Po setkání bývalých členů PAU se rozvinula e-mailová diskuse. Ondřej Hausenblas ji shrnul ze širšího nadhledu.
Kamarádi v PAU,
byl jsem moc rád, že Svatka a Hanka to jubilejní
setkání nachystaly a zařídily. Díky tomu, že jsme se po létech – alespoň
někteří – opět viděli a slyšeli, bylo vidět, jak jsme se za těch pár let, co
uplynulo od vzniku PAU, různě vyvinuli. Netrápí mě, že nemám paměť na jména
zbytečných ministrů 😊.
Pěkně si pamatuju ze starých dob to společné
naladění učitelského hnutí, které Standa Červenka nastartoval založením Přátel
angažovaného učení. Jak brzo a jasně nás nasměroval k péči o to, jak se
děti učí. Možná si někdo řekne, že pečovat o žákovo učení přece bylo vždycky to
hlavní. Jenomže uměli jsme to, a umíme to dnes?
Stačí říct si místo slov „žákovo učení“ slova
přesněji zaměřená: procesy žákova učení. Od „žákova učení“ se vždycky dá snadno
sklouznout k hotovému „žákovu výkonu“ a vytvořit nějaké to zkoušení na známky,
škodlivé podoby testů atp. Pamatujete se, jak chtěl náměstek Bartošek zarazit v
polovině „pokusné“ slovní hodnocení, s nímž tehdy MŠMT se skřípěním zubů
souhlasilo, tuším že aspoň do 3. ročníku?
Ale taky si vzpomínám, že učitelé zjišťovali, jak
těžké je vyjádřit se slovně o práci žáka, když to nemá být jen formální „popis
výkonu“ podle nějakých tematických osnov nebo nedomyšlených standardů.
Potřebovali jsme se všichni učit tomu, jak
odhalovat, chápat a pojmenovat právě ty procesy učení v žákově mysli nebo
srdci. PAU v té době bylo myslím průkopníkem! Ne že by třeba waldorfští nebo
montessoriovci o to taky neusilovali, a možná to tehdy uměli trochu líp.
Ale v PAU se setkávali, navzájem učili a profesně
rozvíjeli učitelé obyčejných, veřejných, „státních“ škol. A v těch se myslilo
nejen žáky extra nadané, ani jen na žáky z těch rodin, kterým už došlo, jak
důležité pro jejich dítě je vzdělání. Až dodnes to zaměření na „učí se každý“
trvá a šíří se: pro demokracii a svobodu je to nezbytné. Totiž aby dítě nejen
„bylo ve škole“, aby nejen „dostávalo výuku“, ale aby v jeho hlavě opravdu
probíhaly a zlepšovaly se procesy učení.
Učili jsme se tehdy upřesňovat svoje myšlení: namísto
„co dítě umí…?“ jsme si začali nad jeho prací i jeho výkony říkat „co ono umí,
když tohle umí?“ A tím jsem se dotlačili k tomu, abychom nacházeli ty skutečné
činnosti mozku nebo pohyby srdce žáka už během učení. Říkat, že žák „umí i a y“
nebo „umí vyjmenovaná slova“, není k ničemu, když promýšlíme, jak tomu naučit
každé dítě.
Jestlipak nám stačí si říct „odříkává je zpaměti
podle befelemepeseveze“? Anebo už víme, že jednou z činností toho umění je
například, že žák „kolem slova s pochybností o i/y hledá slova příbuzná, mezi
kterými pak rozpozná i to jedno zapamatované“. A pak vidíme, jestli jsme ho
právě té činnosti ve škole učili, nebo jestli s tím už konečně máme začít. My,
učitelé, kterým tohle i/y jde bez přemýšlení, obvykle netušíme, s čím dítě opravdu
zápasí.
A tak jsme v PAU spolu hledali nebo i tvořili lepší
učebnice, pak si ověřili, že ani učebnice není spásou. A vzpomeňme na to, jak
jsme zkoušeli vytvořit rozumné a činnostní standardy základního vzdělávání.
Doufali jsme o pár let později, že osvícení tvůrci RVP pochopí, že cílem v
učení není ani „téma“ ve vyučovacím předmětu, ani výkon ke zkouškám. Někteří z
tvůrců oborů v RVP takové očekávané výstupy navrhnout dovedli, jiní skrytě
nahustili do svého předmětu opět látku z osnov.
Avšak na druhou stranu si vzpomeňme, jak
nesrozumitelné byly při čtení RVP a v psaní ŠVP ony popisy OVU nebo
„kompetence“ pro ty školy a pro učitele, kteří nezažili PAU ani podobné
učitelské iniciativy. Ve vzdělaných zemích se tehdy už vědělo, že na pochopení
a přijetí změny ve výuce potřebují školy a učitelé dlouhý čas a promyšlenou
podporu. Zdejší ministerstvo o tom nemělo tušení, a zda se, že až dodnes si
mnozí vůdcové školství myslí, že „učitele zaškolí“ nějakými kursy.
Podstatné bylo, že v PAU jsme
nespoléhali na to, že zlepšení v učení dodá nějaký „ústav“ ani úřad, ani
fakulta, ale že ho vyvinou učitelé. A to, jak jsme se setkávali a vzájemně
„školili“, to byl způsob profesního rozvoje, který dodnes leckde dost neznají
nebo který nedovedou zařídit a podporovat.
Pamatuji se, že devadesátých letech v době PAU se
v politice a médiích přemýšlelo o škole a školství převážně
„makroekonomicky“, to znamená „zavedem zákon a vyhlášky, a bude to…“ nebo
„zavedeme jednotné přijímačky“. To jistě vyhovovalo na vyšší i nižší úrovni
těm, kdo toužili po funkcích a moci či výdělku (anebo možná kdo málo rozuměli
vzdělávání?). Ale učitelům a hlavně dětem to nepomáhalo. A pomáhá to dneska?
Pauácké sdílení taky určitě připravilo půdu pro to,
aby se mnoha učitelům a školám stalo samozřejmostí, že „my to ještě neumíme“ a
že my i děti potřebujeme výuku a učení pořád zlepšovat. A ne že „za těchhle
podmínek to jinak nejde“ nebo „s těmihle dětmi nikdo nehne,“ nebo „nechápaví
rodiče nám to pořád kazí.“
Říkám si, jestli je možné, že něčí pocit, že je to
dneska ve školství špatné, pramení z toho, že jsme si v 90. letech mysleli, jak
hladce a rychle změny půjdou? Přece to ještě neskončilo, ne? Hádám, že bychom
viděli velice rozmanité cesty, kterými se zkoušíme dostat sobě, učitelům i
dětem hlouběji pod kůži.
A měli bychom taky vidět, že to, co už dlouho
protlačujou do řízení školství jednotlivé neziskovky se svými lektorskými
programy, brání tomu, abychom všichni společně mysleli a konali pro učení
dítěte.
Někdy a někde bychom si mohli povědět, na co ve
vzdělávání, v práci učitele a v učení děti nyní věříme. Výzkumy a zkušenosti z
celého světa (např. neurovědecké) ukazují, co všecko jsme dřív nevěděli i jak
rychle a překvapivě se to poznání dál a dál proměňuje.
Naše chápání vzdělávání se přelévalo ve vlnách a
dobových trendech od „standardů a přijímaček“ přes „očekávané výsledky učení“ a
přes tucty „kompetencí“ a „průřezových témat“ – ale co z toho opravdu pomáhá
učiteli, aby vyučoval každé dítě?
Navíc je doba i kultura roztříštěná a děti jsou tím
odlišnější, čím my jsme starší. Tváří v tvář moderním nejistotám se nám může
lehko stát, že se jako stébla chytneme nějaké té jediné „správné“ ideje nebo
představy, anebo že nám naopak vše připadá marné.
Já bych se radši držel toho, že uvnitř každého žáka
se učení děje nějak jinak, a že do mysli a srdce mu dosáhnou především vnímaví
a přemýšliví učitelé, kteří na sobě společně stále pracují a dostávají i
chápavou podporu přímo na místě. Přes všechnu přízeň i nepřízeň poměrů nebo
předpisů je to nakonec vždycky učitelstvo a dobře sehraná veřejná škola, kdo má
velkou moc ovlivnit to, jak dopadnou příští generace i společnost.
Ondřej Hausenblas, 9. 12. 2024
0 komentářů:
Okomentovat