Často se mě někdo ptá, co by mělo udělat ministerstvo školství, aby došlo k takové proměně škol, která bude více odpovídat potřebám současné společnosti. Nebo se dokonce paradoxně ptají, jak to zařídím já sama, když se tomu ve své práci věnuji. Podle mě jsou obě tyto otázky do určité míry mimo realitu, pokud vycházejí z přesvědčení, že nějaký jednotlivec nebo i instituce (i třeba z úrovně ministerstva školství) může mít v současném českém kontextu významný vliv na to, jak vypadá výuka v každé jednotlivé škole. Domnívám se, že bychom si spíš měli položit otázku, co pro to, aby všechny školy výrazně modernizovaly svou výuku, uděláme my všichni, kdo na to máme v českém vzdělávacím systému určitý vliv.
Zdroj: Řízení
školy – Letní speciál 2024
Český
vzdělávací systém je totiž, tak jak je porevolučně nastaven, hluboce autonomní.
Hned po roce 1989 začaly snahy, aby se školy demokratizovaly a aby se maximálně
umenšil vliv státu na to, co a jak se ve školách učí. Jak uvádí Jana Hrubá,
která dokumentuje vývoj reforem českého školství od roku 1989: „Základním
problémem postkomunistického školství byla jeho podřízenost státu. Bylo tedy
nutné zahájit kroky vedoucí k jeho demonopolizaci a decentralizaci.“ (1) To
vyústilo v zatím největší školskou reformu zahájenou Bílou knihou v roce 2001 –
od té doby to není MŠMT nebo jiná státní instituce, kdo v naší zemi řídí
školství, ale funguje zde množství (tisíce) autonomních systémů: škol
zřizovanými obecními samosprávami nebo jinými typy zřizovatelů. U lidí, kteří
tyto autonomní systémy tvoří, se předpokládá, že budou mít dovednosti, znalosti
a postoje školy kvalitně spravovat, protože pro ně platí zákonné normy, ale už
nikdo jiný je v rámci našeho systému neřídí.
A mimo to
se za posledních 30 let v ČR významně rozvinula organizovaná občanská
společnost, která zahrnuje množství úplně nezávislých aktérů, různých školských
a pedagogických asociací a dalších neziskových organizací. Ti všichni se snaží
na různých úrovních systému uplatňovat svůj vliv. Tyto organizace se angažují v
rámci procesů veřejné politiky, a to včetně legislativních změn a implementace
politik. Celkově je tedy iluzorní se domnívat, že lze jednoduše uřídit, kdo
všechno má na kvalitu vzdělávání vliv a co prosazuje. Mohla by se nabízet
„lákavá myšlenka“ upustit od tohoto autonomního systému, který měl v našem
uspořádání posttotalitní země určitou logiku, a vzhledem k vývoji společnosti
bychom se mohli rozhodnout celý vzdělávací systém opět centralizovat, tj.
vrátit se k odvětvovému řízení shora. Otázka je, jestli je to žádoucí, jestli
by to přineslo odpovídací změny. A zejména jestli jsme už tak zralá
demokratická společnost, že by to bylo bezpečné a dokázali bychom zabránit
případným nežádoucím politickým vlivům na školství.
Co nám tedy
zbývá za možnosti, pokud upustíme od nostalgie po školských úřadech a řízení
shora? Zbývá nám možnost převzít plnou odpovědnost za vliv, který v rámci
současného systému máme v rolích, ve kterých působíme. A těch možností, které
nám dává například školský zákon, je opravdu mnoho. Začnu od školských rad, ve
kterých by měl mít ředitel nebo ředitelka školy partnera pro to, jak rozvíjet
školu, kterou vede. Ve školských radách zasedají zástupci „tripartity“:
pedagogů – zřizovatele – rodičů (popř. zletilých žáků). Vzhledem k tomu, že
školská rada se například vyjadřuje k návrhům školních vzdělávacích
programů a k jejich následnému uskutečňování nebo schvaluje pravidla pro
hodnocení výsledků vzdělávání žáků v základních a středních školách (…), podílí
se na zpracování koncepčních záměrů rozvoje školy, má nezanedbatelný vliv na kvalitu vzdělávání, kterou
daná škola poskytuje. Pokud bychom se nedívali na tento orgán jen čistě
formálně, ale všichni aktéři by k němu přistoupili s adekvátní odpovědností,
tak je tu velká příležitost pro zlepšování vzdělávání ve školách. Výzva totiž
spočívá zejména v tom, jak vytěžit to, že jsou do školské rady zapojeni
zástupci rodičů. Jak je podpořit, aby byli v kontaktu s ostatními rodiči ve škole
a mohli od nich získávat podněty pro to, aby mohli svou roli ve školské radě
plnohodnotně a reprezentativně vykonávat? Daří se to v našich školách
dostatečně? Tak by totiž mohl být posílen jeden z pilířů zpětnovazebního
mechanismu ohledně kvality poskytovaného vzdělávání. Obávám se ale, že toto se
nestane samo. Je potřeba, aby se toho ujal nějaký aktér (může to být ORP, kraj,
nestátní nezisková organizace), který se bude systematicky věnovat vzdělávání a
komunikaci se zástupci rodičů ve školských radách na určitém území a
zkompetentňovat je, aby rozuměli tomu, co obnáší podobnou roli naplno
vykonávat. Je vhodné ještě zmínit, že takováto pravomoc rodičů při řízení školy
není běžným standardem ani ve všech vyspělých zemích a pravděpodobně by nám
takto svobodně nastavený systém leckterá země mohla závidět. Bohužel to ale
neznamená, že když máme zákonem nastavené takto „velkorysé“ podmínky, umíme je
v Česku správně využívat.
Dalším nástrojem pro rozvoj škol, který pojmenovává školský zákon, jsou žákovské samosprávy, které umožňují nejen to, aby škola mohla získávat užitečnou zpětnou vazbu od těch, pro něž je určena, ale dokonce jsou i jedinečným nástrojem pro samotné učení – žáci si mohou zažít v „bezpečném“ prostředí školy demokratické procesy a na základě této zkušenosti si budovat své občanské kompetence. Školský zákon to v § 22 definuje dokonce jako právo žáků zakládat v rámci školy samosprávné orgány žáků a studentů, volit a být do nich voleni, pracovat v nich a jejich prostřednictvím se obracet na ředitele školy nebo školskou radu s tím, že ředitel školy nebo školská rada jsou povinni se stanovisky a vyjádřeními těchto samosprávných orgánů zabývat a své stanovisko k nim odůvodnit (2). Tematická zpráva České školní inspekce z roku 2017 konstatuje, že žáci sice mohou díky žákovským samosprávám mít vliv na mimoškolní aktivity (organizují různé akce a podílejí se na projektech), ale jen v minimální míře se žáci podílejí na tom, aby poskytovali náměty k obsahu a cílům výuky. Tato zpráva zároveň uvádí, že „formalizované struktury, ať již na úrovni školy nebo na úrovni třídy, mohou využívat žáci 66,1% základních a 85% středních škol.“ (3) To je obrovský potenciál, který vytváří prostor pro zapojení samotných žáků do života školy. Proč ale nemají žáci základních a středních škol větší možnost poskytovat tímto způsobem zpětnou vazbu k samotné kvalitě výuky ve školách? Vždyť je vzdělávání ze zákona veřejnou službou, která je určena právě jim. I Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ považuje žákovské parlamenty za užitečné. Hovoří o nich v tom smyslu, že školy budou podporovány, „aby rozvíjely žákovské parlamenty jako nástroj pro rozvoj participačních schopností žáků.“ (4)
A kromě výše uvedených možností je tu ještě další skvělý systém na podporu participace aktérů na místní úrovni – tzv. Místní akční plány rozvoje vzdělávání (MAP), které fungují ve většině ORP České republiky díky evropským financím. MAP mají do dialogu o kvalitě vzdělávání vtahovat všechny relevantní místní aktéry, včetně zřizovatelů škol a rodičů. Spolupráce v rámci MAP umožňuje rozvíjet společná řešení pro oblast vzdělávání s ohledem na místní podmínky. Někde se to daří lépe, někde hůře, ale Místní akční plány jsou další možností pro dynamický rozvoj vzdělávání v ČR. Otázka je, jaký bude osud těchto struktur po roce 2025, kdy skončí Operační program Jan Ámos Komenský. Podaří se nám do této doby vytěžit tuto příležitost pro transformaci našeho školství?
V
neposlední řadě je tu celá oblast nestátních neziskových organizací, které
působí ve vzdělávání. A v této oblasti se obzvlášť často setkávám s
neporozuměním roli tohoto typu organizací. Pokud někdo působí v pozici ředitele
nebo ředitelky školy, tak je součástí veřejné správy a platí pro něj konkrétní
zákony vztahující se k výkonu této funkce. Úplně jinou roli ale může stejný
člověk sehrávat, pokud je zároveň ve vedení školské nebo pedagogické asociace,
tedy nestátní neziskové organizace, která spadá pod občanský zákoník. V této
roli totiž „neskládá účty“ své škole nebo zřizovateli, ale členské základně
daného spolku, což mohou být fyzické nebo právnické osoby. Tyto nevládní
organizace vznikají proto, aby hájily společné zájmy svých členů ve veřejném
prostoru, a předpokládá se, že jsou řízeny vnitřními demokratickými procesy.
Dalšími typy nestátních neziskových organizací bývají zapsané spolky nebo
ústavy, které se systematicky věnují nějaké problematice ve vzdělávání,
přinášejí o ní data, vytvářejí metodickou podporu školám, popřípadě se věnují
advokační činnosti. Podobných nestátních neziskových organizací fungují v
českém vzdělávání stovky. Asi nejviditelnější to bylo při přípravě Strategie
vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, kdy se MŠMT snažilo všechny tyto aktéry
aktivně zapojit do procesu přípravy, aby se mohlo dojít alespoň k základní
společenské dohodě o tom, co společně považujeme za největší výzvy pro český
vzdělávací systém.
Kudy z toho
tedy vede cesta ven, když se navíc každé čtyři roky změní vláda (natož pokud se
během jednoho vládního období vystřídá několik ministrů školství) a zároveň se
v čtyřletých cyklech proměňuje politické vedení ve čtrnácti krajích a jindy
zase vedení ve více než dvou tisících obcích, které zřizují školy? Odpověď na
to by byla asi na Nobelovu cenu. Měli jsme možnost to v minulosti konzultovat s
významnými experty na školské reformy na světové úrovni, jako jsou prof.
Michael Fullan nebo Andy Hargreaves, a ani oni nám v tomto směru nedokázali
poradit, protože takto decentralizovaný systém, který máme v ČR, není běžný v
jiných vyspělých zemích. Pokud si chceme udržet tuto autonomii ve vzdělávání,
klade to velké nároky na nás samotné. Podle mé dosavadní zkušenosti a
porozumění našemu vzdělávacímu systému vidím aktuálně jenom tyto cesty k
transformaci našeho školství:
1. Vzít s
veškerou vážností, co je napsáno ve školském zákoně, zejména s ohledem na body
níže.
2. Začít se
systematicky věnovat rozvoji školských rad, nepodceňovat přitom edukaci
zástupců rodičů.
3. Zaměřit
se na to, aby ve školách začaly kvalitně fungovat žákovské samosprávy a aby
měly důstojnou pozici a vliv na kvalitu vzdělávání ve škole.
4. Síťovat
se v rámci systému, aby mohlo docházet k lepší koordinaci a synergii, a to jak
na úrovni zřizovatelů škol, tak mezi nestátními neziskovými organizacemi.
5. Systematicky
spolupracovat na naplňování cílů Strategii 2030+ v rámci systému, a to při
vzájemném respektu k rolím, které každý z nás v systému zastáváme.
6. Maximálně
vytěžit potenciál Místních akčních plánů rozvoje vzdělávání napříč Českou
republikou, dokud je možné tento nástroj financovat z evropských zdrojů.
7. MŠMT a
jeho přímo řízené organizace by měly vytvářet podmínky a případně metodické
vedení pro výše uvedené.
Zároveň
nezastírám, že všechny výše uvedené body jsou běh na dlouho trať a stojí nemalé
úsilí. Prvním nárokem je přijmout, že neseme plnou odpovědnost za vliv, který
máme v rolích, jež v rámci vzdělávacího systému zastáváme.
Mgr. Silvie Pýchová, Ph.D., ředitelka
Partnerství pro vzdělávání 2030+
______________________
(1) HRUBÁ, J.: Dokumenty 8. Podaří se ovlivnit „rychlonovelu“ školského zákona?, Učitelské listy, 2013
(2) viz školský
zákon
(3) ČŠI: Participace
žáků a studentů na fungování a rozvoji školy. Tematická zpráva, Praha,
2017
(4) Strategie
vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, Praha: MŠMT, 2020
0 komentářů:
Okomentovat