Kateřina Lánská: Vysoké absence hovoří nejen o problémech jednotlivců, ale o celkovém klimatu školy, upozorňuje Dominik Dvořák

„Podle našich dosavadních zjištění je průměrná omluvená absence přes 10 %, což se v mnoha zahraničních systémech považuje za příliš vysoké číslo,“ říká výzkumník.

 

Zdroj: EDUin 28. 8. 2024

 

Proč sledovat obecnou míru absencí školní docházky a co všechno nám může zvýšená absence říct o stavu vzdělávacího systému? Máme hledat problémy pouze na straně žáků, nebo je třeba podívat se i na situaci školy, její klima a prostředí? Podle Dominika Dvořáka z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK patříme mezi země s obecně vysokým počtem absencí školní docházky a nejedná se pouze o neomluvené hodiny. „Ten celonárodní vysoký průměr absencí není možné svést pouze na sociální příčiny. Jde tam o nějaký obecnější vztah školy k žákům nebo rodičů ke vzdělání a ke škole,“ myslí si Dominik Dvořák.

 

Když se mluví o záškoláctví, říkáte, že bychom se měli na školní docházku podívat ze širšího pohledu. Problémem podle vás nejsou pouze neomluvené absence, ale absence školní docházky obecně. Mohl byste to upřesnit?

 

Termín záškoláctví je zažitý a používá se i v zahraničí, ale v užším smyslu. Když ho ale používáme skoro jako synonymum pro problémy se školní docházkou, tak to zakrývá složitost fenoménu, který má mnoho příčin a podob. Mediální pozornost na sebe strhávají případy, kdy jednotlivý žák nasbírá stovky neomluvených hodin. Když se ale podíváme na data z mnoha škol, žádné záškoláctví tam na papíře neexistuje, a přesto ty školy mají celkové vysoké absence. Podle našich dosavadních zjištění je průměrná omluvená absence u nás přes 10 %, což se v mnoha zahraničních systémech považuje za varovně vysoké číslo. 

 

V zahraničí se záškoláctví chápe jako forma absencí spojených s dalším antisociálním chováním žáka. Dnes se daleko více mluví o celkových absencích, protože ty nám na jednu stranu ukazují, o co žák přichází ve výuce, a na druhou stranu nám to říká něco o klimatu té školy, o jejím celkovém nastavení a vztazích uvnitř.

 

Současně je potřeba říct, že pojem záškoláctví evokuje takový pohled, jako kdyby se žák rozhodl, že do školy nepůjde, že jde o jeho rozhodnutí. Ve skutečnosti se setkáváme s mnoha situacemi, kdy problémy školní docházky mají úplně jinou podobu. Není to nic, o čem by rodiče nevěděli, ale ten žák prostě do školy nedokáže jít, protože je tam nějaká bariéra, která vznikla na jeho straně, na straně spolužáků nebo ve vztahu k učiteli či učivu. Formálně je vše omluveno, rodiče nechávají dítě doma, ale ve skutečnosti je tam nějaký závažný problém. Může jít třeba o neřešenou šikanu. Jedna rodina to vyřeší tím, že nechá dítě doma, ale ti agresoři ve třídě si hned najdou nějakou jinou oběť. Takže pojem záškoláctví podle mě zužuje daleko širší spektrum problémů spojených s tématem školní docházky na jeden aspekt, sice důležitý, ale možná menšinový.

 

Dotkl jste se toho, že problémem může být neřešená šikana ve škole, ale potíže mohou být i na straně rodiny. Častá praxe ve školách je, že co se děje za dveřmi školy, už se samotné školní docházky netýká. Možná škola ani nemá nástroje, jak takové situace řešit. Co by potřebovala, aby to mohla změnit?

 

Ten problém je hodně složitý a vyžaduje spolupráci různých odborníků a já se necítím kompetentní ke všemu se vyjadřovat. Jsem schopen přispět jedním malým dílkem, a tím je analýza dat a celkové povědomí o komplexnosti toho problému, který jsme zatím redukovali na několik málo témat. Současně víme, že i když se nám podaří zlepšit systém monitorování dat a budeme schopni identifikovat například děti, které potřebují pomoc z oblasti pedopsychiatrie, tak v dnešní situaci hrozí, že nenajdete odborníka, který by si to dítě vzal do péče.

 

Pojďme se o tom ale bavit. Jsme v situaci, kdy ten problém můžeme otevřít a popsat diferencovaněji, ale asi nenajdeme nějaká jednoduchá pravidla a nástroje, které ho hned teď vyřeší.

 

 

Řešme příčiny absencí

Kdybychom se podívali do mezinárodního kontextu, najdeme nějaké příklady dobré praxe v práci s takovými daty? Něco, čím bychom se mohli inspirovat v krátkém horizontu?

 

Překvapivé je, že mezinárodní praxe je poměrně rozkolísaná. V poslední době jsem se účastnil dvou velkých virtuálních setkání k tomuto tématu a odcházel jsem trochu znejistělý. Ukazuje se, že i ty přístupy, které se mi zdály nejvíc perspektivní, mají svá úskalí. Přesto lze v zahraničních systémech pozorovat několik trendů: Využívá se toho, že školy mají stejně povinnost sbírat data o absencích, proto se postupy evidence absencí více standardizují a lépe se s existujícími daty pracuje. Řeší se celkové absence, ne pouze ty neomluvené. Místo přístupu zaměřeného na trestání rodin za vysoké absence dětí se klade důraz na prevenci a podporu docházky. S žáky vracejícími se po delší nepřítomnosti se cíleně pracuje. A intervenční strategie jsou diferencované podle příčin absencí a jejich dopad na jedince, školy a různé demografické skupiny se vyhodnocuje.

 

Nejsme jediná země, která nemá jednotný způsob evidence, nemá jednotná pravidla pro omlouvání. Na druhou stranu jsou země, které v tom došly už poměrně daleko, například Spojené království nebo Spojené státy, kde mají poměrně podrobné manuály k tomu, jak nepřítomnost evidovat a nakládat s daty. Mají plány, jak reagovat na zvýšenou absenci.

 

Nelze ale říct, že existuje nějaká země, která to dělá výrazně lépe. I tam, kde zavedli poměrně podrobné systémy kódu, které jdou za to jednoduché rozlišení omluvená, neomluvená hodina, se pak ukazuje, že to může být pro učitele poměrně pracné. Najít zlatou střední cestu, jak to dělat, není jednoduché. Ale je třeba říct, že například ve Spojených státech považují docházku za něco, co je již existující indikátor, který máme v elektronických třídních knihách a systémech škol a ze kterého se dá vytěžit informace, která ukazuje jinou stránku školy než jen vzdělávací výsledky. Je to takzvaný non-kognitivní indikátor. Pokud je někde škola, do které děti nerady chodí, může se to projevit vysokou mírou absencí. Samozřejmě jinak se to chová na prvním stupni, kde jde spíše o rozhodnutí rodiny, a jinak se to chová u dospívajících a středoškoláků. Čili ty přístupy musí být diferencované i podle věku žáků a podmínek, ve kterých žijí.

 

Takže kromě toho individuálního pohledu na situaci jednotlivého žáka bychom se měli na problémy s absencemi dívat i šířeji a zkoumat, zda není problém i na straně školy, v jejím klimatu a prostředí…

 

Určitě. Mám dokonce obavu, že ty absence jsou součástí baterie jevů, se kterými se setkáváme, kam patří odklady školní docházky, úniky dětí do soukromých škol nebo na víceletá gymnázia. I v tomto se projevuje taková základní nedůvěra rodičů k tomu, co škola žákům nabízí. Nechci teď posuzovat nakolik je nebo není oprávněná, ale je to možná i širší problém postsocialistické společnosti, která má nedůvěru ke všemu státnímu a veřejnému. A pokud je to tak, tak máme velký problém. Pokud lidé nevěří službám, které jim poskytuje stát, tak ti, kdo mají možnost nějakým způsobem uniknout, tak unikají. Ti, kdo tu možnost nemají, tak skřípají zuby a posílají děti do těch škol dál nebo s lehkým srdcem omlouvají nepřítomnost.

 

Myslíte si, že Česká školní inspekce toto reflektuje?

 

Česká školní inspekce udělala rozhodně v poslední době velký kus práce na sobě i na datech. Data o školní docházce sbírají, konkrétně sbírají data o přítomnosti žáků na hodinách, které navštívili inspektoři, což poskytuje velmi zajímavý obrázek. Je to jiný zdroj dat než třeba ta, která máme z PISA, kde se také ptají patnáctiletých žáků na to, kolikrát byli v posledních čtrnácti dnech za školou.

 

Inspekce data sbírá a začíná s nimi pracovat. Je tu snaha, aby se ta celková docházka také uváděla ve výkonových výkazech škol, které školy předávají MŠMT. Důležité je také znát nejen průměr za školu, ale i počet žáků s chronickou absencí, tedy s docházkou pod 90 či
85 %. Data dotvářejí celkový obraz, který ukazuje, že u nás jsou absence výrazně větší než v jiných srovnatelných zemích. 

 

Ta tematika je ale natolik široká, že přes jistý pokrok to nestačí právě proto, že ten problém vyžaduje součinnost mnoha resortů. Není to něco, s čím by si mohlo poradit pouze školství. Je třeba součinnost s MPSV, s ministerstvem zdravotnictví a ministerstvem vnitra. A v posledním plánu jde možná o změnu vztahu rodičů ke vzdělávání.

 

Máte pocit, že tu je snaha o meziresortní spolupráci?

 

Jako všechno u nás, vždy záleží na konkrétních lidech v místě, problematičtější je systémové nastavení. Jsou lokality, kde to funguje, a jsou lokality, kde to nefunguje. Problém je velká decentralizace a roztříštěnost zřizovatelů, ale třeba i poradenské činnosti.

 

A co příprava budoucích učitelů na pedagogických fakultách. Přijde vám v tomto ohledu dostatečná?

 

Téma absencí bylo celkově dlouhodobě v pozadí. Neexistovaly ani výzkumy, které by se tím zabývaly. Nějaký dluh tady z této strany asi bude, ale přiznejme si, že požadavky na přípravu učitelů jsou velmi mnohostranné. Dnes mají studenti velké množství praxí, včetně praxí pedopsychologických, ve kterých mají příležitost setkat se s tím, jak to ve školách funguje. Při státních zkouškách na mnoha katedrách už dnes studenti učitelství musí navrhnout a zdůvodnit řešení komplexní edukační situace, což může zahrnovat i problémy s docházkou. Současně myslím, že ta představa, že z pedagogické fakulty může po pěti letech odcházet člověk, který bude schopen řešit všechny tyto problémy a situace, je mylná. Je třeba pokračovat ve vzdělávání po nástupu do praxe.

 

Je to také záležitost specializačních pozic, jako výchovných poradců, školních psychologů, sociálních pracovníků ve školách, sociálních asistentů a tak dále. Je otázka, jestli školy mají dostatek těchto kvalifikovaných pracovníků, kteří by toto měli řešit a měli by za to být také dobře zaplaceni. Protože pokud na druhou stranu chceme, aby učitel kvalitně vyučoval, pak ale nemůžeme očekávat, že bude plnit všechny tyto role. A výzkumy upozorňují, že řešení chronických problémů s docházkou je pro všechny zúčastněné během na dlouhou trať.

 

 

Rizikové a luxusní absence

Sociální pedagogové nebo podobné pozice mohou podle zkušeností z praxe ve školách hodně pomoci, ale často se ze škol také ozývá, že neví, k čemu by jim mohli být dobří. Ředitelé prý často netuší, jak by takovou pozici mohli ve škole využít.

 

V zahraničí funguje to, že se podporuje institucionálně a takřka povinně zapojení škol, které mají problémy, do sítí škol, které jsou v podobné situaci, ale jsou úspěšné. Jde o to najít školu, která je v podobných podmínkách a která v těchto podmínkách dokázala uspět, a vybídnout takové školy k partnerské spolupráci a vzájemnému učení. Zatím ještě nemáme střední článek, ale již dnes je potřeba podporovat horizontální síťování mezi školami.

 

Překvapivě totiž vidíme, že míra absencí v běžných základních školách není o moc nižší než v těch základních školách, které mají například vyloučenou lokalitu ve spádu. Je tudíž potřeba podívat se na data detailněji. Ve škole, která má rizikové žáky, se takový počet zameškaných hodin rozdělí mezi několik jedinců, v jiné základní škole s obdobným počtem zameškaných hodin je ale jejich počet rovnoměrně rozdělen mezi více dětí. Mohou tam být paradoxně zámožné rodiny, které častěji využívají ty takzvané luxusní absence, kdy berou děti ze školy několikrát za rok, aby s nimi jely na dovolenou. To je zase věc, která je v různých zemích hodně odlišně upravena. Některé země třeba vůbec nepřipouštějí rodinné dovolené jako důvod k tomu, aby žák nebyl přítomen ve škole. Jinde respektují náboženské svátky, zejména tam, kde je společnost hodně multikulturní, a některé systémy jsou podobně permisivní jako my a běžně rodinné dovolené omlouvají.

 

Sociální asistenti jsou tedy řešením jednoho aspektu, ale pořád ten celonárodní vysoký průměr absencí není možné svést pouze na sociální příčiny. Jde tam o nějaký obecnější vztah lidí ke vzdělání a ke škole. Zejména u středoškoláků je vysoký počet absencí často indikátorem ztráty motivace a odpoutávání od školy, které může končit až předčasným odchodem ze vzdělávání.

 

Mluvíte o institucionální podpoře síťování škol. Máte nějakou konkrétní představu, jak by to mělo probíhat?

 

Dělali jsme výzkum, který ukazoval, že síťování a spolupráce škol, která se zdaleka nemusí týkat jenom ředitelů, ale měla by se týkat i těch specializovaných pozic nebo zástupců ředitele, může být za určitých podmínek či pravidel velmi efektivní. Jednou z těch podmínek je, že ti lidé mají dobře definovaný, sdílený cíl. To znamená: nechtějí se potkávat proto, aby se setkali, ale protože mají nějaký konkrétní problém, který chtějí řešit. Mohou to být třeba právě absence.

 

Všechno to stojí ale čas a musíte někdy překonat nějaké bariéry. Sdílet zkušenosti mohou třeba školy z Ostravska se školami z Karlovarska, kde mají podobnou situaci. Většinou je ale pro to nastartování potřeba nějaká finanční podpora, alespoň v rámci projektu, aby se těm zúčastněným lidem zaplatil jejich čas.

 

 

Nedůvěra v systém

 

Když jste zmiňoval absence středoškoláků a nedokončování střední školy. Co si myslíte o loni diskutovaném záměru prodloužit povinnou školní docházku o dva roky na střední škole?

 

Tento systém tady byl od osmdesátých let do začátku devadesátých let minulého století a fungoval. Česká republika patří k zemím, kde počet mladých lidí, kteří získali alespoň střední vzdělání, byl vysoký a pořád ještě je. Dnes již trend není úplně uspokojivý, i když absolutní čísla jsou stále ještě dobrá. Ďábel je v detailu, vždy záleží na tom, jak se to udělá, ale hloupé je, že se u nás jen máloco dotáhne.

 

Je děsivé, jak se vždy něco vytáhne, debatuje se to v mediálním prostoru a pak se po tom slehne zem. Prodloužení povinné docházky bylo tématem loňských prázdnin, rok před tím se řešil začátek vyučování od devíti hodin, letos je tématem druhý cizí jazyk nebo angličtina od školky…

 

Máme nějaká data, která by sledovala dopady vyšších absencí do další vzdělávací dráhy nebo i pozdější pracovní úspěšnosti?

 

V zahraničí se vysoká míra absencí považuje za významný prediktor budoucích problémů. U nás výzkumů zatím mnoho není. My teď bojujeme s otázkou, jak to vlastně měřit, co je vhodnější míra. Úplně taková elementární věc, zda počítat hodiny, dny, či procenta a co to vlastně říká. Paradoxně máme nějaká historická data. Absence se eviduje více než sto let. Jsme schopni podívat se do archivních čísel a vidíme, že ve školách byla míra absence celou první polovinu minulého století nižší než dnes. Dnes se ale nedostaneme k těm novějším datům, ta jsou chráněna, neboť jde o osobní údaje živých osob.

 

Je zajímavé, že přes pokrok medicíny jsou ty absence spíše větší než menší. Pokoušíme se teď rozklíčovat přesněji s využitím anonymizovaných dat z třídních knih, jaký podíl v tom mají zdravotní důvody a jaký jiné. Problém je, že mnohdy školy ty důvody nespecifikují. Brzy by snad měl být zaveden identifikátor žáka, který by umožňoval sledovat data v průběhu vzdělávání na základní škole i v další vzdělávací dráze, a toto by nám mělo pomoci získat informace, která potřebujeme, abychom takové analýzy mohli dělat.

 

Mluvil jste o převládající nedůvěře rodičů ve vzdělávací systém. Myslíte si, že ve vysoké míře absencí hraje podstatnou roli ještě něco dalšího?

 

Ředitelé škol opakovaně mluví o těch luxusních absencích. Snaží se vysvětlovat rodičům, že by bylo dobré, aby děti tak často nebrali na dovolené. Nemají ale žádný zákonný důvod pro to, aby jim to odmítli, zejména pokud si žák potom učivo doplní. Bylo by asi dobré otevřít o tom diskusi. Na druhou stranu nejde jen o lyže nebo moře, zřejmě se bude jednat i o návštěvy žáků migrantů v zemi původu, a to je asi zase třeba posuzovat odlišně. Nechci tedy vyvolávat hysterii, ale rozličné země přistupují velmi rozdílně k tomuto typu absencí, a my bychom si měli říct, zda chceme, aby to takto bylo dál, anebo jestli chceme dát učitelům a školám nějaká pevnější pravidla, jak dál postupovat. Takové absence mají totiž celkově dopad i na spolužáky a klima ve třídě. 

 

 

 

 

______________________

 

Dominik Dvořák vystudoval obor jaderná fyzika na Matematicko-fyzikální fakultě a po dvaceti letech pak obor pedagogika na Pedagogické fakultě UK. Nejdříve pracoval jako odborný asistent katedry jaderné fyziky MFF UK v Praze. Pak nastoupil jako vedoucí programu metodické literatury z oblasti pedagogiky, psychologie a sociálních věd do nakladatelství Portál. Od roku 2007 je vědeckým pracovníkem Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Univerzity Karlovy.