V červnu 2023 se poprvé sešel tzv. Národní konvent o vzdělávání, který byl zřízen z rozhodnutí ministra školství Mikuláše Beka a je svoláván na půdě Senátu Parlamentu ČR. Ledakoho může překvapit pestré složení tohoto panelu, který se má vyjadřovat k zásadním změnám ve vzdělávání.
Zdroj: Řízení
školy 19. 9. 2023
„Členové
Konventu jsou jak politici, tak zástupci státní i veřejné správy, vzdělávacích
institucí, školských asociací či neziskového sektoru,“ píše se o Národním
konventu na EDU.cz. Proč je ale něco
takového potřebné, když se na této úrovni většina rozhodnutí přijímá na základě
politického konsensu? A od toho máme ministerstvo a volené politiky, kteří mají
o těchto věcech rozhodovat. I takové námitky vůči ustavení Národního konventu
občas zaznívají. Můžeme si klást otázku, zda na tak širokém plénu čítajícím osm
desítek představitelů různých organizací a institucí a individuálních expertů
se lze na něčem domluvit, ale samotná podstata takové konzultace s aktéry
reprezentujícími různé zájmové skupiny je určitě krok správným směrem.
Za aktéry
ve veřejné politice jsou totiž považováni jednotlivci a formální či neformální
skupiny mající vliv na tvorbu a implementaci veřejné politiky (nejen
vzdělávací, ale veřejných politik obecně). „Nejužitečnější jednotkou analýzy
pro pochopení politických změn v moderních průmyslových společnostech není
žádná konkrétní vládní instituce, ale spíše politický subsystém, tj. ti aktéři
z různých veřejných a soukromých organizací, kteří se aktivně zabývají
politickým problémem nebo danou otázkou.“ (Sabatier a Jenkins-Smith, 1993).
Tito aktéři by měli být zapojeni do politické agendy tím, že definují problémy,
které mají být podle nich řešeny, nebo tím, že by měli mít vliv na volbu nástrojů,
kterými má být veřejná politika implementována, popřípadě by měli být aktivně
zapojeni do řešení problémů veřejně politické povahy (Potůček, 2016).
Do těchto
procesů by tedy měli být přizváni nejen zástupci správních orgánů či
legislativních výborů, ale také aktéři na dalších úrovních systému, jako jsou
novináři, výzkumníci a analytici, zástupci soukromého sektoru a nestátních
neziskových organizací. Veřejné politiky totiž tvoří systémy přesvědčení a
hodnot (Veselý a kol., 2007), které mají ve výsledku vliv na šíření i evaluaci
veřejněpolitických programů. V oblasti vzdělávací politiky jde vedle zvolených
politiků také o zástupce samospráv, učitele a jejich organizace, rodiče a
studenty, zaměstnavatele a další odborníky (Kalous a kol., 2006).
Z výše
uvedeného vyplývá, že do tvorby a implementace veřejných politik je potřeba
zahrnout širokou škálu vlivových „hráčů“, kteří jsou v dané oblasti aktivní,
protože ve výsledku budou stejně ovlivňovat, jak se o daném řešení bude mluvit,
a svým chováním vyplývajícím z jejich přesvědčení budou ovlivňovat výsledek
veřejněpolitických záměrů.
V českém
vzdělávacím systému to zažíváme opakovaně. Něco je tzv. napsáno na papíře, ale
do žité praxe se to nedostává, protože tomu ti, kdo mají na realizaci dané
politiky vliv, nevěří.
Veřejná politika disponuje různými metodami, jak získávat data o postojích a přesvědčeních aktérů, aby na základě toho bylo možné lépe designovat opatření v oblasti veřejných politik, která budou mít větší dopad díky větší míře angažovanosti aktérů. Jedním ze způsobů, jak taková data získat, je metoda Delphi (někdy také nazývaná Delfská metoda), jejímž prostřednictvím je možné „strukturovat skupinovou komunikaci při řešení komplexního problému“ (Veselý a kol., 2007). Metoda Delphi také „přispívá k utváření společného názoru skupiny expertů a usnadňuje nalezení shody na omezeném okruhu témat“ (Pazour a Straková, 2020).
V oblasti vzdělávací politiky byla v ČR tato metoda poprvé využita v roce 2019 v rámci přípravy Strategie vzdělávací politiky 2030+ – zadavatelem tohoto šetření byla Stálá konference asociací ve vzdělávání (SKAV), za technickou realizaci mělo zodpovědnost Technologické centrum Akademie věd ČR. SKAV chtěl tehdy využitím této metody přispět k vyjasnění priorit ve vzdělávání. Výsledkem byla škála 39 tezí, která ukazuje, kde jsou témata, na nichž je mezi českými aktéry vysoká míra připravenosti spolupracovat (Pazour a kol., 2019).
Na druhé straně tohoto spektra stojí agendy, u nichž je mezi aktéry takový názorový rozpor, že je velmi málo pravděpodobné, že se budou v konkrétních řešeních nějak více angažovat, a i kdyby se daná politika prosadila prostřednictvím legislativy, nelze očekávat, že v praxi dojde k jejímu naplnění. U samotné přípravy Strategie vzdělávací politiky 2030+ lze ocenit to, jakým způsobem byl ze strany MŠMT nastaven participativní proces zapojení aktérů do diskuze nad jejím obsahem. Podobně je ale potřeba smýšlet i při implementaci této strategie.
Vzhledem k tomu, jaké komplexní změny Strategie vzdělávací politiky 2030+
pojmenovává, je potřeba přemýšlet nad tím, jak zjišťovat přijatelnost
konkrétních navrhovaných opatření na straně aktérů. Jedním z takových nástrojů
může být Národní Konvent o vzdělávání, ale je třeba vnímat limity
takového fóra vzhledem k prostoru a času se k předkládaným tématům vyjádřit.
Jiným
příkladem, jak zjišťovat postoje aktérů ve vzdělávání v ČR, je připravovaná veřejná konzultace k tématu posilování
systému vedení a podpory mateřských a základních škol v ČR, kterou
připravuje Partnerství pro vzdělávání 2030+ ve spolupráci s Technologickým
centrem Praha (dříve Akademie věd ČR). Veřejná konzultace opět vychází z
principů Delphi a tentokrát v ní budou konzultovány teze, které zpracovala
skupina zástupců 10 organizací zapojených do Partnerství 2030+. Očekáváme, že
prostřednictvím této konzultace získáme data o tom, jak o možných změnách
struktury odpovědnosti směrem k mateřských a základním ZŠ přemýšlejí aktéři ve
vzdělávání, a že díky tomu zjistíme, jaké změny by byly v této oblasti žádoucí
a proveditelné. Do prvního kola veřejné konzultace se můžete v období 21. 9. až
23. 10. 2023 zapojit i vy – více informací o veřejné konzultaci se dozvíte na http://verejnakonzultace.partnerstvi2030.cz.
Pokud to
myslíme se změnami ve vzdělávání vážně, musíme se naučit do přípravy a
implementace vzdělávací politiky zapojovat širokou škálu aktérů. Vzdělávací
politika patří k těm nejsložitějším disciplínám, protože organizací a
jednotlivců, kteří mají ve výsledku vliv na úspěch vzdělávacích reforem, působí
ve vzdělávání opravdu velké množství. O to více pozornosti bychom měli věnovat
metodám a postupům, které umožňují jejich názory a postoje v rámci
veřejněpolitických procesů zohlednit.
Mgr. Silvie Pýchová
Ph. D., programová manažerka Partnerství pro vzdělávání 2030+
Zdroje
Kalous, J.
a kol.: Teorie a nástroje vzdělávací politiky. Praha: Karolinum, 2006.
ISBN 9788024612591
Pazour, M.
a kol.: Identifikace prioritních témat ve vzdělávání. Šetření metodou
Delphi. Praha: Stálá konference asociací ve vzdělávání, 2019
Pazour, M.
a Straková J.: Využití metody Delphi pro identifikaci klíčových témat
vzdělávací politiky. Pedagogika, 2020. ISSN 23362189, 00313815
Potůček, M.: Veřejná politika. ChBeck, 2016. ISBN 9788074005916
Sabatier,
P. A. a Jenkins-Smith H. C. (eds.): Policy change and learning: an
advocacy coalition approach. Boulder, Colo: Westview Press.
Theoretical lenses on public policy. 1993. ISBN 9780813316482
Veselý, A.,
Nekola, M. a Drhová Z.: Analýza a tvorba veřejných politik: přístupy, metody
a praxe. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. ISBN
9788086429755
0 komentářů:
Okomentovat