Oldřich Botlík: Co kdyby se děti učily mluvit až ve škole? 1. úkol pro umělou inteligenci

Lidí, kteří opravdu rozumějí tomu, jak umělá inteligence (AI) vytváří text, je asi málo. Téměř každý však ví, že AI bylo třeba nejdříve pořádně „nakrmit“ obrovským množstvím již hotových textů či zvukových záznamů. Analyzuje je velmi efektivně a potom s nimi překvapivě dobře pracuje. Dokáže například skvěle napodobit styl určitého člověka, pokud má dostatek ukázek jeho písemného či ústního projevu.

 

Toho jsme využili a požádali AI, aby napodobila styl tří lidí, které nepochybně znáte: spisovatele Josefa Škvoreckého a Ludvíka Vaculíka a novinářku Radku Kvačkovou. AI od nás dostala rovněž zadání tématu: Co kdyby se děti učily mluvit až ve škole a jak to souvisí s certifikací.

Poznáte, KOHO to umělá inteligence napodobila?

 

 

1. Řeč je nástroj svobody

 

Nedávno jsem pozoroval jednoho malého člověka, jak se potýká s mateřštinou. Nešlo mu to, pletl si rody a pádové koncovky mu utíkaly jako slepice po dvoře, ale v očích mu svítila nezkrotná chuť se s tím světem domluvit. A já si u toho uvědomil, jaké máme vlastně štěstí, že mluvení nepodléhá žádné státní licenci.

 

Představte si, že by se o mluvení rozhodovalo v kancelářích. Že by se dítě nesmělo ozvat, dokud by neprokázalo, že jeho artikulace odpovídá schválené státní normě. Škola by z mluvení udělala „předmět“ a z dítěte by se stal „uchazeč o projev“. Nejdřív by muselo tři roky mlčet a jen tak cvičně otevírat pusu naprázdno, aby se náhodou nedopustilo nějakého nepředpisového zvuku. Učitel by stál nad ním s tabulkou a odškrtával by, zda je to první „máma“ dostatečně zřetelné a zda v něm není příliš mnoho citu na úkor techniky.

 

Jenže řeč, stejně jako život, se nedá nařídit. Řeč vyvěrá z potřeby, z hladu, z hněvu nebo z lásky. Je to věc soukromá, domácká, a stát do ní má co mluvit asi tak jako soused do toho, jakou barvou si natřete futra u ložnice.

 

Tím se ovšem dostávám k onomu modernímu nešvaru, kterému se říká „hlídání vstupu do profese“. My jsme si zvykli, že na všechno musíme mít papír. Jako by člověk, který neumí ukázat glejt s razítkem, byl v podstatě podezřelý živel. Chceš péct chleba? Ukaž diplom. Chceš lidem vyprávět, jak mají žít? Ukaž certifikát. My už nevěříme dílu, my věříme úřadu, který to dílo posvětil.

 

Jenže úřad, jak známo, nemá chuť ani čich. Úřad pozná jen to, jestli jsou v žádosti správně nalepené kolky. Hlídáním profesí jsme dosáhli toho, že máme sice spoustu certifikovaných odborníků, ale čím dál méně lidí, kteří by tu práci dělali s tím staromódním furiantstvím, že to prostě umějí a hotovo.

 

Kdyby se takto hlídalo mluvení, polovina národa by raději do smrti mlčela, aby neporušila nějakou vyhlášku. A ta druhá polovina by mluvila tak vzorně a sterilně, že by se z toho člověku dělalo nevolno.

 

Řeč je nástroj svobody. A svoboda začíná tam, kde končí strach z toho, že mě někdo bude známkovat za to, jak dýchám nebo jak skládám věty. Buďme rádi, že se děti učí mluvit doma u stolu, a ne v lavici pod dohledem státního auditora. Protože u toho stolu se učí mluvit pravdu, zatímco ve škole by se dost možná naučily jen to, jak mluvit tak, aby se vlk na ministerstvu nažral a jejich duše zůstala v bezpečí, i když poněkud ubitá.

 

 

2. Buďme rádi, že se děti učí mluvit doma

 

Nedávno jsme pozorovali vnuka, jak se s nesmírným úsilím, rudý v obličeji a s vyplazeným jazykem snaží pojmenovat bagr. Povedlo se. Bylo to sice spíše jakési „baga“, ale porozuměli jsme si a nastala všeobecná rodinná euforie. A mně v tu chvíli blesklo hlavou staré známé varování: buďme rádi, že se děti učí mluvit doma.

 

Kdyby totiž výuka mluvení spadala pod kurikulum od ministerstva školství, pravděpodobně by se polovina národa nedomluvila ani o nákupu rohlíků.

 

Představte si to. Nejdřív by se Rámcový vzdělávací program musel doplnit o obor „Hlasový projev a artikulace“. V prvním roce by se děti nesměly ani nadechnout, dokud by neabsolvovaly teoretický úvod do anatomie hlasivek. Pak by přišla na řadu certifikovaná cvičení na samohlásky, ovšem pouze za předpokladu, že by škola sehnala akreditovaného lektora pro hlásku „A“.

 

A nedejbože, kdyby chtělo dítě říct „máma“ dřív, než mu v žákovské knížce potvrdí zvládnutí retnic! Učitelka by zděšeně spráskla ruce: „Takhle ne, Jaroušku, neuč se dopředu. Obouretné souhlásky přijdou na řadu až ve třetím čtvrtletí!“

 

Tím se dostávám ke druhé věci, která mě v poslední době fascinuje, a tou je hlídání vstupů do profesí. My už dnes skoro nevěříme, že někdo něco umí, dokud nám neukáže orazítkovaný papír. Jako by ta schopnost mluvit, psát, péct chleba nebo snad i přemýšlet, vznikala teprve v momentě, kdy ji posvětí nějaká komise.

 

Jistě, u chirurgů nebo pilotů to docela vítám. Tam je dobře, že dotyčný neprošel jen „školou života“. Ale u mnoha jiných profesí se z toho stává podivný sport. Chcete lidem radit, jak mají žít? Musíte mít certifikát na životní koučink. Chcete vázat kytice? Pozor, na to je potřeba rekvalifikační kurz s evropským razítkem, jinak je ta kopretina v podstatě nelegální.

 

Kdyby se toto důsledné kontrolování vstupů aplikovalo na batolata, polovina z nich by dostala odklad pro nedostatek kompetencí. A ta druhá by se v pěti letech zablokovala strachem, že kvůli špatnému skloňování přijdou o licenci na mluvení.

 

Naštěstí příroda zatím byrokraty předběhla. Děti se prostě rozmluví, protože potřebují sdělit světu, že mají hlad nebo že vidí ten bagr. Učí se nápodobou, chybami a neutuchající snahou, aniž by tušily, že na to nemají příslušné osvědčení.

 

Možná je to inspirace i pro nás dospělé. Občas prostě něco dělat, protože je to potřeba a protože nás to těší. I s rizikem, že u toho nebudeme mít v kapse ten správný glejt.

 

 

3. Chrání děti, nebo spíš sebe?

 

Když jsem chodil do školy, měli jsme učitele češtiny, který mluvil velmi správně. Nikdy jsem ho neslyšel říct něco, co by stálo za zapamatování, ale gramaticky to bylo bezvadné. Mluvilo se u něj málo, zato se hodně opravovalo. Člověk měl brzy pocit, že jazyk je nebezpečný nástroj a je lepší ho používat jen tehdy, když je to nezbytně nutné – například u maturity.

 

Mluvit jsme se ovšem naučili dřív. A podezírám své rodiče, že k tomu neměli žádnou pedagogickou průpravu. Přesto se jim podařilo vybavit mě jazykem natolik, že jsem byl schopen vést dlouhé hovory o věcech, které mě zajímaly, a krátké hovory o věcech, které mě nezajímaly. To druhé se mi později ve škole hodilo víc.

 

Představuji si někdy, jak by to vypadalo, kdybychom se mluvit učili až ve škole. Asi bychom seděli v lavicích a poslouchali výklad o tom, co bychom jednou mohli říkat. Někteří spolužáci by byli na mluvení talentovaní, jiní by propadali. Ti druzí by se dozvěděli, že nejsou jazykový typ, a zbytek života by mlčeli s pocitem viny.

 

Možná by pak vznikla zvláštní generace lidí, kteří by přesně věděli, kde dělají druzí chyby, ale sami by se báli otevřít ústa. Takových lidí jsem ostatně zažil dost.

 

Podobně je to s učením.

 

Kdysi jsem potkal pár učitelů, kteří nebyli učiteli podle papírů, ale podle toho, co dělali. Psali, četli, přemýšleli, někdy dokonce pochybovali. Byli to nebezpeční lidé. Ne proto, že by ubližovali dětem, ale proto, že brali vážně to, o čem mluvili. A vážnost je nakažlivá.

 

Dnes se říká, že učit smí jen ten, kdo prošel přípravou. To zní rozumně. Jen se někdy zapomíná dodat, že tato příprava se týká hlavně toho, jak se má o výuce mluvit. Člověk se naučí správná slova, správné třídění všeho možného a správné obavy. To poslední je důležité. Kdo nemá obavy, mohl by začít učit po svém.

 

Instituce, které hlídají vstup do profese, tvrdí, že chrání děti. Možná. Já mám ale dojem, že chrání hlavně samy sebe. Dítě totiž pozná docela rychle, jestli má před sebou někoho, kdo něco ví, nebo někoho, kdo to ví správně.

 

Rozdíl mezi těmito dvěma typy lidí je podobný jako rozdíl mezi muzikantem a profesorem hudby. Jeden hraje, druhý vysvětluje, proč by se to mělo hrát jinak. Oba jsou užiteční. Jen by bylo dobré vědět, koho pouštíme na pódium.

 

Mluvit jsme se naučili bez školy. Učit jsme se naučili často navzdory ní. A přesto máme neustálou potřebu kontrolovat, kdo k tomu smí a kdo ne. Možná proto, že skutečné dovednosti se špatně evidují. Nedají se snadno zapsat do kolonky.

 

A tak dál sedíme v lavicích, opravujeme věty, hlídáme vstupy a tváříme se, že kdybychom to nedělali, svět by se rozpadl. Zatím se však rozpadá hlavně radost z věcí, které by mohly být docela jednoduché.

 

Třeba z mluvení. Nebo z učení.

 

(Řešení příště.)