Lucie Kocurová: Pěší putování může být dobrý rodinný teambuilding, říká autor dálkových stezek Via Czechia

Nahodit batoh na záda a jít, večer s čistou hlavou zalézt do spacáku – a další den to samé. Vnímat krajinu kolem sebe, počasí a svůj dech. Mnozí, kteří vyzkouší pěší putování, mu propadnou. A pokud chtějí, nemusejí ani jezdit daleko – mají k dispozici zhruba 5 tisíc kilometrů pěších a stejně tolik cyklistických tras v síti Via Czechia, které jim umožní překonat Česko napříč několika směry. Za projektem stojí bývalý učitel a nynější cestovatel a průvodce Jan Holec.

Zdroj: Magazín Eduzín 17. 7. 2023

 

Co to vlastně je Via Czechia?

 

Je to síť dálkových turistických a poutních tras, která má aktuálně šest stezek. Když se na to podívá kartograf, tak pochopí, že ty stezky křižují Česko a propojují krajní body logickým způsobem – tedy východ a západ, sever a jih. Nejdelší jsou stezky od západu k východu a potom stezky vedoucí severním a jižním pohraničím. Ty doplňuje Stezka středozemím, která vede od severu k jihu a protíná Prahu, a další je Stezka Slezskem. 

 

Takto jsou stezky už finální? Už máte hotovo?

 

Teď pracuji na Českomoravské stezce, jejíž trasa je velmi zajímavá například z pohledu historika nebo dějepisáře, když bychom se měli pohybovat ve školní terminologii. Samozřejmě na každé stezce se potkává biologie, zeměpis a tělocvik, ale tady je velmi zajímavý ten rozměr historický. Jde vlastně o cestu českomoravským pomezím, kde se lze setkat i s mnoha lokálními patrioty, hlavně tedy na té moravské straně. A proto mi přijde zajímavé tu hranici zviditelnit, protože se tam můžete setkat s hraničními kameny ze 17. století, nebo tam někteří lidé vztyčili recesistické hraniční přechody a podobně. Navíc ta hranice vede po hlavním evropském rozvodí, což je také zajímavé. Těchto šest stezek jsem už od začátku jsem chtěl mít každou z nich vyznačenou v pěší i cyklistické variantě, a někde jsou i úseky pro běžky a vodáky. Stezky tedy můžete využívat ve všech ročních obdobích. Já jsem totiž původní profesí učitel přírodopisu a tělocviku a na Fakultě tělesné výchovy a sportu jsem učil sport v přírodě, takže je mi ten pohyb venku za každého počasí opravdu blízký.

 

Kolik kilometrů stezky mají, a je potřeba je jít na jeden zátah?

 

Když si to všechno sečtete, tak ty trasy dávají dohromady už přes deset tisíc kilometrů, v pěší variantě polovinu. Když se tedy rozhodnete poznávat Česko tímto aktivním způsobem, tak máte spoustu příležitostí a možností. Tím, jak jsou vedené, tak navíc můžete říct – přešel nebo přejel jsem Česko například od severu k jihu a odnáším si z toho nějaké poznání a zážitek. Tu cestu navíc můžete kdykoliv přerušit. Když jsem trasy plánoval, tak jsem věděl, že většina lidí nebude mít čas a energii jít tu stezku na jeden zátah, takže například každá pěší stezka je rozdělená na úseky, které se dají projít za jeden den; přičemž na konci je vždy ve snadném dosahu nějaké místo, které nabízí nocleh, odkud jede vlak a podobně. Ale zjistil jsem, že ten zážitek, kdy jdete kontinuálně nějakou dlouhou trasu, kdy ta čára na mapě se vám spojí, vy znáte každý metr té trasy a víte, jak Česko vypadá, je úžasný a nepřenositelný.

 

Jak vypadá jeden typický úsek stezky? Dá se ujít i s menšími dětmi?

 

Lidé mi sdílejí fotky, jak tu stezku jdou opravdu i s miminky. Mnozí aktivní lidé prostě nechtějí měnit svůj styl života ani po narození dětí, jen se musejí trochu přizpůsobit. Takže kočárky, nosítka, krosničky… Někteří si s sebou nosí i stan, aby nebyli vázaní na to, kam musejí večer dojít. Jde prostě o chuť a odhodlání. Po třiceti letech v cestovním ruchu, kdy organizuji zájezdy, už mám myslím celkem slušný odhad na to, co lidé v průměru zvládnou a co potřebují. Takže jsem volil průměrnou délku etapy cca 20–25 km, což si myslím, že je na celodenní túru taková přiměřená délka. 

 

Myslím, že všichni jsme celkem zvyklí chodit po značkách – po žluté, po červené… Jak najdu v krajině stezky Via Czechia? Podle čeho se orientovat?

Z 99 procent jsou stezky Via Czechia vedené po stávajícím značení Klubu českých turistů. Každý si může z webu viaczechia.cz stáhnout itinerář, kde je vše popsané. Rovněž aplikace mapy.cz mají integrované naše stezky a vydavatelství map Shocart také naše stezky implementuje do svých map. Existují i speciální podrobné mapy Via Czechia a můžete jít samozřejmě i podle knih. Aktuálně vyrábím rozcestníky, které postupně umisťuji na důležitá místa na trasách, těch je nyní v krajině již přes sto a s jejich výrobou a rozmísťováním mi pomáhají i různí dobrovolníci, které ten nápad nadchnul a chtějí s ním nějak pomoci. Na druhou stranu si úplně nemyslím, že v dnešní době online map, navigace a dalších vymožeností musí být na každém stromě cedulka.

 

Vím, že jste říkal, že ten pocit z dálkového pochodu je takový nepřenositelný. Mohl byste ho ale zkusit popsat?

 

Pro mě, když jsem dokončil nějakou stezku, tak jsem věděl, že za sebou mám například tisíc kilometrů cesty. A protože mám docela dobrou vizuální paměť, tak si tu trasu dokážu celkem dobře promítnout. Když jdete, tak se rozhlížíte, a často vidíte deset i více kilometrů na všechny strany. A když dorazíte na konec, tak se vám ta země v hlavě jakoby zpřítomní a jakoby zmenší. Pro mě jako pro učitele je tohle hodně zajímavé, protože tak můžete porovnat realitu s představou, když se poprvé jako dítě podíváte na mapu Česka. Že to hnědé jsou hory, modré jsou řeky a rybníky a tak. 

 

Cestování pěšky je mnohem pomalejší, než na co jsme dnes zvyklí. Co vám to dá, když takhle třeba tři dny jen putujete krajinou?

 

Může se zdát, že pěší chůze je hodně pomalá. Ale já vám budu vyprávět takový příběh. Část stezek jsem šel i s rodinou. Jednou jsme takhle putovali přes Jeseníky; dětem bylo asi dvanáct let, nesly si batohy, šli jsme natěžko. Vylezli jsme na Keprník a v dálce byl vidět Praděd. Říkám jim, tam dnes musíme dojít, a oni hned začali naříkat, že to nejde, je to strašně daleko!

 

No nic, jdeme, povídáme, vylezli jsme na další kopec a oni říkají překvapeně – ten hrozně vzdálenej Praděd je najednou hrozně blízko! A takhle funguje psychika – když jdete někam z bodu A do bodu B, tak ty vzdálenosti vnímáte jako mnohem kratší, než když jdete kolečko a víte, že večer se musíte vrátit tam, odkud jste vyšli. Možná je v nás pořád nějaká duše průzkumníka z dávných dob, kdy jsme dobývali daleké země, kolonizovali Divoký Západ a podobně, neumím to vysvětlit. Ale chůze takovou krajinou, kterou neznáte, je vlastně takové kolonizování a objevování. Podle mě to i působí na psychiku, že se vám lépe jde, nebolí vás tolik nohy.

 

Opravdu? 

 

Jasně. Vzpomeňte si na cestu do školy nebo do práce, kterou chodíte denně; jak vás otravuje, znáte na ní každý kámen, bolí vás nohy a podobně. Jenže když jdete někam, kde to neznáte, tak prostě nevíte, co je za rohem. Otvírají se vám obzory, nevíte, co vás tam čeká a je to mnohem napínavější a snesitelnější. Aspoň takové je moje poznání. 

 

Před chvílí jste říkal, že pěším putováním můžete tu zemi pochopit. Můžete mi tedy říct, co jste se dozvěděl o Česku za tu dobu, co po něm takto chodíte? To by mě hodně zajímalo od člověka, o němž vím, že hodně cestoval.

 

Co o Česku z pěšího putování vím, je to, že ačkoliv se o to kdekdo snaží, tak jsme si tu zemi ještě úplně nezničili. Máme tu odkaz minulosti, jako jsou lesy, stromořadí, rybníky… Krajina je pro poutníka vlídná. Do toho architektonicky krásná městečka, ta si nejvíc užijete asi na Stezce středozemím, kterou jsem záměrně naplánoval tak, aby vedla přes města. 

 

Proč?

 

Hodně jsme si za covidu zvykli, že chceme chodit do přírody, někam, kde nikdo není – a pak se všichni potkáme na Sněžce. Což je samozřejmě extrém, ale zatím málo lidí vyhledává opravdu ta méně turistická místa. Přitom mají co nabídnout – jdete, vylezete na kopec, rozhlédnete se po kraji, ubytujete se. Jak Stezka středozemím, tak i trasa podél historické hranice Čech a Moravy vedou krásnými, ale turisticky zatím poměrně málo exponovanými místy. A má to něco do sebe, večer přijít do městečka, sednout si na náměstí, dát si něco k jídlu, nasát atmosféru a ráno jít zase dál.

 

Vaše děti jsou pravděpodobně na ledacos zvyklé, ale pro ty ostatní rodiny, nebo třeba firemní kolektivy, školní třídy a podobně může takové několikadenní putování být docela fajn teambuilding, ne?

 

Určitě. Já naše děti do ničeho nenutím, taky už jsou to slečny v pubertě, ale hodně mě potěšilo, že když jsme se jich loni s manželkou ptali, kam by chtěly na dovolenou, tak řekly, že by chtěly s námi na vandr. Z toho jsme samozřejmě jako rodiče měli velkou radost. Když jdete třeba týden, tak si toho spoustu řeknete, na co v běžném provozu není čas. A samozřejmě i to, že ledacos nevyjde, můžete zmoknout a podobně, to je, jak říkáte, dobrý teambuilding.

 

 

 

 

 

____________________

 

Jan Holec vystudoval učitelství biologie a tělocviku. Dlouhá léta podniká v cestovním ruchu. Je autorem projektu dálkových stezek v Česku Via Czechia. Je ženatý, má dvě děti.