Pokud věříte tomu, že škola slouží k předávání informací, máte problém. Umělá inteligence to už dnes umí lépe, rychleji a personalizovaněji než většina učitelů.
Zdroj: Seznam
Zprávy 1. 9. 2025
Představte
si systém, kde učitel zadá úkol umělé inteligenci, studenti ho pošlou ke
zpracování také umělé inteligenci, učitel nechá opravit výsledek opět umělou
inteligenci a rodiče si výsledky prohlédnou zanalyzované jejich vlastní
AI. Celý cyklus probíhá bez jediné lidské interakce, přesto všichni
předstírají, že se děje vzdělávání. Vítejte v budoucnosti, která už pomalu
začíná.
Tenhle
absurdní scénář není science fiction, ale východisko otázky, kterou si musíme
položit: Co vlastně děláme, když říkáme, že se vzděláváme?
Pokud
věříte tomu, že škola slouží k předávání informací, máte problém. Umělá
inteligence to už dnes umí lépe, rychleji a personalizovaněji než většina
učitelů. Šestiletému dítěti dokáže vysvětlit čtení, ukázat mu obrázky, přečíst
pohádku, vymyslet hry. A na rozdíl od učitele má nekonečnou trpělivost.
Jenže tady narážíme na první paradox: Ti, kdo nejvíc křičí o ohrožení
školství umělou inteligencí, jsou často stejní lidé, kteří léta tvrdili, že
škola není o memorování faktů, ale o „učení se učit“ a „rozvoji
osobnosti“. Pokud to bylo pravda, proč se teď bojí?
Odpověď
je prostá. Většina škol ve skutečnosti funguje přesně opačně, než jak se tváří.
Učí memorování, reprodukci, poslušnost. A v tom je AI skutečně
nenahraditelná – ale ve špatném slova smyslu. Nahrazuje to, co školy
skutečně dělají, ne to, co tvrdí, že dělají.
Ondřej
Šteffl v podcastu, který jsme točili minulý týden, pojmenoval ten základní
problém přesně: Existují „učitelé dětí“ a „učitelé předmětů“. Učitel
matematiky, který předává algoritmy a postupy? Nahraditelný. Člověk, který
dokáže motivovat, inspirovat, řešit konflikty, rozumět emocím desetiletého
dítěte? Nezastupitelný.
Tady se
ukrývá první velká pravda o budoucnosti vzdělávání: Potřebujeme méně
učitelů, ale mnohem lepších. A paradoxně – i lépe placených.
Pokud ze 30 učitelů matematiky nahradíme 25 umělou inteligencí,
kolikrát vyšší plat může dostat těch zbývajících pět?
Nápověda:
Lze to spočítat trojčlenkou. Což není žádná vysoká matematika.
Promiňte
oslí můstek, ano, řeč bude o matematice. Ondřej Šteffl matematiku
vystudoval a dlouho si myslel, že její výuka je důležitá. Už si to nemyslí
a říká: Běžnému člověku úplně stačí, když odejde ze střední školy
s tím, jak se počítají procenta a právě již zmíněná trojčlenka.
Zbytek je specializace pro ty, kdo budou matematiku profesně potřebovat.
Tohle
není antiintelektuální barbarství. Je to uznání reality. Kolik lidí dnes
používá logaritmy? Kolik jich řeší kvadratické rovnice? A hlavně –
kolik z těch, kdo je ve škole „uměli“, je skutečně používá tvořivě, ne jen
mechanicky?
Když
tohle Ondřej Šteffl říká a zároveň dodává, že tak na školách Scio
matematiku učí, rve mi to srdce. Miluju matematiku, jakkoli na ni nejsem nijak
extra chytrý. Ale obdivuji eleganci a krásu myšlení, které
k matematice potřebujete.
A zároveň
si uvědomuju, že Šteffl má do značné míry pravdu.
Umělá
inteligence nás nutí k brutální upřímnosti: Většina toho, čemu se ve
školách učíme, jsou rituály. Předstírané činnosti, které slouží především
k tomu, aby systém vypadal, že funguje. Jako cargo kulty, které staví
imitace letišť v naději, že přiletí letadlo s nákladem.
Filozof,
esejista a odborník v oboru finanční matematiky Nassim Taleb by řekl,
že současný vzdělávací systém je křehký – může fungovat pouze
ve stabilním prostředí s předvídatelnými požadavky. Umělá inteligence
ho rozbíjí, protože mění pravidla hry rychleji, než se systém dokáže
přizpůsobit.
Antifragilní
vzdělávání by nevycházelo z předpokladu, že víme, co budou děti
v budoucnu potřebovat. Místo toho by je učilo těm schopnostem, které jsou
robustní vůči změnám: zvědavost, adaptabilita, schopnost spolupráce, odolnost
vůči manipulaci, kritické myšlení.
Ale pozor
na klišé. „Kritické myšlení“ není předmět, který se dá učit z učebnice. Je
to postoj, způsob přístupu ke světu. Vzniká v prostředí, kde jsou děti
vystaveny skutečným problémům, konfliktům, nejistotě.
Umělá
inteligence nepřinese demokratizaci vzdělávání – přinese jeho polarizaci.
Na jedné straně budou ti, kdo dokážou AI používat kreativně, jako nástroj pro
rozšiřování vlastních schopností. Na druhé straně ti, kdo se stanou jejími
pasivními uživateli.
Rozdíl nebude v inteligenci ani v sociálním původu, ale v přístupu k učení. Zvědaví zůstanou zvědaví a AI jim pomůže objevovat nové světy. Pasivní se stanou ještě pasivnějšími a AI za ně bude myslet i to málo, co by jinak možná zvládli sami.
Školy
budoucnosti nebudou všechny stejné. Některé se promění v opatrovny
s AI babysittery. Jiné v centra skutečného učení, kde se děti
připravují na svět, který teprve přijde. A možná je to v pořádku.
Možná je diverzita lepší než uniformita.
Jediné,
co by nemělo být, je předstírání. Pokud se škola nechce nebo nemůže měnit, ať
si to přizná. Ale ať nevytváří iluzi, že připravuje děti na budoucnost.
Před
dvěma lety jsem na začátku školního roku 2023/24 psal, že učitele čeká
jeden z nejtěžších roků jejich kariéry. Bylo to na počátku boomu
generativní AI a já byl přesvědčený, že to přinese okamžitou disrupci.
Mýlil
jsem se, jako už mnohokrát, a podlehl jsem klamu, který dobře
popsal – myslím – Bill Gates. Že přeceňujeme to, k jakému
pokroku může dojít za rok, ale podceňujeme změny, které se stanou za
deset let.
AI dobu
zrychlila. Od uvedení ChatGPT uplynou v listopadu teprve tři roky. Stále
se jakoby nic neděje. Ano, ty chytřejší děti dělají úkoly z matematiky
a slohové práce s pomocí AI, ti chytřejší učitelé je s pomocí AI
hodnotí a opravují a osvícení učitelé se snaží přijít na to, jak AI
ve škole používat (vždyť je součástí reality), ale zároveň děti vzdělávat.
Zatím se
stále jakoby nic neděje. Ale čas běží.
0 komentářů:
Okomentovat