Kristýna Matějková: Mobily plné kontaktů, ale kvalitní vztahy má jen třetina lidí. Přední kouč radí, jak se stát odolnějším a jít na předsevzetí chytře

Naše mozky si vlivem sociálních sítí navykly na daleko rychlejší tempo zpracování informací. Výsledkem je, že se při klasickém rozhovoru tváří v tvář tak trochu nudíme, říká uznávaný psycholog a kouč Radvan Bahbouh. Je pro nás proto složitější budovat a udržovat mezilidské vztahy, které jsou ovšem základem pro celkovou odolnost člověka. Zejména ta psychická dostává v posledních letech s rychle se měnícím světem zabrat.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 2. 1. 2025

 

Lidé s věkem ztrácí touhu učit se nové věci a zlepšovat se. Pro děti je to přitom přirozené. Dožene nás k tomu pohodlnost, příliš jednoduchý přístup k „lupičům pozornosti“ i nedostatek času, říká psycholog, lékař a kouč Radvan Bahbouh. To společně s rychle se stupňujícími celospolečenskými změnami vede ke snížené odolnosti lidí a horší psychické kondici. „Většina lidí třeba ví, že kdyby cvičili, bylo by jim lépe. Ale jen 30 procent lidí pravidelně cvičí,“ říká Bahbouh s tím, že skvělou chvílí pro změnu nebo nový začátek je začátek měsíce a většina lidí volí 1. leden zpravidla proto, že chtějí napravit nezdravé chování ze svátečních dní. Úspěšnější ale přitom bývá jiné datum.

 

Ukázaly poslední roky – od covidu přes války po ekonomickou nejistotu –, že nejsme dost odolní?

 

Ano, odolnost bychom určitě potřebovali populačně zvýšit.

 

Jak?

 

Jde vlastně o schopnost v náročnějších dobách dobře hospodařit se svou energií, ve fyzickém i psychickém smyslu. Posilovat bychom ji mohli na mnoha úrovních, počínaje pohybem přes větší smyslovou všímavost vůči prostředí, kde se nacházíme, ale třeba i všímavostí vůči pozitivním emocím, které jsou často zbytečně zastíněné těmi negativními. Ty jsou mozkem odbavovány přednostně. Člověk ze své přirozenosti vyhledává spíše negativní informace, což dávalo smysl dříve, když se pohyboval na omezeném prostoru. Ale když tyto informace hltáme z celého světa, proudí s nimi mnoho strachu a úzkosti.

 

Je to také o rozhodnutí, kterým informacím se budeme vystavovat a zda si tváří v tvář nekvalitním burcujícím informacím zachováme kritické myšlení. Optimismus a naděje jsou věcí rozhodnutí a volby. A samozřejmě je naše odolnost ovlivněna i spiritualitou, tím, jaké máme hodnoty a jestli vidíme smysl v tom, co děláme. Je to i hodně dané tím, jestli máme vřelé vztahy s lidmi kolem sebe a dobře jsme si je vybrali. Stejně jako s informacemi i s kontakty platí, že kvalita je důležitější než kvantita. 

 

Podle velkého průzkumu stavu zdraví v České republice, který letos v říjnu vydala vaše QED Group ve spolupráci s Lékárnou.cz, se aktuálně jen 20 procent lidí cítí v naprosté psychické pohodě. Jak ten stav vypadá?

 

Dnes už není obvyklé dělit lidi na zdravé a nemocné. Častěji je rozdělujeme do pěti skupin, od té, která má závažné potíže, až po skupinu, která se těší výbornému zdraví. Tito lidé prospívají, plně si užívají života, dobře spí, jsou plní energie a často se dostávají do flow, to znamená, že je baví práce a jsou v ní schopni plně realizovat svůj potenciál. To je ten nejvyšší stupeň, kdy jsou lidé nejblíže tomu, aby byli celkově velmi spokojení a často prožívali štěstí.

 

Co nám říká o české společnosti, že je takových lidí jen pětina?

 

Myslím si, že se příliš nelišíme od jiných států. Zajímavé na tom je, že být zdravý už není statistická norma. Ani u nás, ani ve světě. U některých skupin lidí se dnes spíše dostáváme k tomu, že je normou mít nějaké obtíže a starosti a nebýt dostatečně funkční v různých oblastech svého života. Ve skupině do 30 let hodnotí své psychické zdraví pozitivně méně než polovina. Počet lidí, kteří v posledních týdnech zažívali stavy stresu a vyčerpání téměř pořád či často, se v celé populaci rovněž blíží polovině. 

 

Co děláme špatně?

 

Toho je víc. Nevěnujeme se činnostem, které by nás dovedly k fyzickému i psychickému zdraví. Většina lidí třeba ví, že kdyby cvičili, bylo by jim lépe. Ale jen 30 procent lidí pravidelně cvičí. Je také jasná vazba mezi tím, jak je člověk šťastný, a tím, jestli za něčím jde a něco nového se učí. Mělo by být samozřejmé, že se lidé někam posouvají, někam směřují. Těch lidí, co se systematicky rozvíjí, je ale ještě méně, asi 13 procent.

 

Proč?

 

Pohodlnost a snadná dostupnost podnětů nás směrují k pasivnějšímu, konzumnějšímu přístupu. Místo toho, aby člověk o něco usiloval, věnoval se nějakým koníčkům a byl zároveň v častém kontaktu s druhými a přírodou, trávíme čas na sítích a u obrazovek sledováním zpráv. A to je následně zdrojem nepříjemných pocitů. Protože ze sítí a zpráv člověk spíše chytá negativitu. Doslova. Je to sociálně infekční prostředí. Skutečně dobře se cítíme ve fyzickém osobním kontaktu a ne v tom virtuálním.

 

Není to tak, že část lidí nějakou tu touhu být lepší v sobě zkrátka nemá?

 

Zdá se, že je to většina. Ale pokud se podíváme na malé děti, tak to v sobě mají všechny. Takže je to spíše během života utlumené. Projevuje se to pohodlností, ale také v některých náročnějších obdobích života. Ve chvíli, kdy pečujeme o malé děti nebo musíme zvládat hodně náročnou práci, na sebe nemáme tolik času jako dřív. U mladé generace k útlumu přispívá i větší izolovanost, nejsou tolik trénovaní v reálných sociálních kontaktech a jejich zdánlivá pohodlnost může vyvěrat z toho, že si neví rady, na koho se obrátit, a bojí se lidem důvěřovat. A pak jsou tady samozřejmě i vlivné faktory celospolečenské.

 

Celková společenská zátěž v posledních letech narostla. Je to nový normál, na který bychom si měli zvyknout?

 

Určitě. V průběhu historie vidíme určitá období, během kterých se podmínky, ve kterých žijeme, moc nemění. A když se něco naučíme, můžeme z toho dlouhé roky vyžít. V husákovském skanzenu byly možná nejdramatičtější celospolečenskou výchylkou uhelné prázdniny. Jednotlivé roky ovšem probíhaly hodně podobně. Ani velké události, jako bylo rozdělení republiky, útok na newyorská „dvojčata“, ekonomická krize, migrace, tolik věcí nezměnily. Dnes je to jiné. 

 

V čem?

 

Začalo to covidem, který výrazně zasáhl do našich životů a zhoršil duševní zdraví. Následovala válka na Ukrajině a s ní související změny nálady a strachu. Ale třeba i prudký rozvoj umělé inteligence, která výrazně zasahuje do pracovního života a nutí mnoho lidí kvalifikovat se pro nové činnosti. Vidíme zrychlování změn, kterým se lidé musí přizpůsobovat. A často nemají podporu svého nejbližšího okolí, protože dříve lidem pomáhalo, že žili v ustálených komunitách, kde se mohli vzájemně podržet, znali se a v daleko více ohraničeném světě neřešili tolik, co se děje jinde. Dnes ale díky virtuálnímu kontaktu ty hranice překračujeme.

 

Velkým tématem péče o zdraví obecně je v posledních letech sociální izolace, která podle studií zvyšuje riziko infarktů, mrtvice nebo vysokého tlaku. Jak na nás stranění se lidem působí?

 

Izolace způsobuje chřadnutí. Je ale třeba říct, že nás neozdravují jakékoli vztahy, ale jen ty vřelé. Když máme kolem sebe lidi, na které se můžeme spolehnout. V našem průzkumu nám ale vyšlo, že má takové vztahy jen třetina lidí. Máme vztahů hodně, na sítích i v telefonech máme hodně kontaktů. Ale s kým se opravdu setkáváme, s kým si jdeme posedět a popovídat, když je nám těžko, anebo i tehdy, když se cítíme dobře? Důležití jsou pro naše mentální zdraví nejbližší lidé, kteří nám pomáhají překonávat problémy. Naši odolnost zvyšuje, když máme kolem sebe záchrannou sociální síť, když máme někoho, s kým můžeme sdílet své těžkosti, kdo nás vyslechne a nemusí nám ani radit.

Jak to ovlivňují sociální sítě?

 

Všichni máme k dispozici stejně hodin v rámci dne. Když trávíme čas ve virtuálním světě, nemáme tolik času na osobní kontakt. Lidé jsou zároveň zvyklí zpracovávat velké množství informací, takže ani neumí tak dobře konverzovat a rozhovor pro ně nemusí být dostatečným zdrojem stimulace jako počítačová hra, kde probíhá hodně věcí najednou. Člověk mluví rychlostí 120 slov za minutu, ale zvládáme analyzovat asi 500 slov za minutu. Proto nadprůměrně inteligentní lidé dost často neposlouchají, protože se nudí a přemýšlí si o něčem svém. Trochu se vytrácí umění rozhovoru, které znamená i to, že druhého člověka se zájmem pozorujeme a dobře se ho ptáme.

 

Takže se to samotné zhoršení pozornosti lidí vlivem sociálních sítí projevuje i v budování vztahů?

 

Ano. O naši pozornost systematicky bojuje příliš mnoho zájemců o kliknutí, lupičů naší pozornosti. Výsledkem je vnucená porucha pozornosti. Když nejsme okamžitě odměněni, tak naše pozornost hledá jiné stimuly. Knížka ani pěší pouť vás neodmění v prvních minutách. Je ovšem rozdíl mezi tím někam dojít sám pěšky nebo se tam rychle dostat s cestovkou a našlapaným programem. A tak je to i s těmi vztahy. Výsledkem snadnosti propojování je právě izolace. 

 

Bude se tento stav jen dále prohlubovat vlivem rozšíření AI? Nebo se naopak přehltíme a budeme se chtít vrátit zpět?

 

I když to hrozí, já jsem se rozhodl být optimistou. Můžeme vidět už i opačné, kompenzační trendy – naposledy třeba v Austrálii omezili sociální sítě pro lidi do 16 let. Doufám, že z AI vystřízlivíme a najdeme nějakou zlatou střední cestu. Myslím, že lidé sami dojdou k tomu, že než hrát několik hodin hru, jim dá víc si s někým popovídat nebo jít do přírody. Přírodě je těžké konkurovat, tu nemůžete ničím simulovat. Můžete vymýšlet 4D kina, kde lidé lítají vzduchem, ale ten mozek to přestimuluje. A pak jsme vděční, že se jdeme projít do lesa nebo vykoupat do jezera.

 

V rámci komunikace už zmíněného průzkumu vaší firmy jste uvedl, že generace dnešních dětí známá jako alfa na tom bude psychicky ještě hůře než generace Z, tedy dnešní dvacátníci. Proč to očekáváte?

 

Generace teenagerů je ta, která nejčastěji zápasí s úzkostí a psychickými problémy. To platí obecně i o pubertě, kdy ještě náš mozek není úplně dozrálý. Ale bohužel je vidět na číslech, že se to postupně zhoršuje i mezi generacemi. Když to například srovnáme se situací lidí ve stejném věku před deseti lety.

 

Dá se to ovlivnit?

 

Lidé by měli být v první řadě ve škole seznamováni s tím, že se dá zvládání stresu a odolnost trénovat. Školství se pořád příliš soustředí na zapamatování faktů a méně už na to, jak zacházet se svou energií, jak na management stresu. Dám jednoduchý příklad a tím je dýchání. Rok 2025 byl svým způsobem přelomový v tom, kolik bylo publikováno shrnujících studií o tom, co všechno můžeme ovlivnit dechem. Věda začíná objevovat a oceňovat starou východní moudrost.

 

Jaké jsou závěry?

 

Pokud například vědomě přejdeme na poloviční frekvenci běžného dýchání, a uděláme za minutu šest pomalých nádechů a šest pomalých výdechů nosem, tak to významně pomáhá naší psychické kondici. Nemusíme hned jít k psychologovi nebo psychiatrovi, abychom si pomohli. Řadu lidí ale ani nenapadne, že by měli dýchat vědomě, dýchá nám to přece samo, automaticky. Jakákoli emoce ale naše dýchání mění a my můžeme naopak dýcháním snadněji složitou emoci zvládnout. Jiná jednoduchá a účinná věc na mentální kondici je i trénink mindfulness, tedy všímavosti, který v populaci systematicky využívá jen pět procent lidí.

 

Je to čistě neinformovaností, nebo tam hrají roli i předsudky? Že je to „ezo“ a nebo zkrátka něco, co neznáme a možná tomu nevěříme?

 

Je pravda, že si s tím mnoho lidí spojí ezoteriku a delší meditace. Ale všímavost je někdy o tom, že se jen rozhlédneme kolem sebe a zakotvíme se do přítomnosti všemi smysly. Když pijeme čaj, soustředíme se na jeho barvu a chuť. Spoustu věcí děláme v autopilotním režimu a dává smysl se občas přepnout do toho, že jsme tady a teď. Neblahou roli v tom samozřejmě hrají telefony. Až pojedete tramvají místem, kde je pěkný výhled na Prahu, schválně se podívejte, kolik lidí se podívá z okna. Možná malé děti. Ale dospělí se dívají do telefonu.

 

V jednom z nedávných rozhovorů jste zmínil, že se dnešní děti neumí nudit. A v posledních měsících se rozšířil trend na TikToku nazvaný rawdogging boredom, tedy že si dávají řekněme tvrdou dávku nudy. Mladí lidé se v rámci toho natáčejí, jak si sednou do ticha bez telefonu a dalších rozptylujících prvků. Můžeme si v tomto ohledu restartovat mozek a umět se znovu nudit jako před chytrými telefony?

 

To je vtipné, to jsem nevěděl. Už jen to, že ten telefon odloží, jim pomůže. Je to určitě zajímavá výzva, ale nevím, zda to lze považovat za detox. Možná bych doporučil začít tím, že půjdou pěšky namísto toho, aby jeli tramvají, a budou se koukat kolem sebe. Nemusíme jet do ciziny, abychom něco objevili. Nuda může být živnou půdou objevů, ale asi ne ta nahrávaná. 

 

Pokud chceme něco změnit, je tím ideálním dnem na předsevzetí magické datum, jako je 1. leden?

 

Je dokázané, že nadějnějším dnem, kdy s něčím začít, je 1. den v měsíci oproti třeba 3. dni v měsíci. Ten pocit přelomu skutečně hraje roli. Vnímáme to jako šanci začít nové období. Z hlediska našeho rytmu se ovšem v novém roce vracíme celkem rychle zpátky k tomu, co jsme dělali před Vánoci. A tak už v lednu od svých předsevzetí velká část lidí odstupuje. Na konci roku zůstává úspěšnou jen jedna desetina těch, co si něco předsevzali. Je zajímavé, že je pro plánování změn než první leden daleko úspěšnější první září.

 

Jak to?

 

Protože se v září už od dětství daleko výrazněji proměňuje náš životní rytmus. Chození do školky, do školy, změny prostředí i spolužáků byly vázané na toto datum. A také jsme tímto datem ze sladkých dlouhých prázdnin přešli do náročného pracovního tempa. No a potom se nám ta změna rytmu opakuje, když máme děti. Rodiny si musí často v tomto období zvyknout na nové aktivity a nový rozvrh. Lidé si ovšem dávají předsevzetí častěji v lednu, protože během vánočního období zpravidla poruší řadu pravidel. Takže jsou ze sebe trochu roztrpčení, že hodně jedli a nebylo to úplně zdravé. Novoroční předsevzetí si dává asi polovina lidí, ale dávají si je zpravidla špatně.

 

Co dělají špatně?

 

Většinou tam chybí formulace nějakého opravdu hezkého cíle, který chceme ten rok zvládnout. Motivace, proč se do toho vůbec pouštíme. Nejčastěji se dosti nekonkrétně zavazujeme k tomu, že budeme zdravěji jíst a sportovat. Nebo že shodíme nějaká kila. To se tedy dá alespoň měřit. Ale ani jedno není až tak přitažlivé. A zároveň není řešení si ani žádná předsevzetí nedávat, protože bychom na sobě měli soustavně pracovat, což je zásadní právě pro naši odolnost.

 

Takže to nemají být ani ty měřitelné věci? Třeba chodit dvakrát týdně do posilovny, zhubnout 10 kilo?

 

To nebývá tak úspěšné. Protože kdy budete na konci cesty? Je to odsouzené k tomu, že nikdy vlastně nedosáhnete cíle. Lepší je si říct, že se chcete naučit něco, co teď neumíte. Třeba hrát nějakou skladbu na hudební nástroj, naučit se nový tanec, namalovat nebo vyrobit vlastní dílo nebo napsat sbírku básní. Nebo se naučit stojku, protože tím spíš budete chodit pravidelně do posilovny a nepřestanete. Než si říct, kolik chcete zhubnout, je také lepší se zeptat, proč chcete zhubnout? Protože se chcete cítit dobře. Ale cíl postavený na tom, že se něčeho zbavujete, nefunguje. I pokud se chcete zbavit trémy a umět prezentovat, je lepší to formulovat tak, že chcete do čtvrt roku mít svou první veřejnou řeč. Mít to jako vizi, co chcete umět nebo čeho dosáhnete. Je to jako zážitek, na který se těšíte. Hlavní trik u předsevzetí není si je nedávat, ale dávat si je chytře. Mít to jako takový seznam přání, wish list, nikoli úkolů, ke kterým se chceme donutit.

 

Jak postupovat, pokud do svého života začleňujeme úplně nový návyk, třeba chceme právě začít chodit posilovny?

 

Základní je se zamyslet, kdo nás v tom může podpořit a s kým tam budeme chodit. Vybrat si třeba trenéra, trenérku, kamarády, se kterými tam chodíme. Jsme velmi motivovaní sociálně. Další věc je, že na to potřebujeme mít čas. Nemůžeme jen přidávat do svého harmonogramu další věci, musíme to tedy propojit, zřetězit s dalšími aktivitami, které děláme. Musíme si také definovat čas, kdy poznáme, že nám to chození do posilovny k něčemu je a že jsme se naučili něco nového nebo jsme se zlepšili. Aby tam byl okamžik malého či většího vítězství.

 

 

 

 

_____________________________

 

Mezi matematikou a psychologií

Pětapadesátiletý Radvan Bahbouh patří mezi nejuznávanější tuzemské psychology a kouče. Původně vystudoval matematickou statistiku a teorii pravděpodobnosti, později přidal všeobecné lékařství a postupně i docenturu z psychologie. Na Univerzitě Karlově vedl mezi lety 2018 a 2021 katedru psychologie při Filozofické fakultě, na níž už od 90. let přednášel.

Nyní si v rámci poradenské práce chválí, že se jeho odborné zájmy dobře doplňují. V psychologii, která je tradičně považovaná za méně exaktní vědu, ho baví hledat pravidelnosti a systémy. Bahbouh za svou kariéru vyvinul několik analytických metod, z nichž nejznámější je takzvané sociomapování. Pomocí ní je možné roztřídit a vizualizovat jednotlivé sociální systémy a sítě, které se v nich tvoří, a zakreslit je. Pomáhá to zorientovat se ve vztazích mezi lidmi nějaké skupiny a odlišit jejich vlastnosti a schopnosti. Využití tato metoda našla v armádě, při přípravě astronautů před letem na Mars, v různých firmách i školních kolektivech.

„Ve školách se to začalo používat v době covidu, aby bylo možné zjistit, zda jsou některé děti izolované, nezačleněné a že potřebují pomoc. Ve firmách se to používá jako nástroj zvyšování týmové inteligence a realizace týmového potenciálu,“ popisuje Bahbouh.

V případě kolektivů zaměstnanců tato metoda pomůže zjistit, zda je chytrý a výkonný celý tým, nebo ho například táhne jeden člověk. Nebo někdo naopak zůstává nevyužitý. „Můžete zjistit, že je v tom týmu někdo, kdo by pro něj mohl být přínosný, ale není moc propojen s ostatními. Můžete zjistit, že se ten tým štěpí na dva podtýmy, které spolu nefungují. Nebo že se tam někteří lidé spolu prostě nezvládají bavit,“ říká Bahbouh.

Služby personálního poradenství, psychologického koučování či vzdělávání manažerů nabízí Bahbouh firmám a organizacím už od 90. let, kdy založil společnost QED Group. Má další vzdělání v arteterapii, tedy léčbě psychických nemocí pomocí umění, ale také v práci se všímavostí známou pod pojmem mindfulness. Je certifikovaným koučem a funguje v této oblasti i jako supervizor.