Jitka Polanská: Podpoříme spojování malých škol pod jednoho ředitele, říká náměstek ministra školství Jiří Nantl

pátek 26. ledna 2024 ·

V ČR je rekordní počet malotřídek a celkem 20 % z celkového počtu škol je takzvaně podlimitních, tudíž nemají předepsaný minimální počet žáků. Jak roztříštěnou školskou soustavu propojit? Podle mnohých by to zlepšilo i kvalitu výuky.

 

Zdroj: EDUin, 24. 1. 2024

 

V atmosféře hledání úspor, kde to jde, se o svou existenci začaly bát malé školy. Hodlá je snad ministerstvo školství zavírat? „Nic takového neplánujeme, ale chtěli bychom podpořit, aby se několik maličkých škol administrativně sloučilo do jedné trochu větší, s tím, že fyzicky zůstanou každá na svém místě. To je udržitelný model,“ říká náměstek ministra školství Jiří Nantl. Malých škol máme podle něj totiž obrovské množství: čtvrtina z celkového počtu má méně než padesát žáků a čtyřicet procent pod 100 žáků, přičemž dnešní systém financování škol motivuje spíš k rozdělování.

 

Kolují obavy, že současný ministr a jeho tým mají spadeno na malé školy a zvláště malotřídky. Má to reálný základ?

 

Nikdy jsem neslyšel nikoho, kdo by byl proti malým školám a malotřídkám z principu. Jsou všem sympatické, víme, že jsou pro obce prospěšné, a nevím o žádném politickém plánu je zničit.

 

Ale?

 

Jenom to pak naráží na finanční limity. Doteď se stát snažil obcím pomáhat i s podlimitními školami, neboli školami, které mají menší než vyhláškou stanovený počet žáků a existují takzvaně na výjimku. Relativně velkorysým financováním nepedagogické práce oslaboval finanční tlak na zřizovatele těchto škol. Je ale potřeba říct, že tlak na zřizovatele malých škol přichází z více stran. V případě nutnosti větší opravy školy se skutečně mohou dostávat do problémů, miliony navíc v rozpočtu prostě nemají.

 

Ovšem teď do toho vstoupila nová priorita, společensky dohodnutá, a to jsou platy učitelů na úrovni 130% průměrné mzdy. Což zřejmě bude znamenat, že se stát bude všemi silami starat o to, aby zaplatil učitelům to slíbené, a bude si více hlídat hranice tam, kde doteď odlehčoval zřizovatelům. To, že nějaká škola je podlimitní, doteď nemělo velké konsekvence, a možná dospějeme do bodu, že to konsekvence bude muset mít. 

 


Jak školy propojit?


Mluví se o optimalizaci, zefektivnění školské sítě, a to různými způsoby. Je to cesta, jak se vyhnout zavírání malých škol v obcích, nebo může být rušení některých z nich součástí této strategie?

 

Vede se celkem široká debata, jak roztříštěnou školskou soustavu propojit, případně pospojovat, tedy administrativně a z hlediska řízení. Jedno zajímavé řešení rozpracovala platforma Partnerství pro vzdělávání 2030+. Celkově se uvažuje o vzniku nové školské struktury v jednotlivých územích, o spojování školských subjektů do větších celků a o vytváření zastřešujících organizací, které by sňaly ze škol administrativní zátěž a posílily jejich pedagogický výkon. Problém těchto úvah je v tom, že zřizování škol je samosprávná činnost obcí, která podléhá i určité ústavněprávní ochraně a úzce souvisí s užíváním majetku obcí. Proto je složité, když už toto jednou bylo převedeno do působnosti samospráv, aby stát provedl zeshora celkový redesign školské správy.

 

Takže je to dost ambiciózní změna. Možná podle vás příliš ambiciózní?

 

Ano, buďme realisté, to je moje dlouhodobé krédo. Při designování různých řešení také spoléháme na schopnost aktérů se domluvit a koordinovat svou činnost, což ale není úplně silná stránka českého prostředí. Významný posun by podle mě bylo již to, kdyby se ty nejmenší školy o třiceti padesáti dětech spojily do nějakých celků o sto, sto padesáti dětech. Už jen to by stačilo pro nějakou míru optimalizace. Myslím si, že část veřejnosti, včetně té odborné, nevnímá, že podlimitních je dvacet procent všech škol. Jsou i obce, kde to mají tak, že otevírají jen první a druhou třídu, a ve vedlejší zase třetí a pátou. To jsou podle mě ideální adepti na to, aby se spojili do jedné společné školské právnické osoby. 


Snížení rozptylu velikosti škol by hodně pomohlo i státní správě při návrzích různých opatření. Chápu, že co pomůže státu, lidi moc nezajímá, ale když máte systém, ve kterém jsou školy naprosto různé velikosti, a pětina jich je opravdu miniaturních, hrozně špatně se přemýšlí o tom, jaké jsou dopady financování na rozpočet a na jednotlivý typ školy. Je to neuchopitelné a těžko modelovatelné. Určitě by prospělo, kdybychom si řekli, že nejmenší školy budou v pásmu sto až dvě stě dětí. To pořád nejsou žádní giganti.



Místo svazků spoluzřizovatelství


Pořád ale mluvíme o tom, že školy by stály dál tam, kde stojí, nerušily by se?

 

Ano, takto se o tom uvažuje. Naše minimalistická varianta, o které se zatím jako úřad (pozn. MŠMT) bavíme interně, je nabídnout efektivnější nástroj těm zřizovatelům, kteří by své školy sloučit chtěli, protože nějaký tlak na zefektivnění správy škol bude. Když se dvě nebo víc blízkých vesnic dohodne, že by chtěly ze svých škol udělat jeden subjekt s jedním ředitelem, v současnosti musí nejdřív vytvořit svazek, o jehož podobě se musejí složitě domlouvat. Nelze rovnou přikročit ke spoluzřizovatelství.

 

Naše úvaha je, že školskou právnickou osobu by nově mohlo přímo zřizovat i více obcí, aniž by musely takový svazek obcí zakládat. Starostové by dostali zákonem danou „governance“, rámec a postupy, které by je vedly. Bylo by to zkrátka jednodušší. Školy takto pospojované by měly jednoho ředitele, ale určitou autonomii organizační složky, v jejímž čele by stál vedoucí.


V rámci diskuze o snížení Phmaxu (pozn. financování platů učitelů v závislosti na odučených hodinách) nám psali různí starostové ve smyslu: „My ty školy dofinancováváme už teď, a dost. Co se stane, když stát sníží Phmax?“. A my jim na to říkáme: „Když to všichni dofinancováváte, proč se nedomluvíte, že budete mít jednoho ředitele a nevyužijete výhody společné správy?“

 

Na otázku, jestli by školy kvitovaly administrativní odbřemenění, spojené ale s určitou ztrátou autonomie, ředitelky malotřídek přítomné na jedné konferenci reagovaly přímo zděšeně. A někdo následně trefně poznamenal, je to jako požádat živnostníka, aby šel dělat do korporátu, že to bude efektivnější.

 

Taky od ředitelů slýchávám: „Já jsem si to tady vymazlil a teď by mi do toho měl někdo mluvit?” Každý rád dělá na svém i za cenu, že pracuje do noci a ne vždy všemu rozumí. Z druhé strany je ale legitimní otázka, na co všechno se mají daňoví poplatníci skládat.

 

A úspora by byla tedy hlavně provozní? Protože škola sice nebude mít ředitele, ale bude mít dejme tomu řídícího učitele, tam se asi tolik neušetří.

 

Přineslo by to větší finanční stabilitu. Úspora by nějaká byla asi hlavně v zajištění nepedagogické práce. Ale nejde primárně o úspory, benefitů by bylo víc. Školy by získaly lepší zastupitelnost různých typů zaměstnanců včetně učitelů. Jedna cesta k zajištění suplování je ta, když je sbor větší. 

 

Školy by větší velikost jistě posílila i v otázce kvalifikace a profesionalizace učitelů. Vybavuju si komentáře Lucy Crehan, autorky knihy o vzdělávacích systémech Chytrozemě, k zavádění našeho nového kurikula. Máte tady opravdu hodně malých škol, říkala, a je otázka, jak spolu sbor, kde jich je pět a půl, povede relevantní pedagogickou diskuzi.

 

Spojování škol by mělo zkrátka za následek vytváření větších a plnohodnotnějších pedagogických sborů napříč několika školami, ve kterých by to víc kvasilo. Další věc je, že obrovské množství škol vyžaduje obrovské množství ředitelů a máme problém je sehnat. V mnoha malých školách je ředitel i podstatnou částí svého úvazku učitel a provozní manažer a nedokáže pak plnit ředitelskou pedagogickou funkci, nemá na to čas a energii. V nějakém větším celku by ředitel byl víc ředitel, což by zřejmě přilákalo i další uchazeče.

 

Nedávná studie, kterou na základě zadání Partnerství pro vzdělávání 2030+ a Svazu měst a obcí ČR zpracovali Jakub Fischer a Petr Mazouch, konstatuje, že z hlediska úspornosti či efektivity by optimální velikost školského subjektu byla kolem 5000 žáků či studentů. To by ale představovalo obrovský skok vůči současnému stavu, kdy máme pouze sedmnáct základních škol s více než tisícem žáků. Cesta, o které mluvím, je pravděpodobně představitelnější a proveditelnější v dohledném horizontu. 

 

Některé mezinárodní studie označují za efektivní spádovou oblast pro organizaci základního školství na úrovni lokální autority takového území, na kterém žije circa dvacet tisíc obyvatel. Zatímco sedmdesát pět procent českých obcí (které jsou zřizovatelem škol) má méně než tisíc pět set obyvatel.

 

 

Slučování obcí není na pořadu dne

 

O slučování obcí se v téhle souvislosti nepřemýšlí, že?

 

Já bych byl i pro a stejně tak si myslím, že velký prostor pro optimalizaci školské správy je ve statutárních městech, ale nevidím tak silnou společenskou objednávku.

 

Je pak otázka, jak společně budou jakožto zřizovatelé řídit a spravovat jednu školskou právnickou osobu.

 

Je fakt, že v našem národě máme slabou schopnost spolupracovat, ale taky tomu někdy brání zbytečná složitost procedur. Pozoroval jsem svazkování obcí na Tišnovsku a obce se musely domluvit na strašně moc věcech, které dnes nejsou předchystané. Taky je problém vtáhnout obce s malým počtem žáků a mohlo by pomoct, že se jim přisoudí určitá formální váha při rozhodování. Svazek má své vlastní orgány a starosta malé obce může mít ve svazku pocit, že nemůže o ničem rozhodovat, že jeho hlas nikoho nezajímá.

 

 

Přidaná hodnota malotřídek

 

Podle ČŠI si klasické vesnické malotřídky nevedou špatně. Mají vysokou míru wellbeingu a vzdělávají i poměrně kvalitně, v některých parametrech jsou lepší i než velké školy. Dělají svou práci spíš intuitivně, podomácku, ale funguje to. Neriskujeme, že ve jménu zlepšení tento model nějakou intervencí pokazíme?

 

Ano, některé malotřídky jsou fajn a možná jich je i hodně, ale i tak před námi stojí otázka konzistence systému a vzdělávací nabídky. Když jsou ve škole správné ingredience, tak je to, jak říkáte, ale určitě to tak není všude a v současné době se s tím nedá nic moc dělat. Ale jak říkám, myslím, že zánik těchto škol si nikdo nepřeje. Možná by bylo dobré nestrašit se navzájem megazměnami, které by obnášely slučování všech škol v okrese nebo ORP a které pak nikdo neuřídí. Pojďme se bavit o tom, že se dvě tři školy sloučí pod jedno IČO a co z toho může vyplynout, co tato změna přináší za příležitosti – nebo hrozby. Třeba si to takto starostové budou umět lépe představit. Jsou oblasti, kde obce spolupracují bez reptání. Třeba vodovodní svazky nikdo nezpochybňuje.

 

U malých škol dobře funguje hlavně první stupeň, s druhým stupněm už to tak růžové není. Když jste zmínil Lucy Crehan a její knihu Chytrozemě: mně na té její sondě do úspěšných vzdělávacích systémů přišlo zajímavé, že první stupeň byl v některých z nich koncipován jako opečovávací, liberální, hravý, zato druhý stupeň již dost náročný, s velmi profesionálními učiteli, kteří měli vysoká očekávání. Nešlo by se u nás soustředit na zachování a podpoření prvního stupně v místě bydliště dětí a na vybudování profesionálního druhého stupně na jedné střediskové škole, kam by dojížděly děti z okolí?

 

Taky jsem si toho v té knize všiml. I k tomu, co říkáte, by ta sdílená školská právnická osoba mohla vést. Starostové by si to mohli odladit tak, že by měli pracoviště prvního stupně a jednotnou politiku, jaký je vztah prvního a druhého stupně, jak to navazuje. To se zkoušelo například na Židlochovicku. Je to malé ORP, kde proběhlo síťování škol. Je tam jedna velká druhostupňová základka a vedl se tam dialog s malými obcemi v okolí, které mají školu jen s prvním stupněm, jak si sladí hodnotící kritéria. Protože se vědělo, že každé dítě z té oblasti nakonec přejde na tu větší základku.

 

Co by mohlo způsobit, aby se obce k něčemu takovému odhodlaly? Starostové jsou zvyklí na velkou míru autonomie, každý je svým pánem. Dokážu si představit, že obce jsou motivované spolupracovat na postavení nové školy, protože to je obrovská investice, ale už ne tolik, když svou školu už mají. Říkáte, že to má být dobrovolné, uvažujete o nějakých incentivech? 

 

Limit je, že školy spadají pod místní samosprávy. Nutit obce k něčemu nejde. Podle mě nejlepší cesta a incentiv je převod nepedagogické práce pod zřizovatele. To obce přiměje, aby na místní úrovni přemýšleli o tom, jak hospodárně zajistit stravování, údržbu a administrativu, jestli potřebují tři účetní, nebo stačí jedna, jestli musí mít vlastní kuchyň nebo budou odebírat jídlo z vedlejší školy. V této chvíli o tom nemají důvod přemýšlet, protože jim příspěvek na platy nějak normuje stát a v podstatě pro ně slučování moc výhodné není. Protože když budu teď mít místo dvou subjektů jeden, dostanu o něco míň normovaných zaměstnanců. Řekl bych, že dnešní systém financování škol motivuje spíš k rozdělování. Kdežto když to budou platit ze svého balíku peněz, přidělovaného přes rozpočtové určení daní, budou přemýšlet víc ekonomicky, protože budou vědět, že když ušetří, budou si navíc moct postavit chodník.

 

Jakou reakci očekáváte od starostů na to, že si teď budou muset školníky a kuchařky platit sami?

 

Moje zkušenost z debat na podzim byla, že když jsme členům starostenských sdružení položili otázku, kolik vás stojí provoz školy, často vlastně úplně jasně nevěděli. Oni běžně provoz neřeší, kromě energií a budov, takže ani nemají jasné povědomí, kolik je to běžně stojí. A když jsme se jich ptali, jestli si umějí představit převod nepedagogů pod ně, tak na to moc neuměli odpovědět. Myslím si, že když jim stát na to přes RUD (rozpočtové určení daní) něco přisype, tak by to pro ně nemusela být nepříjemná věc. 

 

Nebudou mít zřizovatelé tendenci na platech ušetřit?

 

Celkem bych se toho neobával. Spoléhal bych na jejich zainteresovanost na fungování konkrétní školy a kvalitě a motivaci jejich konkrétních zaměstnanců. Při celostátní diskusi je to dost abstraktní: přisypete několik miliard a průměrný plánovaný plat nepedagogického pracovníka se zvýší v dokumentaci státního rozpočtu o několik set korun, ale reálně záleží stejně na platovém výměru vydaném konkrétním ředitelem v jednotlivé škole. Na místní úrovni je zpětná vazba mezi odměňováním zaměstnanců školy, jejich prací a spokojeností žáků a rodičů daleko jasnější a pozorovatelnější. 

 

Setkala jsem se i se starostou, který se těšil na to, až mu škola začne vydělávat. Je možné brát školu jako ekonomický podnik? 

 

Tak škola je veřejná služba a takto o ní přemýšlet je trochu zvláštní. Nicméně je fakt, že z rozpočtového určení daní dostává zřizovatel peníze na žáka, dejme tomu dvacet tisíc korun za rok. A víme, že zhruba třetina těchto peněz obcím nakonec zůstane, nespolkne je škola. V průměru, samozřejmě. Já bych s tím zase tak velký problém neměl. Ono jim to sice zůstává a použijí to třeba na investice, ale my neumíme vysledovat investiční projekty a nakolik souvisejí se školou, ať již přímo nebo nepřímo. Mohou třeba vybudovat parkoviště u školy – je to výdaj na školu, nebo ne? Ale kdybychom to brali ostře, tak bychom mohli říct, že na nepedagogické pracovníky mají zřizovatelé peníze už teď. V každém případě ztrátový podnik škola být nemusí a často není, s výjimkou těch maličkých.


 

0 komentářů: