Jsou školy, které vnímají umělou inteligenci jako hrozbu pro kvalitu výuky. Bojí se, že studenti budou opisovat, přestanou přemýšlet a ztratí motivaci učit se, když jim odpovědi poskytne nástroj jako ChatGPT. Snaží se tedy AI spíše vytěsnit. Naopak na Smíchovské střední průmyslové škole a gymnáziu ji přijímají jako běžný nástroj, stejně jako kalkulačku nebo textový editor.
Zdroj: Zprávy.Aktuálně.cz
8. 8. 2025
Ředitel školy Radko Sáblík v rozhovoru vysvětluje,
jak umělou inteligenci využívají ve výuce. Popisuje, jak obohacuje
vzdělávání a podporuje kreativitu studentů. Hovoří také o změně role
učitelů, kteří se místo pouhého předávání vědomostí stávají mentory
a vedou studenty k samostatnému učení. Varuje však před riziky
nesprávného využívání AI a zdůrazňuje propojení teorie s praxí.
Jak konkrétně na vaší škole využíváte umělou inteligenci ve výuce?
Máme to zakotveno ve školním řádu. Studenti mohou AI
využívat například při řešení projektů nebo úkolů, ale musí uvést, jaký model
použili. Zároveň je učíme, aby k výsledkům přistupovali kriticky. Pokud si
nechají všechno napsat nebo naprogramovat, hrozí, že výsledku ani nebudou
rozumět. Hodně záleží na učiteli. Někteří zadávají úkoly, při kterých
studenti AI využívají, a následně zhodnotí, jestli výstup dává smysl.
Jiní třeba nechají pomoci s osnovou nebo jazykovou úpravou textu.
Nejde jen o jazykové modely. Umělá inteligence se u nás využívá
i pro modelování, video, výpočty nebo programování.
Spojení studentů s AI tedy nekončí u používání různých modelů?
Někteří studenti jdou ještě dál a sami vyvíjejí různé
modely pro firmy. Dříve se tomu říkalo chatbot, dnes agent – tedy systém,
který umí reálně něco řídit nebo spravovat. Naši studenti se například aktivně
podílejí na vývoji AI nástrojů pro Středočeský kraj, připravují chatbota
pro jeho webové stránky. Pracují třeba i pro Úřad vlády nebo pro město
Prahu či pro firmy jako Škoda Transportation nebo Škoda Auto. Podílejí se
na mezinárodních projektech, vyvíjejí humanoidního robota, dělají osvětové
workshopy pro veřejnost, například v kybernetické bezpečnosti. Spolupráce
může mít finanční přínos nejen pro školu, ale i pro samotné studenty,
kteří vedle zkušeností získávají i odměnu. Dříve to bylo běžné spíš
u vysokoškoláků, dnes už tak pracují i středoškoláci.
Jak v tom studenty podporujete?
Někteří studenti mají vlastní živnost nebo firmu. Pokud
nejsou plnoletí, bývá napsaná na rodiče nebo se nechají zplnoletit,
i takové případy tu máme. Máme inkubátor a coworking, kde mohou
studenti zdarma pracovat na vlastních projektech a využívat školní
vybavení: 3D tisk, kamery, techniku. Dohodli jsme se, že jim dáme prostor
a zázemí. Když pak dělají něco komerčního, zaplatí si standardní pronájem
podle ceníku. Jinými slovy, nejde jen o teorii, studenti mají prostor pro
reálné podnikání a vývoj.
Jak probíhá výuka s umělou inteligencí? Jak ji integrujete do konkrétních předmětů?
Každý učitel přistupuje k nástrojům umělé inteligence
po svém. Někteří je využívají pro generování zadání, jiní pro výuku
kritického myšlení. Studenti mohou AI využít pro samostudium nebo spolupráci
s učitelem. Důležité je, že výsledek vždy musí kriticky analyzovat.
Prověřit, zda jsou data správná. Například ve výchově k podnikání
zadáme studentům projekt, kde mají vytvořit prezentaci, spočítat kalkulace
a vše prověřit, což AI nemůže úplně nahradit, protože to vyžaduje vlastní
kreativní myšlení. Každý učitel si přizpůsobuje, jak AI využít, a většinou
žákům spíš doporučuje, aby ji použili jako nástroj, ne jako náhradu
za vlastní práci.
Pamatuji si klasickou frontální výuku. Učitel něco vysvětloval a žáci nebo studenti jen poslouchali. Moc prostoru k vlastnímu přemýšlení nebo odporu tam nebylo. Jak může učitel vést studenty k tomu, aby kriticky hodnotili výstupy umělé inteligence?
To je právě ta změna, která musí nastat. Někde se dělá,
jako by se nic nedělo, AI se ignoruje nebo rovnou zakazuje. Jinde k tomu
přistupují "kreativně": učitel si s pomocí AI nechá udělat
zadání, student ho s využitím AI vypracuje a učitel zase
na vyhodnocení využije AI. To je samozřejmě nesmysl. Umělá inteligence tu
není proto, aby se za nás učila nebo aby zrušila výuku. Bez základních
znalostí student vůbec nedokáže poznat, jestli mu AI říká pravdu. Dříve jsme
násobili na papíře, dnes máme kalkulačky. Jenže pořád musíme vědět, co
násobíme. Stejně tak musíme rozumět problému, který s AI řešíme. AI může
být chytrý rádce. Jako zkušení kolegové pro toho, kdo nastoupí do první
práce. Má přehled o milionech projektů a může navrhovat řešení. Ale
rozhodnutí musí udělat člověk.
Jenže jak zajistit, aby studenti AI opravdu používali smysluplně, a ne jen na obcházení učení?
To je na učiteli. Když zadá povrchní úkol, který se
dá opsat, student to udělá. Stejně jako jsme opisovali my. Tím samozřejmě škodí
hlavně sám sobě. Využívání umělé inteligence umožňuje každému studentovi jet
vlastním tempem. Řekněme, že někdo ve třídě zvládne učivo za tři měsíce
místo za rok. AI mu nabídne rozšíření, posune ho dál. Jiný student
zapomene, jak se násobí závorky. AI mu připomene pravidla, nabídne video nebo
test. Učitel je v tomhle systému spíš mentor. Sleduje, že student neskončí
celý rok u jedna plus jedna. Koriguje, motivuje, zadává skupinové
projekty. Základ učení by měl být úplně jiný. Ne v tom, jestli za mě
AI napíše referát. Ale v tom, jestli umím formulovat vlastní názor.
Z toho plyne, že AI může být velkým pomocníkem pro motivované studenty. Ale co s těmi, kteří motivaci nemají?
Bez vnitřní motivace to nebude fungovat nikdy. Ani
s AI. Můžete někoho donutit učit se pod hrozbou pětky, ale většinou to
stejně zapomene. Obecně se ukazuje, že si studenti po absolvování jednoho
výukového stupně pamatují jen pět až 15 procent toho, co se učili. Pokud to
neprocvičují, neaplikují, nevracejí se k tomu, prostě se to do nich
nezapíše. A pak je tu paradox: jedničkáři, co se šprtají na testy,
často neumí látku aplikovat. Nakonec je zaměstnávají trojkaři, kteří se učili
jinak. Často zvládali i další věci, pak se prosadili víc, také měli
vlastní motivaci. Třeba ne takovou, jakou si představoval učitel, ale měli ji.
Může to umělá inteligence nějak změnit?
Motivaci jako takovou AI nezmění. Ta začíná v rodině
a je klíčová. Ale AI může pomoct školám, aby dokázaly motivovat i ty,
kterým to doma chybí. Hlavně tím, že víc umožní individuální přístup. Největší
demotivace je totiž pocit selhání. Když student nestíhá, dostane nálepku, že je
"hloupej", a rezignuje.
Cestou je tedy personalizace výuky?
Když má každý studující "virtuálního asistenta",
chytrý program, který se přizpůsobí jeho tempu a možnostem, je to úplně
jiná situace. Ne každý musí být nejlepší. Ale každý může mít laťku nastavenou
tak, aby rostl. A to motivuje. Úspěch motivuje. Tohle mimochodem fungovalo
dříve: tři děti ve třídě se předháněly, kdo zvládne víc, tři to vzdaly
hned a zbytek jel podle učitele a jen opisoval. AI ale může každého
vést jeho vlastním tempem. Cílem není, aby všichni uměli to samé. Lidé mají
různé talenty. Klíčem je, aby každé dítě zažilo ve škole úspěch. To je
základ motivace. Platí, že každé dítě je přirozeně motivované se učit. Jenže
jen do té doby, než vstoupí do školského systému. Tam se to často
zlomí. AI nám může pomoct, aby děti tu chuť učit se neztrácely.
Školství je velmi konzervativní prostředí, nejen systém, ale i lidé v něm. Dá se v takovém prostředí vůbec dosáhnout změny, o které mluvíte? Vidíte snahu něco s tím dělat třeba na úrovni ministerstva?
Ministerstvo školství toho samo moc nezmůže. Nemá přímé
páky. Byl jsem jedním z osmi autorů Strategie 2030+, kde se popisuje,
že je třeba zaměřit výuku více na získávání kompetencí pro život než jen
na samotné znalosti. Tedy méně memorování, více práce s informacemi,
projektová výuka, propojení s reálným světem. Všichni strategii oficiálně
přijímají, předchozí i současná vláda či odborníci. Ale její implementace
závisí na školách, mají obrovskou autonomii. Ředitel si může nastavit
školu velmi volně. Může mít projektovou výuku, nebo jako u nás čtyři dny
prezenční výuku a jeden den v týdnu samostudium, na které
studenti dostávají podklady od učitelů. I rámcový vzdělávací program má
široké mantinely. Ale je otázka, kolik škol s tím skutečně pracuje.
Odhaduji, že zhruba deset procent se snaží něco měnit, 70 procent nějak
proplouvá a 20 procent je v tragickém stavu. Podobně je to
i s řediteli a učiteli: deset procent je aktivních, ale dvacet
už tam nemá co dělat. Jsou vyhořelí, otrávení, unavení.
Zůstane tedy učiteli či učitelce nějaká role?
Určitě ano. Už ale nebude moci být tím, kdo jen předává
informace. Naznačil jsem, že se stává spíše mentorem nebo průvodcem, který
sleduje, jestli student postupuje, rozumí látce a ví, co má dělat dál.
Když učitel celou hodinu jen mluví a pak dá test, tohle dnes zvládne lépe
umělá inteligence. Nemá špatnou náladu, nevyhoří, unese rutinu. Ale AI nedokáže
vytvořit vztah, atmosféru, nadchnout děti pro předmět. V tom je učitel
nenahraditelný. Dobrý učitel není ten, u kterého se děti našprtají
na test, ale ten, který v nich probudí zájem.
Měli učitelé strach, když jste AI ve větším začali zavádět do výuky?
Někteří ano, ale bylo jich málo. Ve škole jsme AI
používali už dřív, ale když před třemi lety přišel boom s velkými
jazykovými modely, uspořádali jsme kulatý stůl, kde studenti učitelům
ukazovali, jak AI funguje. Vůbec se tam nemluvilo o zákazech. Naopak,
řešilo se, jak to začít používat a co všechno to může přinést. Vidíme, že
AI pomáhá třeba s individualizací výuky. Učitel si může nechat vygenerovat
víc verzí úkolu podle úrovně žáků. Nebo zadat téma a program připraví
různé varianty, pro začátečníky i pokročilé. To už se u nás děje.
Je tenhle otevřený přístup běžný i na jiných školách?
Liší se to. Zjišťujeme, že to není generační záležitost,
spíše jde o celkové nastavení učitele. Jde o to přemýšlet jinak.
Dříve měl učitel roli "strážce vědomostí". Byl jedním z mála,
kdo měl přístup k informacím. Dnes je informací všude plno. Úlohou školy
není informace předávat, ale naučit s nimi pracovat, vybírat z nich
to důležité. Učitel nemusí hodinu odvykládat. To si může student pustit
na videu nebo přečíst. Jeho úkol je pomoct dětem pochopit, co je klíčové,
a pak s tím dál pracovat. Diskutovat, cvičit, aplikovat, vracet se
k tomu. S tím AI velmi dobře pomáhá. Může připomínat látku, ukazovat
slabá místa, nabízet procvičování. Problém nastává, když učitel trvá
na starém modelu. Mluví hodinu, student se naučí na test, zapomene
a jede se dál. Výsledkem je, že čtvrťáci si už nic nepamatují
z prváku. A to je špatně. Škola má být místo, kde se opravdu učíme.
Ne že jen předstíráme, že se učíme.
Měli by učitelé mít zkušenosti z praxe?
Určitě. Máme tu
problém školních bublin. Lidé projdou celým vzdělávacím systémem a nikdy
nebyli venku. Pomáhá, když si vyzkouší vedení sportovního klubu, podnikání nebo
jinou manažerskou roli. Někteří naši učitelé podnikají nebo pracují jinde. To
studenty táhne, protože takoví vyučující mají reálné zkušenosti.
Ve srovnání s jinými školami máme nižší věkový průměr vyučujících.
Letos jsme měli 82 pedagogů, z toho 46 našich absolventů ve věku 19
až 27 let. Máme i situace, kdy starší student učí mladší. Nebo studenty,
kteří chodí učit technologie nebo AI na základní školy. Nejen žáky, ale
i učitele, kteří tomu zpočátku nerozumí, ale během pár měsíců to
od nich přeberou. S tím vším vzniká úplně jiná školní kultura. Je
živější a aktivnější.
___________________
Radko Sáblík (63): středoškolský pedagog a spisovatel.
Od roku 2002 je ředitelem Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia, kde
od 80. let minulého století působí jako učitel. Byl členem expertní skupiny
Strategie 2030+, v níž se podílel na stanovení vize, priorit a cíle státní
vzdělávací politiky v dlouhém období.
Je zastupitelem města Mníšek pod Brdy, v předchozím
volebním období byl jeho místostarostou. Dlouhá léta šéfoval Tělovýchovné
jednotě Sokol Motol a Pražskému basketbalovému svazu, působil také jako
basketbalový rozhodčí a trenér.
0 komentářů:
Okomentovat