Markéta Hronová: Tvrdá výchova a důraz na výkon, nebo raději ochrana a láska? Jak pomoci dětem k úspěchu a proč extrémy škodí

Způsobů, jak přistupovat k výchově dětí, je spousta. Základní psychologické dělení přichází se třemi hlavními směry a pro lepší přehlednost je přirovnává k výchově některých zvířat. Například medúzoví rodiče nechávají své potomky „jen tak“ plout v moři a nedávají jim žádné hranice. Tygří rodiče jsou naopak přísní a kladou na své děti vysoké nároky. Rodiče inspirovaní výchovou delfínů se snaží vycházet z přirozené autority a jít sami příkladem. V poslední době se často objevují i takzvaní sloní rodiče. Ti nešetří s projevy lásky, jsou empatičtí a ochranitelští. Každý z těchto přístupů ale může dětem i ublížit. Jak se tomuto nebezpečí vyhnout?

 

Zdroj: Hospodářské noviny 7. 11. 2025

 

Přísnost a disciplína – přístup k dětem typický pro asijské země se někdy nazývá také tygří rodičovství. Je založené na neustálém tlaku na výkon a dokonalost. Rodiče se tím snaží v dětech vybudovat odolnost a vnímají ji jako strategii k přežití. Chtějí, aby se jejich děti měly dobře, a věří, že uspět mohou jen ti nejlepší. Tygří rodičovství je systém s jasnou strukturou a nabízí jistotu ve světě, který je do značné míry nepředvídatelný.

 

Tygří rodiče vyžadují, aby jejich děti měly dobré známky, dostaly se na výběrovou střední školu a pak na vysokou, aby mohly získat dobře ohodnocené a naplňující zaměstnání. Mají pocit, že když na své děti kladou vysoké nároky, ochrání je tak před selháním. Jenže když to přehánějí, paradoxně dělají pravý opak. Jejich přístup brání dítěti rozvinout právě ty schopnosti, které mu v životě umožní obstát – sebejistotu, empatii a odolnost vůči neúspěchu. 

 

Výzkum z roku 2013 ukázal, že u čínsko-amerických rodin byl styl tygřího rodičovství spojen s nižším prospěchem, větší depresivitou a pocitem odcizení. Vede ke strachu z chyb a upozaďování emocí. Dítě se učí žít podle očekávání svých rodičů, nikoli podle toho, co samo cítí a chce.

 

Tygří rodičovství zpropagovala Američanka čínského původu Amy Chuová, která napsala knihu Bojová píseň tygří matky aneb Jak jsem své děti učila vítězit (a sama při tom byla poražena). Popisuje, jak svou dceru dostala díky tvrdému tréninku ve 14 letech jako pianistku do Carnegie Hall. Vypráví, jak toho dosáhla, co všechno její dcery nesměly a co naopak musely. Nebojí se na svůj příběh dívat s nadhledem, přiznává chyby a také to, že její přístup vztah s dcerami poznamenal. 

 

Tento přístup k výchově je typický pro rodiče, kteří pocházejí z drsného prostředí, sami byli vychováváni tak, že jen usilovnou prací lze dosáhnout úspěchu. Buď se to podařilo a oni se považují za důkaz, že to je správný směr, nebo naopak mají pocit, že jejich děti se musí mít lépe a dokázat více než oni sami, a svým tvrdým přístupem jim k tomu pomáhají.

 

Není špatně děti někam směrovat, ale nároky nesmí být přehnané. Je důležité být vřelý – dítě  musí vědět, že ho rodiče milují, i když se mu nedaří ve sportu nebo ve škole.

 

 

Inspirace v moři

 

Naprostým opakem tygrů jsou medúzoví rodiče, kteří praktikují velmi volnou výchovu. Dětem neustále ustupují, aby se vyhnuli konfliktu. Tím ale škodí sami sobě – hrozí, že se ve snaze dětem ve všem vyhovět uštvou. Jejich potomci neznají hranice, rodiče se často mylně domnívají, že praktikují takzvaný gentle parenting, jemné rodičovství. Ale to hranice dává. Někdy jde o způsob, jak si výchovu co nejvíce zjednodušit, nechat děti jíst, co chtějí, nebo dělat, co chtějí, může být pohodlné. V některých případech tak jednají lidé v reakci na vlastní dětství, které prožili s autoritářskými rodiči.

 

Za vyvážený výchovný styl považují psychologové delfíní rodičovství, které pracuje s přirozenou autoritou rodiče. Stejně jako tělo delfína jsou tito rodiče pevní, ale zároveň pružní. Mají jasně stanovená pravidla a očekávání, ale zároveň podporují kreativitu, samostatnost a vlastní iniciativu svých dětí. Delfíní rodiče přistupují k výchově spolupracujícím způsobem – místo přísného řízení nebo úplné volnosti volí vedení, povzbuzení a jako hlavní výchovný nástroj používají sami sebe – jdou příkladem. O delfíním způsobu výchovy se někdy mluví také jako o demokratickém stylu a například Americká pediatrická společnost ho považuje za nejvhodnější.  

 

Děti se v něm podílejí na chodu domácnosti, ale také mají rozhodovací právo. Delfíní rodičovství hodně staví na komunikaci, na druhou stranu vyžaduje i velké zapojení rodičů.

 

V dnešní době se hodně mluví také o takzvaném sloním rodičovství. Sloni jsou sociální a citliví tvorové a stejně tak sloní rodiče kladou důraz na vřelost, blízkost a porozumění. Štěstí a emocionální bezpečí dítěte je pro ně důležitější než akademické či sportovní úspěchy. Reagují na dětské potřeby s pochopením, nebojí se projevit náklonnost a nechávají děti, aby se vyvíjely vlastním tempem. Učí je pojmenovávat svoje emoce a místo hrozby trestem se snaží společně hledat řešení. Jejich přístup k dětem podporuje rozvoj emoční inteligence. Věří, že ta může o úspěchu často rozhodovat stejnou měrou jako samotný intelekt. To se ostatně shoduje i s nejnovějšími požadavky náborářů ve firmách. Na duševní rovnováhu a zvládání vlastních emocí se klade čím dál větší důraz i při vzdělávání ve škole.

 

 

Nechte děti riskovat a nabít si

 

Sloní rodičovství ale může sklouznout k přehnané ochraně nebo shovívavosti, která brání samostatnosti dítěte. Psycholožka Anjali Fergusonová upozorňuje, že klíčem je péči vyvážit. Přehnaná úzkost rodičů může vést k nadměrné kontrole, neumožní dětem dostat se do situace, kde čelí přiměřeným rizikům. 

 

Ta je naopak dobré podporovat – například při hře. Psycholožka Helen Doddová během pandemie v roce 2020 zjistila, že děti, které trávily více času dobrodružným hraním, vykazovaly méně příznaků úzkosti a deprese než ty, které se takových her účastnily méně. Děti s více příležitostmi k riskování ve hře se zdály šťastnější. 

 

Rozvoj samostatnosti je proto nezbytný. Dítě by mělo dostat příležitost řešit malé problémy a naučit se zvládat frustraci, aby bylo odolné. Místo toho, že rodiče ihned přispěchají na pomoc, když mu třeba nejde zapnout bunda, nechat ho se snažit a i několik minut se potýkat s neúspěchem. Tím se s ním naučí vyrovnat a taky zvládat emoce. 

 

Už v 50. letech minulého století psycholog Jean Piaget zdůrazňoval, jak podstatný je význam zkoumání a experimentování v kognitivním vývoji. Když dětem omezujeme svobodu zkoumat a riskovat přiměřeně jejich věku, tak je připravujeme o příležitosti k intelektuální zvídavosti a inovaci.

 

Vybrat si ten správný přístup k výchově je těžké, protože co pár let se společenská představa a odborná shoda na tom nejsprávnějším přístupu mění. Obecně lze ale říci, že jakýkoli extrém škodí. Rodiče by měli dát na to, co jim osobnostně nejvíce sedí. „Jakékoli návody a výchovné směry by rodiče měli brát pouze jako inspiraci, kterou nemusí do puntíku dodržet,“ upozorňuje psycholog Petr Sakař.