Hudebkáři, metodici, tvůrci RVP – nečtěte to!!!
Když jsem před rokem
byla vedením vyzvána, abych si ke své oblíbené vlastivědě přidala i hudebku
v pětce, trošku jsem znejistěla. Zaměřením spíše na tělocvik jsem
zvažovala, zda mi Ovčáci čtveráci na klavír, pár akordů na kytaru a nejistý
hlas postačí k naplnění všech očekávaných cílů, kompetencí a výstupů.
O prázdninách jsem
nahlédla do RVP a ŠVP. Obsahem Hv jsou čtyři činnosti – vokální,
instrumentální, hudebně poslechové a poslechové. Ne všemu jsem rozuměla.
Vždycky jsem si myslela, že hudební výchova na prvním stupni by měla být hlavně
oddychová a radostná. Ale že ráda zpívám, hraju, tančím a poslouchám, řekla
jsem si, že bych to mohla zvládnout.
Do prosince jsme se
naučili spoustu písniček. Velký úspěch měly Chcíp kanárek, kánon Červená se
line záře s obměnou – Škola hoří, oheň sálá, ještě něco přiložíme. Kluci
s vervou přidali Na té našé Hané, só tam bochte slané – sérem, sérem,
sérem posepané.
O Vánocích jsme si
zazpívali Neckářovu Půlnoční, pustila jsem jim Ladovu zimu od Nohavici a Českou
mši vánoční od Ryby, co si podřezal žíly. To je zaujalo.
Abychom učinili ŠVP
zadost, zopakovali jsme si noty i taktování.
Zamilovali jsme si hru
na tělo, na kelímky i na lžičky. S bubínky jsme byli nuceni opustit učebnu
a uchýlit se ven, abychom nerušili ostatní třídy.
Malovali jsme hudbu na
Smetanovu Vltavu. Někdo přikreslil i Dvořákovu Rusalku.
Při vlastivědné
exkurzi jsme našli renezanční dům, ve kterém pobýval v jedenácti letech
malý Mozart, když projížděl Olomoucí a léčil se na černé neštovice. Před
orlojem jsme si pak v poledne poslechli zvonkohru Daleká šeroká je cesta
po Holomóc.
Pod pohrůžkou
propadnutí a smrti jsem je donutila na školním hřišti k tanci. Napřed jsme
zkoušeli menuet, pak krok sun krok a nakonec polku. Zvládli pánskou i dámskou
volenku. Na koho nezbylo, měl mě.
Na YouTube jsme si
pouštěli písničky na přání. Vkus jedenáctiletých dětí byl poněkud jiný než ten
můj, ale nějak jsem to přežila.
Na jaře jsme rozjeli
akci Pátá třída má talent. A protože se v naší škole nesoutěží, nešlo o vítěze
a poražené, ale o to, aby každý objevil, v čem je dobrý. Naivně jsem si
myslela, že se soustředíme hlavně na zpěv, hru na nástroj, pohyb a tanec.
Pár děvčat zapělo, dva
kluci zahráli na klavír a flétnu a pak už nic. Tak co vy další, co umíte,
v čem jste dobří? Ošívali se. Pak řekla Jana, že chodí do akvabel. A Jitka
že zvládne přemet a provaz. Pavel trénuje karate a Petr je skvělý na koloběžce.
Znejistěla jsem. Přišlo mi, že to má do hudební výchovy přece jen daleko, ale
nakonec jsem svolila. Když talent, tak se ukažte!
Ukázka akvabel na
suchu s hudebním doprovodem mi vyrazila dech. Tam, kde měly být nohy ve
vodě, byly ruce nad hlavou.
Když přinesl Mirek
baseballovou pálku, museli jsme jít na velké hřiště, abychom při odpálení
někoho nezranili. Nazpátek nám Martin předvedl nebezpečné kousky na koloběžce.
Lékárničku jsme naštěstí nepotřebovali, ale v duchu jsem se modlila….
Anička, která se pátou
třídou protrpěla, nechtěla dělat vůbec nic, že nic neumí. Umíš!, volaly děti,
přece děláš Hobby Horse! Co to je?, divila jsem se. Na druhý den koukala z její
aktovky koňská hlava na tyči a pak nám Anička na zahradě předvedla, co všechno
s ní umí. Běhala, skákala, klusala, občas udělala s koňskou hlavou
úklonku. Takový potlesk nikdy nezažila. Užila si svých pět minut slávy a já jí to
moc přála.
Na konci roku pořád
zbývalo pár jedinců, kteří se ještě nepředvedli. Co umíš, Jirko? Chytat ryby,
odpověděl. Já taky, přidali se další dva. A že je místní rybník kousek od
školy, vydali jsme se tam s rybářskými pruty i s návnadou. A tichá Ilonka
špitla – já umím líčit. Všimla jsem si už dřív, že mívá hezký makeup. Hned se
nabídlo několik spolužaček, že se nechají namalovat.
A tak jsme si
rozložili u vody karimatky a kluci chytali ryby a holky se zdobily a bylo to
fajn. Asi jsem nesplnila úplně vše, co se má, ale na tento rok budu ráda
vzpomínat.
A možná nejen já.
0 komentářů:
Okomentovat