Pokud je hodnocení vědy a základního výzkumu nastaveno špatně, vyvolává špatné motivace. Výzkum je neefektivní a peníze na něj mizí jako v černé díře. Právě zde začíná i český příběh a „kauza Tuleja“.
Zdroj: Seznam
Zprávy 6. 5. 2024
Kauza
nešťastné výměny ministra pro vědu má i svou světlou stránku. Vzbudila
totiž zájem médií a veřejnosti o problémy české vědy, který byl jinak
vždy velmi vlažný. Využiju proto historické příležitosti a stručně laicky
shrnu, s čím se česká věda potýká a proč je to problém nás všech.
Akademičtí
kolegové mi snad odpustí, že se v zájmu srozumitelnosti dopustím některých
zjednodušení a paušalizací. Podstatou mého sdělení je, že vědecký výzkum
nese lidem ovoce pouze tehdy, pokud je dobře řízen a financován.
S tímto problémem se nepotýká jen Česko, ale s různými úspěchy
všechny země světa.
Změnit špatně nastavený systém k lepšímu není vůbec snadné, protože v tomto procesu mají velmi silný hlas ti, jimž špatně nastavený systém pomohl ke kariéře. Další problém je, že kvalitní řízení systému vědy brzdí nízká kvalita společenských věd, v nichž se potřebná odbornost rodí.
Základní výzkum pro kočku
Přesvědčení,
že věda je hnacím motorem lidského pokroku, rozporuje málokdo. Jenže zájem
veřejnosti o její řízení tomu rozhodně neodpovídá. Aniž si to většina lidí
uvědomuje, aplikovaný výzkum a vývoj dlouhodobě zlepšují kvalitu našeho
každodenního života ve všech ohledech – v oblasti zdraví,
produktivity práce, zábavy, služeb a také správy věcí veřejných.
Aplikovaný
výzkum stojí na zádech výzkumu základního. Ten má za cíl „pouze“ lepší chápání
hmotného a nehmotného světa kolem nás a v nás. Aby se v zemi,
jako je Česko, mohl dostatečně uplatňovat aplikovaný výzkum, nestačí jen
přebírat poznatky základního výzkumu ze zahraničí. Potřebujeme svůj. Fundament
základního výzkumu musí mít každá země, protože propojuje poznatky
s místními potřebami. A hlavně se díky němu vzdělávají doktorandi,
kteří posléze uplatňují nejnovější vědecké poznatky v komerčním
a veřejném sektoru země.
Výsledky
základního výzkumu většinou nelze zpeněžit. I proto je odkázán na
financování z veřejných zdrojů. A protože peněz není nikdy dost,
musíme je smysluplně rozdělovat. Proto země musí výsledky základního výzkumu
průběžně hodnotit.
Hodnocení
je nejen vodítkem pro efektivní rozdělování finanční podpory, ale vyvolává také
silné motivace mezi vědci a pracovišti. Pokud je hodnocení nastaveno
špatně, vyvolává špatné motivace, výzkum je neefektivní a peníze na něj
mizí jako v černé díře. Právě zde začíná i český příběh a „kauza
Tuleja“. Ale o něm až za chvíli.
Hodnocení
výsledků základního výzkumu je pro každou zemi tvrdý oříšek. Ve většině oborů
se ve vyspělém světě historicky ujala praxe, že kvalitu výsledků základního
výzkumu jednotlivců, týmů, pracovišť i zemí lze (s přijatelnou mírou
nespolehlivosti) odvozovat z renomé vědeckých časopisů, v nichž byl
výzkum publikován.
Renomé
časopisu vzniká dlouho a je dáno náročností recenzního řízení, která je
zase dána náročností a kvalitou vědců, kteří jsou v tom kterém
časopise do recenzování zapojeni. Vědeckých časopisů je spousta a jejich
počet stále roste. Svým renomé a významem se časopisy mezi sebou
diametrálně liší. Stejně tak kvalitou a významem publikovaného výzkumu. A je
známo, že špičkovou a užitečnou vědu rozhodně nedělá počet publikací.
Éra
kafemlejnku
Česko až do
roku 2010 systém hodnocení vědeckých organizací v pravém slova smyslu
nemělo. Rozdělování finanční podpory pro vědu bylo dílem dáno historickou
setrvačností, dílem bylo výsledkem parciálních zájmů a dílem věcí čisté
náhody. Kvantita publikací hrála mnohem větší roli než jejich kvalita.
Zoufalství vyústilo kolem roku 2010 v zoufalé kroky.
Ve snaze
eliminovat vliv dílčích zájmů a náhody se financování výzkumných
organizací, hlavně vysokých škol, převedlo na automat. Ten vědeckým výsledkům
včetně článků začal přidělovat body a body se pak převáděly na peníze.
Pro tento
mechanismus se rychle ujal název kafemlejnek. Přinesl dobré i špatné.
V řadě oborů skutečně přesměroval tok peněz ke kvalitnějšímu výzkumu
a motivoval ke kvalitnějším publikacím. Zároveň ale vyvolal také silnou
motivaci k publikační kvantitě bez ohledu na kvalitu.
Zatímco
v přírodovědných a technických oborech zřejmě přínosy kafemlejnku
převyšovaly negativní dopady, ve společenských vědách tomu bylo přesně naopak.
Kafemlejnek tam vede právě k publikační kvantitě.
Nový systém
také slepě snížil podíl společenských věd na financích určených pro vědu.
A protože se ve společenských vědách najednou hrálo o ještě více
omezený balík peněz, začaly závody v počtu článků. Čím více publikací, tím
více peněz. A tím více nekvalitních, zbytečných, až podvodných publikací.
Kvalitní
výzkum na řadě společenskovědních pracovišť prostě ustoupil stranou, protože
nepřinášel peníze. Kvantitativní kritéria dominovala i v hodnocení
úspěšnosti grantů, při udělování docentur a profesur. Dělat čárky za
vědecké výstupy bylo prostě mnohem snazší než je hodnotit z pohledu
kvality. Systém kafemlejnku se sice snažil trochu reagovat, ale změny byly ve
vleku špatných motivací.
Nástup
predátorů
Česko se
tehdy svým kafemlejnkem časově trefilo do nástupu světového fenoménu zvaného
predátorské časopisy. Jde o tituly, které se jako vědecké tváří, ale ve
skutečnosti jsou pouhým strojem na peníze z poplatků, které autorům za
publikaci článků pochybné kvality účtují.
Zájem „také
vědců“ z celého světa publikovat v těchto časopisech se ukázal být
obrovský. Na světě totiž existovala a stále existuje spousta zemí, jejichž
systémy hodnocení nedokážou vědeckou kvalitu od kvantity rozlišit. Není divu,
že nejvíce se predátorské publikování rozšířilo v rozvojových zemích, ale
i v zemích ekonomicky vyspělejších, které si ovšem nevědí
s hodnocením vědy rady. Mezi ty druhé patřily i bývalé socialistické
země střední a východní Evropy. Včetně Česka.
K rozmachu
predátorského publikování v Česku došlo ve druhé dekádě nového století.
Výrazně se na tom podepsalo několik faktorů.
Zaprvé
extrémně silné motivace k publikační kvantitě bez ohledu na kvalitu, které
vyvolal kafemlejnkový systém financování.
Zadruhé
kritéria k získání docentur a profesur na vysokých školách
a kritéria hodnocení úspěšnosti grantů, která opět akcentovala spíše
kvantitu než kvalitu.
Zatřetí
nedostatečně rozšířené povědomí o oborových standardech kvality vědy ve
společenských a některých dalších oborech.
A začtvrté
přesměrování finanční podpory za kvantitou vědeckých výsledků.
Tím se
dostáváme k odpovědi na otázku, proč kandidát na „ministra vědy“
s vědeckými tituly a vysokými akademickými pozicemi ve svém
životopisu má tak vysoký počet vědecky nevýznamných publikací, některé
z nich dokonce v predátorských časopisech. Pana Tuleju a mnohé
další k tomu motivoval a tlačil systém. A také slabé povědomí
o tom, že jde o něco špatného, až nemravného. Ale co je hlavní:
Publikační strategie založené na kvantitě až příliš často skutečně vedly
k úspěchu jak v kariérním smyslu, tak ve smyslu finančního zajištění
výzkumných pracovišť.
Ekonomický
výzkum jako příklad
Ekonom
Tuleja a současný stav českého základního ekonomického výzkumu slouží jako
příklad i za ostatní společenskovědní obory. A popisuje stav nejen
v Česku, ale i v dalších postkomunistických zemích střední
a východní Evropy.
Standardně
publikujících akademických ekonomů u nás v mezinárodním srovnání
působí málo. Jejich publikace se navíc abnormálně koncentrují ve vědecky
nevýznamných časopisech včetně časopisů podivných, až predátorských. Naopak
publikační produktivita ve špičkových časopisech je velmi nízká.
Citační
ohlas světa na tyto výzkumy je přirozeně nízký a extrémně nízký je ze
sféry mezinárodně renomovaných časopisů. Podobná situace panuje i v
dalších společenskovědních oborech. Z těch velkých jde ještě
o psychologii a sociologii. A situace je stejná, ne-li horší na
Slovensku, v Polsku, v Maďarsku.
Kafemlejnkový
způsob hodnocení a financování vědy se po velkém úsilí koncem druhé dekády
podařilo odstavit na vedlejší kolej. Nový systém hodnocení a financování
vědy se však na národní úrovni daří zavádět poměrně pomalu. V řadě
výzkumných organizací se navíc kafemlejnek točí setrvačností dál.
Vědecké
tituly získané spíše díky kvantitě než kvalitě publikací dlouhodobě otevíraly
dveře do nejrůznějších akademických orgánů, které se na nastavování kritérií
hodnocení a financování výrazně podílely a nadále podílejí. Je naivní
očekávat, že tito lidé sami půjdou aktivně proti systému, díky němuž vystoupali
kariérně nahoru.
Podprůměrných
vědců a pracovišť je vždy výrazně více než těch nadprůměrných. A v
systému, který je řízen především na základě konsenzu a hlasování většiny,
nemá špičková věda dostatečně silný hlas, aby mohla systém měnit. I proto
je žádoucí, aby ministr pro vědu nejenže tomu všemu dobře rozuměl, ale aby měl
vůči akademické obci velkou autoritu a dokázal potřebné změny artikulovat
a prosadit – i proti silnému odporu mnohých.
Nejde jen
o vědu
Jak jsem
zmínil již v úvodu, výzkum základní představuje podhoubí výzkumu
aplikovaného. A výsledky společenských věd se navíc výrazně uplatňují
i v oblasti veřejných politik. V případě ekonomické politiky jde
například o nastavení daňového a důchodového systému, o politiku
zaměstnanosti, o dohled nad konkurenčním prostředím. V případě
vzdělávací politiky jde o řízení a financování školství. A šlo
by pokračovat sociálním či zdravotnickým systémem.
Ve všech zmíněných
oblastech se točí obrovské veřejné peníze a efektivita jejich využití je
zcela zásadní. A velmi malý rozsah kvalitního výzkumu ve
společenskovědních oborech v Česku způsobuje i nízkou kvalitu
zmíněných politik. Bohužel to negativně dopadá i na kvalitu řízení vědy.
Není proto
náhodou, že Česko a další postkomunistické státy v mezinárodních
srovnáních vykazují nízkou kvalitu vládnutí. Doposud se tomu u nás
nevěnovala příliš pozornost, rozhodně ne taková, jakou by si problém zasloužil.
I proto je důležité, kdo do křesla ministra pro vědu nakonec usedne.
0 komentářů:
Okomentovat