Když se učitelé učí od sebe navzájem, mohou získat mnohem více než odbornost. Jak na to ukazuje komunita učitelů, která vznikla kolem projektu Dějepis+.
Zdroj: EDUin
22. 11. 2023
Učící se
komunity mají být podle Národního pedagogického institutu (NPI) součástí
metodické podpory při zavádění nového kurikula. Institut chce stavět na
zkušenostech z ukončeného projektu Dějepis+. Co bude muset NPI pro vznik
podobných komunit v jiných oborech udělat tak, aby opravdu vzniklo živé
učící se společenství?
V
nedávném rozhovoru s Ivem Jupou, ředitelem Národního
pedagogického institutu, zazněla zajímavá informace. Podle šéfa instituce,
která připravuje revizi Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy,
budou učitelé a učitelky při zavádění změn plynoucích z revize do
výuky podpořeni v takzvaných učících se komunitách. „S učícími se
komunitami počítáme. Je to komplet nová generace podpory. Nabídka NPI se
přestrukturovává přesně tímto směrem. Využíváme zkušenosti z předchozích
projektů, jako je například Dějepis+,” uvedl Ivo Jupa.
Co přesně
učící se komunita je a jaké jsou ingredience jejího úspěšného fungování?
Pro zodpovězení těchto otázek bude nejlepší prozkoumat případ zmíněného
Dějepisu+.
Původně
ambiciózní projekt, který měl ve svých počátcích podporu klíčových institucí
(MŠMT, NPI, Ústav pro studium totalitních režimů) a který proměnou výuky
dějepisu na českých základkách sliboval vychovat nejen historicky, ale
i občansky gramotné žáky, byl letos v létě zastaven. K ukončení projektu došlo za údivu i nesouhlasu řady zapojených učitelů. Na jeho obrysech
vznikl projekt Vzájemné učení+, který chce v poslání Dějepisu+
pokračovat. Dosud však funguje bez finanční podpory, jen díky nasazení několika
jednotlivců a jejich neplacené práci.
Učící se
komunitu si můžeme představit jako skupinu lidí, kterou spojuje nějaký společný
cíl a která se pravidelně schází k tomu, aby její účastníci sdíleli
své zkušenosti, učili se, podporovali se a překonávali různé překážky.
Takové komunity ale nevzniknou samy od sebe.
Záměr, lidé
a zdroje
„Nezbytný
je silný počáteční impuls,” vysvětluje Jaroslav Pinkas, garant obsahu
Dějepisu+. Za něj v případě Dějepisu+ označuje jasný záměr MŠMT, silný
realizační tým v podobě (dnes už bývalého) vzdělávacího oddělení ÚSTR
a zázemí NPI, které poskytlo prostředky a organizační formy. „Na
počátku není komunita, ale spíše souhrn jednotlivců. Je nutné navrhnout
společnou agendu. V případě Dějepisu+ šlo o reflektované sdílení
výuky a o nabídku kvalitního obsahu – v tomto případě badatelsky
orientované lekce soudobých dějin. A pak samozřejmě přesvědčit členy
komunity o smyslu této agendy. V okamžiku, kdy se to podaří, což je
ale kritická fáze, je v podstatě vyhráno,” dodává Jaroslav Pinkas.
„Myslím si,
že dějepisáři jsou v českém kontextu možná trochu unikátní tím, jak
spolupracují a vzájemně si pomáhají,” odpovídá na otázku, proč se kolem
Dějepisu+ vytvořila tak silná komunita, Jiří Karen. Učitel dějepisu na základní
škole ve Slezsku působil jako regionální garant ukončeného projektu. Nyní
pokračuje jako koordinátor ve Vzájemném učení+. Podle Jiřího Karena měl
Dějepis+ možnost navázat už na existující síť, kontakty a materiály, které
dlouhá léta vznikaly pod bývalým vzdělávacím oddělením ÚSTRu.
Roman Göttlicher,
učitel dějepisu na průmyslové škole ve Frýdku-Místku a vítěz letošního
ročníku Global Teacher Prize Czech Republic upozorňuje na to, že mezi
vyučujícími, kteří chtěli učit moderní dějiny „jinak” byla po podobném projektu
velká poptávka. Byli do něj zapojeni vyučující ze dvou stovek škol v ČR.
Jednou z nich byla i Markéta Hanzalová, dějepisářka na malé základce
ve středočeských Strančicích. „Před spojení s komunitou Dějepisu+ jsem po
něčem podobném doslova bažila. Hledala jsem učitele, kteří chtěli učit
badatelsky,” popisuje.
Podle
Romana Göttlichera se poptávka mezi učiteli potkala s nabídkou
v podobě zapojení profesně i lidsky skvělých lidí v centrálním
týmu. „Bez lidí, kteří mají respekt a budují důvěru na různých pozicích,
by to nešlo,” doplňuje dějepisář.
Aktivizované
regiony
Sdílený
smysl a cíl centrálního týmu se podařilo přenést i do regionů.
„Podařilo se nám aktivizovat ty nejkvalitnější zapálené učitele napříč
republikou, kteří se stali placenými koordinátory komunit,” popisuje Jiří
Karen. To, že byli tito nadšenci za svou práci oceněni, není ve školství zase až
tak běžné. „Skutečně si myslím, že by měli být učitelé za práci nad rámec svých
povinností zaplaceni,” dodává. V Dějepise+ se tedy podařilo propojit
„celorepublikovou centrální podporu“, v podobě společných seminářů
a vzdělávání, s lokálním aspektem regionálních učících se komunit.
Zapojení
vyučující měli v rámci Dějepisu+ k dispozici už zmíněnou
propracovanou a obsáhlou metodickou podporu. Pro výuku žáků
v devátých třídách mohli čerpat z kompletního plánu lekcí, které bylo
možné v online rozhraní najít a upravit pro své potřeby.
K dispozici byly i metodiky a doporučení, jak hodinou žáky
provést, včetně nabídky konkrétních historických zdrojů.
„Učit žáky
badatelsky, tak aby při studiu dobových pramenů rozvíjeli své kritické myšlení
či schopnost kultivovaně debatovat, je extrémně náročné na přípravu.
Vyhledávání vhodných materiálů a jejich úprava může pohltit stovky hodin
páce. V rámci Dějepisu+ byly tyto zdroje k dispozici,” popisuje
Markéta Hanzalová.
Pochvaluje
si i možnost potkávat se s dalšími vyučujícími dějepisu. V rámci
těchto setkání mohla pravidelně otevřít a sdílet, jak se jí daří
badatelskou výuku realizovat a vzájemně se s kolegy podporovat
a hledat společně řešení. „Někdy šlo jen o to, mít možnost někomu
říct, čím procházím. Přineslo to velkou úlevu,” dodává dějepisářka.
Chyba jako
součást učení
Oslovení
vyučující za důvod, proč regionální skupinky fungovaly, často zmiňují
i to, že měly ve svém vínku něco, co bychom mohli nazvat jako růstové
nastavení mysli. „Chyba byla brána jako součást učení se. Když se v hodině
něco nepovedlo, byl to signál pro přemýšlení nad „didaktickou kompozicí”
hodiny. Nikdo to nebral jako selhání učitele jako osoby,” vysvětluje Jiří
Karen.
Souhlasí
s ním i Roman Göttlicher: „Určitě je dobré zmínit, že ne vždy bylo vše
úspěšné. Někteří lidé odcházeli, další přicházeli. Bylo to „pokusné ověřování“
a jako takové obsahovalo mnoho chyb, pokusů a omylů. Ale to je
„normální“ proces učení, kterým jsme procházeli. Díky spolupráci a zpětné
vazbě jsme zažívali posun. Zlepšovali jsme se v dovednosti učit badatelsky
– a to byl super pocit!”
Tím, že
v komunitě byli lidé, které spojovala víra ve smysl badatelsky orientované
výuky moderních dějin a kteří se navzájem podporovali, klesal
u zapojených pocit, že jsou na změny ve výuce sami. „Zavádění inovací je
vždy spojeno s překážkami a s vnitřní nejistotou: Je to, co
dělám, správné? Skutečně prospívám žákům? Když mohou učitelé o svých
obavách mluvit se svými kolegy, cítí se jistěji,” říká Jaroslav Pinkas.
Roman
Göttlicher, učitel dějepisu na průmyslové škole ve Frýdku-Místku a vítěz
letošního ročníku Global Teacher Prize Czech Republic, upozorňuje na to, že
mezi vyučujícími, kteří chtěli učit moderní dějiny „jinak” byla po podobném
projektu velká poptávka. Byli do něj zapojeni vyučující ze dvou stovek škol
v ČR. Jednou z nich byla i Markéta Hanzalová, dějepisářka na malé
základce ve středočeských Strančicích. „Před spojení s komunitou Dějepisu+
jsem po něčem podobném doslova bažila. Hledala jsem učitele, kteří chtěli učit
badatelsky,” popisuje.
Podle
Romana Göttlichera se poptávka mezi učiteli potkala s nabídkou
v podobě zapojení profesně i lidsky skvělých lidí v centrálním
týmu. „Bez lidí, kteří mají respekt a budují důvěru na různých pozicích,
by to nešlo,” doplňuje dějepisář.
Část
oslovených učitelů zmiňuje, že pro ně bylo energizující a motivující, že
mohli společně pracovat na projektu, který byl v souladu se státní
politikou a výuku posouval v duchu principů strategie 2030+.
Svou roli
hrálo i to, že si v regionálních skupinkách dávali zpětnou vazbu
a inspirovali se vzájemně sami učitelé. „Vypozoroval jsem, že vyučující ve
výuce spíše něco vyzkoušejí, když jim kolega, který učí na škole vedle, říkal,
že to funguje a že to reálně jde. Žádný didaktik, lektor ani odborník
nepřesvědčí učitele, že to jde, tak jako to může udělat kolega,” popisuje Jiří
Karen.
Roman
Göttlicher při popisování skupinek mluví o synergii: „Každý učitel má
určitý přístup, určité žáky na různých typech škol, různé znalosti a zájmy
a určitou osobnost. V Dějepisu+ se to mísilo, skládalo, obohacovalo,
podobně jako v chemické laboratoři. Samozřejmě to někdy bouchne, ale
vznikne spousta látek, které by samy o sobě nevznikly,” směje se oceněný
dějepisář.
Učící se
komunita jako prevence vyhoření
Většina
oslovených učitelů jako jeden z přínosů Dějepisu+ popisuje i příznivé
dopady na radost a uspokojení z práce. „To, že Dějepis+ příznivě
podporoval wellbeing učitelů a učitelek považuji za stejně důležité jako
růst odbornosti. Vzájemná podpora a sdílení mohou pomoci předcházet
syndromu vyhoření,” upozorňuje Roman Göttlicher. „Dobrá skupina může částečně
nahrazovat tolik potřebné supervize ve školství. A z toho všeho
samozřejmě těží nejen učitelé, ale i žáci, protože spokojenější
a kompetentnější učitel znamená spokojenější a kompetentnější žák,”
dodává.
Za pravdu
mu dává i Markéta Hanzalová, která sama měla k pocitu vyhoření
nakročeno. „Učitelství mě velmi naplňuje a zároveň je velmi vyčerpávající.
Potřebuji někde dočerpávat. Mít možnost ventilovat napětí nebo zahlcení,”
popisuje těžkosti učitelské profese. Sama má zkušenost z dalších
podporujících skupin a supervizí. „Uvítala bych, kdyby bylo ve školství
více podpory. Měla jsem pocit, že se věci se strategií 2030+ slibně rozjíždí,
ale teď se mi zdá, jako kdyby se vše nějak zadrhávalo,” upřesňuje dějepisářka.
Roman
Göttlicher k tomu dodává: „Pokud se ptáte na konkrétní přísady toho, proč
Dějepis+ fungoval, je to podobné jako s ingrediencemi dobré školy.
I učitelé potřebují cítit, že dělají věci, které mají smysl a mají možnost
je ovlivnit, potřebují si zažívat úspěch, cítit se podpořeni a fungovat
v rámci dobrých vztahů. I my učitelé jsme vlastně pořád studenti,”
uzavírá oceněný dějepisář.
0 komentářů:
Okomentovat