Luboš Vedral: Pedagogika je umění, ne soubor pravidel a metod, říká Johan Ahlbom

Hnutí intuitivní pedagogiky vzniklo už před čtyřmi desítkami let ve Švédsku. Učitelé v jedné waldorfské škole ve Švédsku začali usilovat o to, aby se jejich žáci stali vnitřně svobodnými – k čemuž potřebovali mít i takové učitele. Z této komunity pochází i Johan Ahlbom, který se po pětatřiceti letech učitelské praxe stal lektorem a přednáší tzv. intuitivní pedagogiku. Učí je zejména umění hrát si.

Zdroj: Magazín Eduzín 18. 6. 2024

 

V Brně jste vedl seminář o kreativitě. Jak chápete tento pojem, který mnozí lidé interpretují poněkud nejasně a abstraktně?

Je to myšlení s co nejmenšími předsudky, aniž by se člověk úplně vzdálil do říše fantazie. Kreativita nemá mnoho společného s vysokou inteligencí, spíše se jedná o přístup k výzvám s čerstvostí dětské hry. Proto by se dospělí měli znovu učit hrát a improvizovat.

 

Jaký vliv může mít volná hra na probuzení kreativity v raném dětství?

 

Volná hra – a téměř veškeré hraní a veškerý pohyb – pomáhá dětem rozvíjet jejich mozek. Když dospělí vkládají své omezené a často předsudečné představy o vědění a učení do pravidel a regulací pro dětskou hru, ničí tím radost z experimentování a chybování. Pedagogika by měla být spíš uměním, nikoli souborem pravidel či metod.

 

Co se stane, když necháme děti volně si hrát?

 

Rozvíjejí odvahu dělat chyby a učit se z nich. Učí se odpovědnosti za své činy a pokud příliš nezasahujeme, prohlubují se jejich sociální dovednosti a mnoho hloupého soutěživého chování mizí. Když do dětské volné hry přidávám nějaký cíl nebo záměr, vlastně mu sděluji, že to, co dělá, není dostatečné. Když se dívám na děti, jak si hrají, neměl bych se to snažit hodnotit, stačí jen pozorovat. A nevkládat do her naše záměry a soutěživost.

 

Kde je věková hranice, kdy začít řízeně propojovat volnou hru se školními znalostmi? A existuje vůbec taková hranice?

 

Taková hranice neexistuje. Nezodpovědní dospělí mohou zničit proces učení, zatímco citliví, moudří dospělí mohou v pozitivním směru vést hrající si děti v jakémkoli věku.

 

Jak konkrétně používáte hru při výuce dětí, například u teenagerů?

 

Snažím se vymýšlet hry, které nejsou soutěživé. Procvičuji s nimi fyzické dovednosti, které mohou použít například k pochopení svého těla, rovnováhy, reakce, rytmu a přesnosti.

 

Na druhou stranu, co může způsobit přílišný dril ve výuce?

 

Obecně dril ve výuce slouží k tomu, aby studenti získali dobré známky u zkoušek. To není učení, to je trénink. V nejhorším případě může dětem všech věkových kategorií otrávit učení. 

 

I když máme před sebou mimořádně nadané děti, neměli bychom podléhat představě, že z nich drilem vycvičíme „zázračné“ děti, i když je učení pro ně velmi snadné. Každý zázrak má ale i svou cenu. Za každý zázrak zaplatíme, řečeno s J. K. Rowlingovou. A když zacházíme s drilem, tu cenu zaplatí děti, ne učitelé. Vždy když najdeme něco, co tyto děti velmi baví, v čem se rychle zlepšují, a přejdeme k drilu, neděláme to tak úplně pro děti, ale spíš pro sebe a zároveň vůbec nebereme v potaz, co to pro ně může znamenat o patnáct, nebo i třicet let později, jak se to pak projeví.

 

My si myslíme, že víme, jaká budoucnost nás čeká. Víme o ní ale velmi málo. Když tedy vytváříme vzdělávací obsah pro budoucnost, kterou si nějak představujeme, jednáme pro dobro v nějaké neznámé budoucnosti. To může znít dobře, ale ve skutečnosti to také může být úplná pohroma.

 

Jak by tedy mohla vypadat výuka podle intuitivní pedagogiky, která zároveň splňuje požadavky kladené na obsah vzdělávání ?

 

Pokud je kurikulum založené na vývoji a schopnostech dítěte, je vše v pořádku, ale bohužel to tak velmi často nebývá. Každopádně se dost věcí dá vyřešit, pokud se učitelé ve škole, ač jsou z různých oborů a učí různé věkové skupiny, setkávají a diskutují o svých pozorováních a zkušenostech denně anebo alespoň jednou týdně. A i věci, které se musíte naučit nazpaměť, jako jsou slovíčka v cizím jazyce, se dají učit hrou – tleskáním, zpíváním. 

 

Jak čelit strachům, které jsou ve škole často přítomné, například strachu z neúspěchu?

 

Povzbuzováním k experimentům, hraní a tím k dělání chyb, aniž by učitelé dětem hrozili zbytečnými slovy jako „nikdy nic nedokážeš, pokud se tohle nenaučíš“. Se staršími dětmi můžete například mluvit o tom, jak hodně se lidstvo naučilo z chyb alchymistů při jejich snaze vyrábět zlato.

 

Může se člověk rozvíjet hrou i v pozdějším věku? Může to být cesta pro učitele, aby dokázali děti nechat hrát, aby mohli pochopit, co potřebují?

 

Absolutně, to je jeden z nejdůležitějších způsobů, jak se učitel může rozvíjet.

 

Jaké jsou podle vás nejzákladnější dovednosti moderního učitele?

 

Schopnost „číst“ dítě a přizpůsobit své jednání, aby dítěti poskytlo co nejvíce odvahy a síly. Jak pro jejich vnitřní, tak fyzický rozvoj. A také bych nikdy nechtěl vychovávat děti, aby byly dobrými občany společnosti přesně podle mé představy. Usiluji o to, aby byly natolik svobodné, že budou chtít změnit společnost. Ale učitel nemůže předjímat jak. O tom nemá ani potuchy. Vždyť svět, který učitel utvářel, není ten, v němž by měly žít naše děti. Učitel by měl být prostě rád, když jeho žáci získají odvahu a svobodu, aby uskutečnily změnu.

 

Intuitivní pedagogové říkají, že děti nikdy nedělají nic špatně. Ale může být každý učitel tak pozitivním vzorem, že se děti vyhnou slepým uličkám?

 

Děti samozřejmě občas dělají chyby, ale když vyjadřují pocity nebo reakce, téměř nikdy to není špatné, protože neznají koncept manipulace. Samozřejmě občas lžou, ale jako dospělý byste měli vědět, kdy a proč to dělají, a podle toho reagovat. To, co říkáme, je přesněji „děti se nikdy nemýlí“, a to je něco jiného a je to více způsob myšlení o dítěti než posuzování jejich činů.

 

Když za vámi přijde dítě s problémem a vy mu chcete pomoci, jak důležitý je čas? Musíte vždy reagovat okamžitě? A věříte vždy, že rozhodnete správně?

 

Čas je zásadní, ale ne vždy. Někdy stačí ukázat, že jste slyšeli a uznali jejich „problém“. Odpovědět nebo si o tom promluvit může být lepší až po nějaké době. Často mohou sami vyřešit věci jen tím, že vědí, že vy víte. A nakonec, pokud nereaguji správně, musím se z toho poučit a snažit se pochopit své činy a kde jsem mýlil, kde jsem o té věci přemýšlel nesprávným způsobem.

 

Zkusím to ilustrovat na malé scénce z rodinného života. Když za vámi přijde váš potomek, že se s ní nebo s ním rozešel jejich přítel či přítelkyně a jako rodič ho začnete utěšovat a říkat mu, že za pár dnů přece potká někoho, s kým mu bude také úplně skvěle, říkáte mu tím, že jeho pocity jsou špatně. Aplikujeme tím jaksi průmyslový přístup k věci, ale tady se jedná o emoce. Měli bychom spíš říct, že nás to mrzí a vzpomenout si na to, jak jsme se v podobné situaci cítili a vyprávět jim to.

 

 

 

 

 

_____________________

 

Johan Ahlbom pracuje jako učitel ve waldorfských školách již pětatřicet let. Předtím se stal leteckým instruktorem a měl vlastní leteckou školu v Kalifornii. Nemá žádné formální univerzitní vzdělání. Působil ve Švédsku a Norsku, kde například založil a vedl waldorfskou školu v Bergenu. Od roku 2015 je lektorem intuitivní pedagogiky na mnoha místech v Evropě, včetně Běloruska, Islandu, České republiky, Slovenska a Norska.