Silvie Pýchová: Vzdělávací politika má umět vyvažovat názory a potřeby různých aktérů

Pro sedmý rozhovor o vzdělávací politice jsme si vybrali prof. PhDr. Arnošta Veselého, Ph.D., který je proděkanem pro vědu a výzkum na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a uznávaným expertem na vzdělávací politiku v ČR. Ve své výzkumné činnosti se vedle tématu vzdělávací politiky zabývá analýzou a tvorbou veřejné politiky a výzkumem veřejné správy. Od roku 2018 je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) na Univerzitě Karlově. V roce 2019 se stal předsedou externí expertní skupiny pro přípravu Hlavních směrů Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Mezi jeho významné publikace patří „Vybrané problémy vzdělávací politiky“, „Teorie a nástroje vzdělávací politiky“, „Vzdělávací politika České republiky v globálním kontextu“ nebo „Analýza a tvorba veřejných politik: přístupy, metody a praxe“. V roce 2023 převzal Arnošt Veselý medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost.

Zdroj: Řízení školy 9/2025, 23. 8. 2025

 

Co si máme představit pod pojmem „vzdělávací politika“, když se podle ní jmenuje i vládní strategie pro oblast vzdělávání do roku 2030?

 

Pro mne existuje vzdělávací politika s velkým „P“ a s malým „p“. Ta s velkým „P“ zahrnuje strategie, dlouhodobé záměry, zákony, vyhlášky atd. – tedy to, co stát formálně stanovuje, co by se ve vzdělávání mělo dít. Ale pak je tu politika s malým „p“ – a to je ta každodenní realita: co se skutečně děje ve školách a ve třídách. A to bývá často něco úplně jiného než to, co je napsáno v dokumentech. Každý si tu „velkou“ politiku může vykládat a aplikovat trochu jinak. Český systém je silně decentralizovaný, ale nějaká míra autonomie existuje ve všech zemích, i v těch, které jsou hodně centralizované. Učitelé a ředitelé mají vždycky velký vliv na to, jak (a jestli vůbec) se ta oficiální politika promítne do praxe. V tomhle se vzdělávací politika hodně liší třeba od dopravní politiky, kde je prostor pro vlastní rozhodování mnohem menší. Ve školství ale na lidech „v terénu“ záleží opravdu hodně, bez nich se žádná strategie nenaplní.

 

Proč tedy potřebujeme tu vzdělávací politiku s velkým P, když praxe se nakonec takto odlišuje?

 

Ta velká politika má svůj smysl – nastavuje hranice, cíle, vizi, kam by se měl systém ubírat. A i když se realita ve školách může lišit, tak se samozřejmě promítá do praxe prostřednictvím vyhlášek, směrnic, zákonů a dalších nástrojů. Ty mají často výrazný dopad na každodenní fungování škol. Někdy ale ten dopad vypadá jinak, než jak bylo původně zamýšleno.

 

Zároveň však platí, že samotná „velká“ politika nestačí. Setkávám se často s představou, ať už politiků, nebo úředníků, že když se schválí zákon, máme hotovo. Jenže pro mne je to teprve začátek. Vždycky se snažím představit si, kdo to bude realizovat – konkrétní lidi. Učitele, ředitele, žáky, rodiče. Když jsem se začal věnovat vzdělávací politice, překvapilo mě, jak neosobní debaty o vzdělávací politice bývají. Často se to zvrhne do technických detailů, které jsou samozřejmě důležité, ale působí to, jako by za tím ani žádní lidé nebyli.

 

Neříkám, že musí být všichni přítomní u každého rozhodnutí. Učitelé a ředitelé mají dělat hlavně svou práci, ne trávit čas v pracovních skupinách při tvorbě celostátní strategie. Participace je důležitá, ale má své hranice. Co je ale zásadní – vždycky by mělo být jasné, jak určité nastavení „P“ politiky bude fungovat v praxi. A když to není jasné, tak se ptám: „Proč si myslíte, že to bude fungovat dobře?“

 

Jak to udělat, aby vzdělávací politika s velkým P nebyla odlidštěná? Jak to zařídit, aby v ní byl zohledněn názor z praxe?

 

Politika s velkým „P“ nemůže vznikat jen od stolu. Je to vždycky proces vyjednávání mezi různými aktéry. Každý z nich má určitou zkušenost, perspektivu, kus pravdy. A teprve jejich kombinací vzniká realistický obraz toho, co se děje a co by se dít mělo. Často slýcháme, že rozhodovat by měli buď experti, ministerstvo, inspekce, nebo naopak učitelé, případně rodiče. Ale tak to nefunguje. Není to otázka buď–nebo. Politika se musí tvořit společně – v dialogu všech těchto skupin. Učitelé jsou samozřejmě klíčoví, ale nejsou jediní. Jejich pohled je cenný, ale často omezený třeba na konkrétní školu, region, typ žáků nebo vlastní zkušenost. Stejně tak experti nebo úředníci vidí věci z jiné, ale zároveň jen z jedné perspektivy.

 

Existují přitom metody, jak tvořit vzdělávací politiku citlivěji, aby nebyla jen technicistní nebo odosobněná. Problém je, že se o těchto metodách moc nemluví a málo se v nich vzděláváme – v oblasti policy designu nebo analýzy politiky. Pro mne je zásadní, aby politika nevznikala jen v kancelářích, ale v kontaktu s lidmi, na které dopadá. Ti, kdo navrhují opatření, by měli vyrazit mezi učitele, ředitele, žáky a ptát se jich: Jak to vnímáte? Co by muselo nastat, aby se něco změnilo? Jaké jsou vaše zkušenosti, argumenty, potřeby?

 

Typicky se ale politika dělá obráceně: někdo přijde s nápadem, že se třeba prodlouží nebo zkrátí délka vzdělávání. A řeší se nástroj, aniž by bylo jasné, proč, co a proč vlastně chceme změnit. Není přitom vždy nutné organizovat velké konzultace nebo zapojit úplně všechny. Často by pomohlo už jen to, kdyby lidé, kteří politiku tvoří, byli vnímavější a otevřenější vůči tomu, co se děje v praxi. Kdyby měli větší citlivost ke každodenním zkušenostem těch, kteří ve školství skutečně působí. Já například už přes dvacet let učím předmět, kde studenti nejprve analyzují určitý společenský problém a pak navrhují jeho řešení. A vždy je přitom vedu k tomu, aby se v první řadě setkali s těmi, na které ta politika dopadne, a s těmi, kteří ji budou implementovat. Velmi často po takových setkáních vidí ten problém úplně jinak.

 

A když mluvíme o designérech vzdělávací politiky, tak mluvíme o úřednících na ministerstvu?

 

Primárně úředníci, a hlavně pak politici. Tady máme trochu terminologický problém, protože čeština má pro „politiku“ jen jedno slovo. V angličtině se rozlišuje mezi policy, tedy samotnou věcnou podobou řešení, a politics, tedy politickým procesem, který k této podobě policy vede. U nás je to všechno „politika“ – a to může být matoucí. Ale právě proto je důležité chápat, že když se tvoří vzdělávací politika, musí se nutně pohybovat mezi těmito dvěma světy. Musí co nejlépe odrážet realitu ve školách, ale zároveň se musí opírat o politické vyjednávání, které třeba není vždy věcně nejlepší.

 

Ale i to je demokracie. Často se mluví jen o policy – tedy o tom, co by mělo být efektivní, odborně podložené, správné. Ve skutečnosti však vždycky záleží i na tom, kdo je zrovna u moci, jaké hodnoty a priority má daná vláda. A to musíme respektovat, jinak bychom mohli rovnou zrušit volby. Politické vedení má své místo a zvolení zástupci mají právo rozhodovat o tom, kam má systém směřovat. Právě proto je důležité kultivovat nejen jednotlivé politiky, ale i samotné politické strany – aby měly kvalitní expertní zázemí, aby byly schopné vést debatu na úrovni, nejen ideologicky, ale i věcně. Jen tak může vzdělávací politika fungovat jako most mezi odborností a demokracií.

 

Na jakých principech by měla stát vzdělávací politika v České republice?

 

To je těžká otázka. Samozřejmě platí, že každá společnost má nějaké základní hodnoty a vzdělávací politika je součástí tohoto širšího společenského kontextu. Principy vzdělávací politiky třeba v Číně tak budou určitě jiné než u nás v Česku. Obecně máme samozřejmě základní hodnoty fungování našeho systému popsány v Listině základních práv a svobod a v Ústavě a většina z nás to bere jako „červenou linii“, kterou nelze překročit. Ale ani tyto principy nejsou vždy a pro všechny samozřejmé. Pamatuji si období a konkrétní politiky, kdy i tyto základní hodnoty byly zpochybňovány.

 

Vzdělávací politika by každopádně měla směřovat k co nejspravedlivějšímu přístupu ke vzdělání, měla by podporovat všechny žáky a zamezovat jakékoli formě diskriminace. To jsou principy, na kterých by určitě měla stavět. Pokud to vezmu konkrétněji, za klíčový princip považuji hledání určité dynamické rovnováhy – neustálé vylaďování mezi různými protichůdnými tendencemi. Těch principů je totiž více a často jdou proti sobě. Například na jedné straně chceme, aby všechny školy poskytovaly stejně kvalitní vzdělání, a na straně druhé chceme, aby měly volnost a autonomii. Hledání optima mezi centralizací a decentralizací je pak ustavičný a nikdy nekončící proces.

 

Já osobně nevěřím na žádný zlatý grál – nějaké jediné, univerzální, navždy platné nejoptimálnější nastavení vzdělávací politiky. Věřím spíše tomu, že dobrá vzdělávací politika je taková, která dokáže všechny protichůdné tendence vyvažovat. A zároveň není chaotická, nelítá ode zdi ke zdi, protože to je pak pro všechny, kdo v tom systému fungují, strašně náročné.

 

Jakou mají ve vzdělávací politice roli rodiče a jejich názor?

 

Rodiče mají samozřejmě naprosto klíčovou roli. Nakonec ředitelé a učitelé často dělají to, co si rodiče přejí. A nejen oni – i politici se do velké míry přizpůsobují názoru veřejnosti. Možná to není na první pohled tak vidět, ale v realitě mají rodiče velmi silný hlas. Kdyby měli rodiče jednotný a jasný názor na to, jak má vzdělávání vypadat, věci by dnes vypadaly úplně jinak. Jenže z výzkumů víme, že takové jednotné poselství od rodičů neexistuje. Není mezi nimi shoda třeba ani na tom, že by se mělo učit méně faktograficky a encyklopedicky. Nebo že by se měly spojovat předměty do větších celků, vyučovat více projektově. Kdyby na tom panovala širší shoda, jsem přesvědčený, že by se změny prosazovaly mnohem rychleji.

 

Záleží ale také na tom, jak se vůbec politici nebo úředníci dozvídají, co si rodiče myslí. Často se rozhodují podle vlastní zkušenosti. Ze své osobní zkušenosti rodičů, nebo podle toho, co jim někdo řekne. A ta zkušenost bývá dost omezená. Názory veřejnosti se k nim většinou dostávají zprostředkovaně – přes hlasité nebo dobře etablované aktéry, přes různé iniciativy, případně přes ředitele škol. Každopádně platí, že politici se, bez ohledu na svou politickou příslušnost, snaží velmi citlivě vnímat nálady veřejnosti. To je dobře vidět třeba na tématu víceletých gymnázií. Většina odborníků se shoduje, že jejich efekt v systému je sporný a často přinášejí více problémů než užitku. Ale protože veřejnost – a hlavně rodiče – je vnímá převážně pozitivně, politici nejdou v tomto do sporu. Mnohokrát jsem přitom v osobním neformálním rozhovoru s politiky slyšel, že oni osobně jsou proti nim. Na veřejnosti pak ale mluví jinak. Funguje tu i strategie takzvaného „vypouštění balónků“ – něco se zkusmo pustí do veřejného prostoru, sleduje se, jak na to lidé reagují, a podle toho se rozhoduje, jestli má smysl daný návrh dál rozvíjet. Takže veřejné mínění, a tím pádem i názor rodičů, hraje ve vzdělávací politice daleko větší roli, než se většinou připouští.

 

Ale jak v tomto neustálém vyvažování jako aktér vzdělávací politiky nerezignovat nebo nevyhořet?

 

To je velmi dobrá otázka a máte pravdu. Vidím kolem sebe hodně lidí, kteří po delším působení ve vzdělávání tak nějak rezignují, anebo přímo vyhoří. Jeden z problémů je v tom, že vzdělávací politika má jednu zvláštní vlastnost – má extrémně nízkou tzv. „vystopovatelnost“ (v angličtině traceability). To znamená, že je velmi těžké pozorovat přímou souvislost mezi tím, co udělám, jaké rozhodnutí přijmu, a tím, jaký to bude mít dopad. Ten dopad je totiž často velmi dlouhodobý a zároveň do něj vstupuje spousta dalších faktorů. Když se třeba rozhodnete postavit dálnici, tak i když to v Česku trvá roky, je to pořád něco konkrétního – je jasné, kdy padlo rozhodnutí, kdy se vykoupily pozemky, kdo to bude stavět, a po deseti letech vidíte, kolik kilometrů dálnice přibylo. Ale u vzdělávání to takhle vůbec nefunguje. Rozhodnutí se sice udělá, ale efekt je nejasný, rozptýlený v čase a velmi těžko měřitelný.

 

Vezměme třeba rozhodnutí zavést po vypuknutí války na Ukrajině povinnou školní docházku pro děti – cizince s dočasnou ochranou. Většina z nás se asi shodne, že to bylo správné rozhodnutí. Ale jeho efekt se neprojeví hned – možná třeba až za deset let a i tehdy budeme jen těžko dokazovat jeho pozitivní dopady. Můžeme porovnávat s Polskem nebo Slovenskem, kde se k tomu hned neodhodlali, ale pořád to nebude jasný kauzální důkaz. Když stavíte dálnici, můžete celkem jednoznačně říci: „To jsem pomáhal kdysi prosadit a realizovat. Jsou to mimo jiné i plody mé práce.“ Ve vzdělávání je to mnohem složitější.

 

Má to ale i další aspekt. Pokud chceme vzdělávací politiku postavenou na demokratické diskuzi a vyjednávání, musíme si uvědomit, že je to emočně, časově i personálně velmi náročné. Výsledek často neodpovídá vynaloženému úsilí. Ale to je vlastnost demokracie obecně. V autoritářských systémech, jako jsou Čína nebo Singapur, jdou některé věci samozřejmě rychleji a efektivněji. A někdy by si to člověk i přál. Ale demokracie má své přednosti – nejen hodnotové, ale i praktické. Právě díky tomu, že je pomalá, může být i stabilnější, odolnější vůči extrémům a unáhleným rozhodnutím.

 

Jak v tom ale nevyhořet? Myslím, že klíčem je vědomí, že i diskuse a samotný proces je hodnota. Člověk tomu musí věřit – že právě ta náročnost je cenou za to, že žijeme ve svobodné a demokratické společnosti. My to ostatně zažíváme dennodenně třeba na vysokých školách. Máme obrovskou míru autonomie a zároveň tolik rozhodovacích mechanismů – akademické senáty, vědecké rady, oborové rady – že nám to bere obrovské množství času a energie. Často na úkor výuky nebo výzkumu. Alternativa by byla, že za nás někdo rozhodne. Možná by to v některých případech bylo rychlejší, dokonce i správnější, třeba u rušení neefektivních oborů. Ale to není cesta, kterou jsme si zvolili. My jsme se posunuli směrem k větší autonomii a decentralizaci, jenže s tím přišlo i obrovské množství vyjednávání. A někdy je toho už opravdu moc. Mítinků je tolik, že se v nich doslova „propálí“ strašně moc času – času, který bychom mohli věnovat podstatnějším věcem. Takže vyhoření je reálné riziko. Ale pokud si připomínáme, proč to všechno děláme a jaký to má smysl, tak se s tím dá žít. I když je to někdy dost náročné.

 

Ještě bych se chtěla vrátit k určité polaritě. Měla by být vzdělávací politika postavená více na datech, nebo na vyjednávání?

 

Podle mne nejde o buď–nebo. Klíčové je, aby to vyjednávání bylo informované. Tedy aby se debata a rozhodování opíraly o poznatky a data, abychom věděli, jak vlastně vypadá realita. Bez toho je jakákoli diskuze v podstatě „naslepo“. A je pak často zoufale neefektivní. Nejde ale jen o tvrdá data. Jde o systematičtější porozumění světu kolem nás – o to, co nám umožňuje vidět souvislosti, klást smysluplné otázky a rozpoznávat, kde je skutečný problém.

 

Akademici bývají často kritizováni – a někdy oprávněně – že jsou odtržení od praxe, že neznají konkrétní detaily. Ale mají jednu důležitou výhodu: dokážou se na věci podívat s určitým odstupem. Umějí je pojmenovat, zasadit do kontextu, dobře pracovat s pojmy. A to zlepšuje kvalitu debaty. Bez pojmů totiž nemůžeme vést složitou diskuzi – jsme jako malé děti, které sice něco cítí, ale neumějí to vyjádřit. A když nemáme koncepty, nemůžeme se ani pořádně hádat, natož pak hledat řešení.

 

Když jsem se účastnil debat kolem revize RVP, mohu říci, že tam bylo tam hodně emocí, ale často málo hlubší odbornosti. Chyběla znalost různých kurikulárních systémů, zkušenost s tím, jak se kurikula tvoří v zahraničí, i základní konceptuální výbava. A to diskuzi výrazně zpomalovalo – často se vedla na velmi laické úrovni. Samozřejmě že hodnotové střety, které kurikulární debatu často provázejí, nelze vyřešit jen daty. Ale kdyby byla ta debata odborněji vedená, kdyby se vycházelo z lepší znalosti věci, věřím, že by se spousta těch ostrých střetů obrousila. A možná by se podařilo najít i nějaký smysluplnější konsensus.

 

Co ze vzdělávací politiky v ČR funguje už dnes dobře, ať už z té s velkým P, nebo té s malým p? A jak to poznáme?

 

Za dobu, co se vzdělávací politice věnuji, se toho změnilo opravdu hodně. Jedním z největších posunů je samotný způsob, jak se o vzdělávání mluví. Dnes už si většina veřejnosti uvědomuje, že vzdělávání je klíčové a že má být prioritou. Když jsme začínali v 90. letech, tak to rozhodně samozřejmé nebylo – vzdělávání bylo na okraji zájmu, politicky i společensky.

 

Dnes je situace jiná. Ano, financování školství stále není ideální, ale i zde vidíme jisté pozitivní změny. Všichni chápou, že do vzdělávání je potřeba investovat, a to nejen peníze, ale i energii a politickou pozornost. Je to změna myšlení, která sice trvala dlouho, ale je velmi důležitá. A je zpravidla první podmínkou změny jednání. Další pozitivní změnou je lepší obraz učitelů ve společnosti. Učitelé sami často říkají, že je jejich práce čím dál náročnější – a mají pravdu. Ale zároveň vidíme, že roste i respekt vůči tomu, co dělají. Lidé si více uvědomují, že je to náročné a zároveň nesmírně důležité povolání. A to zvláště po období pandemie.

 

Kromě toho máme v Česku i celou řadu pozitivních příkladů z praxe: školy, obce nebo regiony, které ke vzdělávání přistupují velmi zodpovědně a kreativně. Vznikají nové přístupy, inovace, experimenty. Autonomie, kterou školy mají, jim umožňuje zkoušet nové věci – a mnohde to vede k velmi inspirativním výsledkům. Bohužel o těchto příkladech máme zatím spíše anekdotickou evidenci. Chybí nám systematické vyhodnocování toho, co skutečně funguje a proč to funguje.

 

Když se podíváme na vzdělávací výsledky z makro pohledu, tak si rozhodně nevedeme špatně a po období, kdy jsme se v mezinárodním srovnání začínali propadat, se vracíme mezi země s nadprůměrnými výsledky. Otázkou samozřejmě zůstává, čím to je. Nemáme k dispozici dostatek důkazů, že by to byl výsledek nějaké konkrétní plošné reformy. Spíše to vypadá, že za tím stojí právě ta množící se lokální zlepšení a dobrá praxe. Ale nemáme k tomu úplně přesná data – to je zároveň ukázka toho, proč nelze vzdělávací politiku opírat jen o empirické důkazy. Vzdělávání má obrovské časové zpoždění efektů, a my tak často ani nevíme, co přesně vedlo ke zlepšení, nebo ke zhoršení. Nesmíme přitom navíc přehlížet rostoucí nerovnosti – rozdíly mezi těmi, kteří jsou v systému úspěšní, a těmi, kdo zaostávají, se prohlubují. Ani tady nejsou data úplně jednoznačná, ale trend je znepokojivý. Celkově však platí, že české školství má pevné základy a že řada věcí se posouvá správným směrem. Máme co zlepšovat, ale nejsme na tom vůbec špatně – a to je důležité si uvědomit.

 

Kdybychom teď mohli vzdělávací politiku dělat v České republice kvalitněji, čemu bychom měli věnovat primárně pozornost?

 

Základní věc je uvědomit si, že vzdělávací politika se ve skutečnosti „dělá“ až ve škole. Pokud chceme, aby měla skutečný dopad, musíme se soustředit na to, co se děje nejblíže žákovi – tedy na konkrétní pedagogickou praxi. Právě tyto „blízké“ intervence jsou nejefektivnější. To nejsou žádné zázračné principy – často jde o velmi praktické kroky. Například sdílení zkušeností mezi školami v jednom regionu, vytváření sítí, spolupráce, propojování úspěšných přístupů. Důležitá je i externí supervize, která přináší zpětnou vazbu a profesní podporu. To vše ale vyžaduje osvíceného zřizovatele nebo jiného aktéra, který pomůže školy propojit a podpořit.

 

Kromě toho je klíčové pracovat s učiteli – přesvědčit je, že oni mají klíčový dopad na výsledky žáků, a dát jim smysluplnou podporu. Ne v podobě abstraktních koncepcí, ale konkrétních metod a postupů. A ty jim mohou nabídnout jen lidé, kteří to skutečně umějí – tedy zkušenější učitelé, mentoři, experti z praxe. Znamená to mimo jiné vytipovat a podpořit určité kritické množství lidí, kteří mohou systém skutečně posouvat vpřed. Takové iniciativy už v Česku existují, ale jsou často roztříštěné a nekoordinované. Potřebujeme je cíleněji směřovat tam, kde to nejvíc nefunguje – a spárovat silné s těmi, kdo potřebují pomoc.

 

Z dlouhodobého hlediska ale také nutně potřebujeme posílit úroveň odborné debaty. Když si politici nevědí rady, často se obracejí na vysoké školy. Tam však často chybějí připravená data, chybějí kapacity, chybí odborné zázemí, které by umělo rychle reagovat. Ukázalo se to například při revizi rámcových vzdělávacích programů – tam bylo zjevné, že u nás chybí hlubší expertíza v oblasti kurikula. Osobně si myslím, že by mělo vzniknout nezávislé odborné pracoviště pro oblast vzdělávání – něco jako je třeba Národní ústav pro duševní zdraví. Vzdělávání je přece naprosto prioritní oblast. Žádný národní ústav vzdělávání, který by se věnoval opravdu kvalitnímu pedagogickému a příbuznému výzkumu, neexistuje. Přitom právě takové místo by mohlo plnit akademickou, analytickou i poradní roli – kombinovat praktické zkušenosti s hlubokým teoretickým porozuměním. Takový ústav by měl být schopen sledovat zahraniční trendy, reagovat na nové výzvy, například na dopad umělé inteligence do výuky, a poskytovat kvalifikovaná odborná stanoviska. Ne v politickém, ale v čistě expertním režimu. To by velmi pomohlo kultivovat debatu a zároveň zefektivnit rozhodování. Jinými slovy: pokud chceme vzdělávací politiku dělat lépe, musíme ji více ukotvit v praxi a současně ve špičkové expertíze. Jen tak se posuneme dál.

 

Chtěl byste ještě něco doplnit na závěr?

 

Myslím, že je důležité si uvědomit, že vzdělávací politika není jen o tom, co se udělá, ale také – a často především – o tom, co se neudělá. Mnoho lidí má pocit, že velká část agendy ve vzdělávání je jen neefektivně strávený čas. Ale politika není jen o tom, co je, ale i o tom, co naštěstí není – o návrzích, které někdo přinese a které by nevedly k dobrým výsledkům. Velká část práce úředníků, expertů i politiků spočívá právě v tom, že takovým návrhům čelí, filtrují je, vyjednávají o nich a nakonec je třeba i zastaví. A to je legitimní a důležitá součást demokratického systému. Myslím si, že až 90 % vzdělávací politiky se odehrává v této „neviditelné“ rovině – ve věcech, které nenastanou. A to je v pořádku. Patří to k demokracii.

 

Často se podle mne podceňuje samotný proces tvorby politiky. Kdybychom si více uvědomovali, jak to funguje, možná bychom přestali vnímat pomalost nebo složitost jako slabost. Demokracie je postavená na tom, že každý může přijít s návrhem – ale také na tom, že se ty návrhy musejí vypořádat, promyslet, vyjednat. A to je časově i emočně náročné, ale nezbytné.

 

A ještě jednu věc bych chtěl zmínit. Vzdělávací politika má často tendenci se odosobnit, ztratit kontakt s realitou. Debaty se pak zadrhnou na technikáliích – jestli má být něco ve třetím, nebo čtvrtém odstavci zákona, jestli má být doktorský příjem minimálně 1,2násobek minimální mzdy, nebo 1,3násobek. Takové debaty jsou sice nutné, ale mohou snadno odvést pozornost od toho podstatného. Proto je extrémně důležité, aby se lidé, kteří se vzdělávací politikou zabývají, pravidelně potkávali, aby vystupovali ze svých bublin, snažili se vzájemně pochopit a vraceli se k tomu, o koho ve výsledku jde – k žákům a studentům. Jen tak si udržíme kontakt s realitou a nezapomeneme, proč to celé děláme.

  

 

 

___________________

 

Poznámka redakce

 

Ze seriálu rozhovorů s odborníky a odbornicemi v oblasti vzdělávací politiky jsme doposud publikovali rozhovor s prof. PaedDr. Ivou Stuchlíkovou, CSc. (Řízení školy 10/24), rozhovor s prof. PhDr. Stanislavem Štechem, CSc. (Řízení školy 11/24), rozhovor s doc. Mgr. Janou Kratochvílovou, Ph.D. (Řízení školy 1/25), rozhovor s prof. Mgr. Klárou Šeďovou, Ph.D. (Řízení školy 2/25), rozhovor s prof. PhDr. Vladimírou Spilkovou, CSc. (Řízení školy 3/25) a rozhovor s doc. Ing. Danielem Münichem, Ph.D. (Řízení školy 5/25).

Všechny texty najdete na www.rizeniskoly.cz/casopisy. Přístup k online textům publikovaným v časopise a možnost stáhnout si jednotlivá vydání časopisu v PDF je součástí vašeho předplatného.

Rozhovor vedla Mgr. Silvie Pýchová Ph.D., ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+