Vlaďka se ve své vzpomínce i komentáři ještě vrací k setkání PAU a vyzývá k další diskusi o vývoji za uplynulých 35 let.
Milí
kamarádi!
Hanko,
klobouk dolů před Tvou akčností (vlastně v naší tradici angažovaností) a
darem slova. I pro mne bylo setkání radostné a zajímavé, jen mne mrzelo, že
bylo vlastně tak málo času na více do hloubky jdoucích rozhovorů či společných
diskuzí – kam jsme se za ty roky posunuli, jak se dnes na věci díváme, jak je
hodnotíme, v čem jsme kritičtí a z čeho se radujeme. Vaše názory by
mne hodně zajímaly. Tvůj příspěvek mne vedl k zamyšlení nad tím, co
pro mne PAU a NEMES na počátku 90. let znamenalo.
Začínala jsem po revoluci na fakultě po mateřské dovolené, byla velmi kritická ke stavu školství (i k fakultě, kterou jsem vystudovala) a byla nadšená z možnosti angažovat se ve změnách – v akademickém prostředí jsem byla v úzkém kontakty s osobnostmi jako Z. Helus, J. Kotásek, R. Palouš, J. Sokol, jako živá voda pro mne byly NEMES a PAU. Považuji za štěstí a dodnes jsem vděčná, že jsem měla možnost být součástí tak skvělého a inspirativního společenství. Obrovsky mne to nakoplo a dodávalo energii k úsilí o transformaci přípravy učitelů a primárního vzdělávání.
Zejména
díky NEMESU jsem se angažovala také ve vzdělávací politice, chtěla jsem se
podílet i na systémových změnách. V druhé polovině 90. let, když se PAU
proměnilo a zaměřilo na více organizované další vzdělávání učitelů, jsem se
věnovala primárně prosazování změn na fakultě a spolupráci s několika
základními školami.
Naše
setkání mne inspirovalo k myšlenkovému návratu do dob PAU – pročetla jsem
si diplomovou práci o PAU
z roku 2005, o které mluvila na setkání Hanka, a s obdivem sledovala,
kolik toho PAU dále a dlouho dělalo v některých regionech.
Mluvili
jsme také na setkání, byť jen v náznacích, i v následné mailové
komunikaci o současném stavu školství. Bohužel nebyl prostor jít do větší
hloubky, ale přesto mne zarazila míra negativního hodnocení a skepse některých
z vás. Ale znovu říkám, bylo by třeba o tom mnohem více mluvit. Taky jsem
si přečetla, co poslala Hanka (výpovědi členů PAU z doby zhruba před 10
lety) a hodně mně u některých překvapilo tehdejší příkré hodnocení kurikulární
reformy. Komunikaci jsem vedla i s Františkem a slíbili jsme si, že se
k tomu sejdeme.
Pokud se
příště – a doufám, že brzy – sejdeme, byla bych moc ráda za diskuzi kromě výše
uvedeného i na obecnější téma: Když se
podíváme na vývoj v uplynulých 35 letech, jak ho vnímáme/hodnotíme? Co se
podařilo? Co se nepodařilo a dosud nedaří?
Teď alespoň stručně za sebe. V globálu vidím vývoj pozitivně, podle mého názoru se naše školství „zvedlo“ podstatně (byť jsou stále ještě někde „tragické“ školy a „tragičtí“ učitelé a šéfové na všech stupních škol).
Samozřejmě vidím řadu věcí i kriticky. V prvních 10 letech citelně chyběla vzdělávací politika – co, proč a jak měnit – přestože tu byl už v roce 1991 výborný projekt reformy z dílny NEMES. Smršť ministrů a časté pohyby ode zdi ke zdi také nepomáhaly.
Ale podle mne máme dobré strategické dokumenty
(pro mne je to Strategie
Aktuálně mne trápí
spíš rezistence velké části praxe vůči změnám (nepochopitelné je pro mne např.,
proč se nedaří ani po 35 letech změnit zásadně způsob hodnocení žáků – přitom
„boj“ proti povinnosti známkovat žáky byl pro PAU profilujícím tématem a Standa
Červenka jeho odhodlaným průkopníkem), řada učitelů je vyhořelých, problémem je
nedostatek ředitelských osobností (jasně, že na „vině“ jsou náročné podmínky
pro jejich práci) apod.
Podle mne nemá smysl žehrat na politiky, MŠMT, hodně se toho dá dělat i zezdola a PAU toho bylo důkazem, řada takových spolků, společenství a sítí (např. alternativní školy, Začít spolu, RWCT a další) dobře funguje řadu let.
Myslím,
že i v praxi, od základních přes střední a vysoké školy, jsme toho mohli
udělat víc. Ale i přesto, že jsme mohli být mnohem dál, se mi zdá, že
proměna školství ušla kus cesty, že se školy postupně proměňují k lepšímu
(prof. Kotásek na začátku 90. let mírnil naše naděje a říkal, že zásadní změna
z totalitního systému školství v demokratický systém bude trvat 1–2
generace).
Podle
mého názoru přibývá dobrých škol (jen mne mrzí, že jich není ve veřejném
školství víc, než v tom soukromém). Jistou naději vidím v části mladé
učitelské generace, která o škole, výuce a dětech přemýšlí jinak, ale je
otázka, zda do praxe nastoupí a zda v ní setrvají (pokud se dostanou do
tradičních škol, jejich ideály a představy berou brzy za své a místo, aby
bojovali a pokusili se iniciovat změny – jako jsme to dělali my – nezřídka
rezignují a ze školství odcházejí).
Mějte se
krásně a těším se na viděnou
Vlaďka
P.S. ještě
přidávám výňatek z té diplomky (Kateřina Vrtílková:
Role inovativního pedagogického
hnutí v ČR po roce 1989. Přátelé angažovaného učení, FF MU Brno, 2005)
„PAU v současnosti
„Debatovali
jsme a přeli se, učili se odjinud i navzájem, formulovali společně nové
myšlenky, pokoušeli se je uvádět do praxe ve své konkrétní pedagogické práci. Kdo
chtěl, mohl dokázat hodně. Nesměl však zůstat sám. U mnoha učitelů, v mnoha
školách už jsou viditelné výsledky. Rodiče mají zájem dát právě do nich své
děti, protože vědí, že je v nich příznivé klima pro jejich rozvoj. Toto desetileté úsilí vyvrcholilo v Bílé
knize, ve které byla vize zformulována", napsala Jana Hrubá na
počátku roku 2001.
PAU se výrazně podílelo na tvorbě nové strategie
státní vzdělávací politiky, do níž prosadilo většinu svých idejí a záměrů. V
současné době PAU spolupracuje na
jejich realizaci spolu s dalšími pedagogickými a zájmovými asociacemi a
sdruženími. V kurikulární reformě se
stalo partnerem učitelů, jimž pomáhá proměňovat postoje k nim samým i k
dětem, když je učí nově promyslet a pochopit smysl jejich vyučovacího předmětu,
když je učí psát grantové žádosti nebo kurikulum. Nyní se dá říci, že
inovátorské snahy členů PAU vrcholí.
Karel Rýdl, předseda PAU, na jednom z celostátních setkání řekl, že 90% plánů z počátečního období existence hnutí je dnes realitou. Zlepšila se práce ministerstva, změnily se i metody práce PAU. Již nevydává kritická stanoviska, neposílá otevřené dopisy do Parlamentu. Z opozice přešlo ke strategii kooperativní, je partnerem ministerstva. V komisi MŠMT jsou členové PAU a mohou tak školní politiku ovlivňovat přímo. Jednou měsíčně probíhají kulaté stoly SKAV v ZŠ Vodičkova, kde se řeší aktuální témata. V současnosti chce PAU působit zejména v oblasti evaluace a sebeevaluace škol a jejich pracovníků a dělat vše pro to, aby se proces kurikulární reformy nezastavil.“ (s. 49–50)
Samozřejmě ne všichni a i zevnitř PAU to vidí stejně, je to subjektivní vidění autorky DP, pohled na PAU zvenčí a s jistým časovým odstupem. Přesvědčili jsme se, že ne vždy je situace pro změny ve vzdělávání příznivá.
Na posledním setkání veteránů PAU vznikla potřeba nějak to klíčovými aktéry systematičtěji zreflektovat z hlediska vlivu na transformaci v širším kontextu hodnocení změn vývoje v uplynulých 35 letech – což se uskuteční na plánovaném dalším setkání na přelomu února a března 2025.
Jednou z otázek na veterány PAU by podle mne mohlo být: Když se podíváme na vývoj v uplynulých 35 letech, jak ho vnímáme/hodnotíme? Co se podařilo? Co se nepodařilo a dosud nedaří?
Vlaďka
0 komentářů:
Okomentovat