Nejprve odhalíme identitu „autorů“ minulých dvou fejetonů. Text Domácí úkol jako státní zakázka je napsán ve stylu Alfieho Kohna, amerického autora a lektora, který se zabývá vzděláváním, rodičovstvím a lidským chováním. Text Co vlastně znamená „učit se“ vytvořila umělá inteligence ve stylu britského filozofa Bertranda Russella.
Do škol vstoupila umělá inteligence a je zcela zřejmé, že její zakazování by dopadlo zhruba stejně jako zakazování gravitace. Dnešní text vysvětluje, co se to vlastně stalo. Ve sžíravém stylu katolického kněze Ivana Illiche rozebírá, proč se škola ‒ aby jako instituce přežila ‒ musí v éře algoritmů proměnit z továrny na stíny v dílnu svobody. Odpovídá tím na naši otázku, do jaké školy by děti chodily, i kdyby nemusely.
A protože naše čtenáře zajímá, jak tyto texty s
pomocí AI vznikají, rozhodli jsme se, že jim většinu procesu zpřístupníme. Je
to nejen ilustrace užití umělé inteligence jako zdroje informací a konzultanta.
Naše konverzace s AI totiž skončila dřív, než byl text hotov. Závěrečná fáze
práce na textu už byla ryze lidská.
Odkaz na proces vzniku textu: https://gemini.google.com/share/ab7cc33b4c80
Umělá inteligence nepoškozuje vzdělávání. Jen
nemilosrdně odkryla pokrytectví divadla, kterému se říká „tradiční výuka“.
Úkoly, které zvládne během okamžiku, nevypovídají o žácích, ale o nesmyslnosti
zadání, jež dostali. Příchod AI neznamená konec vzdělanosti, ale konec té
školy, která pomocí rituálů zaměňuje výuku za učení. Dnešní „odbojní učitelé“
tak nejsou problémem systému, ale jeho poslední nadějí.
Rituální povaha současné školy má vytvořit zdání,
že v ní jde v první řadě o vzdělávání. Podstatou její liturgie je ovšem záměna
procesu za výsledek: vzdělávání zaměňuje za certifikaci, moudrost za docházku a
schopnost myslet za plynulost v papouškování. Samozřejmě to platí také v
hodinách češtiny, které nám poslouží jako ilustrativní příklad. Příchodem generativní
umělé inteligence byla tato maškaráda dotažena do svého absurdního finále.
Školský systém, ona moderní katedrála sekulární společnosti, konečně nalezl
svého dokonalého věřícího. Není jím žák, ale algoritmus. A sborovnami se šíří
děs.
Není to ovšem děs ze ztráty vzdělanosti. Je to
panika církevních hodnostářů, kterým někdo oznámil, že odpustky lze tisknout na
domácí tiskárně a že nebe je prázdné.
Továrna
na stíny a trh s prázdnotou
Školský systém po desetiletí budoval model založený
na manipulaci žáků vnější motivací. Vytvořil trh, kde se za „splněné úkoly“
vyplácí měna zvaná známky. Jenže tato měna je kryta pouze hlušinou – schopností
produkovat texty, které nikdo nečte, a řešit problémy, které nikoho nezajímají.
Žák, veden zdravým instinktem přežití, pochopil pravidla hry dříve než jeho
učitelé: Pokud po mně chceš produkt bez smyslu, dodám ti ho pomocí nástroje,
který je pro produkci bezesmyslnosti stvořen.
AI je zrcadlem, které škole nastavuje její vlastní
prázdnotu. Stroj dokáže předložit „vynikající“ rozbor Máchova Máje, aniž by
prožil vteřinu úžasu. Co to vypovídá o systému, který takové zadání vytvořil?
Nikdy v něm nešlo o autentický prožitek. Hledala se pouhá simulace. Škola se
stala továrnou na stíny a jejím nejefektivnějším dělníkem u pásu je nyní umělá
inteligence.
Institucionalizace hodnot dosáhla vrcholu. To, co
mělo být učením, bylo postupně nahrazeno konzumací osnov. Učení bylo tak
dokonale zaměněno za plnění předepsaných kroků, že když se objeví technologie,
která tuto konzumaci provede za nás, systém se hroutí. Bez nutnosti trápit se
nad nesmyslnými úkoly zůstává jediná logická otázka: Kvůli čemu tam ty děti
vlastně držíme? Aby byly pod dohledem? Aby se smířily s otupující nudou a
podřídily se?
Tichý
odboj humanistických sabotérů
A přesto v některých učebnách přežívá tichý odboj.
Jsou to učitelé, kteří pochopili, že jejich posláním není být „přenosovou
soustavou“ pro osnovy, ale svědky probouzejícího se lidství. Pro ně není AI
hrozbou, která jim bere práci, ale skalpelem, který odřezává odumřelou tkáň
školy.
Tito učitelé pracují v tragickém rozporu. Stát po
nich chce „probrat učivo“, oni však chtějí vidět jiskru v oku žáka, který
pochopil, že slova mají moc měnit svět. Jsou to ti, kteří zavírají učebnice
plné větných rozborů, aby dali prostor tichu, v němž doznívá báseň, nebo bouři,
v níž se rodí skutečný argument.
Pro takového mentora je žák, který použije AI k
vyřešení mechanického úkolu, jen potvrzením jeho vlastní intuice: „Tuhle
zbytečnost jsem po něm neměl chtít.“ Tito sabotéři dnes pociťují úlevu. AI za
ně demaskovala nesmyslnost drilu a uvolnila prostor pro to nejcennější: vztah,
dialog a společné hledání smyslu. Jsou to poslední nositelé ohně, který se
systém často snaží uhasit další vrstvou digitální byrokracie. Z jejich práce
však musí vycházet stavba školy, která je vůči AI imunní.
Dílna
svobody: Od simulace k vlastnímu hlasu
Škola, která odolá příchodu AI, nesmí být chrámem
povinnosti, ale dílnou svobody. V takové škole se přestane simulovat život a
začne se žít. Už žádné „předstírejme, že píšeme reportáž“. Žák bere z vlastního
zájmu slovo do ruky jako nástroj, kterým chce skutečně pohnout svým okolím.
Píše, aby přesvědčil, aby se bránil nebo aby něco vytvořil.
AI mu v tom slouží jako výkonný fámulus, který
vyleští interpunkci nebo dodá rešerši, ale nikdy za něj nepřevezme odpovědnost
za záměr. V této škole je totiž nejdůležitějším předmětem „vlastní hlas“ –
něco, co algoritmus ze své podstaty postrádá.
Zatímco rituální školství uctívalo výsledek (i
kdyby byl kradený), naše dílna uctívá proces. Chybný krok je chápán jako důkaz,
že člověk zápasí s materiálem světa. Učitel není revizorem, ale mistrem, který
s učedníkem debatuje nad tím, proč zvolil právě toto slovo a jakou emoci jím
chtěl vyvolat. V takovém prostředí AI přestává být nástrojem podvodu a stává se
partnerem pro tříbení myšlenek.
Agora:
Kde se učíme ovládat stroje svého života
Byla by to škola jako místo setkávání – agora, kde
se pěstuje to, co křemík nikdy nepocítí: sdílený prožitek a etický neklid. Nad
textem Erbenovy Polednice se nebudeme bavit o počtu slok, ale o děsu ze ztráty
kontroly, o kterém AI ví jen to, co vyčetla z databází. Budeme se přít o
spravedlnost a krásu, protože to jsou kategorie vyžadující tělo, srdce a osobní
ručení.
Děti by do takové školy kráčely dobrovolně pro
pocit kompetence. Pro vědomí, že se učí ovládat stroje svého života (včetně
AI), místo aby se těmito stroji nechaly formovat.
Opustit liturgii současné školy znamená pochopit,
že stroj nedokáže „vygenerovat“ vzdělanost. Je to osvobozující čin, který se
děje mezi lidmi. Pokud z našich škol zmizí pachuť nucené simulace a nahradí ji
radost z autentické tvorby, nebudeme se muset ptát, jak děti do škol dostat.
Budeme se muset ptát, jak je večer z té fascinující
dílny smyslu dostat domů.
0 komentářů:
Okomentovat