Katka Králová: To je nějaká blbost, ta Nevýchova, ne? Počkejte, co z nich vyroste

úterý 14. listopadu 2017 ·

Nedávno jsem byla v supermarketu a potkala jsem tam maminku s malým, asi čtyřletým klukem. Nešlo si jich nevšimnout. Klouček řval na celý obchoďák. Vynucoval si tím, aby mu máma koupila to modré auto, které křečovitě svíral v ruce.

Maminka ho přesvědčovala, přemlouvala, byla zjevně zoufalá, nedokázala ho dostat od regálu bez toho, že by se strhla další vlna šíleného řevu.
Nejdřív jsem si říkala, že to není moje věc, ale čím dýl jsem je sledovala, tím víc mi bylo jasné, že by ocenili jakoukoli podporu. A tak jsem si troufla. Přišla jsem k nim a říkám: „Můžu vám pomoct? Něco zkusím.“
„Nemůžu mu to koupit, ale je zbytečný ho přesvědčovat. Nevím, co s ním,“ odpověděla mi omluvně maminka. Přemáhala slzy.
Sedla jsem si ke klukovi na zem.
Pláč trochu polevil a přešel ve vzlykání. Říkám mu: „Ty jo, koukám, že to auto moc chceš, viď? To chápu, je pěkný. Ukaž mi ho. Neboj, nevezmu ti ho.“
Zjevně ho to překvapilo. Ze vzlykání zbylo jen posmrkávání a auto se pomaloučku přesunulo do mých rukou. Ještě chvíli jsme si v obchoďáku na zemi povídali a nakonec se nám to povedlo společně vyřešit ke spokojenosti všech.
Na mamince bylo vidět, že jí spadl kámen ze srdce. A tak si říkám, napíšu o tom i vám.
Co myslíte, odnesl si klouček nakonec to auto domů? :) Hned vám to dovyprávím, ať taky vidíte to řešení. Ale nejdřív trochu té anarchie a dříví v lese, jo?


Nevýchova? Děláte si legraci?

To mám svoje děti nechat růst jako dříví v lese??
Za chvíli tu budeme mít stejnou anarchii, jako mají v Americe nebo ve Švédsku.
Abyste se z toho partnerství s dětma nepo… já jsem taky dostala občas přes zadek a přežila jsem to.
Poslední dobou mám pocit, že kdo nejede v Nevýchově, není dobrej rodič.
To už všichni zapomněli vychovávat se zdravym selskym rozumem?
Rodiče jsou pak akorát vyřízený a dítě jim skáče po hlavě.
Dělá si, co chce, pořád se s ním musí o něčem diskutovat, ale hlavně, že je holt partner.


Tohle občas slýchám od rodičů. I když už daleko míň než před 4 lety, kdy jsme názvem Nevýchova podráždili půlku rodičovského národa. Zní to trochu provokativně, že?
A tak se na první pohled může zdát, že vás nabádáme všechno přizpůsobit dětem. Že vám našeptáváme, abyste nad jejich „výstřelky“ přivřeli oko. No, a znáte pak ty konce, začnou vám přerůstat přes hlavu, sprejovat v autobusech, ubližovat ostatním…


Mezitím ale půlka rodičovského národa hlásí: Je to celé trochu jinak!

Nevýchova neznamená nadvládu dětí ani nezájem rodičů, a dokonce to není ani zoufalý pokus vyjít dítěti vždycky vstříc, aby bylo šťastné (zatímco urvaný rodič zatíná zuby).
A co teda znamená? Třeba tohle: V Nevýchově totiž nevěříme na nadvládu dětí. Ale ani na nadvládu rodičů. Pomáháme rodičům a dětem se spolu vždycky domluvit a díky tomu vyřešit problémy, které teď mezi sebou mají. A když je třeba, zvládnout spolu i školku nebo doktora v klidu, jako partneři.
Opravdové partnerství totiž nemá s dřívím v lese nic společného. Leda že by…


To nebylo opravdové partnerství

Co to ale znamená, být skutečným partnerem? Hned vám to vysvětlím.
Skutečný partner je ten, kdo říká, jak věci cítí, vidí, potřebuje, a to stejné chce slyšet ode mě. Je to člověk, který ví, že můj dobrý pocit je stejně důležitý jako ten jeho. Ale nejenom dobrý pocit. I můj názor má stejnou váhu jako ten jeho.
Ví, že inspirovat mě může jen skutečnými činy, ne planými řečmi nebo příkazy. A ví taky, že zastrašování, nátlak a výčitky nemají v partnerství místo.
Protože když se ke mně chová jako k partnerovi, když mě neshazuje, nepoučuje, nerovná, můžu se pak já k němu chovat stejně, s úctou a důvěrou. Vážím si ho a on si váží mě.


Teorie je jedna věc, a praxe?

No, to je hezká teorie, co? Ale jak to vypadá v praxi? Povím vám o tom dva krátké příběhy (a pořád myslím i na kloučka z obchoďáku, nebojte :))
První je klasický. Spěcháte, nic nestíháte, už jste měli být v práci, dítě se vzteká, nechce do školky. Už jste zkoušeli kde co, nic nezabírá. Tak co s tím?
Jedna naše Nevýchovná maminka to s přehledem vyřešila takhle:
Řekla dcerce: „Víš, Martinko, já teď spěchám a potřebovala bych přijít včas do práce. A koukám, že tobě se nechce a že se zlobíš. Moc nám to odcházení nejde, viď? A přitom ve školce už je to pak fajn, co?“
Dítě kýve.
Maminka: „Tak mi, prosím tě, poraď. Jak bychom to mohly udělat, aby se ti dobře odcházelo?“
Dítě chvíli přemýšlí a pak přijde s převratným rozřešením: „Mami, já nesnáším tyhle hnědý kalhoty.“
Maminka: „Takže když vyměníme kalhoty, můžeme odejít do školky v klidu?“
Martinka: „Jo,“ a jde se převléct.
Samozřejmě bychom se mohli dohadovat, jestli šlo skutečně o kalhoty, nebo o potřebu spolurozhodovat, být slyšená, mít svoji důležitost. Ať tak nebo onak, v obou případech funguje totéž: s dítětem se domluvit.
Možná vás teď ale napadá: „No jo, ale to bych se s ním pořád jen domlouvala a nic bychom nestihli!“
Nechcete donekonečna s dítětem diskutovat a všechno stokrát vysvětlovat, že? Ani my.
Výsledkem Nevýchovy není uhoněná, vymluvená máma ani táta ve stresu. To bychom vám moc nepomohli. Pointa je jiná.


Nemusí už vřískat, není proč


Když se totiž začnu s dítětem domlouvat, odpadnou ty stavy, kdy sedí a vříská nebo mlátí vším kolem sebe jen proto, že chce něco jinak. Protože domluva znamená:
Já řeknu, jak to chci a potřebuju, ty řekneš, jak to chceš a potřebuješ, a společně najdeme takové řešení, ve kterém je nám oběma dobře.
A byli byste možná velmi překvapení, jaká skvělá a fungující řešení dokáže dítě vymyslet. Mnohdy jen stačí dát mu prostor. Opravdový. Skutečně partnerský.

Pořád si to nějak neumíte představit? A rozhodně nechcete být žádný sluníčkový rodič? :)
Tak pojďme k druhému příběhu:
To třeba takhle sedíte v obýváku, vaše šestileté dítě něco chce a vy víte, že tohle je výmysl, který by vás zaměstnal na celý den. A protože je dítě váš partner, na rovinu mu to řeknete a požádáte ho o pomoc.
Zeptáte se ho třeba: „Ty, tohle mi nevyhovuje. Jak bysme to mohli udělat jinak?“
A k vlastnímu překvapení neuslyšíte ani pláč, ani větu: „Ale já to chci!“ nebo „Mami, ty jsi zlá.“ Uslyšíte kouzelná slova, která mně osobně vehnala slzy do očí:
„Tak jo, co navrhuješ?“
A najednou víte, že vaše dítě se už nemusí vymezovat, nemusí dělat scény, nemusí kolem sebe kopat za svoje potřeby. Cítí se s vámi bezpečně, a proto se spolu na všem dohodnete. Pro mě velká věc. A pro děti, myslím, taky. Co na to říkáte?


Možná už o dohodě něco víte, ale…

Někdy od rodičů taky slýchám: „Já se s ním ale domlouvám. Řeknu mu to hezky, nekřičím. Ale on to stejně udělá jinak.“
No, aby ne. Nemá vlastní důvod, přesvědčení, a už vůbec ne nadšení dělat věci tak, jak jsme řekli my. Určitě to znáte na sobě. Co neděláme z vlastního přesvědčení, do toho se nám moc nechce, často se tomu do bezvědomí vyhýbáme.
Na tomhle místě proto považuji za důležité říct, že
někdy za dohodu vydáváme i to, co dohodou není. A proto pak nefunguje.

Podívejme se na pár příkladů:
1. Mimochodem se zmíním o tom, co chci, a pro jistotu začnu dítě hned uplácet. Přesvědčuji a manipuluji. Vypadá to třeba takhle: „Matěji, potřebuju jít nakupovat. Když půjdeš se mnou, koupím ti zmrzlinu a můžeš si vybrat nějakou hračku.“
2. Laskavě řeknu, jak to bude. Nedomlouvám se, nenechám dítě se rozhodnout a zapojit. Například: „Zítra jedeme na výlet, bude se ti tam líbit.“
3. Říkám mu sice, co potřebuju, a ptám se ho, co potřebuje on, ale v hlavě mi jede: „Hlavně ať udělá, co chci.“ Mám svoje řešení připravené předem a chci ho do něj jen „partnersky“ dostrkat.
4. Navrhuji, řeším a znovu navrhuji. Nesu veškerou zodpovědnost za to, abychom se dohodli. A v takové situaci se děje zajímavá věc. Když je rodič za všechno zodpovědný, dítě být nemusí.
Oproti tomu v Nevýchově vidíme dohodu jasně, jak už tu zaznělo: Já řeknu, jak to chci a co potřebuju, ty řekneš, jak to chceš a potřebuješ, a společně vymyslíme řešení, ve kterém je nám oběma dobře.
A jde to dokonce bez ohledu na věk.
I rodič se přece potřebuje mít fajn a žít svůj vlastní život, aby se od něj jeho dítě mohlo učit pro život to nejlepší.

S obrovskou úctou ke všem rodičům a dětem,

Katka Králová


P.S. A jak to dopadlo s klukem z obchoďáku?

Po tom, co jsem si k němu sedla na zem, pláč trochu povolil a přešel ve vzlykání. Říkám mu: „Ty jo, koukám, že to auto moc chceš, viď? To chápu, je pěkný. Ukaž mi ho. Neboj, nevezmu ti ho.“
Ze vzlykání zbylo jen posmrkávání a auto se pomaloučku přesunulo do mých rukou.
A tak mu říkám: „Mamka mi říkala, že ti ho nemůže koupit. Myslím, že na něj nemá peníze, co myslíš?“
Vzlykání zase trochu zesílilo, ale hlavička se lehce pohnula na znamení: „Jo.“
Viděla jsem, že mě poslouchá, a tak jsem pokračovala: „Jak tak na mamku koukám, zdá se mi, že by ti to moc chtěla koupit, ale prostě to nejde. Kdybych já byla malá, zkusila bych se s ní nějak domluvit. Co myslíš?“
Klouček se na mě podíval koutkem oka, zjevně ho návrh zaujal.
„Já to s tím domlouváním trochu umím, můžu ti s tím pomoct, kdybys chtěl,“ navrhla jsem mu. Znova jsem zaznamenala neznatelné kývnutí.
„A mohl bys mi říct, jak se jmenuješ? Potřebovala bych to vědět, abych mamince neříkala ten kluk tady na zemi, víš?“ usmála jsem se.
Ozvalo se tichoučké: „Lukášek.“
Podívala jsem se na maminku, které začala svítat naděje v očích, a říkám jí:
„Maminko, myslím, že Lukášek by to auto moc chtěl. Ale vy mu ho nemůžete koupit. Co myslíte, co by se s tím dalo dělat, abyste byla spokojená vy i on? A nechcete si k nám sednout?“ Mrkla jsem na ni.
Maminka si sedla k nám a říká: „Já už jsem ti ho slíbila minule, ale nemám na to peníze. Nevěděla jsem, kolik nám zbyde. Teď nemám, no. Ale třeba bysme na něj mohli našetřit, Luky.“
Lukášek zpozorněl: „Našetřit?“
„No, že bysme střádali korunky, a až bysme měli dost, koupili bysme ho.“
Ucítila jsem v dítěti nejistotu z prvního nedodrženého slibu a přišla mu na pomoc: „Se mi zdá, Luky, že by ses klidně mohl bát, že to mamka znova nedodrží, když už ti auto dřív slíbila, co? Třeba já bych si ty penízky chtěla šetřit sama.“
Lukášek se uklidnil. „A jak se našetřujou?“ zeptal se.
„Třeba když teď nekoupíme tři dobroty, ale jen jednu, tak hned budeme mít 20 korun. Nebo když zítra odneseme tetě ty oříšky,“ přispěchala maminka s vysvětlením.
Podívala jsem se na Lukáška a říkám: „To mi zní jako dobrý plán, co říkáš? To auto teď nejde koupit. Maminka nemá za co. Ale když si to nastřádáš, můžeš si vybrat i jiný, když budeš chtít. Co ty na to?“
Lukášek tiše odpověděl: „Tak jo,“ a začal se zvedat.
Ještě než odešel, říkám mu: „Chtělo by to si penízky někam střádat, třeba do skleničky od marmelády, tam je dávám já.“
Kouknul na mamku a zeptal se: „Máme marmeládu?“
„Máme,“ odpověděla mamka už s úsměvem.
„A víš, co jsme třeba dělali my? Nakreslili jsme medvěda na papír a vždycky, když jsme na něj něco ušetřili, kousek jsme ho vybarvili. Když byl celý vybarvený, šli jsme ho společně koupit, protože už jsme měli dost peněz.“
Podívala jsem se na maminku: „Takhle je to dobrá domluva, mamko?“
„Jo, díky moc,“ odpověděla.
„Takhle je to dobrý plán, Luky?“ zeptala jsem se i kloučka.
„Jo,“ hlesnul na cestě k nádrži s rybami.
Už jsem ho nezajímala ani já, ani auto.
Podívala jsem se na mamku a říkám jí: „Jestli vám můžu poradit, dodržte to, ať ví, že na čem se domluvíte, to platí.“
Maminka kývla jako synek před chvílí, usmála se a odešla.
Zůstala jsem stát mezi regály. Z jedné strany jsem měla auta, z druhé strany na mě koukali podivní plyšoví tvorové. Měla jsem radost, že to celé klaplo. Bylo třeba se ocenit :) Šla jsem si koupit nejlepší čaj, který v obchoďáku měli, a myslela ještě chvíli na mamku s Lukáškem. Vděčná, že jsem s Nevýchovou mohla být u toho.

Ale možná si teď říkáte, že tohle by na vaše dítě nezabralo?
To vůbec nevadí. Nejde totiž o slova, která jsem použila, ani o to, jestli šetřit do skleničky od marmelády nebo do prasátka. A dokonce ani o to, jestli to zabere hned napoprvé.
Jde o princip domluvy a ten „zabírá“ s každou lidskou bytostí – jedno, jestli tříletou nebo třeba třicetiletou. Protože najednou cítí upřímný mezilidský zájem se domluvit, ne snahu jeden druhého přeprat.
Jen každá lidská bytost má za sebou svůj příběh. Možná teprve dvou- nebo tříletý, ale jsou v něm vepsané neviditelné nitky předešlých zkušeností, situací, nedorozumění, někdy úplně nenápadných… a tak jí může chvilku trvat, než na naši touhu po domluvě uslyší.
Jestli ale máte skutečnou touhu se domluvit, nakonec se to povede vždycky.
Dám za to krk :) Nepotkala jsem zatím dítě, se kterým by to nešlo.


Celý text včetně příběhů rodičů si můžete přečíst ZDE.



0 komentářů: