Patricie Martinů: Díky neurovědeckým technikám žáci učivo nezapomenou. „Ne protože se učí víc, ale chytřeji,“ říká oceněná učitelka matematiky

Eva Matějková, finalistka letošního ročníku Global Teacher Prize Czech Republic, své žáky v dobříšské Základní škole Trnka vede formativním přístupem k vyzrálosti a otevřenosti. „Když odchází na střední, jsou plní zdravého sebevědomí a školy si vybírají tak, aby jim tam bylo dobře a aby naplňovaly jejich představy,“ říká učitelka matematiky. Zároveň se věnuje i rozvíjení budoucích učitelů a péči o učitelskou komunitu.

 

Zdroj: EDUin 21. 7. 2025

Původně vystudovala obor Pozemní stavby a architektura na ČVUT a několik let působila jako projektantka. Ke školství ji přivedlo domácí vzdělávání vlastních tří dětí, během něhož absolvovala řadu kurzů a nakonec také program Učitele naživo, který ji definitivně přivedl k učitelské profesi. „Chvíli jsem se snažila udržet si obě práce, ale dala jsem přednost školství. Chtěla jsem přispět alespoň malým dílem ke změnám na druhém stupni, jehož stav mě trápil,“ popisuje Eva Matějková.

Představovala jste si někdy, že bude učitelství vaše cesta, když jste vystudovala i pracovala v jiném oboru, a to ve stavebním inženýrství?

Od malička všichni říkali, že jednou určitě budu učitelka. Já jsem jí být ale vůbec nechtěla. Ačkoliv jsem se jako nejstarší dítě v rodině o všechny starala, představa, že bych to dělala i profesně, mi byla hodně vzdálená.

 

Do svého učitelského přístupu silně promítáte tematiku neurovědecké literatury o fungování mozku. Jak jste se k tomu dostala? Ani toto není váš vystudovaný obor.

První impuls přišel už během studia programu Učitel naživo, kde jsme pracovali s inspirativní literaturou. Publikace Co funguje ve třídě? mě výrazně oslovila. Byly to pro mě první informace o tom, že je možné některé věci ve výuce předvídat, že existují principy, které platí napříč třídami i žáky. Postupně jsem začala číst víc a víc, prohlubovala jsem svoje znalosti a najednou mě to úplně vtáhlo. V dnešní době máme vlastně neomezené možnosti, můžete si objednat jakoukoli literaturu ze zahraničí, poslouchat podcasty, sledovat webináře z celého světa…

 

A proč mě to tak pohltilo? Protože to celé dává obrovský smysl. Je to logické a hlavně to opravdu při výuce pomáhá. Najednou to není náhoda a vy vidíte ve třídě reálný dopad na všechny žáky. To mě motivuje se v tom dál vzdělávat dodnes. Druhou rovinou je, že mám dobrodružnou a cestovatelskou povahu, a v dnešním světě už není tolik věcí, které by byly opravdu neprozkoumané. Ale neurověda, jak se učíme, jak funguje náš mozek – to je oblast, která už se sice hodně zkoumá, ale pořád je to pro mě velké dobrodružství.

 

Co z poznatků o fungování mozku konkrétně využíváte při výuce?

Že je úplně normální zapomínat. Všichni zapomínáme podobným způsobem, i když se to samozřejmě liší věkem a nějakými našimi predispozicemi. Ale rámcově je naše zapomínání spíše podobné než různé. Když si tohle jako učitelé připustíme a pracujeme s tím, najednou není problém, že si děti něco nepamatují z minulé hodiny. To je naopak přirozené. Jsou ale strategie, díky kterým věci zapomínáme méně.

 

Jedna z takových strategií je například vybavování. Většinou si myslíme, že nejefektivnější opakování je pročítání textu, zápisků nebo poslech někoho, kdo nám téma vysvětlí. Ale to je vědecky prokázaná mýlka. Vybavování, tedy když se snažíme vytáhnout co nejvíc informací z paměti, je jednoduchá technika, která, když se zařadí do hodiny, tak najednou zvýší úspěšnost všech žáků, včetně těch méně zdatných, protože jim to dává šanci si věci zapamatovat. S nadsázkou mohu říci, že díky vybavování žáci již nic nezapomenou.

 

Když učím třeba mocniny, žáci tématu porozumí, ale kdybychom téma opustili, zcela přirozeně většinu nabytých znalostí zapomenou. Ale díky pravidelnému vybavování a dalším strategiím tuto znalost již neztratí. A to má obrovský efekt. Děti si pak nepřipadají hloupé, protože se jim daří – ne proto, že by se učily víc nebo byly chytřejší, ale protože ví, jak se efektivně učit. 

 

A jaké jsou další možné techniky, které s dětmi používáte?

Dále používám například vybavování rozložené v čase – to je vlastně vybavování, jenom rozšířené o princip, že jedno vybavení nestačí. Je potřeba se k nabytým znalostem vracet opakovaně. Čím je informace novější, tím dřív si ji potřebujeme vybavit. Postupně můžeme interval připomenutí prodlužovat. A právě tím, že si informaci opakovaně vybavujeme, zajišťujeme, že si ji dlouhodobě pamatujeme. 

 

Žáci velice rychle poznají, že to opravdu funguje. Projevuje se to třeba tak, že o přestávce před písemkou nesedí každý s hlavou v sešitu, ale jsou ve dvojicích a jeden druhému říká, co si pamatuje.

 

Jste také zastánkyní formativního hodnocení, dáváte důraz na sebehodnocení a vzájemné hodnocení žáků. Jak je k tomu vedete a jak na to reagují?

Pokud víte, co je cílem a jaká máte kritéria, není pro žáky těžké se dobře sebehodnotit nebo si dát vzájemné hodnocení. To, co je podstatné, je naučit je respektující, popisný jazyk. A to musíte trénovat stejně jako jiné věci. 

 

Naši žáci žádný „rozdíl“, něco, na co by měli reagovat, vlastně vůbec nevnímají, je to jejich realita. Jsou zvyklí dostávat zpětnou vazbu i ji poskytovat vrstevníkům, ale i učitelům od prvního stupně. Je to pro ně standard práce. Vědí, že se bez ní neposunou, a zároveň si uvědomují, jak díky zpětné vazbě mohou pomoci se posunout svým spolužákům. 

 

Vidím na našich žácích ve vyšších ročnících, že jsou vyzrálí, vědí, co jim jde a co ne, ale hlavně mají víru v to, že když budou potřebovat, dokážou se naučit téměř cokoliv. Protože znají strategie, jak se učit, a hlavně už zvládli třeba nějaké složité situace a vidí, že se v tom posouvají. Co považuji za jeden z největších přínosů formativního přístupu, je, že děti doslova rozkvetou. Často se říká – a někdy to ilustruje i metaforický obrázek – že školství děti spíš ořezává, aby se vešly do jednoho tvaru, do stejného „polínka“. Ale právě to se při formativním hodnocení neděje. Děti jsou vedeny k tomu, aby to zkoušely, pracovaly na sobě a odváděly dobrou práci, ale přitom v bezpečném prostředí a v symbióze se sebou samými, spolužáky i s okolím. Mají díky tomu šanci vyrůst do svého maxima.

 

Je to strategie, kterou používáte vy sama, nebo něco, co prostupuje celou školou a celým studiem žáků?

Máme společnou vizi. Víme, kam směřujeme. Ale je jasné, že každý učitel to má trochu jinak. S respektem komunikujeme vzájemně od první třídy. Na vysvědčení nedostávají klasické známky, ale slovní hodnocení. V hodinách jim poskytujeme zpětnou vazbu, která ale málokdy má formu obyčejné známky, bodů nebo procent úspěšnosti.

 

Měla jste někdy žáka či žákyni, kteří přešli z jiné školy a setkali se s tím poprvé?

U žáků z jiných škol to chvíli trvá, než si zvyknou, že se všichni k sobě chováme s respektem, že někdy děláme chybu a že to je úplně normální. Že když se něco učíme, tak to samozřejmě ještě neumíme a nějakou dobu nám to trvá, než se to naučíme. Že je potřeba, aby se probíraly věci, které se nám dějí, když potřebuji pomoc nebo když se něco nedaří. U každého je to individuální, trvá to různě dlouhou dobu, stojí to různé úsilí, ale v naprosté většině se to podaří. 

 

Říkám si, že když děti potom jdou na střední školu, mohou se setkat s opakem a být docela překvapené.

Když odchází na střední, jsou žáci plní zdravého sebevědomí a školy si vybírají tak, aby jim tam bylo dobře a aby naplňovaly jejich představy. Chodí ve velkém na dny otevřených dveří, takže vědí, do čeho jdou a zároveň si nesou i vědomí, že nemusí zůstat v něčem, kde by se jim nelíbilo. Nebojí se zeptat nebo někoho požádat o pomoc. Zůstávají v kontaktu s naší školou a na nic podobného si nestěžují.

 

Zaujal mě také projekt, který jste spoluzaložila s dvěma pedagožkami – tři učitelky. Máte podcast a další vzdělávací aktivity, skrze které předáváte zkušenosti kolegům. Jaké to bylo si najednou zkusit jiný formát než je učení, a mluvit k publiku digitální formou?

Začínaly jsme postupně, po malých krůčcích. Doteď se snažíme být hlavně upřímné a sdílet jen to, co opravdu žijeme a co se nám skutečně děje. A to jsme dělaly již dávno předtím, než jsme založily tři učitelky. Změna nebyla tedy tak velká v obsahu, ale spíš jsme se musely naučit nahrávat, editovat a technicky to celé nějak zvládnout. Samozřejmě, první nahrávání bylo hodně nervózní a za hranou komfortu pro nás všechny. Ale překvapivě to nebyl takový rozdíl, jak jsme čekaly. Je to vlastně pořád odborná, ale kamarádská debata, ve které rozebereme určité téma a sdílíme, co zrovna zažíváme, co nás potkalo. 

 

A vedení EduMindu (online sdílecí skupinky pro učitele, pozn. red.) pro mne osobně bylo a je velmi lákavé. Máme to štěstí, že pracujeme s lidmi, které jejich práce baví, zapojují se a ptají se na smysluplné věci. To je radost.

 

Mně osobně určitě pomohly i zkušenosti z mé původní profese. Byla jsem zvyklá vést dlouhá, náročná jednání a to vás trochu obrní vůči stresu, otázkám z publika nebo nejistotě. Zároveň jsme s Anetou Gáborovou (s kolegyní z projektu „tři učitelky“, pozn. red.) v té době už dva roky vedly online klub absolventů Učitele naživo, takže jsme uměly vést skupiny i v prostředí, kde je hodně lidí, také jsme byly jsme zvyklé učit online. 

 

A i když má online svět své nevýhody, velkou výhodou je, že setkání nemusí být v Praze. Můžeme pracovat s učiteli z odlehlejších oblastí republiky, kteří se často cítí osaměle, vyčerpaně a bez podpory. Zajímavé je sledovat, že i online forma může přinést velmi osobní a lidské propojení, pokud je vedena citlivě a s respektem.

 

Jaká témata, která probíráte, podle vás mezi učiteli nejvíce rezonují?

Často se ptají na hranice učitelské práce – jak tu práci dělat dobře, efektivně a zároveň aspoň trochu v rámci pracovní doby. Další velké téma je motivace dětí – jak v nich, hlavně na druhém stupni, podporovat zájem, aktivitu, chuť se učit. Hodně probíranou oblastí je diferenciace a s tím spojené zapojení všech žáků do výuky.

 

Vedete i workshopy pro učitele, kde je učíte zmíněným metodám vybavování si a dlouhodobého zapamatování informací ve třídě. V čem se pro vás lektorování liší od učení ve třídě? Překvapilo vás na tom něco?

Hlavní rozdíl je v tom, že ve škole jde o kontinuální práci, je to běh na dlouhou trať. Při lektorování většinou tu skupinu nevidím víc než třikrát, čtyřikrát. Nemohu se tedy spoléhat na efektivní strategie, snažíme se ale zajistit, aby si účastníci workshopu opravdu něco odnesli a zkusili to ve své výuce, aby to nezapadlo do šuplíku. Struktura workshopu je proto zaměřená na to, aby si sami řekli: tohle zkusím realizovat.

 

Často totiž slýcháme, že učitelé odcházejí z různých školení spíš zahlcení, než aby z nich skutečně něco použili. Mají spoustu nápadů, ale nemají kdy je realizovat. Na to potřebují čas a ten se jim nedostává. Snažíme se jim ho dávat na našich workshopech tak, aby mohli přemýšlet o tom, jak získané znalosti převést do své výuky.

 

V přihlášce k ceně GTP uvádíte, že věříte, že „každé dítě je v jádru dobré“. Jak si tuto víru uchováváte i ve vypjatých situacích? Je to těžší, čím déle učíte?

Nemyslím si, že je to těžší. Neznamená to, že náročné situace nepřicházejí – někdy jsou opravdu překvapivé a vysilující. I tak se ale snažím vidět v každém dítěti toho klidného a spokojeného člověka, který nechce kopat kolem sebe, bojovat. Přemýšlím, co se mu přihodilo, že se rozhodilo z rovnováhy. A co s tím já, jako učitel, mohu udělat, jak ho podpořit. 

 

Pomáhá mi, že mám kolegy, přátele, s kterými můžu tyto pocity sdílet. Kde se mohu otevřít v radostech i těžkostech. Jsme přece všichni někdy nahoře a někdy dole. A potřebujeme se o někoho opřít.

 

To mě přivádí k tématu duševního zdraví samotných učitelů, které je vám taky blízké. Snadno se řekne „musíme o něj pečovat“, ale není to vůbec samozřejmé. Jak to vnímáte vy?

Učitelství je pečující profese, podobně jako práce v hospici nebo ve zdravotnictví. A ví se, že pečující profese potřebují samy péči, aby mohly dobře fungovat. Důležitou podmínkou pro to, aby učitelé mohli dobře učit, je, že se sami musí cítit dobře a být spokojeni. Měli bychom o jejich duševní zdraví pečovat systematicky. 

 

Sama hodně bojuji proti tomu, když se po učitelích chtějí věci, které sice hezky vypadají, ale nejsou účinné. Snažím se učitelům nabízet taková řešení, která jsou funkční, přináší přínos všem žákům a nejsou časově náročná na přípravu. Taková, která přinášejí úspěch tím, že přinášejí efektivitu.

 

To je i můj způsob, jak se udržuji v kondici. Když děláte věci smysluplně a děti díky tomu prospívají, máte pocit úspěchu. A ten je důležitý. 

 

V neposlední řadě je opět významné sdílení. Jsem velká fanynka reflektivních setkání – ať už ve škole nebo v rámci onlinu. Potřebujeme prostředí, kde se můžeme vypovídat, kde vás někdo vyslechne a třeba vám taky něco doporučí či jinak podpoří.

 

To souvisí s tím, co jste zmiňovala, že učitelská profese může být dost osamělá – obzvlášť pokud člověk pracuje někde v odlehlejší oblasti. Jaká mohou být její úskalí?

Když dokončíte pedagogické vzdělání, jdete rovnou do třídy. Připravovali jste se na tu hodinu sami a jste před třídou sami. A to se vám v žádné jiné profesi nestane. Jako projektantka jsem nejdřív dělala malé věci a k těm velkým jsem se dostala postupně. Vždycky tam zároveň byl někdo, kdo mě vedl, ukazoval mi cestu a pomohl mi se posunout. A tohle mi v učitelství významně chybí. Přitom je to objektivně těžká situace. Jste mladí, nemáte ještě tolik zkušeností – a najednou před vámi stojí děti, a za nimi jejich rodiče. A vy si v tom musíte najít své místo.

 

Začínající učitelé proto potřebují obrovskou podporu. Někdo je musí provést prvními měsíci a roky. Potřebují pomoc nejen s přípravami, ale pomáhá jim zejména pochopení. Je skvělé, že provázející učitelé si klestí cestu do systému podpory začínajících učitelů. Oni by měli být těmi, kteří začínající učitele podrží a ukáží jim cestu. 

 

A opět již mnohokrát zmiňované sdílení. Nejen pro začínající učitele je zásadní, aby si vytvořili nějakou skupinku třeba již na fakultě nebo v rámci školy, města nebo v onlinu, kde mohou věci sdílet, vypustit páru a mluvit o náročnosti toho, co zažívají. Jinak se z toho stane paradoxně velmi osamělá profese – i když jste celý den mezi dětmi.

 

 

 

 

______________________

Eva Matějková je učitelkou matematiky na druhém stupni Základní školy Trnka v Dobříši. Vystudovala stavební inženýrství na ČVUT a několik let působila jako projektantka. Společně s Kateřinou Švermovou a Anetou Gáborovou, se kterými se seznámila v Učiteli naživo, spoluzaložila projekt tři učitelky zaměřený na vzájemné sdílení a podporu mezi učiteli. 

Na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy facilitovala skupinu podporující implementaci Kompetenčního rámce absolventa a absolventky učitelství (KRAAU) pro oblast formativního hodnocení a responzivní výuky na vysokých školách, částečně se podílí na vzdělávání budoucích učitelů v programu Učitel naživo.