Před blížícími se volbami hlavy státu přinášíme sérii rozhovorů s několika prezidentskými kandidáty. Jaké mají vzpomínky na svou školní docházku? Jaké problémy podle nich trápí české vzdělávání? A patří do škol na stěnu obraz hlavy státu?
Zdroj: EDUin 16. 12. 2022
Kdy jste byl naposledy ve škole?
Ve škole jako instituci koncem
listopadu, točili jsme s Vítem Klusákem a s dětmi ze základky sérii, která jim
má přiblížit prezidentské kandidáty. Jako student jsem do školy naposledy chodil
v roce 2006, na King’s College v Londýně.
Co jste tam studoval?
Mezinárodní vztahy.
Když si vzpomenete na svou školu, a
nemusí to být ta poslední, co se vám vybaví jako první?
Měl jsem to štěstí, že jsem kromě
českého školství, kterým jsem prošel od základní školy až po postgraduální
studium, měl možnost několikrát studovat v zahraničí, konkrétně ve Spojených
státech a Velké Británii. Tam jsem si dojem ze školství jako instituce
poopravil. Náš vzdělávací systém je hodně zaměřen na znalosti čísel a faktů,
zatímco ten západní, a především ten anglosaský, je mnohem víc založen na učení
se tomu, jak myslet, jak pracovat s fakty, jak si je utřídit, jak je
prezentovat. V tom se myslím můžeme hodně inspirovat.
Není ale potřeba nejprve získat
znalosti, abyste s nimi pak mohl pracovat?
Ano, ale musí to být v odpovídající
proporci, cílem by mělo být, abychom měli dostatek znalostí k tomu se
dobře zeptat a najít souvislosti. Mnohokrát jsem se ve světě setkal s tím, že
Češi v různých oborech sice měli obrovskou znalost faktů a dat, ale neuměli je
prodat. Je škoda, když vidíte člověka, který by toho mohl hodně předat
ostatním, ale chybí mu buď jazyk nebo schopnost informace prezentovat.
Například americké školství je postavené od mateřské školy po univerzity na projektovém
přístupu.
Žáci a studenti na všech úrovních se
musí sami dopracovat k faktům, utřídit si je, vyhodnotit a pak své závěry
obhájit. Jejich spolužáci přitom působí jako oponenti a učitel je spíše v roli
moderátora, který řídí debatu. Neříká jim, jaké poučení si mají na konci hodiny
zapsat do sešitu a červeně podtrhnout, ale dovede je k tomu, aby závěry z faktů
vyvodili sami, a ještě se u toho učí prezentovat. Učí se také ohleduplnosti ke
svým spolužákům – jejich zpětná vazba je kultivovaná, své spolužáky
nezesměšňují, vědí, že zítra nebo pozítří budou ve stejné roli. To je velmi
důležitá dovednost, kterou by školy měly žákům dát.
Co je podle vás největší výzvou pro
školství, pokud má dobře připravovat na budoucnost?
Jak už jsem zmínil, sociální
dovednosti jsou stejně důležité jako znalosti, protože bez nich neumíme
znalosti předat dál. Pak je také nutné zaměřit výuku na dovednosti, které jsou
důležité pro praktický život, jako je finanční a informační gramotnost. Zejména
informační gramotnost bych podtrhl. Dnes se ukazuje, jak nebezpečný fenomén
jsou dezinformace nebo přebytek informací. Jestli se nebudeme v té záplavě do
budoucna lépe orientovat, budeme žít ve stále větším chaosu a nejistotě. Další
problém vidím v tom, že neumíme k dětem přistupovat individuálně a dát prostor
těm s nadáním. Všichni se ve stejnou dobu musí naučit totéž. Učitel je ve třídě
sám, nemá prostor věnovat se dětem, které látku vstřebávají pomaleji, nebo mají
za chvíli hotovo a mohly by pokračovat dál. Ztrácí se potenciál mnoha dětí,
které by mohly uspět, ale šanci nedostanou.
Jak dosáhnout toho, aby škola tohle
všechno dokázala? Co by se mělo změnit?
Školy dnes sice mají relativně
velkou samostatnost, ale pokud je ředitel zároveň výkonným ředitelem, jeho
kapacita se spotřebuje na manažerské řízení školy, od faktur po vypisování
výběrových řízení, místo aby se věnoval pedagogickému vedení lidí a jejich
podpoře při výuce. Co kdyby alespoň větší školy měly vedle ředitele provozního
manažera? V makroměřítku by pomohlo, kdyby stát (a tedy vláda) ze vzdělávání
udělal prioritu. Tím nemyslím jen verbálně, ale skutečně. Není možné mít
vzdělávání za Popelku, což se nyní bohužel děje.
V rozpočtu se snižují výdaje na
vzdělávání, jdeme tedy opačnou cestou než země, kterými bychom se měli
inspirovat, z hlediska financování vzdělávání jsme stále pod průměrem zemí
OECD. Vláda se prioritně musí zaměřit na zvyšování kvality výuky a pochopit, že
je to investice, která se nám může vrátit až za dvě či tři školní generace.
Více peněz by mělo jít například na platy podpůrných pedagogických profesí nebo
moderních pomůcek a zařízení. Také bychom neměli vymýšlet, co už bylo
vymyšleno. Sdílení „best practices” mezi školami se dnes již částečně děje, ale
spíše na individuální úrovni z iniciativy konkrétních jednotlivců, není to
systémové. A představitelé státu by měli dávat najevo, že je pro ně školství
skutečně důležité, například tím, že budou školy navštěvovat a popularizovat
dobré příklady. Jednou za rok zmínit, že školství je naší prioritou? To nestačí.
Co si myslíte o požadavcích na
redukci vzdělávacího obsahu, má se toho učit méně?
Důležité je, aby vzdělávání nebylo
úplně odtržené od praxe. Co se má učit, o tom je třeba komunikovat nejen s
metodiky ve školách, na ministerstvu nebo ve vědeckých institucích, ale musí to
být také ve spolupráci například se zaměstnavateli. Ti mají také svou představu
o tom, jakým směrem by se měl vzdělávací systém ubírat, pro jaké obory, v jaké
kvalitě a v jakých počtech by se měli mladí lidé připravovat. Výsledek by měl
být průsečíkem názorů z více stran, nemělo by to být jen na školách. Ty nemusí
mít reflexi, do jaké míry vzdělání, které poskytují, odpovídá potřebám praxe.
Můžeme podle toho, jaké potřeby má
současný pracovní trh, připravit dnešní děti na budoucnost?
Lidé z našeho byznysu mají podle
mého názoru o tom, co budou jejich firmy v budoucích letech potřebovat, mnohem
konkrétnější představu než pracovníci ministerstva. Školy by měly reagovat na
konkrétní požadavky, co se mají jejich absolventi naučit. Musí to být opravdu
průsečík názorů.
Jak byste si to představoval na
úrovni základní školy?
Základní škola by měla klást důraz
především na finanční gramotnost a na práci s informacemi. Děti na základní
škole se toho v jednotlivých předmětech hodně naučí, ne všechny si ale tyto
informace umí propojovat.
Diskutovaným problémem českého
školství jsou nerovnosti v přístupu ke vzdělávání. Kdybyste měl zvolit jeden
krok, který bychom měli jako první udělat, který by to byl?
Zajištění většího počtu podpůrného
pedagogického personálu, aby učitel nebyl sám na třídu o 25 nebo 30 žácích.
Protože v takovém případě logicky musí vést třídu k průměru: část žáků je
frustrovaná, protože nedokáže tak rychle látku vstřebat, a část se nudí.
Rozdělit je na třídu těch, co stíhají, a těch, co nestíhají, není řešení.
Protože kde je psáno, že ten, kdo dnes nestíhá v matematice, nebude zítra o tři
kroky napřed ve fyzice nebo v chemii. Individuální práce může situaci hodně
zlepšit.
A ještě jedna věc v souvislosti se
školami ve znevýhodněných regionech. Jsme daleko od ideálního stavu, kdy by
měly všechny školy přibližně stejnou kvalitativní úroveň, aby rodiče nemuseli
školu pro své dítě vybírat a mohli ho poslat do té nejbližší s jistotou, že
její standard bude srovnatelný s ostatními. Rodiče s nízkými příjmy a nízkým
vzděláním nemohou svému dítěti poskytnout takovou podporu, aby se dostalo na
žádané školy, nebo si nemohou dovolit dojíždění.
Pokud na školách v regionu takový
standard není, je třeba hledat i jiné cesty. Stálo by za úvahu, kdybychom
takovým dětem umožnili se na předměty, ve kterých vynikají, ale nemají pro ně
například aprobované učitele, online připojit ke škole, která tento standard
nabízí? Umožnilo by jim to držet krok s ostatními nadanými dětmi. Případně pro
tyto děti vytvořit systém grantů, který by jim umožnil se k lepšímu vzdělávání
dostat. Podobně jako například skauti v ledním hokeji dokáží vytipovat talenty
a investovat do nich, aby z nich mohli vyrůst špičkoví hráči.
Není ale cílem sportu spíše než
pěstovat tyto výjimečné talenty, zlepšovat fyzickou odolnost všech? A není to
tak i ve vzdělávání?
To musí běžet vedle sebe.
Přestaneme-li se orientovat na výchovu talentů a zaměříme se jen na zvyšování
průměru, budeme vždycky průměr a o budoucí špičky přijdeme.
Na druhou stranu podle PISA zhruba
pětina mladých lidí, kteří odchází ze základních škol, jsou funkčně
negramotní.
Proto je třeba se ve vzdělávání více
zaměřit na kvalitu než na kvantitu. Čím vyšší stupeň vzdělání, tím by toto
kritérium mělo být důležitější. Například ve vysokoškolském vzdělání dnes podle
mého názoru kvantita výrazně převyšuje nad kvalitou. Přístup k finančním
prostředkům je dán tím, kolik má škola studentů nebo oborů, kvalitu nikdo
neměří. Neumíme sbírat a analyzovat data, stanovit jasná kritéria kvality a
podle toho ty školy financovat. Tím by došlo k omezení počtu oborů nebo jejich
zkrácení a možná i k omezení počtu studentů na některých oborech, které až
takovou kvalitu nemají. A k výraznému nárůstu kvality vysokého školství.
Měli bychom se tedy v zásadě
soustředit na vychovávání menšího počtu špičkových vysokoškoláků?
Máme dnes na počet obyvatel extrémně
vysoký počet vysokých škol. Mnoho z nich usiluje o to, aby se staly
univerzitami. Rozšiřují počet studijních oborů, do prvních ročníků nabírají
obrovské množství uchazečů, i když vědí, že jich do dalšího ročníku nastoupí
možná polovina. Protože ale nemáme jasná kritéria kvality, studenti, ale ani
školy samotné nevědí, jak na tom jsou. Vybírají si podle pověsti školy, ne
podle jasných kvalitativních kritérií.
Co pro vás znamená, když se řekne
Komenského „škola hrou“?
Nejlepší způsob výuky. Je to
samozřejmě složité a vyžaduje to dobrou přípravu pedagogů, ale kdykoli je možné
najít takovou formu výuky, kdy dítě ani nevnímá, že je učeno, je to ideální.
Zvlášť u malých dětí je klíčem k úspěchu, aby výuka udržela jejich pozornost a
zároveň byla atraktivní, což dobře vidím na vnučce.
Motivují známky děti k lepšímu
výkonu? A zvlášť známky špatné?
Ve své praxi dávám vždycky přednost
pozitivní motivaci. A ve škole? Děti by měly vědět, že dobrá práce vede k
dobrému výsledku a za špatnou práci, případně za lemplování je výsledek špatný.
Vědomí, že úspěch je vykoupen prací a úsilím, je v pořádku, ale neúspěch by
neměl vést k rezignaci dítěte.
Kdybyste uspěl ve volbách a stal se
prezidentem, měl by váš portrét viset ve třídách?
Vnímám tento zvyk jako pozůstatek
monarchie. Prezident by ve třídách měl být vidět fyzicky, měl by jezdit do
škol, aby děti viděly, že je to normální člověk a že si s ním mohou povídat.
Také by měl popularizovat školy, kterým se daří, nebo konkrétní učitele.
_____________________
Petr Pavel (61): voják
s hodností armádního generála Armády České republiky ve výslužbě. V letech
2012–2015 byl náčelníkem Generálního štábu České republiky. Poté tři roky
působil jako předseda vojenského výboru NATO.
0 komentářů:
Okomentovat