Ve městě Siliguri v Západním Bengálsku na severovýchodě Indie vznikla před skoro šesti lety internátní škola pro děti z horských vesnic v Himalájích na nepálské i indické straně. Děti z nejchudších poměrů tu rychle rozkvetou a mají stejné touhy, sny a plány jako děti z lépe situovaných rodin. „Od dětství jsem chtěla být tanečnicí. Pak jsem si ale uvědomila, že tak dobrá zase nejsem, a teď spíš chci jít dál studovat a pak si zřídit vlastní byznys s bio potravinami. U nás v horách je všechno jídlo bio,“ říká Mamata, která je teď v osmém ročníku a do školy přišla, když se otevírala.
Zdroj: Magazín
Eduzín 30.11. 2023
Den tu začíná na
evropské poměry radikálně brzy. V 5:30 dusot dětských nohou za mými dveřmi
promění během okamžiku noční klid ve velmi rušné ráno. Pokoj pro nemocné
děti, předělaný dočasně na pokoj pro hosty, kde se převaluji na tvrdé posteli,
se nachází na chlapeckém patře vedle koupelny s toaletami. Poslouchám
bouchání dveří, klučičí hlasy různé výšky a intenzity a změť dalšího hluku,
který neumím pojmenovat. Chtěla jsem zažít školu od budíčku do večerky, ale teď
se mi nechce vstávat a narušovat klukům komfortní zónu při mytí a na toaletě.
Jsou super zdvořilí, jistě by mě i polonazí pozdravili úklonem hlavy, někdo by
utrousil i good morning miss!,
ale já je toho raději ušetřím a koupelnový scénář si jen představuji. Na
záchodě a u umyvadel se za půl hodiny vystřídá několik desítek dětí a stejně
tak o patro výš, v dívčím oddělení. Celkem tu žije kolem sto šedesáti
dětí. V šest už musí být všichni oblečení do tepláků, na plácku před
školní budovou obvykle začíná rozcvička celé školy.
Jsem na návštěvě
v internátní základní škole v indickém Siliguri v Západním
Bengálsku. Tise Himalayan International School (akronym THIS) založil opat
buddhistického kláštera Khenpo Tenpa Yungdrung se svým týmem, ale není to
církevní škola, nýbrž sociální projekt. Je to škola určená dětem z odlehlých
himalájských vesnic v Nepálu i Indii a zejména – i když ne výlučně – těm,
které patří k etnické menšině mluvící tibetskými dialekty. Hlavním cílem
je poskytnout dětem z chudých rodin mix moderního a tradičního vzdělání, které
vychází z hodnot himálajské kultury spojených s buddhismem, hodnot,
jako je mírové soužití mezi lidmi a nebo respekt člověka k přírodě. Proč
kvůli tomu děti musely odjet z hor do dalekého rušného města? Vysvětlím.
Do neznáma za štěstím
Mamata Rokaya chodí do posledního,
8. ročníku, a do školy přišla před šesti lety, když se otevírala. „Upřímně,
tehdy jsme nedali dohromady anglicky ani větu,“ říká nyní už slušnou
angličtinou. Do školy se prý moc těšila, na rozdíl od jiných dětí, které na mou
otázku odpovídají, že se spíš bály neznáma. „Strašně jsem si přála se sem
dostat,“ říká. Začátek byl podle ní těžký, ale „pak jsme si zvykli a teď jsme
tu všichni kamarádi, bratři a sestry,“ vypráví všestranně talentovaní dívka,
která je premiantkou školy a umí krásně tančit. O víkendech a svátcích předává
své taneční umění i spolužačkám. Tanec je tu mezi děvčaty populární a s pomocí
videí na Youtube se svépomocí učí různé styly, od folkloru po bollywood. „Od
dětství jsem chtěla být tanečnicí. Pak jsem si ale uvědomila, že tak dobrá zase
nejsem, a teď spíš chci jít dál studovat a pak mít vlastní byznys s bio
potravinami. U nás v horách je všechno jídlo bio,“ říká Mamata s úsměvem a
podívá se na mě oříškově hnědýma očima.
Internátní školy jsou
pro mnoho evropských rodičů nepředstavitelná věc, ale v Nepálu a Indii
jsou běžné. Z horských oblastí odchází do blízkých či vzdálenějších boarding schools část dětí už před
desátým rokem a dvanáctiletých většina. Trend v posledních desetiletích
hodně zesílil. Souvisí to s hodnotou vzdělání jako sociálního a
ekonomického výtahu a také s úbytkem tradičních forem výdělku v horách.
Hory se vylidňují a není tam ani dost dobrých učitelů. Děti z nejchudších
rodin, které si nemohou dovolit za vzdělání platit, však bývají odkázané
jen na místní veřejnou školu ve vesnici nebo v blízkém okolí, a tam se toho
často moc nenaučí. „Stávalo se, že učitel ani nepřišel,“ vzpomíná jeden
z chlapců. „Nám se tehdy líbilo, že nemusíme nic dělat, ale teď si
uvědomuju, že jsme marnili čas,“ dodává. Kromě toho státní nepálské školy
nevyučují tibetštinu ani tibetskou kulturu.
„V naší vesnici se
mluví dialektem zvaným khampa, který je podobný tibetštině. Dřív jsme tak
mluvili i v naší rodině, ale pak jsme přešli na nepálštinu, protože ve škole se
mluví jen nepálsky a šlo mi to lépe,” říká Mamata. Rodiny jazykových menšin tak
pomalu ztrácejí své kulturní kořeny vázané na jejich jazyk.
V této škole se Mamata
učí stejně jako ostatní děti od předškolní třídy až po osmou třídu tři jazyky:
nepálštinu (která je jedním z úředních jazyků v Západním Bengálsku), tibetštinu
a angličtinu. Každý jazyk se vyučuje 45 minut denně.
Vzdělání v sebevědomí
Společnou rozcvičku mají
děti každý den, ale tento týden je to zrovna jinak, škola má závěrečné
testování ze všech akademických předmětů – přijela jsem na samý závěr školního
roku. Děti sice vstaly jako obvykle, ale místo ranního tělocviku mají za úkol
si před snídaní opakovat učivo. Některé si otevřely učebnice v jídelně a
jedno přes druhé z nich něco nahlas přeříkávají, další si posedaly venku, po
dvou, třech nebo samy. Někdo vypadá soustředěně, někdo pod kapucí mikiny spíš
klimbá.
Cviky, které jim ráno
mají rozproudit krev a uvést tělo do harmonie, si prohlížím aspoň na krátkých
videích od Sonama Norbua. Kenla (tibetsky
učitel – tak mu a dalším dospělým děti říkají) je duší školy, o děti se
stará od jejího otevření. Oficiálně je prezidentem zakládající organizace, což
ve skutečnosti znamená, že je neustále na místě, řeší každý problém, který se
vyskytne, a stará se o internát a zdraví a well-being dětí. Všechny děti zná
jménem i příběhem. Mnohé rodiny, z nichž děti pocházejí, sám navštívil.
„Byl jsem členem týmu,
který v roce 2017 jel do hor na náborovou výpravu, nabídnout rodinám místo
v naší škole,” říká mi. „Viděli jsme tam hodně chudoby a děti bez matky a
otce nebo s otci alkoholiky. Některé děti pásly v horách kus od
vesnice dobytek, úplně samy.”
Ranní cvičení je, jak mi vysvětluje, sestavené ze základních cviků tibetské jógy. Děti na videu jsou v řadách za sebou a společně dělají různé, dynamické pohyby, vystřelují paže před sebe nebo s rukama v bok vyskakují do výšky s pokrčenými koleny, při některých cvicích vykřikují společně různé slabiky.
Tibetská jóga,
stejně jako krátká meditace ráno a večer, typické lidové tance v oděvech
s dlouhými rukávy, kterými se ladně mává do vzduchu, ale třeba i malování
buddhistických mandal – to vše se tu děti učí během uměleckých výchov nebo v
odpoledních a víkendových zájmových kroužcích. Škola dětem zprostředkovává
himalájskou, ale i indickou kulturu a její zvyklosti, a to zážitkovou formou.
Hodně se tu zpívá, tančí i kreslí. Velký důraz kladou i na environmentální
výchovu, která zde není považována za nové, módní téma, ale za pokračování
tradiční úcty horalů k přírodě, jejich snahy žít udržitelně, v souladu s
životním prostředím.
Třetím vzdělávacím a
výchovným cílem – kromě moderního vzdělání a předání kulturních tradic – je
cíl, který se dostaví snad i automaticky, když jsou oba předchozí dosaženy.
„Chceme, aby děti věděly, že nejsou horší než ostatní, že mohou mít stejné
aspirace, touhy a sny jako ostatní,“ říká zakladatel školy Tenpa Yungdrung.
Jinými slovy, pocit vlastní hodnoty a důstojnosti dětí je pro tým dospělých,
který školu uvedl do života, stejně důležitý jako jejich vzdělání.
Děti, které si umí
poradit s nudou
Den je tu nalajnovaný od
budíčku po večerku, což zajímavě kontrastuje s živostí a vitalitou dětí. Dokáží
se na povel zcela utišit, ale uťáplé nejsou. Když si hrají, hrají si ostošest,
hlučí a nikdo je neumravňuje. „Všechno má svůj čas, když si hrají, ať si
hrají!“ říká lakonicky Sonam Norbu.
Ráda tu děti při hře
pozoruju, jsou obratné a vynalézavé, cestu z nudy si hledají vlastními
prostředky. Skupinka pěti holčiček, hádám tak šestiletých, sedí v kruhu pod
schodištěm ubytovny a hází do vzduchu kamínky. Těch je tu na rozdíl od hraček
dost. Jednou rukou vyhazují jeden, dva, tři oblázky a zase je chytají, do dlaně
a na hřbet ruky, ukazují si, jak se to dělá, a vesele si povídají. Skvělé na
procvičení motoriky.
Mají tu i hřiště, dvě
šišaté brány a míč, a fotbal má hlavně mezi chlapci (ale hrají ho i dívky)
hodně zapálených příznivců, nejeden z nich sní o tom, že se stane slavným
fotbalistou. Patnáctiletý Binod kvůli tomu vstává každý den ve čtyři ráno a sám
trénuje. „Sny se nesplní jen tak přes noc, musí se na nich zapracovat,“ říká
rozvážně. Vášeň pro fotbal dělá z kluků zaujaté čtenáře místních novin
(jejich sportovních rubrik), které visí na školní nástěnce.
Mobily děti nevlastní.
Občas je ale vidět, jak se shluknou kolem nějakého dospělého, který jim něco
ukazuje na tom svém. V neděli se přes telefony dospělých spojují se svými
rodinami, které žijí daleko v horách, kam se děti nedostanou ani na prázdniny.
Kontakt s rodiči se tak odehrává hlavně přes whatsapp. Roli širší rodiny
v internátu přebírá tým školy, učitelé a vychovatelé. Mnoho učitelů a celý
internátní tým bydlí ve školním areálu stejně jako děti.
„Moje žena s malou
dcerou žijí v Kalimpongu, což je asi dvě hodiny cesty autem, já za nimi
jezdím o víkendu a přes týden přespávám ve škole. Dcera mi chybí, ale zato se
odpoledne mohu věnovat našim žákům. Jejich rodiče jsou daleko, tak se je
snažíme my dospělí nahradit,“ říká vedoucí učitel Nikhil Khati.
Koloběh vody z kartonu
Ve škole bydlí i
Yungdrung Lhamo, mladá učitelka původem z dalekého Ladakhu. Jako malé
děvče i ona prošla internátní školou daleko od domova a říká, že jí to naučilo
se spoléhat na sebe. Mluvíme spolu v knihovně. Ukazuje mi tu výtvory dětí
ze svého předmětu, které leží na stole u okna. Yungdrung Lhamo učí ve škole „social studies“, kam patří i zeměpis.
Dětem zadala, ať ztvární koloběh vody v přírodě. „Máme tu hodně papírových
kartonů, tak jsem je pobídla, ať něco vyrobí z toho,“ říká. Žáci své omezené
možnosti vytěžili perfektně. Díky dětské zručnosti a fantazii se kartonové
obaly proměnily v sugestivní, špičaté hory, domy, mosty, pod kterými tečou
modré řeky. Z vaty se stala oblaka, listí a kamínky vytvořilo přírodu.
„Zvládli to skvěle, jsou šikovní,“ chválí děti učitelka, která do školy přišla
před rokem a půl.
Další mladá žena
v pedagogickém sboru je Rinchen Thapa. Učí angličtinu ve čtvrtém, šestém a
sedmém ročníku. Pochází z vesnice v okolí města Darjeeling, které je
od školy, co by kamenem dohodil (na indické poměry), necelých osmdesát
kilometrů. Je z tibetsko-nepálské rodiny, ale tibetštinu dohání až teď,
v dospělém věku. „Když vidím, jak se jí učí děti, i já mám chuť se jí
naučit pořádně,“ říká.
Angličtina je podle ní
ve srovnání s tibetštinou jednoduchý jazyk. „Snažím se děti hlavně
rozmluvit,“ říká Rinchen Thapa, která vystudovala politologii a angličtinu. „Ve
třídách, kde je dvacet pět dětí, není snadné zapojit všechny, aby byly
v hodinách co nejaktivnější,“ dodává. Některé z děti si daly závazek učit
se jazyky nejen ve třídě, ale i mimo školní výuku. „My holky v našem pokoji
jsme si slíbily, že jakmile vkročíme do dveří, budeme mluvit jen tibetsky nebo
anglicky, aby se nám to dostalo víc do krve,“ vypráví Mamata. To paní učitelce
Rinchen usnadňuje práci.
Yungdrung i Rinchen a
další učitelé jsou také „house
masters“. Co to znamená? Všechny
děti školy jsou rozděleny do čtyř formací, tzv. domů. Každý dům má svou barvu a
je pojmenován podle jedné ze čtyř významných asijských řek, které pramení u
hory Kailáš v Tibetu: Indus, Brahmaputra, Sutlej a Karnali. (Kailáš se tibetsky
řekne Tise a to je i slovo v názvu školy).
Yungdrung Lhamo a její
kolega Sonam Tashi Bhutia vedou žlutý dům Indus, zatímco Rinchen s kolegyní
Sweta Rai jsou například vedoucími učiteli modré Brahmaputry. Jsou referenčními
– chtělo by se říct třídními – učiteli pro zhruba čtyřicet dětí různého
věku.
Škola pořádá soutěže, ve
kterých se týmy jednotlivých domů utkávají. Může to být přednes před publikem,
různé výtvarné projekty, taneční vystoupení nebo šampionát ve fotbale. „Snažím
se povzbudit i ostýchavější děti, aby se zapojily. Nedávno se mi taková věc
povedla s jednou dívčinou, která by se sama nepřihlásila, ale pak si
dodala odvahu, stoupla si před publikum, zvládla to a hned byla sebevědomější,“
říká Rinchen Thapa.
Hodně se toho tady děti
učí už jen tím, že se starají o internát. V neděli se tu kolektivně
uklízí, děti pomáhají při vydávání jídla a dalších činnostech. Každý den
přináší spoustu interakcí se spolužáky různého věku, peer learning je tu na denním
pořádku a samozřejmostí. S věkem dětem přibývá povinností a odpovědnosti.
Starší žáci sami od sebe pomáhají malým dětem udržet talíř ve vodorovné poloze,
když jim na něj jiní nakládají jídlo, ráno musí zajistit, že všechny děti
vstanou a obléknou se včas. Každý ze čtyř domů má svého kapitána, ten má
povinností nejvíc. Mamata a fotbalista Binod o tom něco vědí. Mamata je tento
rok kapitánkou Indusu a Binod byl v minulosti kapitánem celé školy. „Starat se
o ostatní je hodně práce, ale někdy to je i zábavné,“ říká.
Někdo tu šanci nedostane
Dívám se na fotku rodičů
s první skupinou dětí, které dorazily do školy v roce 2018. Větrem
ošlehaní horalové často vypadají daleko starší, než je jejich biologický věk.
Život v horách se mění k lepšímu, někde pomaleji, jinde rychleji,
staví se silnice, infrastruktura. Situace drobných farmářů, kteří pracují na
poli nebo chovají dobytek, se ale zlepšuje velmi pomalu a někdy je i horší,
protože mizí tradiční obchodní výměna a roste konkurence. Pro mnoho rodičů žáků
této školy je život naplněný těžkou manuální dřinou, a podle toho i vypadají. I
jejich děti v odraných šatech na fotce vypadají jinak než děti, které
potkávám ve škole, přitom jsou to často stejné děti. Jako by se jejich tváře
projasnily.
Nawang Sherpa je
seniorní učitel, který první vlnu dětí ve škole přijímal. Bylo třeba je naučit
všechno od úplného začátku, včetně základní hygieny. Jako zkušený učitel svůj
tým povzbuzoval, aby s dětmi hlavně hodně komunikovali, a zdůrazňuje
angličtinu. „Děti jsou velmi bystré a dokážou jazyk pochytat od dospělých, učí
se napodobováním,“ říká. „Moje rada byla: ve třídě s nimi hlavně mluvte,
učebnice nechte zavřené. Vyprávějte jim příběhy, vyprávějte o tom, co je
zajímá, a dejte jim prostor, ať mohou reagovat!“ Poučený pedagogický
přístup.
S pomocí Nawanga, Norbua, Nikhila, Rinchen, Yungdrung a dalších kolegů, se kterými jsem nestihla mluvit nebo se mi nevejdou do textu, se děti téhle školy ocitly ve zcela jiné situaci, než by trajektorie života jejich rodin předpovídala. Velmi pravděpodobně je čeká lepší život, než mají jejich rodiče.
Snad se to poštěstí i dalším dětem. Škola nevybírá žádné školné, žije pouze z darů a nežijí si tu na vysoké noze. Na fotkách vypadají školní uniformy úhledně a fotogenicky, při bližším pohledu na živo člověk vidí leccos jiného, třeba díru v botě.
Strava je také skromná.
Na snídani vejce s chlebem nebo vařená cizrna, na oběd rýže, brambory, čočka a
zelenina, večer nudlová polévka s masem nebo zeleninou nebo opět rýže,
brambory, zelenina. Na svačinu mají děti čaj s mlékem a burizony, občas ovoce.
Zajímavější jídlo dostávají o zvláštních příležitostech, sladkosti výjimečně.
Jídelníček je ale dobře
promyšlený, protože děti mají zdravé, bílé zuby a jiskřivé oči a někteří kluci
už mě přerostli. Prohlížím si dětské písanky, výkresy a na další „důkazy o
vzdělávání” a vidím, že žáci se umí soustředit, umí pochopit, co se po nich
chce, a umí to vcelku dobře vymyslet. Když si hrají, vidím, že to dělají s
chutí a umí být šťastné. A z toho, co mi říkají, je jasné, že dobře
chápou, že vzdělání je jejich šance.
Šance, kterou mnoho lidí
z horských komunit Nepálu a Indie nedostalo. „Znám dost velmi inteligentních
lidí, kteří studovat nemohli, jejich potenciál zůstal nenaplněný, což je
frustruje a je smutné se na to dívat. Problémy v našich komunitách souvisejí s
tím, že lidé nezískali vzdělání,“ říká zakladatel školy, představený kláštera
Tenpa Yungdrung, který sám pochází z horské vesnice v Nepálu. Věří,
stejně jako Sonam Norbu, že škola, kterou založili, dokáže rozetnout řetěz
nepříznivých životních okolností, který chudé rodiny spoutává.
Zajímá mě, jaké mají
s dětmi plány, když dorostou. Neočekávají snad od absolventů školy, že až
dostudují, vrátí se do hor a budou se věnovat revitalizaci rodné vesnice?
Některé podobné školy s něčím takovým počítají, připomínají dětem závazek
vůči jejich komunitám.
Tahle škola ale nechává
velký prostor pro dětské sny. „Samozřejmě, že pokud se vrátí domů, bude to jen
dobře, pomohou své komunitě, ale očekávat to od nich nechceme a ani by to
nebylo realistické,“ říká zakladatel školy Tenpa Yungdrung. „Pokud si mladí
lidé touží rozšířit obzory a odejít jinam, neměli bychom je nutit, aby zůstali.
Stejně by to nefungovalo,“ říká a zní to rozumně. „Vlastně je možná i dobře,
když půjdou do světa,” říká po chvilce. „Mohou tak hodnoty, které jim škola
předala, sdílet s dalšími lidmi mimo svůj obvyklý okruh a pozitivně je
ovlivnit.“
0 komentářů:
Okomentovat