Markéta Hronová: Asistenti nestačí. Inkluze ještě fakticky nezačala, rušit ji by byla chyba, říká její „otec“ v Česku. Co se pokazilo?

Byl jsem to já, kdo spustil inkluzi v Česku, přihlásil se na Facebooku po volbách bývalý předseda Zelených a někdejší ministr školství Ondřej Liška. Reagoval tak na fakt, že nová politická reprezentace chce inkluzi buď zrušit, nebo výrazně revidovat. To, že společné vzdělávání v Česku nefunguje, je podle něj vina politiků a toho, že ji nepochopili a dostatečně nepodporovali.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 9. 10. 2025

 

„Nikdy jsem netvrdil, že máme začleňovat všechny znevýhodněné děti stejným způsobem, každé má jiné potřeby,“ řekl Liška pro HN. Současný stav nepovažuje za ideální, ale zavrhnout inkluzi v situaci, kdy se jí zatím nedostalo odpovídající podpory a financování, by podle něj byla chyba. 

 

„Místo aby politici společné vzdělávání podporovali a udělali vše pro jeho úspěch, tak ho většina aktivně bojkotovala, menší část alespoň inkluzi nebránila,“ míní Liška. Nedali si podle něj tu práci, aby citlivé věci vysvětlovali, navíc provedení bylo jen polovičaté. Do škol měli přijít psychologové, speciální a sociální pedagogové, ale ty tam systémově poslala až novela zákona schválená letos v létě. „Samozřejmě že inkluze nemůže stát jen na asistentech,“ dodává. V Česku jsme na ně však i podle odborníků vsadili až příliš. 

 

Příkladem, jak má úspěšná inkluze vypadat, jsou podle Lišky skandinávské země. I tam ale fungují pro děti s různým znevýhodněním speciální třídy v rámci jedné školy tak, jak je nyní navrhuje většina politických stran. Debata o takových třídách je podle něj legitimní, ale obává se, že v Norsku fungují díky smyslu pro komunitu, který v Česku tak rozvinutý není. „Začít ale revizi tím, že budeme fyzicky oddělovat děti do jiných tříd, je špatně,“ říká Liška. 

 

Když se nový přístup ke společnému vzdělávání kolem roku 2010 rodil, panovala k němu velká nedůvěra ze strany škol, rodičů, poraden i žáků. A negativní postoj se ani za patnáct let nepodařilo zlomit. Dokazují to průzkumy veřejného mínění, z nichž opakovaně vychází, že pro lidi je inkluze kontroverzní.

 

Ukázala to ale i studie Jakuba Pivarče z Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v níž dvě třetiny učitelů uvedly, že nejsou přesvědčeni o prospěšnosti inkluze pro všechny žáky.

 

Postoj učitelů je přitom podle odborníků pro úspěšné vzdělávání dětí klíčový. V úterý zveřejněné šetření TALIS 2024, které organizuje OECD a které mapuje situaci a podmínky učitelů v zemích Evropské unie, ukázalo, že čeští učitelé v porovnání s evropskými kolegy skoro nejméně věří tomu, že je možné žáky někam posunout.

 

„Domnívám se, že systém financování je špatně nastavený a je neutrální vůči vzdělávacím cílům. Kdyby školy dostávaly peníze více podle toho, jaký pokrok děti učinily, bude to větší část učitelů považovat za normální součást své mise a získají tak důvěru, že když do tohoto úsilí investují svůj čas a energii, něco jim to přinese,“ uvedl k tomu končící ministr školství Mikuláš Bek (STAN).

 

O potřebě změnit financování škol během svého mandátu hovořil opakovaně a podařilo se mu prosadit nový systém, v němž školy s větším množstvím znevýhodněných žáků dostanou více peněz.

 

Podle České školní inspekce mohou hrát roli i pedagogické fakulty, které by měly studenty připravovat na vzdělávání všech.

 

Učitelé – ale i rodiče – však upozorňují na reálné problémy, které školy trápí. Na nárůst dětí s různými handicapy a zejména poruchami chování, jež podle nich nejvíce komplikují vyučování, nebo na více cizinců ve třídách. Zvládnout tak různorodý kolektiv je pro učitele těžké, podle řady kritiků se pak výuka zpomaluje. Děti, které jsou výrazně jiné než zbytek kolektivu, mají také často problém do něj zapadnout a čelí šikaně. Školám mají s integrací žáků pomáhat poradny, ty jsou ale přetížené a nestíhají. 

 

„Já naprosto respektuji těžkosti, které existují, ale proto jsem od začátku říkal, že na prvním místě musí jít podpora učitelům a školám, aby to byli schopni zvládnout. Finance jsou v tomto případě klíčové,“ říká Liška.

 

Bek navíc upozornil na další negativní jev, který v souvislosti s inkluzí v Česku nastal – a to jsou školy, kde se děti s různými problémy hromadí a stávají se z nich vlastně novodobé zvláštní školy, akorát skryté. „Říkáme jim, že jsou šikovné a pracují, ale když má taková škola dětí s různými znevýhodněními více než 20 procent, už to pozitivní dopad na vzdělávání žáků nemá,“ je si vědom Bek.

 

Zabránit tomu lze podle Lišky jen tak, že stát dá podporu všem školám a ty budou mít k integraci dětí stejný postoj. Pokud školy s pozitivním přístupem k integraci žáků zůstanou výjimkami, budou se v nich děti s různými znevýhodněními hromadit. 

 

Zastánci inkluzivního přístupu často argumentují školami, které společné vzdělávání zvládají. „Pokud se to daří v malém vzorku škol, tak se to časem může dařit všude,“ míní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, která z Liškova pověření stála u zrodu proinkluzivního zákona, který začal platit v roce 2016.

 

Za vzor se dává například Krnov, který si úspěšně poradil se segregovanými školami, nebo Kutnohorsko – oběma oblastem se to ale podařilo jen díky masivní podpoře neziskových organizací.

 

Proinkluzivní zákon v Česku vznikal především kvůli segregaci Romů a jejich automatickému a často neoprávněnému zařazování do zvláštních škol pro lehce mentálně postižené. V této otázce podle Lišky pokrok nastal. „Po nástupu na ministerstvo mě šokovalo, že do této segregační praxe přede mnou nikdo nevstoupil,“ vzpomíná exministr. Česko tím podle něj promarnilo šanci na vzdělávání řady dětí.

 

Společné vzdělávání je podle Šimáčkové Laurenčíkové jediná správná cesta pro to, aby společnost fungovala soudržně a děti si odmalička osvojovaly spolupráci a podporu slabších, je to normální stav, na který si lidé musí zvyknout. „Není to žádný trend, který zase pomine a vystřídá ho jiný,“ upozorňuje.

 

Častým argumentem proti inkluzi je také její finanční náročnost. Ostatně i končící vládní koalice upozorňuje na stále rostoucí počet asistentů pedagoga a opakovaně deklarovala připravenost k jejich redukci. Ve školách loni působilo přes 37 tisíc asistentů, často ovšem na menší úvazky. Státní rozpočet to stálo přes deset miliard korun.

 

Podle neziskové organizace Učitel naživo je však vzdělávání ve speciálních školách až třikrát dražší než na běžných základních. Po roce 2016 některé školy pro děti se speciálními potřebami zanikly. Pokud by se měly vrátit, mohl by být problém s nedostatkem speciálních pedagogů a budov, prostor, kde by se oddělené vzdělávání odehrávalo.