Občanské sdružení PAU – Přátelé angažovaného učení – bylo založeno v roce 1991 v Praze na setkání zorganizovaném „otcem zakladatelem“ Standou Červenkou. Byl prvním učitelem v republice, který si na MŠMT vynutil možnost nahradit známky slovním hodnocením.
Tenkrát…
V průběhu let
organizovalo PAU v různých částech republiky řadu celostátních a
regionálních setkání učitelů, rodičů, studentů, školských pracovníků a
politiků.
Jak zní v letáčku
z té doby – hlavním cílem bylo napomáhat transformaci českého školství
směrem k liberalizaci, humanizaci a demokratizaci výchovy a vzdělávání.
Alespoň 2x za rok
jsme se potkávali v různých koutech země – v Praze, Kroměříži,
Chrudimi, Brandýse nad Labem i v Olomouci. Spávali jsme na žíněnkách
v tělocvičně nebo v ubytovnách. A platili ze svého. Stálo nám to za to.
Tolik nadšení a očekávání už nikdy v životě nezažiju.
Někdy nám šlo o krk.
Dohadovali jsme se s ministry a jejich úředníky, s inspektory a šéfy
školských úřadů. Dodnes cítím bušení srdce, když si mě předvolali na kobereček
– už ani nevím proč. Jen málokdo z nich nás chápal a podporoval. Byli jsme
podezřelí, vybočovali jsme z davu, chtěli jsme měnit něco, co přece
odjakživa tak skvěle fungovalo!
Někdy v roce
2005 zbytky výboru přeměnily PAU ve vzdělávací agenturu, a tím organizace
v podstatě zanikla. Jen někde se udržela tradice regionálních setkání –
v Praze na Táborské, ve Velkých Němčicích nebo v Olomouci – Droždíně.
Přišla doba „reformy
školství“, RVP ZV a tvorby školních vzdělávacích programů. Vystřídali se další
a další ministři školství. Jen málokterý za něco stál. Euforii vystřídalo
zklamání a únava.
Nyní…
S většinou
přátel a kamarádů z PAU jsem se neviděla spoustu let. Občas jsem někoho
zahlédla v televizi, slyšela v rozhlase nebo četla v novinách či
časopisech. Jen s některými jsem ještě udržovala kontakt.
Co uspořádat setkání
po letech – napadlo Svatku, Karla a mě. Máš nápad? Udělej to! – prastaré heslo
Standy zakladatele.
Napřed jsme
zarezervovali hotel pro 40 účastníků. Na pozvánku zareagovalo 26 lidí, mnozí se
omluvili, že už něco mají – rodinně, pracovně, nebo se zdravím. Není divu,
některým už bylo
Sešlo se nás
sedmnáct – učitelé, současní i bývalí ředitelé škol, docenti i profesoři.
Nejmladšímu účastníku bylo 61, nejstarší má 83. Dlouho jsme se neviděli,
s některými přes dvacet i třicet let. Na začátek jsme si na internetu
pustili Standovu písničku Člun na řece. Ze Standy je písničkář a z nás
většinou pracující důchodci. Vzpomněli jsme na ty, kteří nás už opustili – na
Květu, Markétu a Františka, který nás kdysi dávno učil „šéfovskú zostavu“ –
stál ve velkém sále na stole a každou ponožku měl jinou. Schválně? To už se
nikdy nedovím.
Vzpomínali jsme na
starý dobrý časy, když jsme byli mladí a plni optimismu a radosti. Koukali se
na fotky a dokumenty z doby chvilku po revoluci, kdy jsme věřili, že teď
už to bude všechno brzy lepší. I ve školství. Každý přidal něco svého – co
dělá, jak se má, a co si myslí o současném dění. Padla slova o tom, že školství
je totálně v pr….Ale také optimističtější názor, že tak špatné to snad
přeci jenom není.
Já přidala
statistiku, kterou jsem si nedávno vytáhla z internetu. Hádejte, kolik
ministrů školství jsem za svoji 45letou kariéru zažila. Patnáct? Dvacet? – tipovali.
Přidej, řekla jsem.
Dvacet sedm! Jen tři z nich vydrželi ve funkci 4 roky. Zato pět méně než
jeden rok. A paní Marxová pouhých 12 dní. Průměrná délka trvání ve funkci je
zhruba jeden a půl roku.
„Českému školství
není pomoci“, zaznělo. Nechte to na mladých, ti to dokážou, reagoval jiný.
Povídali jsme si až do půlnoci, někteří vydrželi ještě déle. Třeba já. Už
dlouho jsem nešla spát po druhé hodině.
Ráno jsme se u
snídaně poobjímali, rozloučili a slíbili si, že si to brzy zopakujeme.
Po návratu domů se
rozvířila zajímavá e-mailová debata. Účastníci děkovali za organizaci a
připsali své dojmy, postřehy a názory. Na ty si počkejte do příště!
A Standova písnička
na konec?
Vím, řeka je zlá a
mělčina zrádná,
už vír vodu roztáčí
víc,
jen stopy v písku,
loď v peřejích se vzpíná,
ať za námi nezbyde
nic.
Ty víš, že tě čekám,
kde proud řeku
stáčí,
všechno zlý nechme
tam vzadu spát,
jak šíp mezi proudy
my poplujem dál…
Poplujem???
0 komentářů:
Okomentovat