Jan Pokorný: Příroda nedá dětem nic zadarmo. Když vychováme skleníkové děti, neděláme jim dobrou službu, říká pedagožka Justina Danišová

pátek 25. dubna 2025 ·

„Děti, které se učí venku a chodí tam často, vnímají, že to je jejich místo, kde se cítí dobře, a v budoucnu ho chtějí mnohem spíš chránit,“ říká pedagožka a lektorka Justina Danišová, která stojí za iniciativou Učíme venku. Jak přínosná je pro děti výuka mimo školní lavice? Co je to Měsíc školních zahrad? A jak překonat rodičovské úzkosti a strach o děti?

 

Zdroj: Radiožurnál 17. 4. 2025

 

Kdo je nejčastěji proti? Jsou to vyučující, ředitelé, rodiče, nebo samotné děti?


Možná to zobecním. Nejčastěji je proti ten, kdo si to nedovede představit a nemá zkušenosti s učením venku. Jakmile máme dílny pro rodiče, pro ředitele, pro učitele a učitelky a necháme je to vyzkoušet, tak oni najednou řeknou: „Aha, to vypadá takto. To mě nenapadlo.“ A všechny bariéry sami jakoby přeskočí a najdou si cestu ven.

 

Takže musím říct, že před těmi sedmi lety, když jsme začínali, bylo učení venku něco jako volno pro vyučující. Ti, kteří chtějí mít méně práce, dát si takzvaně nohy nahoru, jdou s dětmi ven. Ale dneska už je to vnímané jinak, za což jsme rádi. Je to běžná forma výuky a vyučující si ji může vybrat, pokud chce vyrazit ven.

 

Jsou na to nějaké speciální učebnice?

 

Pomalu vznikají. Máme metodiky, které si učitelky a učitelé můžou buď u nás na webu stáhnout zdarma, nebo si pořídit tištěné. Včera jsme zjistili, že náš venkovní slabikář, který už prvňáčky bere ven a učí je číst a psát a pronikat do literatury ve spojení s přírodou, dostal schválení od MŠMT.

 

Vzniká také nová prvouka, učebnice, která propojuje venek a nějaké aktivní styly učení. A i teď, jak jsou změny rámcového vzdělávacího programu, spousta ukázkových lekcí už směřuje vyučující ven. Z toho máme velkou radost.

 

Jak časté jsou obavy „ale co když se jim tam něco stane“? Anebo „co když bude pršet“?

 

To jsou výborné otázky. Máme takový pětitýdenní online kurz pro začínající, a tam první týden řešíme tyto překážky a hledáme na ně odpovědi. Čím jste zkušenější, tím déšť naopak berete jako „super, tak jdeme udělat srážkoměr“. Jenom ho tam umístíme a budeme sledovat, kolik nám napršelo.


Pak jsou témata jako třeba alergie, zranění, klíšťata. Když se bavíte se zkušeným vyučujícím, tak najednou dostanete odpověď, že ve škole je mnohem větší nebezpečí, že si děcka něco udělají. Zvlášť když máte nějakou dynamickou třídu, která pohyb potřebuje.

 

S alergiemi tam máme nějaké rady, jak s takovým dítětem pracovat. A opravdu jeden z velkých benefitů je, že čím častěji děti chodí ven, tím jsou zdravější. Jejich imunitní systém je silnější. Jsou odolnější jak fyzicky, tak psychicky. My rodiče z nich někdy děláme takové křehounké panenky, které toho moc nevydrží. A jsme moc rádi, že jsou tady vyučující, kteří vědí, co ty děti vydrží, a dávají tím větší výzvy.

 

 

Postupná cesta

 

Je lepší jít s těmi dětmi na dětské hřiště, nebo do lesa, když mám tu možnost?

 

Zase je to postupná cesta. Pokud mám novou třídu, neznám ji, tak jdu raději někam do ohraničeného, bezpečného prostředí. Třeba školní zahrada je geniální, ale za chviličku už to tam budeme mít okoukané, takže vyrážet někam dál a třeba jednou za měsíc k potoku, do lesa, na louku nebo třeba do nějakého muzea, protože jak se rozšiřuje naše sebevědomí venkovní třídy, máme schopnosti dojít dál a mít tam hlubší zážitky.


Když půjde celá třída někam do lesa, nebude tam rušit původní obyvatele? Nemůže na ně přijít hajný? 

 

Většinou se třídou nejdeme do nějakého superhlubokého lesa, většinou jdeme někam na okraj. A mně přijde, že čím víc chodíme ven, tak u dětí rozvíjíme i citlivost k potřebám okolí – že tady jsou nějaké stromy, že jsou tady zvířata a nějak se musíme chovat, protože jsme tu na návštěvě.

 

A když to řeknu nadneseně, i trochu zodpovědnost za přírodu a za planetu?

 

Ano, je to jeden z velkých benefitů, protože děti, které se učí venku a chodí tam často, vnímají, že to je jejich místo, kde se cítí dobře, a pak v budoucnu ho chtějí mnohem spíš chránit, než když je to jenom nějaká zelená kulisa, když mě rodič přiveze autem a odveze autem ze školy domů.

 

 

Výchova obojživelníků 

 

Říkáte, že chcete naplňovat skutečné vývojové potřeby dětí a nenaletět výmyslům herního průmyslu. Zároveň říkáte, že se chcete stát oblíbeným partnerem dětí. Když nechcete naletět výmyslům herního průmyslu, můžete být oblíbeným partnerem dětí?

 

Ano, ideální rada pro mě, když jsem byla rodič, byla od Julie Roberts. Řekla: „Schovejte katalogy, protože když nevidí, co všechno jim trh nabízí, co všechno jim předkládá, tak po tom netouží.“

 

Když vyrazíte ven a ukážete, co všechno se dá dělat s klacky, s provazem, jaký bunkr můžu udělat jednou pilkou, tak ta děcka se tím nechají pohltit a potřebujete jim jenom tak lehce pomoct, něco s nimi třeba začít stavět nebo tvořit.

 

Mám pocit, že jako rodič i jako učitelka mám k dětem venku blíž. Stírá se role té dospělé, moudré, která všechno ví, a najednou jsem parťačka a buď společně něco stavíme, hrajeme, nebo něco objevujeme.

 

A nevracíte se tímto také do svého dětství, kde vám bylo dobře, i když jste říkala, že jste vyrůstala na panelovém sídlišti? Chcete, aby děti chodily ven, aby když se jim něco stane, aby to braly jako zkušenost… Přitom je ale pravděpodobně čeká velmi digitalizovaný svět s umělou inteligencí. Je toto průprava i na ten svět, který teď třeba jenom tušíme? 


Musíme vychovat takzvané obojživelníky, děti, které se budou dobře a zkušeně orientovat ve virtuálním světě technologií, ale zároveň budou ukotvené v tom reálném světě. Protože pokud nebudou znát reálný svět, tak ho nebudou chtít chránit, nebudou do něj chtít chodit, vlastně jim na něm nebude záležet.

 

Takže proto u těch nejmladších dětí klademe důraz na to, aby trávily hodně času venku, aby si všechno ohmataly, ochutnaly, aby zažily i bolestivé chvilky. Když pak rostou, tak jim dáte třeba ty technologie, aby si určovaly druhy, aby hledaly souhvězdí, aby pojmenovávaly vrcholky hor, aby se uměly orientovat v terénu.

 

Mám dojem, že z nich pak vyrostou děti a dospělí, kteří si budou umět vybrat, jakou technologii a kdy budou používat, a kdy naopak půjdou odpočívat do přírody, protože se tam budou cítit dobře.

 

Které předměty se dají učit venku? Jaké nároky taková výuka klade na vyučující? A chodí víc ven venkovské, nebo městské děti? Poslechněte si celý rozhovor!

 

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger