Chybějící miliardy v rozpočtu, reforma financování bez předchozí evaluace, nejistota kvůli hrozícímu rozpočtovému provizoriu. A hlavně: absence jasné vize, jak měřit a zlepšovat kvalitu vzdělávání. Experti u Kulatého stolu SKAV a EDUinu diskutovali nejen o tom, kolik peněz české školství potřebuje, ale především, jak je využít pro prosperitu každého žáka.
Zdroj: EDUin
29. 10. 2025
Český
vzdělávací systém čelí paradoxní situaci. Na jedné straně politici napříč
spektrem deklarují, že vzdělávání je prioritou. Na straně druhé se školy
potýkají s chronickou nejistotou financování, absencí vyhodnocování
reforem a nejasností ohledně toho, co vlastně znamená kvalitní vzdělávání.
Co je třeba změnit, abychom dokázali zaplatit vzdělávací reformy? Jak by měl
být vzdělávací systém financován v horizontu 10–20 let, aby byl dlouhodobě
udržitelný? Jaká jsou rizika, pokud se nám to nepodaří? V dlouhodobé
perspektivě totiž před českým školstvím stojí několik zásadních výzev, které
vyžadují nejen peníze, ale především systémové změny.
Chybějící
miliardy a nejistota škol
Navržený
rozpočet pro kapitolu školství na rok 2026 počítá s 281,7 miliardami
korun. Přes dvě desítky vzdělávacích organizací včetně
EDUinu však upozorňují, že pro naplnění všech státních závazků by bylo
potřeba minimálně 288,9 miliardy. Tyto prostředky se týkají nejen platů
učitelů, ale také školních psychologů, speciálních pedagogů, asistentů
v prvních třídách nebo podpory škol se znevýhodněnými žáky. Jde
o intervence, které mají podle strategických dokumentů pomoci naplnit
potenciál každého žáka. „Nejde jen o objem peněz. Jde o obrovskou
míru nejistoty – vedení škol neví do poslední chvíle, jestli na jednotlivé
úvazky budou vůbec peníze. Dokonce to nyní vypadá, že to školy nebudou vědět
jistě ani v příštím roce,“ upozorňuje ekonom Daniel Münich z IDEA při
CERGE-EI.
Velmi
pravděpodobné rozpočtové provizorium může podle expertů situaci
ještě zkomplikovat. Mohlo by totiž znamenat, že školy dostanou každý měsíc
jednu dvanáctinu loňského rozpočtu, bez ohledu na nové závazky státu. „Bude to
chaos,“ varuje analytik Václav Korbel z PAQ Research. Problém tkví
v tom, že rozpočtové provizorium pracuje s loňskými pravidly, zatímco
realita se mezitím změnila. Školy sice budou možná dostávat peníze na pedagogy
podle nového systému, současně ale nebudou mít prostředky na školní psychology
a speciální pedagogy. Končí totiž projekt Podpora rovných příležitostí (PROP) z evropských
fondů, z něhož tyto pozice dosud mnoho škol financovalo.
Klíčové
bude, jak se k problému postaví nová vláda. Bude ochotna rychle schválit
rozpočet, nebo se provizorium protáhne až do jara? A bude v tomto
rozpočtu dost prostoru pro školství, nebo se priority přesunou jinam? Starosta
města Svitavy, senátor a krajský zastupitel pro Pardubický kraj David
Šimek vidí praktický dopad: „Pro školy by bylo vhodné, aby provizorium skončilo
nejpozději na konci března. Většinou ve čtvrtletích dochází k nějakým
větším úpravám, případně i třeba v řešení odměn. Je dobré, aby byly
nějaké finanční prostředky už vyčleněny, než jenom na základní platy.“
Vyšší
platy nezaručí kvalitu. Profesi opouští až pětina mladých učitelů
Fixace
platů učitelů na 130 procent průměrné mzdy je často prezentována jako klíč
k vyššímu zájmu o učitelskou profesi. „Jenže je to záležitost
dlouhodobé kvality,“ upozorňuje Münich. „Nikdo nemůže čekat, že když se podaří
zvýšit platy na 130 procent, zázračně se zvýší kvalita výuky. Jde o to,
kdo do profese chce jít a kdo v ní zůstane.“
Atraktivita
učitelství je přitom čím dál větší problém. Podle Národní
zprávy šetření TALIS 2024 bylo první volbou pro méně než polovinu
současných začínajících učitelů, což představuje pokles od posledního šetření
v roce 2018, a až pětina mladých učitelů do 30 let věku zvažuje úplný
odchod z profese. Pedagogický sbor se zároveň obnovuje přibližně třemi
procenty ročně, přičemž průměrný věk stoupl od roku 2019 na 47,4 roku
a pouze 11 % pedagogů je mladších 30 let. Úplná generační obměna by
tak trvala dekády.
Nesmí
také zůstat opomenuto 70 tisíc ostatních pedagogických pracovníků, jako jsou
vychovatelé, trenéři, asistenti pedagoga a další. Ačkoliv jsou pro
fungování škol neméně důležití, meta 130 procent se na jejich platy nakonec
nevztahuje.
„Zřejmě
se nám ale podaří zastavit několikaletý pokles intenzity financování školství,“
hodnotí situaci Münich. K evropskému průměru se Česko však nadále ani
nepřiblíží. Na regionální školství vynakládáme přibližně 2,2 procenta HDP,
evropský průměr je kolem tří procent. Země jako Dánsko, Švédsko nebo Norsko
investují do základního a středního vzdělávání dokonce přes 3,5 procenta
HDP. Podle návrhu střednědobého výhledu státního rozpočtu má přitom objem
prostředků regionálního školství v letech 2026 a 2027 stagnovat na úrovni letošního roku.
Další
revize nejsou možné bez vyhodnocování dat
Reforma
financování regionálního školství, která přešla od normativů na žáka
k systému takzvaných PHmaxů (maximálního týdenního počtu hodin
financovaných ze státního rozpočtu, pozn. red.), přinesla školám benefity
v podobě větší předvídatelnosti či možnosti tandemové výuky a dělení
tříd. František Dobšík, předseda Českomoravského odborového svazu pracovníků
školství, ale i EDUin upozorňují na absenci
evaluace této reformy, která na druhou stranu znamenala zvýšené nároky
na počet učitelů i na rozpočet škol. Teprve poté by bylo vhodné diskutovat
o zavádění dalších úprav.
Ty
nastiňuje jeden z bodů hospodářské strategie hnutí ANO, který navrhuje přechod
z PHmaxů a systému s výjimkami zpět na jednodušší systém
financování na žáka s korekčními koeficienty pro regiony, větší volností
ředitelů v alokaci rozpočtu a garancí minimálního rozpočtu na tři roky.
„Musíme tyto změny dělat na základě konkrétních informací a analýz,
abychom nezanášeli do systému další obrovskou nejistotu, popřípadě nezjistili,
že jsou nesprávné,“ podotkl Münich.
Vyhodnocování
reforem naráží na zásadní problém, a to, že Česko k tomu nemá
potřebná data. Zatímco například Velká Británie po zavedení GDPR začala
propojovat informace o pracujících, sociálních dávkách i žácích,
u nás takové propojování prozatím nefunguje. Rezort školství ani jiné
úřady tak nemohou efektivně spojovat data napříč systémy, což výrazně omezuje
možnosti analýz.
Zároveň
je nutné evaluovat výsledky žáků – jak se posouvají v matematice
a čtenářské gramotnosti, jaké mají socio-emocionální dovednosti či
wellbeing, jaké je klima ve škole. To proto, aby školy, kterým se nedaří, mohly
dostat cílenou podporu. Od pandemie covidu-19 navíc dramaticky rostou absence i duševní problémy dětí. Je proto třeba čím dál více
investovat do školních psychologů a speciálních pedagogů, ale také do
vzdělávání učitelů, aby uměli pracovat nejen s didaktikou předmětu, ale
i s individuálními potřebami žáků. V tom je klíčový takzvaný
identifikátor žáka – systém, který by ukázal, jak se žákovi, který dostal
určitou podporu, daří dokončit základní školu, jak přechází mezi školami,
pokračuje na střední, případně na vysokou školu. Bez těchto dat není možné
efektivně vyhodnocovat intervence.
Debata
o financování školství se neustále vrací k základní otázce: bereme
vzdělávání jako nutný výdaj, nebo jako investici do budoucna? Experti
u kulatého stolu vidí problém v tom, že shoda politiků na cílech
Strategie 2030+ je pouze deklarativní a alokované finance na investice
tomu neodpovídají. „Pokud skutečně chceme změnu, ať už to je například
konkurenceschopnost, kvalitní ředitelé či digitální a další gramotnosti,
tak tomu strukturu rozpočtu musíme přizpůsobit,“ shrnul Šimek. Především však
školství potřebuje kontinuitu přesahující funkční období vlád
a udržitelnost reforem. Permanentní život mezi jednotlivými programovými
obdobími, kdy si školy navyknou na určitý standard a pak nevědí,
z čeho jej financovat, je pro školství destruktivní.
Diskuze
se zúčastnili:
František
Dobšík / Českomoravský odborový svaz pracovníků školství
Václav
Korbel / PAQ Research
Daniel
Münich / IDEA při CERGE-EI
David
Šimek / starosta města Svitavy, senátor a krajský zastupitel pro
Pardubický kraj
Moderátor: David Klimeš / novinář a ekonomický komentátor
0 komentářů:
Okomentovat