Marek Tvrdoň: Ludvík Zimčík je ředitelem Škol na konci světa – v Březové

Když v Březové, malé obci kousek od slovenských hranic, zastavíte u školy, jste na konci světa. To není klišé, dál už silnice opravdu nevede. Takže i škola na konci světa? Nabízí se to. A právě tady řediteluje Ludvík Zimčík, jeho škola má víc dětí než vesnice obyvatel.

Zdroj: Magazín Patriot 4. 7. 2023

Malotřídka v údolí Bílých Karpat byla před dvaceti lety na zavření. Do budovy připomínající víc kravín než školu chodilo třiatřicet dětí. Dnes? Školní areál by místním mohla závidět mnohá města. A hlavně, škola má víc žáků než vesnice obyvatel, to je tuzemská rarita.

Co se za tím skrývá? „Nabídli jsme rodinám individuální vzdělávání,“ vysvětluje zdánlivě jednoduchý princip Ludvík Zimčík, ředitel březovských škol. Ano, škol. Pod jednou hlavičkou totiž funguje v Březové mateřská, základní i střední odborná škola. Školy v obci, která má podle posledních údajů Českého statistického úřadu 993 obyvatel, aktuálně navštěvuje 1 266 žáků a studentů. Fyzicky se ale přímo ve školním areálu potkávají jen necelé dvě stovky, ti další se vzdělávají na dálku. Každodenní distanční výuka tady funguje už od roku 2005. „Začínali jsme s ní na prvním stupni, nikde jinde to podle tehdejší legislativy nebylo možné. V roce 2008 nám ministr školství Ondřej Liška povolil tuto výuku i na druhém stupni. A před sedmi lety jsme otevřeli ještě střední odbornou školu,“ rekapituluje ředitel, který škole šéfuje už dvacet dva let.

 

Kdyby vám někdo v roce 2001 řekl, že za dvacet dva let budete mít ve škole víc než tisíc dvě stě žáků a studentů, věřil byste mu?

 

Bude to znít divně, ale věřil. Můžu vám ukázat svoji koncepci, kterou jsem předložil v dubnu 2001 do výběrového řízení na ředitele školy. Moje představa opravdu byla v souladu s tím, co jsme tady za ta léta vybudovali. Jen jsem nečekal, že se to povede v tak velkém rozsahu.

 

Aktuálně máte čtyřicet šest dětí v mateřské škole, 1 100 dětí ve škole základní a 120 studentů střední odborné školy. Kromě dětí v mateřince školu fyzicky navštěvuje 152 žáků, ty ostatní vzděláváte na dálku, říkám to správně?

 

Jo, školička naše středisková, tak tomu vždy s úsměvem říkám. Naše distanční studenty přezkušujeme dva dny v Praze, jeden den v Brně, dva dny v Kladně a tři dny tady v Březové. Stejně velkou radost mně ale dělají děti, které do naší školy chodí fyzicky. Kromě místních sem každý den dojíždějí děti z Dolního Němčí, ze Strání, z Uherského Brodu, dokonce ze tří slovenských vesnic. Teoreticky by to přitom mělo být opačně, děti z Březové by měly dojíždět do větších škol v okolí. A ono ne, to je moc fajn.

 

Standardní cesta k tomu asi nevedla?

 

Většinou chodím cestami, po kterých nechodí druzí. Možná bych mohl mít indiánské jméno „Ten, který dělá všechno jinak“. Ale já jsem na to hrdý. Zásadní zlom asi nastal v roce 2006. Po obecních volbách jsem seděl s novým starostou, hodinu mu vykládal svoje představy, vysvětloval, jak by bylo fajn mít individuální vzdělávání i na druhém stupni, rozplýval jsem se nad svými vizemi.

 

Co na to starosta?

 

No už abyste začal, řekl mně poté, co se podíval na hodinky. Shodli jsme se, že je to výzva. Že sice v obci nemáme dostatek dětí, ale když je nemáme, tak že si je seženeme. Po právní stránce jsem věděl, jak na to. Prostě jsme nabídli individuální vzdělávání, jiný způsob plnění povinné školní docházky. Šli jsme do toho a žáků začalo přibývat. Sice jen po jednotkách, ještě ne zásadně, ale první zlom to byl.

 

A ten druhý?

 

To byl rok 2008. Tehdejší ministr školství Ondřej Liška preferoval IT technologie ve vzdělávání. Tak jsem mu napsal otevřený dopis, že mu se zaváděním technologií do škol budu pomáhat i zadarmo, jen ať nás zařadí do pokusného ověřování individuálního vzdělávání na druhém stupni základní školy. A byl jsem hodně překvapený, protože do týdne jsme měli potřebné razítko, lapal jsem po dechu. A to byl počátek toho skokového nárůstu žáků.

 

Střední odborná škola, kterou jste přidali později, to je dalších 120 studentů.

 

No to byl taky proces. Vedení kraje nám tu školu nejdřív nepovolilo, až v roce 2016 po volbách nastala změna. Kraj nám školu povolil a od září 2017 máme lyceum. Začátky byly tradiční. Odevšad jsem poslouchal řeči, jak může ve vesnici s tisícovkou obyvatel existovat lyceum a podobně. Ale zvládli jsme to. Oslovilo nás dokonce české ministerstvo zahraničí, ať jim pomáháme vzdělávat děti diplomatů. Není to vlastně nic jiného než pokračování toho, co jsme začali s individuálním vzděláváním. K rozšíření o střední školu mě nejvíc vybízeli přímo rodiče žáků, kteří tímto způsobem absolvovali naši základní školu.

 

Kdo je typickým dálkovým studentem vašeho lycea?

 

Je to pět až šest skupin studentů. První jsou vrcholoví sportovci. Mezi našimi prvními maturanty byli špičkoví fotbalisté. Reprezentant Michal Sadílek nebo třeba Matěj Kovář, který aktuálně chytá za pražskou Spartu. Druhou skupinu tvoří umělci, většinou hudebně zaměření. Třetí jsou studenti, kteří v tradičních školách nezažili moc dobrého. Často je odmítali pro jejich jinakost, pro jinakost všeho druhu. Do té skupiny patří i vozíčkáři. Pak tady máme žáky a studenty, jejichž rodiče nemají dobrou představu o českém školství a hledají alternativu. Taky děti, které delší dobu pobývají s rodiči v zahraničí. A pak máme ještě jedno specifikum, které v tradičních kamenných středních školách nenajdete, nabízíme něco, co nazývám MBS.

 

Co to znamená?

 

Maturita bez studia. Podle školského zákona se každý, kdo absolvoval povinnou školní docházku, může přihlásit k maturitě. My jsme to loni v září nabídli a ozvaly se nám stovky lidí, kteří z různých důvodů nedokončili středoškolské studium. Mají třeba tři ročníky, ale nedošli až k maturitě. A my jim tu možnost nabízíme. Než je ale k maturitě pustíme, musí formou zkoušky prokázat, že znají obsah učiva za čtyři roky v naší škole. To je náš nový projekt.

 

MBS, maturita bez studia. Dokážete si představit diskusi pod takovým článkem?

 

Jasně. Zpochybňování kvality a pořád dokola. My ale každý případ řešíme individuálně a postupujeme v souladu se školským zákonem. I tak se lidé ptají, jestli je ta maturita u nás rovnocenná a podobně. Maturita je přitom jen jedna.

 

To zpochybňování je cosi, co patrně provází vaši práci v Březové od začátku?

 

No jejda. Někdy si říkám, že už je cosi za mnou, že už jsme tady hodně dokázali. Takže když přijdu s novým projektem, už by mně třeba lidé mohli věřit. Ale ne.

 

A zvykl jste si už? Je to pro vás problém?

 

Netrápím se tím. Obecně místo slova problém používám slovo výzva. Tam, kde jiní hledají problém, hledám já výzvu.

 

Jakou osobností musí člověk být, aby se s tím dokázal vyrovnat?

 

Řeknu vám to slovy mého tchána. Anebo raději jinak.

 

Škoda, tchánova slova by mě zajímala.

 

Dostanu se k tomu. Když jsem začínal jako mladý a náročný učitel, vnímal jsem rozporuplné názory na svoji osobu. O dvacet let starší kolegyně mně tehdy řekla, že jestli se chci těmi názory zabývat, ať tu práci raději nedělám, protože jinak mě to zničí. No a můj tchán k tomu vždycky nářečím dodává: „Dal ti někdo korunu? Nedal, tož ať sa nestará.“ Slova tchána byla ještě lepší než slova kolegyně. Maminka jednoho našeho žáka mně kdysi řekla, že ví, že si z kritiky nic nedělám. Dělám, jen to nedávám najevo. A nebudu se tím ničit. Spousta lidí, kteří moji práci nebo naši školu znají jen zprostředkovaně, vykládá moudra. Já jsem si nikdy jinou školu hodnotit netroufl.

 

Nepřemýšlel jste někdy nad tím, co by se změnilo, kdybyste podobnou školu dělal třeba v Praze a ne ve vesnici u slovenských hranic?

 

V Praze by asi víc vnímali úspěch, tady mě někteří navzdory úspěchu mají za exota. Obecně když někdo vyčnívá z řady, ostatní na něm pořád něco hledají. Nám ale to, že to děláme jinak, naopak spoustu zájemců přitahuje. Cítí, že dáváme jejich dětem prostor.

 

Jací lidé chodí učit do vaší školy?

 

Samí perfektní!

 

A teď vážně.

 

Ti lidé musí souznít s tím, co tady chceme dělat. A obráceně, ty hodnoty jim musí zapadat do jejich života. Mám to tak, že nad těmi kantorskými hodnotami musí ještě být hodnoty lidské. Vždycky u těch lidí hledám jejich přidanou hodnotu.

 

Jak by to vypadalo, kdybych tady chtěl učit?

 

Já si s těmi lidmi u pracovního pohovoru většinou dvě až tři hodiny pokecám. Nikdy to není o pěti minutách a o tom, aby mně uchazeči ukázali diplom. Vím, že to v mnoha školách funguje jinak, ale já si vždycky jedu to svoje. Myslím, že se to vyplatí. Kdyby to lidem nedávalo smysl, asi by sem nejezdili fyzicky učit třeba až ze Vsetína. A když o nějakého kantora stojím, jsem schopen pro to taky hodně udělat. Jednomu budoucímu kolegovi jsem soustavně volal, i když jsem věděl, že druhý den se žení. Nesešli jsme se hned, ale v pondělí po svatbě už přijel a byla ruka v rukávě.

 

Jaký jste šéf?

 

Pro mnohé lidi ve sboru možná hodně tvrdý. Osobně bych ale neřekl, že jsem tvrdý. Jsem náročný. Odpovědnost za školu mám pouze já, nikdo jiný, žádný zástupce. Odpovědnosti se nezříkám a lidem dávám kompetence, dokonce stále víc a víc. Ale vyžaduji, aby jeli v mantinelech, na kterých jsme se dohodli. A oni většinou vědí, co mají dělat, není to tak, že bych jim pořád něco musel linkovat. Přijdou s nápadem, konzultují ho a když se shodneme, dostávají volnost na realizaci toho projektu.

 

Pojďme do dědiny. Jak vás v Březové berou místní? Jsou na vás a na školu pyšní?

 

Tak to nevím. Když jsem na Březovou přicházel, tehdejší pan starosta mně objasňoval, jaká je tady komunita. Hodně mně to pomohlo. Víte, Březovjané jsou tvrdí. Oni nedají nic moc najevo. Jsou tvrdí, jsou jako komunita uzavření. Všichni dospělí si mezi sebou tykají, málokoho k sobě vezmou. Cítím ten odstup, zároveň si na mě nedovolí. A když se ke mně čas od času dostanou přání, abych ještě ze školy neodcházel, je to fakt vyznamenání. Ale víte, jak to je, není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Myslím, že místní vědí, co pro školu dělám. Tady jsem dostal prostor na práci, po které jsem toužil, a jsem za to vděčný. Zároveň platí, že za vším je celý můj tým, bez něj by to nešlo. A taky dobrý zřizovatel. Jsme tady se starostou společně od roku 2006 a jsme v zásadě stejná krevní skupina. Jasně, že někdy máme na něco jiný názor, ale bez spolupráce s obcí by to fungovat nemohlo. Vždycky se domluvíme.

 

Takže budujete společně?

 

Někdy i manuálně. Když jsme stavěli školku, podával jsem starostovi cihly, míchal maltu a starosta stavěl. Pravda taky je, že to, co jsme tehdy spolu postavili, jsme mezitím už zase zbourali, protože celý ten prostor předěláváme. Je to takový nekončící proces.

 

Školy na konci světa, to je váš slogan?

 

Je, ale starosta se na něm nepřímo podílel. Před mnoha lety točila v Březové Česká televize pořad Folklorika. Starosta tam dvakrát použil ten obrat, že jsme tady na konci světa. Tak jsem z toho udělal školu na konci světa a po přidání střední školy jsme to převedli do množného čísla. Když jsem to pak začal používat, jeden kolega z univerzity v Hradci Králové mně napsal, že nejsme škola na konci světa, ale škola z jiného světa. Potěšilo mě to, protože psal, že je to svět, do kterého spousta jiných škol nedospěje ani za dalších dvacet let.

 

Je něco, co se vám v té škole nedaří?

 

Vadí mně dispozice školy, pořád cítím nedostatek pracovního místa pro učitele, kteří dělají online výuku. Máme hřiště, máme vše, co si řeknu, ale víc už tu školu nenafouknu.

 

Zaregistroval jsem vaše nedávné víc než odvážné nápady. Školní autobus, vlastní pedagogicko – psychologická poradna a vysoká škola. Už jsou u ledu?

 

Autobus ztroskotal v zásadě na tom, že starostové okolních obcí řekli tomu našemu, ať to už nepřehání a nechá toho. A já to vlastně chápu. Projekt na vysokou školu pouze v dálkové vzdělávací formě jsem měl nachystaný, měl jsem připravený i konkrétní obor. Nazval jsem to distanční specialista, člověk znalý didaktiky, pedagogiky, psychologie a zároveň uživatelský ajťák, který školám na míru připraví platformu pro distanční vzdělávání. Covid to ale změnil, doba je teď jinde. Takže nic převratného už nechystám.

 

Užíváte si tu práci ještě? I po těch letech?

 

Moc. Když jsem do Březové přišel, měla škola sedm zaměstnanců. Dneska je nás tady sedmdesát tři. A já si to užívám. Navíc každý den je jiný. Nemám to tak, že bych se přivázal tady k tomu ředitelskému křeslu a věřil, že v něm vydržím co nejdéle. Je to pořád nové, pořád něco budujeme, pořád něco vymýšlíme, pořád mám své sny. Aktuálně doděláváme přístavbu mateřské školy, v září bych chtěl mít nový, prosklený vchod do školy a do budovy vedle školy bychom chtěli přesunout vše, co souvisí se zájmovým vzděláváním. Plus zázemí pro BUŠ.

 

Co je to BUŠ?

 

To je můj pojem, březovská umělecká školička. Jezdí sem paní, která učí děcka na klávesy, na housle. Plus naše cimbálovka. Takže pořád mám co dělat. A řekl jsem, že dokud to nebude, tak neodejdu.

 

Bojíte se někdy, že to, co jste v Březové vybudoval, by mohlo na něčem krachnout?

 

Bojím. A dost se toho bojím. Proto říkám, že ještě nechci končit. Mám sice skvělý kolektiv, tým úžasných lidí, ale pořád ještě potřebuji zdokonalit ten systém.

 

Co by vás donutilo skončit dřív?

 

Jedině zdravotní problémy. Podívejte se, co se děje kolem nás, jaká je situace třeba na ministerstvu školství. A já obrazně říkám, že pořád chci převést tu školu přes rozbouřené vody. Ne každý je tak zaťatý jako já, pořád v sobě mám, že když mně někdo řekne, že něco nejde, já budu tvrdit, že to jde.

 

Už si vychováváte nástupce?

 

Samozřejmě. A je to těžké, ten člověk dostává asi největší kapky, protože musí snést to, co já.

 

Jde to?

 

Kdo chce šéfovat, musí si v hlavě srovnat, že nemůže být se všemi jen kamarád. Když jste se všemi kamarád, to pak neporučíte.

 

Až budete jako důchodce chodit kolem školy, kterou jste vybudoval…

 

Nebudu! Dokážu se od toho odstřihnout. Nejsem tak naivní, abych věřil tomu, že o mě někdo ve škole bude stát, až tady skončím, to mám pro sebe vyřešené. I svým dcerám říkám, že od nich nic nečekám. Víte proč? Abych nemusel být zklamaný. A tak je to i se školou. Co se s tou školou bude dít, mně určitě nebude jedno. Ale nikdy to nedám najevo. Život půjde dál a škola taky.

 

 

 

 

_______________________

 

Ludvík Zimčík: ředitel Škol na konci světa, vzdělávacího subjektu, který zahrnuje mateřskou, základní a střední školu. Ve školství se pohybuje 36 let. Byl průkopníkem právní subjektivity základních škol.

 

Pracoval jako ředitel základní školy v Dolním Němčí, byl zástupcem ředitele střední i vyšší odborné školy, zástupcem ředitele pobočky irské vysoké školy, na první soukromé vysoké škole na Moravě pracoval jako zástupce rektora.

 

Rád říká, že ve školství zažil různé koncepce i „antikoncepce", reformy i deformy, reformy reforem předchozích reforem, transformace ode zdi ke zdi. Zastává názor, že musíme změnit tradiční přístup, v němž se žáci vždy nacházeli ve škole, na takový, v němž se škola vždy nachází v prostředí žáků.

 

Ředitelem Škol na konci světa je od roku 2001.