Že pobyt v lese může na dospělé i děti působit blahodárně, asi není velké překvapení. Nejde však o to, abychom ušli desítky kilometrů, naopak někdy za celý den stačí pouze pár set metrů. Jak se v lese pohybovat, aby to na nás mělo co největší ozdravný efekt, prozrazuje německý lektor lesní terapie Rudolf Hettich ve dvojrozhovoru s ředitelkou Asociace lesních mateřských škol Terezou Valkounovou.
Zdroj: Magazín Eduzín 27. 12. 2022
V čem se vlastně liší běžná procházka lesem od lesní terapie?
Hettich: Devadesát pět
procent lidí se v lese pohybuje po cestách, což nám dává bezpečí a
jistotu. Opravdový les však začíná teprve tehdy, když cestu opustíme. A právě
tam také začíná lesní terapie. Samozřejmě člověk musí být na takovou „cestu
mimo cestu“ připraven. Zaprvé je nutné se seznámit s lesem, s jeho
geologií, a naučit se orientovat, zadruhé je nutné být připraven na to, jak
mohou lidé na takovou lesní terapii reagovat. Musíme mít schopnost to vše
zpracovat a není mimochodem výjimkou, že se během lesní terapie objeví i slzy.
Ale samozřejmě je běžná procházka naprosto v pořádku, je to taková lesní
koupel, dělá nám dobře poslouchání zvuků lesa, zpěv ptáků, ale nejde to do
hloubky.
Valkounová: To opouštění
cesty může samozřejmě znamenat, že se vydáte mimo značenou stezku, ale je to
možná daleko více symbolický obraz, že zkoušíme věci jinak, než jsme zvyklí.
Zkoušíme něco, co neznáme, sáhneme si na svoje hranice, vykročíme ze své
komfortní zóny.
Co tedy mohu
v lese konkrétně dělat jinak, aby to na mne působilo ozdravně?
Valkounová: Jde o to začít
vnímat přírodu jinak a uvědomovat si, proč nám to dělá dobře. Můžeme jít třeba
dál po cestě, ale sundáme si boty a vnímáme, že to je hodně jiné než s botami a
že jsme to vlastně nikdy neudělali. Můžeme zkoušet měnit tempo chůze. Můžu
třeba nasadit ostré tempo a zkoušet, jak dlouho to vydržím. Tím se tělo dostane
do situace, jakou běžně nezažívá. Nebo naopak vnímat ticho a zastavení a vědomě
dýchat a cítit ten příjemně voňavý lesní vzduch. Čím déle to dokážeme držet a
myslet jen na ten okamžik, tím silnější je to prožitek. Známe to také pod
pojmem mindfulness.
Potřebuji na takový
pohyb v lese průvodce, nebo stačí, když budu tyto techniky dělat sama?
Valkounová: Když má člověk
průvodce, tak může své prožitky sdílet. Mohu s někým sdílet, jak mi
pulzuje krev nebo jak jsem se cítila, když jsem vyplašila zvíře a najednou
pocítila divokost lesa. Když jsem sama, také na to asi myslím, ale myšlenky
rychle vyprchají. Skrz průvodce mohu vstoupit do dialogu a právě rozhovor je
důležitou součástí terapie. Někdy se samozřejmě stane, že se člověk může
dotknout i těžšího osobního tématu a tam vás potom průvodce vede. Pozve vás
třeba ke konstelacím, které zpracují vaši rodinu. Nebo se objeví něco, co si
člověk nechtěl dlouho připustit, nějaké těžké téma, a přijdou i slzy. Tam je
pak průvodce potřeba. Vede vás pomocí různých technik, jak si skrze přírodu
uvědomit svou vlastní situaci. Je fajn, když má člověk lidskou oporu, která
dokáže člověka nějakou situací provést. Důležité je ověřit si, jakou
kvalifikaci průvodce má – do hlubších témat je vhodné pouštět se
s profesionálním terapeutem.
Je taková vedená lesní
terapie vhodná také v práci s dětmi?
Hettich: Otázkou je, co
si představujeme pod pojmem lesní terapie. Pokud budeme chtít s dětmi pracovat
tak, jako pracujeme na odborném kurzu Lesní terapie, tak to s nimi nejde. Ale
děti u toho mohou být. Když jsme třeba na kurzu Lesní terapie nějaká vnitřní
témata zpracovávali, tak malí kluci dělali úplně něco jiného. Dělali to, o co
měli zrovna zájem. A to je také terapie. Děti věci nedělají jenom z legrace
nebo z nudy, ale každá činnost, kterou děti venku dělají, je zpracovávání
vnitřních impulzů.
Valkounová: Pro děti je
terapií už běžná hra v přírodě. My vidíme, že děti, které tráví hodně času
u médií a u seriálů, jak ty prožité příběhy pak v přírodě zpracovávají.
Stane se z nich třeba superhrdina, ale najednou vidí, že to není tak
jednoduché, jak to vypadalo v televizi. Děti si mohou vyzkoušet všechny
smysly a je to tak nějak víc doopravdy než v seriálu. Všechno, co děti
prožívají, v nich zůstává a pak to zpracovávají třeba kreslením nebo jim
to proniká do snů. A na takové zpracování jim dává prostor i příroda.
Kdy tedy s dětmi
můžeme přírodně-terapeuticky pracovat?
Hettich: Ve vývoji u dětí
vidíme dva faktory. To je nalézání svého vlastního „já”, které se odehrává ve
školkovém věku, pak pro spoustu pedagogů není dlouho nic a pak přichází
puberta. Mezitím je však ještě jedno období, je to období takzvaného rubikonu
přibližně kolem osmého, devátého, desátého roku. A teprve když děti překročí
tento rubikon, tak mohou v nějakých lehkých pokusech zkusit přírodní a lesní
terapii.
Čím se tyto vývojové
fáze liší?
Hettich: Před rubikonem
jsou děti součástí přírody. Když projdou rubikonem, mnohem silněji přichází
intelekt a s ním se dítě a příroda oddělí. Představme si, že bychom pracovali
lesoterapeuticky s dětmi, které jsou s přírodou ještě srostlé a vnitřně s
přírodou tvoří jednotu. To bychom děti dostali do velmi složité životní
situace. Řekl bych, že tak v jedenácti dvanácti s nimi můžeme začít pracovat
přírodně-terapeuticky, protože v tomto období už dokáží také jinak přijímat
rozhovory. Ale předtím bych to nedělal. Zároveň v ten moment, co dítě přejde do
puberty, většinou ztrácí zájem o přírodu, už pro něj není tak zajímavá. Ale
naopak se přidává aspekt dobrodružství. Můžeme pak s dětmi pracovat v
oblasti poznávání svých hranic. Jak daleko dokážu jít sám se sebou? Jak jsem
odvážný, můžu si to dovolit? Do toho přichází aspekty tělesné, sociální, téma
pohlaví, dotýkání se. V těchto fázích bychom mohli začít s úkoly a cvičeními,
jak se brát vědomě na vědomí. Ale jedná se o zvláštní rozkol. Naslouchání nitru
jde proti tomu, co v pubertě děti začíná zajímat, tedy hudba nebo idoly,
každopádně jsou to věci, které jsou spíše namířené směrem ven, a ne do nitra.
Hodně se teď mluví o
traumatech. Jak může příroda dětem pomoct jejich případná traumata zpracovávat?
Hettich: Když přijdou
děti z Ukrajiny, které tam po týdny seděly ve sklepě někde s rodiči, protože
padaly bomby, jsou velmi traumatizované. Je to ještě horší než korona. Jak to
chcete u pětiletých šestiletých dětí vyřešit? Rozhovorem? Ne. To jde jenom
zpracováním a láskyplným přístupem nás dospělých. V tomto případě pomáhají
klacky, hlína, bahno i písek. Když jsem jako dítě zažil něco traumatického ve
svém nitru, tak jsem to musel dostat ze sebe ven a dát tomu formu, v tom právě
písek pomáhá. Hlína také, ale ta bývá někdy těžko formovatelná. Písek s vodou
je ideální, protože voda může něco špatného odplavit.
Valkounová: Písek děti
prostě fascinuje, protože je to nekonečný materiál, existuje nekonečný počet
možností, co se s ním dá dělat. Písek je dobrý i na zpracování konfliktů,
protože se do něj dá praštit a on se rozletí a jakoby roztrhne. Má to také ten
efekt UFFF. Je to pak velká úleva, asi jako když dítě hodí balvan do vody. Děti
dnes nemohou tolik běhat a křičet, nemohou se tolik přirozeně projevovat, ale
písek a voda je něco, s čím mohou svobodně pracovat. A také samozřejmě
sníh.
Jaké
metody lesní terapie by si tedy mohli vyzkoušet rodiče s
dětmi?
Hettich: Lesoterapeutická
práce s předškolními dětmi je především úloha rodičů, protože jsou se
svými dětmi duševně i tělesně propojeni. Dětem občas pro jejich vyjádření chybí
nějaký pojem nebo slovo, ale s přírodninami mohou některé věci lépe
vyjádřit. Neverbální vyjádření je stejně důležité jako verbální. V
přírodně-terepeutické práci také hodně malujeme, mívám s sebou v lese vodovky
na rostlinné bázi třeba z cibule nebo z červené řepy. Pak z toho vznikají
nádherné obrazy. Pro děti to může být jednodušší, aby vyjádřily své vnitřní
procesy malováním. A pak je důležité umět tyto obrazy číst.
Valkounová: Když jdeme
s dětmi do lesa, tak asi mnozí z nás mají tu zkušenost, že děti
nebaví moc chodit na kilometry. Pokud tedy nemají v partě jiné děti, to
potom ani dospělé nepotřebují. Nebo je baví bojovky, ty jsou ale zase dost
pracné na přípravu. Ale zkuste si třeba najít hezké místo, kde je fajn výhled,
tam se zastavit, dívat se kolem, relaxovat. Když dětem takovou chvilku někde
dáte, najdou si samy strom, kam vylezou, nebo postaví obrazce z přírodnin.
Můžeme také s sebou vzít lopatky nebo staré lžíce a děti budou samy od
sebe hloubit díry do hlíny nebo do bahna, to je totiž nějakým způsobem
fascinuje a vydrží jim to dlouho.
Zajímavým elementem je
také oheň, hlavně děti z města nemají moc možností to zažít. U ohně se
dají vyprávět příběhy třeba z našeho dětství.
Hettich: Tady je prostor pro
prahru, tedy hru dětí v přírodě, aniž by jim dospělí říkali, co mají
dělat. A to je lesní terapie v nejvyšší formě.
Valkounová: V Česku se
pro tuto formu hry rozvinul pojem volná nebo svobodná hra. Dospělý je pouze
strážce bezpečných hranic, ale aktivita je zcela neorganizovaná. Děti tvoří,
rozvíjí vnitřní motivaci a chuť něco proměňovat. Děti to mají přirozeně
v sobě, protože s tím naše evoluce počítá. Tomu pomáhá, když chodíte
pravidelně na jedno místo, aby děti mohly pokračovat ve hře tam, kde přestaly.
Jdou pak ve hře hlouběji. Děti se na to jedno místo těší, znají to tam, vědí,
co je čeká. Je to jako v potoce, když děti odvalí balvan. Zjistí, že voda
teče rychleji. Příště mohou odvalit další balvan a pak z toho někdy bude
hráz. Je to základní princip učení formou příčina – následek.
Jak se můžu jako rodič
ještě jinak na pobyt v lese připravit?
Valkounová: Musíme hlavně
připravit podmínky, tedy aby dětem bylo dobře. Vzít odpovídající teplé
oblečení, náhradní rukavice a ponožky a počítat s tím, že se ušpiní. Měli
bychom mít v batohu svačinu a dostatek pití. Důležité je také nemít
ambice, že dojdete někam daleko. A také nepřepálit začátek.
Ať už je to rodič,
nebo pedagog, jeho role je klíčová. Je důležité vědět, kam děti vedu,
v jakých podmínkách budou a jak jim bude dobře. Jestli si dospělý sám není
jistý, zda mu bude dobře, tak nemůže zajistit bezpečné prostředí pro děti.
Pokud se dospělý necítí v přírodě dobře a komfortně, nemohou se tam
s ním dobře cítit ani děti.
Proč nám vlastně les
dělá dobře?
Valkounová: To má samozřejmě
celou řadu důvodů – například je pro nás důležitý čerstvý vzduch, kyslík je
důležitý pro rozvoj mozku. Zásadní je také pohyb, především pro děti
předškolního věku. Na rozdíl od podlahy, pokud jdete v lese, musíte vždy
našlapovat jinak, dávat nohu na jiné místo, jinak vysoko. To propojuje levou a
pravou hemisféru, což přímo ovlivňuje například rozvoj řeči. V lese také
děti mohou přemisťovat přírodniny, jak se jim zlíbí, a není tam nebezpečí, že
něco zničí. V běžném životě to není jednoduché, chtějí něco vyzkoušet a
najednou něco rozbijí. Děti potřebují opakovaně zažít pocit, že jde něco
vytahat, přemístit, přetvářet prostředí a nic špatného se nestane. Je důležité
mít prožitek, že mohu něco přetvořit, jak se mi líbí, že mám na své prostředí
vliv a vnímám účinek svých kroků. V lese nám také dělá dobře ticho. Děti
jsou dnes zahlceny hlukem a ruchem. Je to něco, co už ani nevnímáme, ale bere
nám to pozornost. Často jsme unaveni a ani nevíme z čeho, může to být i
neustálým ruchem kolem nás.
____________________
Rudolf Hettich se zabývá fenoménem volné hry, působí jako poradce pro design přírodních
herních prostor a je vedoucím vzdělávacího zařízení německé neziskové
organizace Gesellschaft für Natur und Umwelterziehung. Píše knihy o přírodní
pedagogice a vede nakladatelství, které vydává odborný časopis pro pedagogy Urspiel (Prahra).
Tereza Valkounová absolvovala doktorát na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity a to ji přivedlo k hlubšímu zájmu o lesní mateřské
školy. Ty si zamilovala během studijního pobytu v Německu. V roce 2010 stála u
zrodu Asociace lesních mateřských škol, kde ve vedení působí dodnes.
0 komentářů:
Okomentovat