky, dle toho, co konkrétně vzniklá situace nabídne. Proto dále nabízím pouze jednu ukázku z možností, jak fenomén řeky zkoumat. V případě použití navrženého postupu musí učitel také zvážit, zdali je tento postup vhodný právě pro typ "jejich" řeky.


4) Řeka a povodeň

a) Vznik povodně

Cílem nabízených postupů je více poznat možné změny života na řece v průběhu povodně, případně protržené přehrady (což je však trochu jiná situace). Nejprve učitel vybídne děti tvořící živý obraz řeky k společné improvizaci: "Představte si, že vaše fotografie, váš živý obraz je kouskem filmu o řece, který se zrovna zastavil. V okamžiku, kdy tlesknu, jako by tento film opět začal běžet. To znamená, že se můžete začít hýbat, vydávat zvuky, dělat věci nebo se dostávat do kontaktu podle toho, kým nebo čím v řece jste."

Způsoby vstupu učitele, který "překvapivě" nastolí situaci povodně, mohou být různé. V zásadě jsou dva možné typy posunu a změny děje: tzv. "zvenku" improvizace nebo "zevnitř" improvizace. "Zvenku" improvizace přitom znamená, že učitel v danou chvíli není její součástí, nepohybuje se v ní v žádné roli. Vstup zvenku improvizace může vypadat např. takto: Po krátké chvíli učitel zasáhne do průběhu improvizace vyprávěním (7), podle něhož děti v rolích začnou měnit své jednání na základě změny situace: "Pokračujte všichni ve svém jednání, poslouchejte, co budu o životě na řece vyprávět, a podle toho začněte jednat. (kratičká pauza) Život na řece probíhá celkem poklidně. Až v jednu chvíli, jednoho dne, v období dlouhých dešťů na řece vzniká povodeň. Voda se vylévá ze svých břehů, je jí stále více a více, břehy se ocitají pod vodou, ptákům jsou zaplavena jejich hnízda. ...Jak povodeň postupuje dál a dál, mění se celý život řeky, její hlas už není klidný, ale ozývá se silně a stále silněji, jako dunění. Už to není klidná říčka, ale rozbouřená řeka. ..." Vyprávění učitel přizpůsobuje podle konkrétních rolí, které mají děti v řece, a podle konkrétní situace dění na řece. Je důležité, aby jím pomohl gradaci nastolené improvizované situace.

"Zevnitř" improvizace by učitelův zásah mohl vypadat asi takto: Učitel vstoupí do role (8) rybáře rybařícího na řece a v určitou chvíli začne v roli volat: "Proboha, co se to děje, je tady povodeň, zachraň se, kdo můžeš!..." a začne se chovat dle nastálé situace. Při tomto způsobu může učitel zasahovat do vývoje improvizace uvnitř této improvizace skrze jednání v roli, kterou převzal.

b) "Zvukový kontrast" mezi řekou před povodní a při povodni

Je celkem logické, že během povodně by se výrazně měly změnit zvuky řeky. V jednu chvíli může učitel nastolit větší prožitek tohoto rozdílu pomocí zvukového kontrastu. Zastaví děti v improvizaci slůvkem "ŠTRONZO" (=signál pro okamžité strnutí v pozici, ve které se člověk právě nachází) a zadá tuto instrukci: "Vzpomeňme si teď na situaci před potopou a na zvuk, který tenkrát vydávala naše řeka. Pokusme si teď ten zvuk opět udělat. Až po chvíli bouchnu na tamburínu, udělejte zvuk řeky při povodni. Až opět bouchnu na tamburínu, zase svůj zvuk proměňte na druhý zvuk řeky." Tuto změnu opakujeme několikrát, aby se děti ve zvuku postupně našly, uvolnily se a mohly si rozdíl dostatečně prožít a uvědomit.

c) Zjišťování změn života řeky

Učitel znovu rozběhne dějovou improvizaci a nechá ji probíhat, dokud je v jejím ději určitý vývoj. Ve vhodnou chvíli zvenku posune její vývoj dalším vyprávěním do situace "zklidnění po povodni": "Trvalo dlouho, než začala voda opadávat. Řeka se opět dostává do svého původního koryta. Několik dalších dnů až týdnů se řeka vrací ke svému původnímu životu..." Poté zastaví improvizaci slovem "štronzo" a děti znehybní ve svých pozicích. Učitel použije dále techniku "stopování myšlenek"(9): Učitel bude chodit v zastaveném obraze řeky. Jakmile se některého dítěte v roli při svém pohybu dotkne, sám zkamení a dítě řekne svoji odpověď na otázku "Co se se mnou stalo během povodně, jak se změnila nyní má situace". Každé dítě tím zveřejní své myšlenky. Tak děti, stále v rolích, učiní základní reflexi a zhodnocení prožité situace.

d) Diskuse o prožitém a poznaném, nastolení otázek, studium materiálů

Tato část je zaměřena na společnou reflexi a nastolení otázek k dalšímu učení. Jedním z klíčových momentů této fáze by mohl být text nebo film, který mluví o možných kladných vlivech povodně na celkovou situaci krajiny a území (viz vysychání území a radikální měna krajiny jako ekosystému poté, co se povodním na mnoha místech zabránilo výstavbou přehrady). Touto doloženou informací se vnese otázka, poznávací rozpor, který vznikne mezi "individuální" zkušeností (většinou zřejmě negativní) a možnými kladnými "globálními" důsledky povodně, které se pro jedince mohou kladně projevit až v delším časovém horizontu. To je dobrá výchozí situace pro další učení o vztazích mezi řekou a okolní krajinou. K této části je však třeba si opatřit vhodné studijní texty.


5) Vymýšlení a ukázka etud

Zařazení této fáze závisí na dramatických dovednostech konkrétních dětí i konkrétního učitele. Její zařazení se mi jeví jako vhodné zvláště tehdy, pokud učitel nezařadí do projektu minulou část ("povodeň") nebo její jinou variantu. Tato část je více než na samotný život řeky zaměřena spíše na zkoumání možných vztahů člověka k řece v navržené situaci. Děti se rozdělí do skupin a mají se pokusit vymyslet etudu na téma "Co všechno se může stát, když se někdo rozhodne ke skoku do řeky. Vymyslete samozřejmě, proč onen "někdo" do té řeky skáče." Poté ukázka etud, diskuse o tématech, které etudy navozují. Učitel znalý improvizačních technik může na některé z "obsahově nosných" etud dále pracovat (může užít např. techniku "vnitřního hlasu", "učitel v roli" atp.). Za těchto okolností pak bývá tato část dramatickým vrcholem projektu.(10)


Michal Vybíral

(Ukázka vybrána z publikace: Od zkušenosti k poznání. Pedagogické centrum Plzeň, 1996.)

Zdroj: Vybíral, Michal: Projekt „Řeka“. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, prosinec 1996, č. 4, str. 19–21. ISSN 1210-6313

Texty převedené z archivních materiálů nebyly redakčně korigovány.


Další díly seriálu najdete ZDE.



________________

(1) viz Návrh učebních osnov obecné školy. Portál, Praha 1993, s. 67–71.

(2) viz Návrh učebních osnov obecné školy, s. 121 a 124

(3) Zde je poprvé užito v projektech hry v roli. Tato technika neboli konvence (dle Neelands,J.: Strukturování dramatické práce. Deník dětské scény č. 1–9, s. I. SKS, Ústí nad Orlicí 1995.) může mít velké množství různých podob, od simulace (člověk zůstává sám sebou ve fiktivní situaci a přebírá různé sociální role) až po charakterizaci (člověk přebírá roli někoho jiného i s vlastnostmi dané postavy). Ve většině případů uvedených v těchto projektech děti přebírají vnější znaky dané postavy, ale z hlediska myšlení vnitřně zůstávají samy sebou. Problematika vztahů mezi člověkem, rolemi a vstupem člověka do role je však obecně velmi složitá. Zevrubněji se touto tematikou zabývá např. Valenta J.: Kapitoly z teorie výchovné dramatiky. ISV, Praha 1995, především s. 77–118.

(4) Jde vlastně o techniku "utváření soch": Utvořená socha může zobrazovat věci konkrétní (věci, neživé i živé bytosti) nebo abstraktní (pocity, nálady, hodnoty atp.).

(5) Technika neboli konvence "živé obrazy". Je to vlastně velmi podobná technika jako "utváření soch", ale skupinová – je vytvářena nikoliv socha, ale sousoší (viz též "skupinový kámen"). Užívá se většinou jako akce vytvářející určitý kontext, rámec zkoumané situace nebo příběhu, což znamená, že se odhalují časové, prostorové a vztahové souvislosti důležité pro zkoumané události. Při technice "živé obrazy" "skupiny vytvářejí ze svých vlastních těl nehybný obraz, který vyjadřuje určitý okamžik, myšlenku nebo téma." (Neelands, s. 1995, VII).

(6) Technika (konvence) "zvukové záznamy", taktéž akce utvářející kontext. Obecně se realizuje jako "realistické nebo stylizované zvuky doprovázející akci nebo popisující prostředí. Hlasy a nástroje jsou využívány tak, aby vytvářely náladu nebo zvukové obrazy." (Neelands, s. IV)

(7) Technika "vyprávění": Jejím cílem bývá "utvářet příběhovou linku, atmosféru nebo komentář, může iniciovat drama, uvést do pohybu akci, vytvářet napětí." Jeho prostřednictvím mohou účastníci podávat zprávu "o tom, co se stalo, formou příběhu, doprovázejícího akci." (Neelands, s. XVIII)

(8) Technika "učitel v roli": Řadí se mezi tzv. "epické akce", pro které jsou charakteristické jednání a řeč, které uvádějí děj příběhu do pohybu. Když učitel vstupuje do role, stává se hybatelem zevnitř dramatické situace. Užití techniky je vhodné tehdy, když učitel chce probudit zájem, řídit akci, podněcovat ostatní k účasti, vytvářet napětí, nabízet další možnosti a souvislosti, rozvíjet děj, dávat možnost vzájemně působit v rolích. "Učitel nehraje spontánně, ale snaží se zprostředkovat svůj učební cíl tím, že se zapojuje do role." Jako rozlišení pro to, zdali je či není učitel v roli, může být použit jednoduchý znak (šátek, kravata, čepice atp.), který může později sloužit jako znak zastupující danou bytost v její nepřítomnosti (Neelands, s. XI).

(9) Technika (konvence) "stopování myšlenek": Jako jedna z technik akce s reflexí umožňuje ohlédnout se a zpětně komentovat nějakou akci. "Tato technika zveřejňuje soukromé myšlenky a reakce postav v roli v daných okamžicích akce tak, aby vznikly postoje reflektující události.... Akce může být "zmrazena" a z účastníků mohou být vypumpovány jejich myšlenky." (Neelands, s. XVIII)

(10) Jednou z možností práce na tématu řeka je psaní textů na téma: "Vymyslete a napište příběh, ve kterém hraje řeka důležitou roli."

0 komentářů: