Klára Jabůrková: Topíme se ve svobodě?

pátek 21. února 2020 ·

Je to téměř patnáct let, kdy vstoupily v platnost kurikulární reformy – rámcové vzdělávací programy. Daly školám jedinečnou možnost zcela se zbavit učebních osnov a nasměrovat kormidlo školy podle vlastního uvážení. Na oplátku žádal stát dodržení velmi volných učebních výstupů pro třetí, páté a deváté ročníky. Touha po větší svobodě v učení a vzdělávání je plně pochopitelnou reakcí na doby ještě více minulé, kdy měl učitel až děsivou míru moci nad budoucností malého školáčka.

Zdroj: Magazín Perpetuum 28.1.2020


Stejně jako se předávají vzory chování v rodině z generace na generaci, tak i školství funguje na podobném principu. Jak se ministerstvo chová ke školám, tak se chová vedení škol k učitelům a učitelé k žákům. Naštěstí to není perfektní metafora a stejně jako v rodinách, i ve školách jsou jedinci, kteří se to snaží dělat jinak, lépe. Proč to ale zmiňuji?

Zavedení kurikulární reformy provázel chaos, zmatek a nejistota – ostatně to je charakteristická značka školských reforem posledních dvou dekád. Za vznikem rámcových vzdělávacích programů stály oceány dobré vůle a snahy vylepšit podmínky českého školství – samé dobré věci. Ministerstvo s láskou pozvedlo školy do náruče – a pak je hodilo do rybníka se slovy „však vy si nějak poradíte“. Jinými slovy – plavte, nebo se utopte. Tento model je typický pro mentalitu českých škol. Jste začínající učitelkou? Tak vám na první rok dáme třídu, do které nikdo jiný nechce ani vkročit, a rovnou si zkuste být jejich třídní – jo a potřebujeme ještě záskoky do družiny. Nemusíte být perfektní hned, stačí zítra. Jak to máte dělat? No, na to si přece přijdete sama, každý to děláme jinak, po svém. Ale pozor, abyste to nedělala zase moc po svém. No, však uvidíte.

Tento plavecký model předání zodpovědnosti se následně kopíruje dál. Každá škola se s tím poprala, jak dokázala. Některé jednoduše přepsaly učební osnovy do školních vzdělávacích programů a pokračovaly dál postaru. Některé začaly opatrně experimentovat s tím, co si mohou dovolit. A některé školy využily šance a skočily do rybníka svobody po hlavě. Zajímavé je, že podobné reakce na příliš velkou a náhlou svobodu mají i lidé jako individuality. Žádnou z těchto reakcí zároveň nelze posuzovat jako a priori špatnou nebo dobrou, vždy záleží na mnoha dalších faktorech – zejména na tom, jak ten který koncept uchopí konkrétní člověk.

Bylo třeba hledat inspiraci – jak to dělají jinde? Nehledali jen učitelé a ředitelé, nýbrž i rodiče. Ve zpětném pohledu lze vypozorovat, že reakcí na totalitní extrém ve výchově – autoritářství a uniformitu – byl extrém opačný, liberální. Inspirace se začala hledat ve volné a svobodné výchově dětí – ať už se jednalo o inspiraci A. S. Neillem a jeho školou Summerhill, Peterem Grayem, který inspiroval hnutí Svoboda učení, Tomem Hodgkinsonem a jeho Manifestem líného rodiče, nebo dalšími propagátory volné či svobodné výchovy. I kdybyste o těchto pojmech a jménech ještě nikdy neslyšeli, jejich myšlenky se k vám s nejvyšší pravděpodobností už donesly. Útržky a kousky informací a lákavých ideálů si našly cestu i do mainstreamových médií a do tříd většiny škol. Řekla bych, že problém nastává přesně v této chvíli, ale jak jsme si ukázali na historickém ohlédnutí, ony problémy nám tu už nějakou dobu klíčily.

Proč vlastně shrnuji tak inspirativní osobnosti do pytle s nápisem „problémy“? Jak se to vůbec týká špatně zavedených kurikulárních reforem školy? Jednoduše lze říct, že vržení školství do obřího oceánu jménem „svoboda“ vytvořilo prostor pro uchycení mnoha alternativních myšlenek a přístupů. Není to vůbec špatně! Jak jinak by se naše školství mohlo vyvíjet? Zádrhel spočívá v tom, že ty nejinspirativnější případy – jako je například škola Summerhill založená A. S. Neillem – jsou ve své podstatě na velmi menšinovém a extrémním konci výchovně-vzdělávací křivky, a je téměř nemožné je ve větší škále replikovat. Zvlášť v odlišných kulturně-právních podmínkách. To samé platí i pro svobodnou výchovu, která vyžaduje velkou osobní integritu a vyzrálost osobnosti rodiče či učitele a většinou i práci s dítětem jeden na jednoho. Do toho ještě existují kritické rozdíly mezi volnou a svobodnou výchovou, a aby toho nebylo málo, existuje mnoho různých definicí svobody, která vůbec není tak samozřejmým pojmem, jak by se mohlo zdát.

V každodenním životě škol a rodičů tak dochází k mnoha konfliktům, jejichž ohniskem jsou výchovné problémy dětí, které jsou vlastně výchovnými problémy dospělých. Nemusí to nutně znamenat, že učitelky chtějí, aby děti měly pravidla, a rodiče ve všem dítěti ustupují. Z vlastní zkušenosti vím, že to může být i úplně naopak – například když učitel z jakéhokoliv důvodu váhá ukáznit dítě, které mezitím „rozkládá“ celou třídu v marné snaze najít hranice, podle nichž bude moci bez obav a úzkosti fungovat. Aby to učitel zvládl, musel by totiž nastavit hranice dospělým a pomoci tak rodičům vychovávat vlastní dítě. A přiznejme si to na rovinu, jen ta myšlenka stačí na to, aby se velká část učitelské populace osypala hrůzou. Ideály svobody tak snadnou sklouznou k volné až bezhraniční výchově, protože tak je to prostě snazší.

Hledání cesty ke svobodě je nutně procesem pokusů a omylů. Příliš mnoho možností nám přinese spíš rozhodovací paralýzu než skutečnou volnost. V takovém prostředí logicky dochází k tomu, že mnoho lidí nabízené možnosti raději odmítne. Pokud je přítomnost a budoucnost příliš stresující, obracíme se k minulosti. Ta nás nemůže ničím ohrozit, nečíhají v ní žádná překvapení. Může se tak zdát, že školy, které se držely učebních osnov a kde učitel byl pan Někdo s rákoskou podporující autoritu, jsou odpovědí na problémy současnosti. Stejně jako se loď školství a výchovy překlápí na stranu extrémního liberalismu, tak se může zase velmi rychle překlopit do dobře známého autoritářského režimu. Náznaky, že něco takového probíhá, už tu jsou. Otázkou je, nakolik se nám všem pasažérům na lodi vzdělávání a výchovy podaří vyrovnat kormidlo a najít pro tu naši milou kocábku stabilní polohu.

0 komentářů: