Patricie Martinů, Tomáš Matoušek: Představa, že děti budou takové, jak je vychováváme, je mylná, říká Tomáš Feřtek k seriálu Ratolesti

Jak dobře znáte své ratolesti? Na to se ptá stejnojmenný desetidílný seriál, jehož témata vycházejí z reálných zkušeností škol a rodin. „Jde o příběhy, které nejsou veřejně známé, ale ukazují, s čím se dnes rodiče i učitelé musí umět vyrovnat,“ říká scenárista Tomáš Feřtek. V rozhovoru přibližuje, proč s tvůrčím týmem zvolili právě tyto příběhy a jak se do nich propsalo i město Tábor, kde se seriál natáčel. První díl uvede Česká televize už v neděli 5. října.

 

Zdroj: EDUin 3. 10. 2025

 

Tématu dospívání se věnoval už váš předešlý seriál Ochránce. Jsou Ratolesti jeho volným pokračováním?

To opravdu ne, je dokonce zcela záměrně jiný. V Ochránci byla primárně školní a vzdělávací témata, proto jsme vybrali jako hlavní postavu školského ombudsmana. Ukazovali jsme věci, které se ve školství obvykle řeší. 

 

Témata Ratolestí jsou věci, které se staly aktuálními třeba až v posledních pěti letech. Kolega Matěj Podzimek tomu říká aktuální dramatika, což se v audiovizi moc nedělá, většinou se témata zpracovávají až s odstupem. Občas se nám během psaní stávalo, že jsme něco museli upravit podle vývoje situace. Například u třetího dílu, který se týká debaty okolo Ukrajiny, jsme na začátku scénáře napsali, že to upravíme v čase natáčení podle aktuální situace, protože jsme nevěděli, jak se vyvine. Mohla skončit válka, změnit se poměry. Bohužel jsme nemuseli měnit nic.

 

Natáčení probíhalo převážně v Táboře. Šlo o záměr natáčet v menším městě, nebo za tím stojí inspirace konkrétním případem? 

Nepoužívali jsme téměř vůbec veřejně známé případy. Většina problémů se totiž řeší uvnitř školy, a ven se dostanou jen výjimečně. Několik jsem jich řešil osobně – rodiče se na mě obrátili s problémem – a z těchto příběhů jsme pak vycházeli a trochu je „posílili“. Pasovalo nám to do konceptu malého města se základní a střední školou, kde všechny postavy přicházejí do styku s dětmi. V té době jsem se často pohyboval v Táboře a přišlo mi, že je to dobré místo k natáčení: lokačně pestré, přijatelně daleko.

 

Většina prostředí v Ratolestech je autentická, například nízkoprahové centrum Kajuta. Ve skutečnosti se jmenuje Bejvák a nachází se na táborském sídlišti Nad Lužnicí. Když hlavní hrdinka někomu převazuje bércové vředy, děje se to v místnosti, kde tyto věci reálně probíhají. Sázeli jsme na autenticitu.

 

Ale není to tak, že by všechny příběhy pocházely přímo z Tábora – jsou sesbírané z celé republiky a přenesené do jednoho města. Neříkáme ale, že je to seriál „podle skutečných událostí“.

 

V jednotlivých dílech se objevuje motiv iluze, ve které lidé žijí. Hlavní hrdina vypadá jako úspěšný student a sportovec, ale pak přijde zvrat. Je to realita, s níž jste se setkal?

Hlavní linka seriálu, příběh rodiny Velkových, vychází spíš ze zkušenosti, obecného principu. Představa, že děti budou takové, jak je vychováváme, je mylná. Hodnoty, které se dětem snažíme předat, se mohou změnit nečekaným způsobem.

 

V seriálu tak máme běžnou středostavovskou rodinu, slušnou, etablovanou ve městě. První díl ji „rozstřelí“ na všechny strany a ona se s tím musí v dalších epizodách vyrovnávat. Ta ústřední linka je zcela autorská.

 

A není to vyrovnávání se jenom se zbytkem města, ale i zevnitř rodiny… 

 

Především uvnitř. Hlavní postavy, které tvoří manželský pár, mají velmi rozdílné názory. Meritokratický ředitel Velek vidí společnost shora – každý si má všechno zasloužit. Adiktoložka Velková se dívá zespodu – každému se musí pomoct. Když připočteme třetí hlavní postavu, jejího bratra kriminalistu Koláře, dívá se na to zase jinak – důležitý je pro něj řád a represi vidí jako nutnou. Životní postoje všech ústředních postav jsou během deseti epizod vystavené zkoušce a jejich názory se nutně musí proměnit, protože v nové realitě si nevystačí s tím, jak ji viděli předtím.

 

Tápání a nevědomost rodičů jsou přítomny i v letošním britském seriálu Adolescent – v maloměstě, kde každý každého zná, dojde k šokující události. Byli jste překvapení, že seriál pojednává o podobných tématech?

Vlastně ani ne. Pracovali jsme na tom čtyři roky a naše téma je přece jen jiné. Když se člověk ponoří do rodičovství v současnosti, naráží na podobné motivy. Rodiče vědí velmi málo o tom, čím žijí jejich děti. V prvním díle Ratolestí například otec s překvapením zjistí, že jeho šestnáctiletý syn je úspěšný muzikant. Vůbec ho to nenapadlo, protože byl stále se sluchátky za počítačem – to mají skoro všechny děti dnes společné. Tento distanc, který způsobuje rychlá doba, je obecné téma napříč euroamerickou civilizací. Není proto nic divného, že jej potkáte v různých seriálech a filmech.

 

Seriálem prostupuje i linie užívání a prodeje drog – téma, které se řeší ve společnosti už poměrně dlouho. Proč je potřeba jej znovu zvednout?

Důvod byl praktický. Základní princip – rodina, ve které se sejdou lidi, kteří se mají rádi, ale vidí svět z různých úhlů – jsme měli. Neměli jsme jasno, co bude tím konfliktem.

 

Trochu nám však přihrála realita. Původně měla být jednou z hlavních postav psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně. Pak jsem ale přišel do táborského centra adiktologických služeb Auritus. Zde jsem se setkal s adiktoložkou Marií Pellarovou a ta mi ukázala zdánlivě idylický Tábor z úplně jiné perspektivy. Když jdete v Táboře od nádraží na hlavní náměstí nebo k řece, máte pocit, že tam není žádný problém, je to hezké místo. Ale když vám někdo sundá brýle a naučíte se opravdu dívat, najdete spoustu stinných míst. Tábor je na tom zhruba stejně jako obvyklé okresní město této velikosti. Drogový problém tam není banální. Je to výrazná součást života města.

 

Navíc, pokud jde o drogy nebo psychomodulační látky obecně, i po téhle stránce jsme ve fázi velmi rychlé, těžko předvídatelné a těžko zvládnutelné změny, která může způsobit škody, které jsme nepředpokládali. Kdybychom se vrátili o dva tři roky zpátky, v takovém městě byste řešili marihuanu, pervitin nebo MDMA. Ale dnes každé tři měsíce přijde nějaká jiná látka a systém na to není schopen tak rychle reagovat. Není to proto „out“ téma, které jsme už jako společnost vyřešili.

 

Konzultovali jste jednotlivé problematiky s odborníky?

U každé epizody jsem absolvoval dlouhé rešeršní hovory s lidmi, kteří danou situaci přímo zažili, měli s ní něco společného nebo jsou experty v té oblasti. Najednou jsem před psaním scénáře měl deset až dvacet zásadních sdělení a tvrzení a řešil jsem, jak je do něj dostat a nepřesytit to. Protože jsem novinář, mám sklony do scénáře vkládat až moc informací, a pak to působí příliš didakticky. Museli jsme proto spolu s režisérem Michalem Blaškem zvažovat, co zachovat, co vyhodit, aby to bylo srozumitelné a zároveň jsme téma moc nezjednodušovali.

 

V seriálu je například prolínající se linka o dívce, která má zrakové postižení. Měli jsme proto na natáčení přítomné odborníky z praxe, zástupce ze SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých, pozn. red.), kteří radili herečce, jak se má chovat, a připomínkovali scénář. Postava byla založená na reálné dívce, která se snažila dostat na gymnázium a prosadila si to navzdory rodině. Musela se hodně snažit uspět, a to ještě tehdy, když byla podpora ve školách výrazně menší, než je dnes. S ní jsme to samozřejmě při psaní scénáře také konzultovali.

 

Jaká byla reakce v Táboře, kde proběhlo promítání prvního dílu?

Reakce byly pozitivní, nikdo nám „nevynadal“. Ačkoliv jsme seriál točili v Táboře, město jsme záměrně přejmenovali na Janov. Nehodlali jsme z něj dělat město plné drog a sociálních problémů. Pro nás je Tábor metaforou České republiky, která je téměř idylické místo. Když se ale podíváme pod povrch, zjistíme, že jako společnost máme spoustu nevyřešených problémů. Stejně jako ten seriálový Janov.

 

Pro koho je vlastně seriál určený? Pro rodiče a jejich dospívající děti, aby spolu mohli o těchto věcech mluvit? Pro rodiče, abyste jim přiblížili přemýšlení a problémy dospívající generace? Nebo samotnou mládež jako varování, že věci popisované v seriálu nekončí dobře? 

V principu je to spíš rodičovský seriál, protože perspektiva je rodičovská. Můžete se ale v každém díle setkat s příběhem dítěte v nějaké situaci – například prožívá nejistotu, šikanu, jedna epizoda se dotýká pěstounství…

 

Setkali jsme se při promítání i se vstřícným přístupem u mladých lidí, u kterých bych to úplně nečekal. Zřejmě je to natočené způsobem, který je zajímá. Ale zajímá to všechny generace napříč, zejména lidi, kteří říkají: „Já se normálně nekoukám, ale tohle bych si pustil.“ To jsou lidé, kteří si vybírají filmy a seriály, u nichž mají pocit, že jim sdělují něco pro ně důležitého.

 

Čím to je?

Já jsem úplně stejný divák. Rozhodně nesedím pořád u televize, ale když mě něco zaujme, tak si to pustím, nebo si to pustím v iVysílání. Takových věcí moc není – tři čtyři ročně. Kdybych to měl vyvozovat z reakcí, které máme dodnes u Ochránce, je to ocenění nejednoznačnosti, intenzity a hloubky pohledu na určitý problém, který je složitější, než vypadá. Lidé se tak trochu nechají vlákat do pasti. Mají určitý názor a my jim začneme dávat opačné pohledy a oni jsou překvapení a mají o čem přemýšlet.

 

A to je myslím i tady to, co lidi přitáhne. Protože to není úplně běžné. Když se třeba mluví o seriálu Adolescent, je taky v mnohém překvapivý. Ale je to hlavně velmi koncentrovaný pohled do jednoho příběhu, kde divák získává nějaké silné zaujetí, silnou identifikaci. V lepších případech se nám někdy taky podaří získat takové emoční zaujetí. Je to výcvik v empatii – zkuste opravdu poslouchat i ty, se kterými nesouhlasíte, a podívat se na věc z jejich pohledu.

 

Uvedu příklad, který jsme uplatnili přímo v seriálu. V druhém díle, který se týká genderové dysforie, je dvanáctileté dítě, které si není jisté svojí identitou. A upřímně řečeno, ještě těžší je to pro samotné rodiče. My v té epizodě zaujímáme ve finále liberální pozici, kdy zdůrazňujeme, že musíme respektovat rozhodnutí dítěte, neignorovat jej ani nezesměšňovat. Ale v páté epizodě se k tématu oklikou vracíme, a uplatňujeme naopak konzervativní pohled. Někdy se tyto dva rozdílné pohledy nachází i v jedné epizodě.

 

Někde jste uvedl, že každý díl naštve jinou skupinu obyvatel. Ale vlastně možná spíš každý díl donutí každou skupinu obyvatel se zamyslet trochu jinak.

To by bylo hezké. Ale myslím, že v tuhle chvíli společenská debata tak nevypadá. Každý díl vzbudí emoční reakci u jiné části konzervativně-liberálního spektra. A samozřejmě vždycky v těchto věcech víc funguje negativní emoce, tedy rozhořčení. 

 

Když jsme promítali třetí díl s tematikou Ukrajiny našim známým, byli překvapení a rozhořčení. „Jak můžete takhle ukazovat někoho s proruským názorem?“ Ptali jsme se jich: „A vy byste věděli, jak někomu takovému oponovat? Řekli byste mu, že nemá pravdu? Nebo že je dezolát?“ 

 

Tohle je princip, jak ty příběhy stavíme. Když v jedné z dalších epizod rozebíráme například pěstounskou péči a její slabá místa, ukazujeme to na konkrétním příběhu dívky, která zažaluje své pěstouny. Předpokládám, že zrovna zde se liberálně-konzervativní spektrum shodne, že jsme bídáci, protože přece každý pěstoun je velký hrdina. Což asi ano, ale to ještě neznamená, že musíme dětem, které v takovém prostředí dospívají, upřít nárok na nějaký hlas a názor. A to se reálně děje. Přijít s tím, že moje pěstounská rodina kromě jiného, že mi pomohla, mě také dost zranila – to není úplně něco, co by veřejnost přijímala bez emocí.

 

Na Ratolesti naváže i speciální projekt vzdělávací platformy ČT edu – tzv. Stránka pomoci, která nabídne důvěryhodné informace, kontakty a doporučení pro rodiče, pedagogy i dospívající v těžkých životních situacích.

O čem budou Ratolesti (přehled jednotlivých dílů) 

1. díl – Mravenci

 

Pod hradbami najdou tělo studenta gymnázia, policisté za tím vidí drogové pozadí. Kdo drogy vyrábí a jakými cestami se do města dostávají?

2. díl – Brácha

 

Jak mají rodiče přijmout skutečnou příčinu psychických potíží své dcery a jak nepodlehnout manipulaci vedení školy a pedagogické poradny?

3. díl – Půl pravdy

Kde končí akademická svoboda a začíná ideologie? Jak se zachová ředitel školy, má-li ctít svobodu slova?

4. díl – Ode dna

Kdo založil oheň v zanedbaném domě na okraji města, aby postrčil jeho vedení k řešení zoufalé situace obyvatel domu?

5. díl – Moje dítě, můj hrad

Nakolik má mít společnost nárok mluvit rodičům do toho, co říkají svým dětem?

6. díl – Slepejš

 

Mají děti právo vybrat si vlastní cestu životem navzdory představám rodičů?

7. díl – Rodina

 

Jak složité může být náhradní rodičovství?

8. díl – Volný pád

Je vhodné, aby někdo s odlišnou sexuální orientací učil na základní škole?

9. díl – Ranařka

Jaká je hranice mezi tím, co se opravdu stalo a co je vymyšlené?

10. díl – Ratolesti

 

Poslali byste své dítě do vězení, když víte, že kašle na zákony?