Markéta Hronová: Jak vychovat odolné dítě? Musí zažívat příkoří. Umetání cestiček nikomu nepomáhá, říká expertka

Každý chce vychovat emočně stabilní a úspěšné dítě, které se nezalekne nástrah dnešní doby a prožije šťastný život. Jenže i když se rodiče snaží dělat pro své potomky to nejlepší, skutečně jim pomáhají, nebo jim nevědomky život ztěžují? Počkat, až si dítě obuje boty, i když mu to trvá dlouho, je prvním krokem. Jaký je další? O tom, co pomáhá dětem budovat odolnost i jaké chyby rodiče nejčastěji dělají, mluví v rozhovoru s HN Tereza Valkounová, předsedkyně Asociace lesních mateřských škol, která se dlouhodobě zabývá tématem odolnosti dětí.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 20. 12. 2024

 

S dětmi pracujete 15 let. Pozorujete za tu dobu nějaké změny v jejich chování?

Děti se zas tak moc nemění, ale dělá to společnost, rodiče a jejich potomci se přizpůsobují. Je to prastarý princip přežití. Nejvíce to pozoruji na tempu, v jakém svět běží. Zrychluje se a největší hodnotou je čas, který můžeme dát sami sobě a svým dětem. Projevuje se to třeba tím, že není čas chodit pěšky, není čas na vaření nebo společnou péči o domácnost. Děti nejsou u dříve běžných činností a svět je pro ně nepřehledný a komplikovaný.

Ovlivnilo to nějak způsob výchovy dětí?

Všímáme si velkého nárůstu individualismu. Každý chce pro svoje dítě to nejlepší, to tak bylo vždycky. Ale teď nějak zapomínáme, že jsou i součástí skupiny. Rodiče si víc všímají unikátnosti sebe a svých dětí, což je dobrý trend. Je to protiváha kolektivnímu způsobu fungování, které tady bylo dřív. Jenže teď přišla opačná strana extrému. Snaha mít všechno na míru naráží na schopnost být součástí kolektivu ve školce nebo ve škole. Jasně, vzdělávání má být individualizované, akcentuje to i Rámcový vzdělávací program, ale zároveň nemůžeme zapomínat ani na fakt, že jsme na světě spolu. Umíme být víc a víc jednotlivci, ale ztrácíme soucit a pokoru.

Na jaké problémy pak narážíte ve školce?

Třeba když potřebujeme vyrazit ven. Nemůžeme čekat, až to zrovna všem bude připadat nejlepší. V těchto každodenních situacích děti naráží na autoritu, kterou neznají. Doma je všechno tak trochu po jejich. Jsou velmi respektovány, což je trend, který nezpochybňuji, ale ztratil zdravé hranice. Dítě potřebuje zažít, že někdo vnímá jeho potřeby, ale s ohledem na potřeby druhých. Dá se to vyřešit jinak: Slyším, že by sis ještě chtěl hrát nebo tady zůstat, ale už potřebujeme jít. I tuhle důslednost ale někdy rodiče berou s nelibostí a vnímají ji jako významné omezování svobody a nerespektování dítěte.

Budu teď mluvit z vlastní zkušenosti. Když se narodilo mé dnes sedmileté dítě, byla velkým trendem respektující výchova, která je protipólem mocenské výchovy založené na trestech a odměnách. Nemohlo se stát, že ji rodiče uchopili za špatný konec?

Není to jednoduché rozplést, protože hranice, co je v danou chvíli správné, je pro každého jiná. Mám na dítě zatlačit, nebo mu naopak dát prostor? Mně hodně pomáhá říct si, jestli na to mám prostor já. Jako máma, i ve školce. Uvědomit si, že dneska nemusím udělat 250 věcí, ale stačí zvládnout třeba jen tři. Z toho dvě jsou najíst se a vyspat se. Jenže dospět k takovému uvědomění je těžké, protože rodiče jsou pořád pod nějakým tlakem zvenku. Vypadá to, že když nezvládnou dělat všechno, co „správný rodič“ dělá, nejsou dostateční, a mají obavu, že tím svým dětem uškodí. Ale opak je někdy pravdou. Je těžké to v tu chvíli ustát. Být laskaví k sobě, říct si: „Nestíhám, tak musíme vyrazit hned a nemůžeme čekat, až si dítě dohraje,“ a nezlobit se za to na sebe. Pro dítě je dobře, že může prožívat i to, že vždycky všechno nejde ideálně. Vidět, že svět není dokonalý.

A když dítě ten diskomfort občas nezažije, jaký to na něj má pak vliv?

Můžeme dát jednoduchý příklad. Málokteré dítě si chce zavazovat boty nebo zapínat bundu, protože je to těžké. Ale pokud dítěti ustoupíme, ať už ve snaze mu pomoci a nenechat ho se v tom trápit, nebo proto, že spěcháme a nemáme čas čekat, až se mu to podaří, tak si prostě nebude umět zapnout bundu a zavázat boty. Analogicky, později nebude umět řešit těžké situace, v nichž se nikdy předtím neocitlo nebo nedostalo příležitost je vyřešit samo za sebe. Je fajn dopřát si čas na oblékání, protože když dítěti něco dlouho nejde a pak se mu to podaří, má z toho pak skvělý pocit. Je to také klíč k budování odolnosti, vůle, sebedůvěry a dalších užitečných vlastností.

Takže cesta k vybudování odolnosti je vlastně zažívat příkoří?

Bez příkoří dítě nezažije úspěch, že něco zvládlo samo. Psycholožka Pavla Koucká zmiňuje, že právě mírný stres, který zvládneme, je pro budování odolnosti potřeba. Umetání cestiček skutečně nikomu nepomáhá, protože dítě nebude mít zkušenost s tím, jak se náročné situace řeší, ani pocit, že už nějaké zvládlo vyřešit. Ale z průzkumů o odolnosti vychází ještě jedna důležitá věc.

Jaká?

Děti potřebují osobu, která je jim blízká, která je pro ně k dispozici, když potřebují. Dítě na ty situace nemá být samo, na to má čas v dospělosti, ale do té doby má být někde zpovzdáli rodič nebo jiný blízký dospělý, k němuž se může přijít schovat a on řekne: „Jsem tu, zvládneš to.“

A co ve školce, kde rodič není?

Nástup do školky je jednou z těch hraničních stresových situací. A děti to potřebují projevit emocemi, což je v pořádku, potřebují vyjádřit, že jim chybí rodiče. Oporou jim má být pedagog. Není cílem odvést pozornost. Měl by se snažit pracovat na tom, aby si k němu dítě vybudovalo důvěru a nebálo se přijít s pláčem. Dítěti pomůžeme už tím, že jeho pocity pojmenujeme: „Stýská se ti, chtěl bys být s maminkou a tatínkem, to chápu.“ Dítě se potřebuje cítit přijímané, i když je smutné nebo se vzteká, tak se ta důvěra buduje.

Nedávno jste začala nabízet kurz Jak vychovat odolné dítě. Proč jste s ním začala, vidíte u rodičů tu potřebu?

Ano, vnímáme čím dál větší poptávku rodičů, pedagogů i široké veřejnosti po tom, jak zajistit pro své dítě odolnost. Pro stále více rodičů je budoucnost docela strašák. Chceme dětem umožnit prožít hezký život a cítíme, že odolnost je něco, co budou potřebovat. Ale je dobré si ji neplést s nějakou tvrdostí a zoceleností, jít někam hlava nehlava a nechat se bít. To ne. Je to spíš pružnost, schopnost adaptovat se na změny a síla nezhroutit se při náročné situaci.

Jaké největší chyby rodiče dělají?

Děláme různé věci za děti, protože je umíme lépe, rychleji, efektivněji nebo si ani neuvědomíme, že by je mohlo dělat samo. Je dobré dát jim prostor. Když jsme tu teď spolu narazily na trend respektující výchovy, tak tam u rodičů také často dochází k nedorozumění. Setkáváme se s tím, že chtějí dítěti dopřát svobodu rozhodování, tak se ho zeptají, jak by to chtělo, ale dají příliš širokou škálu možností. Dítě je pak ztracené, zatížené rozhodnutím, na které ještě nemá kapacity. Možnost volby ano, ale v situacích, kdy je pro potomky reálné to zhodnotit.

Můžete dát nějaký konkrétní příklad?

Jestli půjdeme ven, anebo zůstaneme doma, je moc těžká otázka. Dítě nedokáže dohlédnout všechny důsledky, které to má. Na jaké půjdeme hřiště – dítě nebere v úvahu vlastní únavu nebo vzdálenost hřiště vzhledem k času, který máme. Nebo kdy jít spát. To úplně v klidu může rozhodnout rodič. Když je dítě unavené, potřebuje naši pomoc, aby mohlo usnout, a ne se o tom rozhodovat. Naopak si může vybrat, jakého chce k usínání plyšáka – to je jeho svět. Rozhodně bych si jako rodič dovolila rozhodovat mnohem víc, než se v tuhle chvíli často děje. U předškolních dětí obzvlášť. A nemusíme se cítit špatně, že bychom tím dětem upírali svobodu, to si myslím, že je špatná interpretace.

Ale často slýchám, že dítě učím fungovat právě tím, že se dokáže rozhodovat samo za sebe.

Ono to zní strašně pokrokově, že ho vedeme k tomu, aby se vnímalo a rozhodovalo za sebe. Osobně si myslím, že to vyplývá z toho, že jsme to objevili sami pro sebe, jako dospělí. Že jsme si řekli: „Já si můžu spoustu věcí rozhodnout.“ To je super objev, ale je dobré zůstat u sebe a neaplikovat to na předškolní děti.

Mohou být děti vystresované z přemíry vlivů? Když jim moc přeplníme program?

Určitě platí, že méně je více. Mnohokrát jsme to slyšeli, ale realizace je těžká. Ať už jde o náplň volného času, ale třeba i množství hraček a pomůcek, které dětem pořizujeme v dobré víře, že jen tak je správně rozvíjíme. Ze všech stran tlačí trh, abychom konzumovali pomůcky, program, zábavu. Podle rámcových vzdělávacích programů máme děti naučit spoustu důležitých věcí, ale jakým způsobem budeme rozvíjet jejich dovednosti, to už je na každé školce. U nás ve školce se zaměřujeme na to, co se děti naučí jen tím, že si hrají v přírodě, a je toho opravdu dost. Nepotřebují konkrétní pomůcku, aby se něco naučily, dovednosti se rozvíjí přirozeně při různých činnostech, jen si toho na první pohled nemusíme všimnout. Představa, že se děti učí jen v situacích, které jim my dospělí naplánujeme, je podle mě dost scestná.

Odborníci se shodují, že čas strávený venku funguje jako jakási terapie. Máme možnost vydechnout a lépe vstřebat okolní složitý svět. Jak ale bojovat s tím, když se dětem nechce chodit na procházky?

Taky jsem s tím dřív bojovala, říkala jsem si: „Chodí do lesní školky a my se přitom suneme krok sun krok a nic neujdeme.“ Ale nás vlastně brzdí naše snaha něco ujít, přitom cíl nemusí být vyjít na rozhlednu. Když nám postačí být spolu venku, najednou se otevře obrovská škála možností. Mně pomáhalo zastavit se, dřepnout si a podívat se na cíl z dětské perspektivy. Ta rozhledna je najednou v nedohlednu a není důležitá, všude kolem mě je tolik zajímavých věcí. Je skvělé mít možnost jít tempem, které má dítě, a zastavit se u každého „kamínku“.

Jenže, přiznejme si, to je pro dospělého někdy hrozně náročné.

Určitě. Je dobré zůstat autentický, a pokud si rodič sám od sebe nedokáže hru s louží užít, může si vzít s sebou kamaráda nebo kamarádku, s kterými se dlouho neviděli, a když děti objevují, povídat si. Dítě má samozřejmě největší radost, pokud se rodič do hry zapojí. U nás třeba teď u těch starších funguje vyprávění a rozvíjení příběhů, které se odehrávají v prostředí, jímž zrovna procházíme.

Jak poznat, kdy zasáhnout v rámci ochrany svého dítěte a kdy už je to přehnaná péče, kterou by dítě mělo zvládnout samo?

Vždycky platí, že se dítě nesmí vážně zranit, ať už fyzicky nebo psychicky. Tam je namístě zasáhnout. Ale v dětské hře obvykle nejde o život. Je dobré zastavit se a říct si: „Opravdu se mu může něco vážného stát, nebo se jen já bojím?“ Je samozřejmě těžké si na tenhle moment vzpomenout předtím, než řekneme: „Nelez tam, opatrně, dávej pozor, ať nespadneš.“ Ale když to zvládneme aspoň někdy, je to výhra. Pokud se dítě neřítí do propasti, jen rychle běží a může spadnout, nechat ho běžet dál. A když spadne, zůstat v klidu, ideálně moc nemluvit, podívat se, jestli se něco vážného nestalo, pozorovat, jak bude reagovat, a pak ocenit, že před sebe dalo ruce. To jsou důležité chvíle, protože když tyto činnosti zastavíme, nebude mít odvahu rozběhnout se anebo se bude bát padat, a to je v životě obrovský limit. Platí to pak přeneseně do spousty dalších situací.

Jsou na tom s odolností lépe děti z měst, nebo vesnic?

Spíš záleží na tom, jaký životní styl má rodina a co má dítě možnost zažívat. I městské dítě může zažívat spoustu dobrodružství, což je pojem, který hodně kamarádí s odolností. Dobrodružství je přesně ta hrana, na kterou děti jdou, co ještě zvládnou. A to se může zažít ve městě i na vesnici. Město je tvrdší ve smyslu pádu, rizika tam jsou vážnější. Na druhou stranu, to, čeho se bojíme, vůbec neodpovídá statistikám toho, co se dětem reálně děje. Nejčastějšími únosci dětí jsou jejich příbuzní.

Jakože se bojíme únosů dětí, i když vlastně příliš nehrozí?

Nejvíc rozšířený strach plyne z mediálního obrazu. Chceme vědět, kdo číhá za rohem na naše děti, abychom si to pohlídali. Takže se do našeho světa začne vkrádat „bubák“, v anglosaském světě se tenhle fenomén nazývá stranger danger. Najednou se bojíme něčeho, co ve skutečném světě není. Na druhou stranu, auta jsou skutečným zabijákem a musíme si na ně dávat pozor. Ale zase, když s dětmi nebudeme po ulici chodit, tak se na ní nenaučí bezpečně pohybovat.

Jak s těmi strachy tedy bojovat?

Úplně nejlepší je strach vnímat, ale nenechat se jím limitovat. Brát ho jako signál. Budovat v sobě, ale i v dětech pocit, že svět je primárně dobrý, ne zlý a nebezpečný. To je ve výchově hodně důležitá věc. Na prvním místě mít, že to zvládneme, a když se něco stane, tak si s tím poradíme. Zároveň je dobré na to děti připravit. Učit je přecházet ulici bezpečně, ne se jí vyhnout. Já jsem byla trošku drsná máma, nechala jsem prvňáčka dojíždět autobusem do školy samotného. A byla to pro mě zajímavá škola, jak s tím být v klidu. Protože jedině tak je v klidu i dítě. Jezdil s kamarády, což mi pomáhalo, doprovázeli jsme ho na zastávku a museli jsme mu důvěřovat, že zvládne sám vystoupit, což bylo o velké důvěře a pozornosti dítěte.

A jezdil s mobilem, nebo bez?

Jezdil bez mobilu a zpětně mi to přijde skvělé v tom, že jsme ho naučili, že když se něco stane, má si říct o pomoc. Umět si říct o pomoc je skvělá dovednost. Když je dítě ztracené, potřebuje se rozhlédnout, vyhodnotit, koho bude nejlepší oslovit. Myslím, že to je také užitečná dovednost do života. A stalo se, že mi někdo volal, jsem tady s vaším synem. Tak jsme se domluvili a vyřešili to.

Dnes rodiče hodně využívají kontrolu přes mobil nebo chytré hodinky, ale to asi také moc nepomáhá budovat samostatnost.

Já sama za sebe je vnímám jako věc, která nepomáhá v tom, aby se děti naučily bezpečně pohybovat po světě. Pokud ho to nenaučím bez těchto pomůcek a telefon nebo hodinky se vybijou, bude skutečně bezradné. Začít se dá malými krůčky, třeba tím, že dítě půjde samo vynést odpadky, do obchodu, známé trasy.

Jak bojovat s rodičovským strachem?

Na prvním místě je v pohodě přiznat, že strach mám. Říct to ve školce týmu pedagogů a slyšet, jak takové situace řeší, to přináší úlevu. Když se bojím o děti ve školce, řeknu to kolegovi, že tohle už je pro mě moc, a hledáme řešení. Stejně to jde i v rodině, jezdit na kole můžou děti s tátou, pokud to mámě nedělá dobře. Je dobře, když dítě slyší, co cítí jeho rodiče, a zároveň že mu kvůli jejich strachu nezužují zkušenost se světem.

Učí se tak lépe chápat své emoce?

Ano, dítěti pomáhám tvořit si jeho emoční slovník tím, že pojmenovávám své pocity. Když maminka naštvaně pobíhá po bytě, dítě ví, že je něco špatně, ale není si jisté, zda to není třeba jeho chyba. Když to řekne nahlas: „Jsem na sebe fakt naštvaná, že jsem zapomněla koupit máslo.“ V tu chvíli ten pocit, který dítě má, dostává jméno. Ale není to jednoduché, takto někdy své pocity dát ven, protože tím zároveň trošku říkám, že jsem neschopná. Ale jak zmiňuje i zmíněná Pavla Koucká ve své knize Odolné dítě, je také dobré nebrat se tak vážně a umět si ze sebe i před dítětem udělat legraci. Tím odlehčíte sobě, ale i jemu ukážete, že když prožívá nějakou náročnou situaci, tak se někdy lépe zvládne s humorem.

__________________________

Tereza Valkounová (42) stála u zrodu prvních lesních školek v Česku a desítkám dalších pomohla s jejich zakládáním. První inspiraci a zkušenosti s tímto typem předškolního vzdělávání získávala v Německu.

Pod ministerstvem životního prostředí vydala v roce 2010 publikaci Ekoškolky a lesní mateřské školy. Už 15 let vede Asociaci lesních mateřských škol. V Česku jich je už přes 200, chodí do nich více než 3500 dětí. Děti jsou v nich většinu času venku, nejen na zahradě, ale častěji v lese, putují a vzdělávají se v přírodě. Obvykle ale mají i nějaké zázemí jako třeba jurtu.

Valkounová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, dlouhodobě se zabývá tématy jako odolnost dětí a přínosné riziko, která považuje za klíčová pro zdravý vývoj dětí v prostředí přírody.

Svými zkušenostmi přispěla jako spoluautorka knihy Nejlepší hry z lesních školek, která inspiruje pedagogy i rodiče. Pořádá kurz Jak vychovat odolné dítě. Má dva syny.