Byrokracie, neochota a neschopnost něco změnit, málo dobrých ředitelů i učitelů, politizace i nastupující generace, která nechce převzít odpovědnost. To je jen krátký výčet problémů, které podle odborníků trápí tuzemské školství.
Zdroj: Forbes.cz
25.10.2024
Český
vzdělávací systém se musí změnit. O tom, co ho pálí nejvíc a jak to
lze v praxi napravit, diskutovali u kulatého stolu na konferenci
časopisu Forbes Lepší Česko v Karlových Varech pečlivě vybraní
experti.
Věru
Komárovou, spolumajitelku společnosti Dermacol a zároveň majitelku
mezinárodní školy Leonardo Da Vinci nejvíc irituje byrokracie a přístup ke
školám, který se od devadesátých let prakticky nezměnil. „Čtyři roky vedu školu
a snažím se komunikovat se státem. Produktivita a komunikativnost ze
strany státu je ale nulová,“ stěžuje si Komárová.
Štefan
Balog, manažer Stipendijního programu pro romské středoškoláky
a vysokoškoláky organizace Romea, vidí největší problém
v nekonzistentnosti osnov na základních školách. „Máme tady obrovský
rozdíl mezi školami v regionech, do čehož spadá i problematika
segregace ve vyloučených lokalitách,“ říká Balog.
Tomáš
Drbal, šéf společnosti BTL, která vyrábí zdravotnické a kosmetické
pomůcky, upozornil na nedostatek zkušených techniků. „U nás je to víc
o řemeslu a u studentů nám chybí nějaká dávka praxe. Ti ze
soukromých škol jsou často ambiciózní a sebestřední. Ti ze státních mají
zase spoustu informací, které nepotřebují,“ shrnuje Drbal potíže českého
školství z pohledu zaměstnavatele.
„Čeští
inženýři jsou jedineční ve vývoji a chtěl bych, abychom je dokázali
dostávat do výzkumu, ale narážíme na spoustu bariér. Rádi budeme pomáhat tyto
bariéry odstraňovat,“ navrhuje.
Bohuslav
Přikryl, bývalý rektor Univerzity obrany v Brně a brigádní generál
v záloze, který dnes působí jako viceprezident pro vědu a výzkum
v CSG Aerospace (součást zbrojařského impéria CSG Michala Strnada), zdůrazňuje, že je ve školství především
potřeba zbavit se rigidity a zastavit pokles kvality vzdělávání. „Byznys
a akademický svět jsou dva rozdílné světy, které si u nás bohužel
nerozumějí. Musejí se vzájemně pochopit, aby se mohly přizpůsobit,“ míní
Přikryl.
Podle
Martina Kozla, ředitele projektu Učitel naživo, je v českém školství
potřeba vyřešit tři věci. „Školy mají obrovskou příležitost otevřít potenciál
dětí, ale dělají to velmi málo. Studenti potřebují získat pozitivní přístup
k učení, aby je to bavilo, protože v tom světě, který nás čeká, učení
nikdy neskončí. Je potřeba, aby všechny děti dostaly stejnou šanci.
A nakonec, je nutné pečovat i o učitele a dbát
o jejich kvalitu,“ shrnuje největší problémy Kozel.
Eva
Nečasová, zakladatelka neziskové iniciativy AI dětem, vyzdvihuje potřebu
digitalizace škol. „Aplikace umělé inteligence, na které pracujeme, má pomoci
pedagogům s hodnocením. Je to technologie, která může do školství přinést
pozitivní změnu, pokud se použije správně,“ říká Nečasová. „Je ale potřeba, aby
byly školy používání umělé inteligence otevřené a měly snahu to podpořit,“
dodává.
Podle
Zdeňky Vašíčkové, ředitelky pedagogicko-psychologické poradny a bývalé
ředitelky Základní školy Jana Amose Komenského v Karlových Varech, školy
potřebují kvalitní ředitele. „Kvalita školy odpovídá tomu, kdo ji řídí. Dobrý
ředitel se stará o to, co školy potřebují. Bez něj je to pro ně opravdu
těžké. Je potřeba, aby se změnil zákon o výběrovém řízení a výběr
ředitele nebyla politická záležitost,“ soudí Vašíčková.
Dodává,
že v Česku máme spoustu skvělých ředitelů, ale pokud volba padne na lidi,
kteří ve školství v životě nic neřídili a začínají znova, tak je to
velmi těžké a strádají tím školy, učitelé i žáci.
„Největším
problémem je, že české školství nikdo nevlastní. Kvůli tomu nemá žádnou
koncepci. Navíc tam figuruje politika a politický cyklus je kratší, než by
měla být koncepce školství,“ souhlasí s Vašíčkovou podnikatel
a investor Stanislav Pavlín, který založil gymnázium Fostra a stál
u zrodu největší soukromé vysoké školy Ambis.
Potíže
podle Pavlína způsobují i rodiče. „Ti si říkají, že to není tak špatné.
Ale i v roce 1992 jsme se dobře najedli v restauraci a dnes
bychom s takovou rozhodně spokojeni nebyli. Školství systémově nezachytilo
progres,“ upozorňuje.
Důležité
je podle něj zaměřit se na kvalitu. Chybí také kontrola kvality
vzdělání. „Víme zhruba, co se smí a nesmí dělat, ale kontrola kvality
je minimální. Ředitel má málokdy nadřízeného, který by ho mohl vést
k tomu, aby byl lepším ředitelem. Když váš nadřízený není kompetentní, tak
je to hrozně těžké,“ konstatuje Pavlín.
Rámcový
program nefunguje
U
kulatého stolu na konferenci Lepší Česko se řešil také rámcový vzdělávací
program. Podle Martina Kozla jen zvětšil rozdíly mezi těmi, kdo jej využili,
a kdo ne. „Školy, které chtěly dělat něco navíc, tak to dělají a ty,
které nechtěly dělat nic, tak zůstaly na místě,“ doplňuje ho Stanislav Pavlín.
Eva Nečasová připomíná, že i to by se dalo řešit technologicky.
„Školy se
s tímto závazným dokumentem naučily pracovat, ale nedaří se jim mít
dostatečně kvalifikované lidi. Naše pedagogické univerzity bohužel neprodukují
dostatečně připravené lidi,“ podotýká Eva Vašíčková s tím, že jak má
vlastně vypadat profil absolventa učitele, víme teprve od roku 2023.
Podle
Vašíčkové je to na ředitelích škol, aby se chopili absolventů a postarali
se o to, aby byli kompetentní. Podpořit je v prvních letech musejí
jak ředitelé, tak zkušenější učitelé, kteří je zaučují. Jinak bude
školství i nadále strádat. „Ve Finsku je studium na pedagogické fakultě
prestižní záležitostí,“ zmiňuje.
O tom, že
by učili na českých školách, přemýšleli i někteří řečníci kulatého stolu
z praxe. Odradily je ovšem podmínky i učitelský plat. Štefan Balog
doplňuje, že by se nemělo zapomínat ani na starší učitele, kteří jsou často
vyhořelí.
Martin
Kozel se domnívá, že systém umožňuje dělat skvělé i strašné věci, proto
jsou někde školy skvělé a jinde je to pořádný průšvih. „Přes sedmdesát
procent rozhodnutí dělá ředitel, o pěti procentech rozhoduje ministerstvo
školství a 25 procent zřizovatel. Chybějí standardy kvality,“ tvrdí.
„Pokud
rektor nebo ředitel, který má odpovědnost, podléhá zřizovateli, který je
nekompetentní, tak je to problém,“ přidává se Přikryl s tím, že kvalitní
vysoké školy vznikaly vždy tam, kde se aplikovalo manažerské řízení. Se
Stanislavem Pavlínem se shodují i na tom, že ideální školský systém
neexistuje. Je však potřeba vybrat jednu cestu, na kterou by se české školství
mělo dát, a dělat ji pořádně.
Bohuslav
Přikryl si pokládá otázku, zda potřebujeme centrální řízení. „Myslím si, že
centrum by mělo vytvořit podmínky a ostatní by je měli plnit jako
společenské zadání. Ale kdo bude to centrum? Do patnácti let to převezme další
generace, která nechce převzít odpovědnost a nechce rozhodovat. Kde
vezmeme ty lidi, kteří se nebudou bát rozhodovat a převzít odpovědnost,“
ptá se Přikryl.
Věra
Komárová souhlasí a přidává příklad z vlastní praxe. „V Dermacolu
máme tři stovky zaměstnankyň a je obrovský rozdíl mezi těmi, které jsou
mladší čtyřiceti let. Těm totiž platím hlavně za to, aby se vůbec dostavily. Je
to bohužel taková doba. Lidé mezi dvaceti a pětatřiceti mají pocit,
že nemusejí být zodpovědní. Nejraději bych zaměstnávala jen lidi nad šedesát
let,“ poznamenává Komárová.
Podle ní
by pomohlo, kdyby žena na pozici ministryně školství měla zkušenosti
s řízením základní školy. „Říkám záměrně žena, protože poslední vláda měla
jen dvě ženy ze sedmnácti členů. A zrovna ve školství je jich potřeba víc.
Každá žena, která má děti, tak zvládá domácnost i práci a tohle Česko
potřebuje na ministerstvu,“ myslí si Komárová.
Návyky,
které český systém v lidech pěstuje, jsou podle ní špatné. „Učitelé se
dnes hodně diví, když musejí ve škole zůstat do čtyř hodin. Obvykle jsou
zvyklí, že končí ve dvanáct a mají tři měsíce prázdnin,“ tvrdí.
Vašíčková
se českých učitelů naopak zastala. „Znám hodně dobrých příkladů, kde jsou ve
školách rádi, že si jdou učitelé po obědě v klidu pracovat domů.
Někdy je to vyloženě kontraproduktivní, aby seděli do pěti ve sborovně, když
mohou pracovat z domu,“ říká a dodává, že ji v českém školství
spíš chybí kontrolní systém.
„Jediným
partnerem ve školství je podle mě česká školní inspekce, protože oni vidí,
o čem to je, co se má kontrolovat a jak to má vypadat. Mnozí ředitelé
vůbec nevědí, co jsou to kritéria kvalitní školy,“ konstatuje.
Jak by
měl systém vychovat děti?
Podle
Bohuslava Přikryla by měly školy děti učit kromě nějakého balíčku vědomostí
také soft skills (dovednosti potřebné pro kvalitní pracovní výkon, které nejsou
závislé na konkrétní odbornosti, ale na komplexních schopnostech člověka),
kritické myšlení a flexibilitu. „Děti musejí ze školy vyjít se schopností
učit se, protože v praxi dostanou hromadu informací a musejí
z nich umět něco vyvodit,“ upozorňuje Přikryl.
V tom
jsou se Štěpánem Balogem zajedno. „Studentům chybí také mediální
a technická gramotnost,“ doplňuje. V soukromé škole Věry Komárové
děti učí zásadovosti a tomu, jak se mají chovat, což je podle Baloga také
důležité. „Děti musejí vědět, co je správné, a co ne,“ míní.
„Obecně
by absolventi měli být osobnostně rozvinuti. Díky tomu bychom potlačili
i tu určitou nadřazenost studentů soukromých prestižních škol,“ myslí si
Přikryl. Dále by měli být absolventi komunikačně a jazykově zdatní. „Nikdo
neřeší nové technologie, se kterými lidé budou pracovat za deset až patnáct
let. Přitom už dnes potřebují mít o těchto technologiích teoretické
vzdělání,“ upozorňuje.
To podle
Pavlína nemohou zvládnout jen gymnázia. „Budou zapotřebí školy, které naučí teorii,
a pak takové, které naučí tvrdé dovednosti,“ konstatuje
a s nadějí dodává, že máme v Česku všechno k dispozici,
včetně hodně šikovných lidí, jen je potřeba, aby to někdo inteligentní
poskládal dohromady.
K
budoucnosti bezesporu patří umělá inteligence a další technologie.
S těmi to zatím v českém školství, hlavně v tom základním,
moc růžově nevypadá. Podle zkušeností Nečasové pedagogové nejsou moc
digitálně gramotní a často záleží na řediteli, jestli jim dá podporu. „Do
větší digitalizace školství často hází vidle nejen učitelský sbor, ale
i zřizovatel,“ říká Nečasová.
Řešení
podle ní zatím neexistuje. „Vidím problém v identifikaci. Máme hodně dětí
a učitelé nejsou schopni identifikovat jejich nadání, protože svět se
rychle proměnil. Přitom pomoct by jim mohla právě umělá inteligence, která by
učitelům dodala data, pomáhala s učením teorie a učitel, který by ani
nemusel být na tuto oblast expert, by měl čas je rozvíjet hlavně osobnostně,“
nastiňuje možnosti Nečasová.
„Stačí
dát dětem hlas a ony vás samy hrozně rády navedou. Jejím vysněným ideálem
je AI systém, který učitelům napoví, co mají s dětmi dělat, sleduje čas
a jak to probíhá a učitel bude mít mezitím čas na děti
a sledování jejich talentů. „Možnosti máme, jen je potřeba je využít.
V podstatě by to vyřešilo problém, které ve školství máme
s nedostatkem učitelů. Ve výsledku bychom měli lidské učitele, kteří
nejsou přetížení a mají čas na osobní rozvoj,“ myslí si Nečasová.
Vašíčková
doplňuje, že také děti by si měly samy říct, co potřebují. „Stačí dát dětem
hlas a ony vás samy hrozně rády navedou. Funguje to úžasně. Děti milují
vrstevnické učení, kdy starší žáci učí mladší nebo spolužáky proto, že chyběli.
Když do toho zapojíme technologie, učitel může být odpočinutější
a spokojenější. Děti musejí být aktivními účastníky,“ rozvíjí nápad
Nečasové.
„Představa,
ze učitel je expert, který nese poznání, už je mrtvá. Smysl dává, aby byl
učitel dětem průvodcem ve světě, který se neustále mění a rozšiřuje.
Učitel by měl rozumět tomu, jak se učit a měl by to být schopný
zprostředkovat dětem,“ uzavírá Martin Kozel.
0 komentářů:
Okomentovat