Julie Hrstková: Počítače by byly, chybí ale vůle společnosti

středa 6. června 2018 ·

Strategie digitálního vzdělávání, kterou vláda schválila na podzim roku 2014, má zatím takřka nulové výsledky. Školám chybí vybavení, peníze a hlavně kvalifikovaní učitelé. Pokud nebude mít digitalizace podporu celé společnosti, sebelepší strategie informační gramotnost nepřinese.

Zdroj: Hospodářské noviny 29. 5. 2018

Starší generace si možná pamatuje na zavádění počítačové techniky do škol. Kdesi v polovině 80. let minulého století vybrané školy získaly peníze na vybavení počítačových učeben osobními počítači, které tehdy vyrábělo družstvo Slušovice. Do učeben s počítači, zpravidla opatřených pevným zámkem, se chodilo převážně „nábožně" zírat, vyučovalo se na nich sporadicky.

O více než třicet let později, kdy i nejhloupější telefon překračuje kapacitu tehdejšího počítačového zázraku, je na tom mnoho škol podobně. Někde mají vybavení, někde přístup k internetu, a někde jsou dokonce i nadšení učitelé. Škol, kde funguje všechno dohromady tak, aby informatika nebyla jen dalším z nudných předmětů, které děti rády po zavření školních dveří okamžitě zapomenou, je minimum.

Přitom snaha děti digitálně vzdělat tady existuje dlouho. Stačí připomenout Koncepci státní informační politiky ve vzdělávání, kterou schválila vláda v roce 2000 a vyčlenila na ni sedm miliard korun. Hlavní vzpomínkou na tuto koncepci zůstává sporný projekt Internet do škol, který se vyznačoval podivuhodným výběrovým řízením, nevýhodnými smlouvami a předraženou cenou. Obdobná podezření doprovázela vznik školních internetových portálů a nákup výukového softwaru.

V roce 2014 vláda schválila novou Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, která měla − opět − do výuky zapojit moderní technologie. Po necelých čtyřech letech je jisté, že výsledky nejsou nijak oslnivé. Ministerstvo školství sice vytvořilo koncepci, realizace ale pokulhává. Ukazuje se, že školy nemají peníze na potřebné vybavení a že nemají ani učitele, kteří by naplnili základní smysl hodin informatiky. Nefunguje ani propojení informací z různých, například vědeckých, zdrojů, k nimž by školy mohly mít přístup.

Ve chvíli, kdy plat učitele mezi lety 2013 a 2016 stoupl z necelých 26,6 tisíce (včetně odměn a příplatků) na 29,9 tisíce, zatímco v IT sektoru za stejnou dobu vzrostl ze 42 tisíc na 47,4 tisíce korun, se nelze divit tomu, že experti na technologie nemíří do škol. Plán současné vlády, podle níž by měli učitelé v roce 2021 dostávat průměrně 46 tisíc korun měsíčně, je sice pěkný, ovšem ani po zatím jen slibovaném zvýšení nebude onen průměr vyšší, než měli IT experti předloni.

Nejde jen o učitele informatiky. Digitalizace by se měla projevit ve výuce jako celku. Jenže − jak motivovat učitele k nové výuce, když zhruba 65 procentům vyučujících na základních školách je více než 45 let? Proč by měli zavádět do výuky „něco nového", když mají problém s naplněním rámcových vzdělávacích plánů, které nahradily osnovy a které jsou pro mnohé neuchopitelné? Digitální vzdělávání děti spíš než ve školách pochytí na kroužcích, kde je techniky i kvalitních učitelů dostatek. Tyto kroužky ale bývají pro mnohé děti nedostupné − cenově i vzdálenostně.

Pokud v průmyslu aktuálně chybí 10−15 tisíc IT zaměstnanců a firmy tvrdí, že jsou ochotny proškolit kohokoliv, je evidentní, že deficit ve výuce informatiky tady je, a to dlouhodobě. Jenže aby mohla být strategie digitálního vzdělávání úspěšná, potřebuje podporu celé společnosti, která v digitalizaci vidí budoucnost a smysl. Nejen z hlediska budoucího platového ohodnocení, ale hlavně ve zkvalitnění života. Pokud bude digitalizace něco, co „otravuje", co vlastně v praxi nikdo nepotřebuje, potom ji ani sebelepší strategie do škol neprosadí.

1 komentářů:

Janek Wagner řekl(a)...
6. června 2018 14:57  

Paměť je ošidná. Ve školách počítače TNS z JZD Slušovice příliš nebyly (snad je měly některé průmyslovky nebo šlo o regionální záležitost v okolí Slušovic), ale šlo většinou o počítače PMD, IQ151 nebo Zbrojováček (ty se likvidovaly ve školách až v druhé půlce '90, někde dokonce až při Indoši v roce 2002).