Domácí úkoly děti rozvíjí, jen pokud jsou motivační a neslouží jako forma trestu. Nová iniciativa upozorňuje, že úkoly nemohou být povinné a hodnocené.
Zdroj: Seznam.zprávy.cz 20. 2. 2023
„Dostává opravdu obrovskou nálož. Úkoly ze všech předmětů na každý
den včetně víkendů. Na jarní prázdniny dostali psaní na čtyři stránky, hromadu
čtení a příklady na celou A4,“ říká Seznam Zprávám Lucie, jejíž dcera
navštěvuje základní školu. Trable prý rozhodně nemá jen její dítě, ale, jak ví
od dalších rodičů, i ostatní školáci ze třídy.
S dcerou se snaží, ale sem tam přeci jen na nějaký úkol zapomenou.
V takovém případě hned přiletí do žákovské knížky červený vykřičník.
Znovu se tak aktuálně otevírá debata o tom, jestli mají být
domácí úkoly povinné. Iniciativu nyní převzala výzva Společně
za dobrovolné domácí úkoly. Její autorka Helena Zitková z Univerzity
Pardubice sice uznává, že domácí úkoly mohou fungovat jako cenný způsob
prohlubování učiva, na druhou stranu ale podle ní učitelé nesmějí jejich plnění
vyžadovat a za neodevzdání rozdávat pětky. A hlavně nepřetěžovat děti
a z rodičů nedělat pomocné učitele.
„Školy používají domácí úkoly špatně – ano, jako
mocenský nástroj. Otevřená výzva byla sepsaná proto, aby bylo v domácích
úkolech již jasno, aby se konečně veřejnost z oficiálních zdrojů dozvěděla
jasnou a jednoznačnou informaci o tom, že domácí úkoly nemohou být
povinné,“ popisuje pro Seznam Zprávy Zitková.
Ministerstvo: pro povinné úkoly
i známkování
K vlastnímu apelu přikládá výzva i právní stanovisko, které
popisuje, že školy nemohou na odevzdávání úkolů trvat, natož je pak negativně
hodnotit. Iniciativa se proto obrací na Ministerstvo školství, školní inspekci
i školského ombudsmana, aby jasně prohlásili, že toto právo škola nemá.
„Každé dítě má jiné rodinné zázemí, rodiče jsou jinak vzdělaní
a ‚angažovaní‘ do vypracovávání domácích úkolů, a škola tudíž nemůže
zajistit stejné podmínky pro každé dítě. Pokud se tedy domácí úkoly,
o kterých již z principu není známo, kdo je vypracoval a za
jakých podmínek, promítají do hodnocení žáka, je to silně diskriminační,“
dodává Zitková.
Stanovisko Ministerstva školství ale zůstává dlouhodobě neměnné.
Podle úřadu není problematika domácích úkolů výslovně předmětem právní úpravy,
jedná se tak primárně o pedagogickou otázku, která by měla být řešena ve
školním řádu. Ani to ale není podle úřadu zcela nutné.
„Zadávat domácí úkoly je možné bez ohledu na to, zda se o tom
zmiňuje školní řád. Domácí úkoly je možné známkovat nebo jinak hodnotit –
například slovně. Hodnocení domácích úkolů je možné zahrnout do
klasifikace. Neplnění domácích úkolů je možné zohlednit v hodnocení žáka,“
popisuje mluvčí Ministerstva školství Aneta Lednová.
Na druhou stranu podle Ministerstva školství platí, že rozsah
zadávaných úkolů musí být přiměřený a nesmí být nástrojem, který by
přenesl zodpovědnost za vzdělávání na rodinu. To se ale bohužel v řadě
případů děje, a i proto opět po čase vznikla výzva za dobrovolné domácí
úkoly, kterou do čtvrtka večer podepsalo zhruba tisíc lidí. Téma povinných
domácích úkolů se řeší opakovaně, naposledy se o nich významně diskutovalo
před pěti lety.
Stejně tak ale platí, že významná část škol má nastaveny domácí
úkoly naprosto vhodně.
„Nejsem proti domácím úkolů, žákům je ve škole zadávám. Na druhou
stranu je ale nehodnotím a netrestám jejich nevypracování. Domácí úkoly
nemůžou být mocenským nástrojem, kterým bychom někoho trestali,“ je přesvědčený
ředitel ZŠ a MŠ Jezernice na Přerovsku Jaroslav Mihal.
Ani s prospěšností domácích úkolů pro rozvoj vzdělání to ale
není úplně jasné. Patrně nejobsáhlejší metaanalýza pochází z americké
Dukeovy univerzity. Souhrn studií na téma domácích úkolů naznačuje, že sice
mají pozitivní efekt na akademický úspěch, jenže s několika významnými
„ale“. Úkoly musí být smysluplné a rozhodně ne zatěžující. V opačném
případě totiž řada výzkumů naznačuje, že se u dětí rozvíjí nechuť
k učení, fyzická i psychická únava a krátí se jim volný čas.
Navíc pozitivní vliv domácích úkolů se projevoval především u starších
dětí – v českém prostředí by šlo zhruba o děti od druhého
stupně, zatímco na prvním stupni není spojitost mezi domácí přípravou
a úspěchy ve škole tak jasná.
Když zůstaneme u dat, je možné se podívat i kolik času
tráví české děti domácí přípravou ve srovnání s ostatními zeměmi.
V roce 2015 to zjišťovalo mezinárodní šetření PISA mezi 15letými
žáky. Česko dopadlo průměrně – děti u nás tráví domácími úkoly,
doučováním nebo soukromými lekcemi asi 16 hodin týdně. Jsme tak hodinu pod
průměrem skupiny států OECD i Evropské unie. Z členských států EU
doma nejpilněji studují mladí Řekové a Italové. Naopak ve Finsku, ke
kterému vzhlíží nejen český vzdělávací systém, tráví děti přípravou skoro
nejméně času – jen 12 hodin.
„Případná klasifikace domácího úkolu by měla být pouze jednou
z mnoha složek, které se na celkovém hodnocení úrovně znalostí
a dovedností žáka podílejí. Nezbytný je velmi citlivý přístup
s důrazem na spravedlivost hodnocení žáka. Vždy je třeba zohlednit
kontextové faktory, mezi které patří rodinné zázemí žáka. Nevypracování
domácího úkolu nelze hodnotit známkou,“ vysvětluje ústřední školní
inspektor Tomáš Zatloukal.
Většina učitelů také v souladu s pohledem České školní
inspekce přikládá domácím úkolům pouze okrajový význam pro celkové hodnocení,
konkrétně 60 procent a tomu pro 8 procent pedagogů nemají vůbec
žádný význam. Za zásadní složku hodnocení je naopak podle šetření v rámci
loňského národního testování považuje 30 procent dotazovaných pedagogů
a podle dvou procent jsou velmi významné.
„Domácí úkol by se měl zadávat v zájmu upevňování znalostí žáka,
případně pro zopakování učiva a pro utvrzení pracovních návyků žáka.
Domácí úkoly by měly vést k procvičování již probraného učiva, naopak by
neměly suplovat výuku ve škole, neměly by přenášet povinnosti
školy na rodinu žáka. Domácí úkoly by měly být motivační,“ upozorňuje
Zatloukal.
Pouze 75 procent žáků ale obdrží vždy nebo téměř vždy od
učitele zpětnou vazbu k vypracovanému domácímu úkolu. To ukázalo zase
poslední šetření TIMSS, během kterého se testují žáci čtvrtých ročníků. Znamená
to, že čtvrtina dětí plní úkoly bez toho, že by k nim dostaly od učitele
zpětnou vazbu. Což stěžejní vliv motivace na učení, o kterém také mluví
ústřední školní inspektor, výrazně snižuje.
Stres ze školy roste
Domácí úkoly se tak velmi jednoduše mohou stát traumatem, které
místo pozitivního vzdělávacího efektu přinese dětem jen zátěž a prohloubí
nechuť ke škole. Z loňského výzkumu v rámci mezinárodní studie HBSC,
kterou koordinuje vědecký tým Univerzity Palackého v Olomouci, vyplývá, že
40 procent dětí ve věku 13 a 15 let stresuje přílišná porce
domácích úkolů. Častěji dívky než chlapce.
„Škola by neměla být vnímána jako mocenská instituce, která hájí
svá práva. Jakmile se objeví otázka na právo školy zadávat domácí úkoly, tak je
to indikátor, že něco není v pořádku. Učitelé mají s rodiči stejný
zájem, aby se děti naučily hodně užitečných věcí pro budoucí osobní
i pracovní život. Učení mimo školu je zcela přirozené a domácí úkoly
poskytují možnost učení podporovat. Bylo by škoda na tuto možnost rezignovat,“
říká k tomu Karel Starý z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Na druhou stranu je třeba dodat, že domácí úkoly nejsou tím
nejpalčivějším problémem, který žáky podle výzkumu HBSC trápí. Největší
starosti mají o svou budoucnost a s učením věcí, kterým nerozumí.
Tyto dva problémy trápily „trochu víc“ nebo „hodně“ 58, respektive
55 procent dětí.
Celkově ale stres ze školních povinností minimálně u českých
dětí roste, v tomto případě jde ale o zátěž celkovou, tedy nejen
skrze domácí úkoly. Po relativně skokovém nárůstu mezi lety
2002 a 2006 se podíly vystresovaných dětí ustálily, ale jen do
roku 2018.
„Z posledních dat z roku 2022 je patrné, že dětí
a dospívajících, které se cítí stresované ze školních povinností, výrazně
přibylo. Zejména se jedná o dívky, ale i v kategorii chlapců
13 a 15 let pozorujeme přírůstek oproti předchozím rokům.
Mezinárodní srovnání posledního sběru 2022 zatím není dostupné, nelze tedy
říci, zda se bude jednat o jev specifický jen pro Česko, nebo
o nějaký obecnější vzorec,“ vysvětluje spoluautor studie Petr Baďura
z Univerzity Palackého. Mezinárodní data budou k dispozici až ke
konci roku.
Dlouhodobě ale české děti z mezinárodního srovnání
nevybočují. Podíl jedenáctiletých a třináctiletých žáků, které školní
povinnosti skutečně stresují, je zhruba na průměrné úrovni ve srovnání
s ostatními zeměmi. Nejhorší je stav v Litvě a na Maltě. Mezi
patnáctiletými se Česko pohybuje dokonce na podprůměrné úrovni. Přesto kromě
Poláků jsou na tom všichni naši sousedé ještě lépe.
„Relativně průměrné hodnoty v této oblasti jsou zajímavé
zejména s ohledem na to, že co se týká „obliby školy“ patří Česká
republika dlouhodobě mezi nejhorší státy napříč celou studií HBSC. A ač by
se nabízelo, že české děti nemají školu rády, protože je mimo jiné stresuje,
očividně to není ten zcela klíčový faktor,“ dodává další poznatek Baďura.
Třeba domácí úkoly tak nemusí být hlavním důvodem, proč děti mají
ke škole odpor. Roli může hrát také nízká podpora od učitelů nebo spolužáků,
tedy jak se vlastně děti ve škole cítí, a ne úplně jak moc těžce musí
pracovat – v tomto ohledu jsou čeští žáci zcela na chvostu
mezinárodního srovnání. Ostatně stále přetrvává obecně negativní postoj ke
škole – děti se třeba v první třídě do školy ještě těší,
v průběhu prvního stupně ale radost vyprchává a náraz často přichází
se vstupem na stupeň druhý.
Ne všem dětem pomůžou rodiče
Celkově se tak téma dobrovolnosti nebo povinnosti domácích úkolů
točí kolem naprosto stěžejního problému – aby se děti ve škole cítily
dobře. V současnosti se mluví o takzvaném wellbeingu, ke kterému
patří, aby děti zvládaly stresové situace. Ale také naopak, aby škola děti
zbytečně velkému tlaku nevystavovala, například prostřednictvím přílišného
množství úkolů s hrozbou nedostatečné nebo jiného trestu.
„V případě, že domácí úkoly jsou zadávány v nepřiměřené míře
nebo nesmyslně, je vhodné, aby se žáci nebo jejich zákonní zástupci
obrátili na ředitele školy, který je odpovědný za odbornou a pedagogickou
úroveň vzdělávání,“ dává ústřední školní inspektor Zatloukal návod rodičům.
I proto současná výzva k dobrovolnému plnění domácích úkolů
vznikla. Nenabádá k jejich úplnému zrušení, ale aby školy nezatěžovaly
volný část dětí a rodin povinnými domácími pracemi. I zátěž ze školy
totiž ovlivňuje například délku spánku. Minimálně 40 procent školáků mezi
11 a 15 lety spí přitom ve všední dny méně, než by bylo potřeba.
Nepromyšlené a nepřiměřené domácí úkoly mohou navíc
ještě navyšovat nerovnosti mezi žáky. Například proto, že rodiče nemají
dostatečné vzdělání nebo zájem, aby s dětmi úkoly procházeli. Ale
i ze zcela objektivních důvodů. Ne všechny děti doma mají počítač, aby
zvládly připravit třeba zadanou prezentaci. V Česku jsou tak vzdělávací
výsledky žáků daleko silněji podmíněné rodinným prostředím nejen oproti
nejrozvinutějším zemím, ale i těm postkomunistickým, jako je Polsko nebo
Estonsko. Zkrátka neúspěch ve vzdělávání se dědí a české školy neumí žáky
bez pomoci rodiny moc posunout.
„Nejlepší domácí úkoly jsou dobrovolné, které vypracovává
signifikantní část třídy, nejlépe všichni. Klíčem je zadávat takové domácí
úkoly, které žáky zaujmou a berou je jako výzvu k tomu něco vyřešit,
něco objevovat nebo si ověřovat své dovednosti, znalosti nebo tvůrčí
schopnosti,“ doplňuje Starý z Pedagogické fakulty UK.
Domácí úkoly by se podle něj měly také hodnotit, protože jsou
regulérní součástí učení. To ale opačně neznamená, že by se známky měly
používat jako trest. Aby se u žáků neprohlubovala demotivace k učení.
„Mohou ovlivňovat i známky na vysvědčení, ale jen pozitivně.
Někteří učitelé známkují domácí úkoly tak, že dávají jen jedničky za kvalitní
vypracování. Riziko podvádění při vypracování domácího úkolu je otázkou důvěry.
Teprve když projevíme dítěti důvěru a respekt, můžeme se dočkat toho
samého vůči nám,“ dodává Starý.
A úkol, který vyplní za své vyčerpané dítě rodič stejně nikomu
benefit nepřinese. Žák se nic nenaučí, rodiče přehršel školní práce vyčerpá
a učitel dostane falešnou zpětnou vazbu. A to všechno kvůli červenému
vykřičníku, který by se jinak objevil v žákovské knížce.
0 komentářů:
Okomentovat