Silvie Pýchová: Vzdělávací politika by se měla řídit veřejným zájmem

Pro osmý rozhovor o vzdělávací politice jsme oslovili doc. RNDr. Janu Strakovou, Ph.D., která pracuje v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Vystudovala fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Měla na starosti koordinaci mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností žáků (TIMSS, PISA) i dospělých (PIAAC) v ČR. Dlouhodobě se věnuje výzkumu nerovností ve vzdělávání. Spolupracuje s řadou nevládních organizací i s institucemi státní správy. Na expertní bázi spolupracuje rovněž s Evropskou komisí a UNESCO. Pravidelně publikuje v českých a zahraničních odborných časopisech. Jana Straková obdržela v roce 2019 Cenu Nadace České spořitelny za dlouhodobé prosazování rovného přístupu ke kvalitnímu veřejnému vzdělávání.

 

Zdroj: Řízení školy 10/2025, 23. 9. 2025

Co si máme představit pod pojmem vzdělávací politika?

Pro mne je to konání směřující k péči o vzdělávací systém a jeho zdokonalování. Vzdělávací politiku provádějí zejména ministerští úředníci, ale realizuje se i na úrovni regionální a lokální. Některé příklady regionální, ale zejména lokální vzdělávací politiky jsou velmi inspirativní.

A podle jakých principů by měla vzdělávací politika fungovat?

Principy spojené se vzdělávací politikou by se měly uplatňovat na dvou úrovních. První úroveň se týká provádění vzdělávací politiky a druhá se týká cílů, obsahu. V případě provádění vzdělávací politiky se mi jako důležité jeví například odbornost, spolupráce, respekt k práci učitelů a důsledné sledování veřejného zájmu. 

Odbornost zmiňuji proto, že mi připadá důležité využít stávajícího poznání, poučit se ze zkušeností a vědomostí jiných a neopakovat stejné chyby. Tvůrci vzdělávacích politik nemusejí a zpravidla ani nemohou všemi potřebnými vědomostmi disponovat sami, ale měli by rozpoznat, kdy odborný vstup potřebují, a měli by být schopni si jej externě zajistit. 

A spolupráci zmiňuji proto, že řadu problémů, se kterými se školství potýká, nemůže vyřešit samo. K tomu, aby se situace zlepšila, je nutná spolupráce s dalšími rezorty. Na regionální a lokální úrovni je pak důležité umět využít všech dostupných kapacit a nasměrovat je ke společnému cíli.

Další princip, který mi připadá důležitý, je respekt k práci učitelů. Věřím, že většina učitelů si opravdu respekt za práci, kterou vykonávají, zaslouží, protože je to práce velmi záslužná a mnohdy poněkud nevděčná. Myslím, že bychom si jí měli více vážit a dávat to také najevo. 

Zároveň tvůrci vzdělávacích politik, chtějí-li v systému provádět nějaké změny, potřebují mít učitele na své straně. Potřebují, aby učitelé rozuměli cílům, ke kterým změny směřují, a aby se s nimi pokud možno ztotožnili, nebo jim aspoň nebránili. A já věřím, že potřebného zapojení učitelů lze docílit pouze respektujícím přístupem, kdy tvůrci vzdělávacích politik věnují velké úsilí a zejména dostatek času tomu, aby své záměry vysvětlili, a zároveň berou vážně zkušenosti učitelů a jejich případné námitky a obtíže. 

Zdá se mi, že zapojit učitele se zatím příliš nedaří, i když se o to tvůrci vzdělávacích politik často snaží a opakovaně přizývají zástupce pedagogů a jejich organizací k jednáním i do rozmanitých pracovních skupin. Při realizaci změn je však stále zřejmé, že ve školách převládá nepochopení a neochota se změnami vážně mentálně zabývat. 

Dalším důležitým principem, kterým by se mělo řídit provádění veřejných politik, je důsledné sledování veřejného zájmu. V některých situacích možná není úplně jednoduché rozhodnout, co veřejný zájem je, ale tvůrci vzdělávacích politik na všech úrovních by si měli tuto otázku důsledně klást a měli by se snažit veřejný zájem systematicky uplatňovat. To se mi opravdu zdá, že se v řadě případů neděje, a to ani v situacích, kde je veřejný zájem zřejmý.

Za nejdůležitější principy, kterými by mělo být vedeno přemýšlení o cílech, tedy o žádoucí podobě vzdělávacího systému, považuji spravedlivost systému a podporu demokratických hodnot.

Spravedlivost znamená, že vzdělávací systém slouží stejně kvalitně všem dětem bez ohledu na jejich rodinné zázemí, místo bydliště a další faktory, které samy nemohou ovlivnit. Dále by měl být vzdělávací systém koncipován tak, aby využíval všechny prostředky k posilování demokratických hodnot, tedy nejen kurikulum, ale i další školní aktivity. Tyto hodnoty by měly být také samozřejmou součástí profesní výbavy pedagogů.

A potom jsou ještě zásady, které by měly být uplatňovány při realizaci opatření vzdělávací politiky. Připadá mi důležité, aby opatření byla navrhována tak, aby podporovala žádoucí chování. Na to se mi zdá, že při návrhu opatření dost nemyslíme. 

Zároveň je důležité velmi explicitně stanovovat cíle těch opatření. To znamená jasně formulovat, co chceme docílit a proč právě toto, a monitorovat, zda se to daří a zda naopak nedochází k nějakým nežádoucím dopadům. To není nic nového, o potřebě stanovování cílů a monitoringu se hovoří už dlouho, ale naplnit toto doporučení se zatím úplně nedaří. 

Cíle reforem jsou různými aktéry interpretovány různě a implementaci opatření neprovází promyšlený monitoring. Možné nežádoucí účinky nejsou předem promýšleny ani systematicky sledovány. Opatření jsou vyhodnocována často zpětně, což naráží na nedostatek relevantních dat.

Ještě bych se chtěla vrátit k některým z těch zmíněných principů, nejdříve k respektu k práci učitelů. Jak dostat učitele na svou stranu? Protože to se evidentně v ČR moc nedaří.

Mně se zdá, že záleží i na způsobu, jakým úředníci k učitelům promlouvají – učitelé rozpoznají, zda je v jejich jednání respekt, či nikoli. Možná to zní trochu idealisticky, ale myslím si, že v tomto ohledu svět funguje poměrně jednoduše. Zároveň je podle mého názoru důležité, aby na reformní kroky bylo dost času. To znamená, aby se učitelé mohli s těmi myšlenkami nějakým způsobem spřátelit a porozumět tomu, proč a jak by měla být reforma realizována a co přesně od ní očekáváme. 

A zároveň se domnívám, že je třeba, aby bylo evidentní, že jsou brány v úvahu i obtíže, kterým učitelé při realizaci těch reformních kroků čelí. V tomto ohledu máme stále ještě velké rezervy také proto, že implementaci ve školách řádně nemonitorujeme. Monitoring nám pomáhá zjišťovat, jak školy postupují, zda naplňují stanovené cíle, na jaké obtíže narážejí. 

A na základě těchto poznatků je třeba reformní kroky modifikovat. V řadě případů je vhodné změny pilotně vyzkoušet v menším rozsahu a na základě zkušeností záměr přizpůsobit tak, aby byla plošná implementace realistická a přijatelná. Ale to neříkám nic nového. Tyto postupy jsou známé a vyzkoušené.

Pojďme se ještě vrátit k tématu veřejného zájmu. Proč nemáme stejné porozumění tomu, co je ve veřejném zájmu?

Myslím, že postrádáme sdílené hodnoty, a tedy sdílenou oporu pro rozhodování. Jednotliví aktéři jednají podle svých vlastních přesvědčení, což často vede k tomu, že veřejný zájem bere za své, i když všichni konají v dobré víře. Typicky úředníci na úrovni regionů i obcí, ale třeba i ředitelé škol vycházejí vstříc požadavkům rozmanitých zájmových skupin, protože věří, že je jejich povinností vyhovět zájmům občanů. Často jim ale uniká, že to je na úkor jiných skupin, které nejsou schopné se o svá práva přihlásit.

Takových situací můžeme vyjmenovat celou řádku. Jeden čas kraje třeba velmi propagovaly učňovské vzdělávání bez ohledu na jeho kvalitu a aktuální užitečnost pro mladé lidi z hlediska jejich uplatnění na moderním trhu práce. Úředníci vycházeli vstříc požadavkům zaměstnavatelů a mnozí z nich jistě věřili, že konají v nejlepším zájmu regionu. Nekladli si však otázku, jak vzdělání připraví mladé lidi na situaci, kdy tito zaměstnavatelé zkrachují, nebo přemístí výrobu jinam, a mladí lidé se tedy budou muset rekvalifikovat na jinou profesi.

Řada obcí podporuje segregované školství, protože chce vyhovět rodičům, kteří nechtějí, aby se jejich děti vzdělávaly ve školách s romskými dětmi. Tato strategie ovšem podporuje reprodukci chudoby v romských komunitách, která představuje velké výdaje a nepříjemnosti pro celou společnost. 

Stejně tak někteří zřizovatelé motivují školy k tomu, aby koncipovaly výběrové třídy, které jsou často placené, pro rodiče, kteří mají zájem na tom, aby jejich děti dostaly nějaké specializované vzdělávání v rámci veřejného systému, a jsou ochotni za to zaplatit. Chtějí kombinovat výhodu veřejného školství s exkluzivitou. 

Zřizovatel může věřit, že podporou této nabídky vychází vstříc svým občanům, ale nezohledňuje skutečnost, že každé takové opatření nějakým způsobem omezuje ty skupiny, které si nemohou dovolit za nadstandardní vzdělávání platit a potom dostávají méně kvalitní vzdělávací službu. Jak jsem už říkala, s podobnými situacemi se setkáváme často.

Když každý koná podle svého přesvědčení nebo podle toho, jak vnímá svou zodpovědnost, může být obtížné se v těchto situacích zorientovat. Domnívám se však, že pokud bychom ctili sdílený princip, že veřejné školství má poskytovat stejně kvalitní vzdělávací službu všem dětem bez ohledu na jejich rodinné zázemí, pokud bychom se jím řídili a všichni ho vnímali jako něco, co je neetické, a hlavně neprofesionální porušovat, bylo by rozhodování daleko jednodušší. Napadá mě ještě jeden příklad, kdy absence principů vede k bezradnosti, a to je spádová turistika.

Je to podvodné jednání, které rodiče, často za pomoci agentur nabízejících za poplatek trvalé bydliště ve spádové oblasti populární školy, využívají k tomu, aby své děti dostaly do žádaných škol. Může způsobit velké komplikace rodinám, které ve spádové oblasti žádaných škol skutečně žijí, a přitom je ve většině případů tolerováno jak úředníky, tak zaměstnanci škol.

Tady jako by proti sobě stály princip svobody a volby rodičů a to, co je ve veřejném zájmu. Jak se s tím vypořádat v rámci vzdělávací politiky?

Ano, s obavou z omezování svobody ve vzdělávání se setkáváme v ČR často, což mi vlastně připadá zajímavé, protože jsem přesvědčena, že český vzdělávací systém nedostatkem svobody rozhodně netrpí. Byla bych moc ráda, kdyby nám stejnou starost, jakou máme o zachování svobody, dělalo dodržování pravidel. Dodržování pravidel mi připadá důležité. 

Zároveň se domnívám, že v řadě případů není třeba svobodu omezovat, ale je možno koncipovat pravidla tak, aby motivovala k žádoucímu chování. Zde můžeme získat užitečnou inspiraci v zahraničí. Například v některých zemích musejí rodiče žádat o možnost umístit dítě do nespádové školy. Žádost je zpravidla schválena, ale představuje určitou překážku a ukazuje, že umisťovat dítě mimo spádovou oblast je cosi nestandardního. Jinde je například zpoplatněn školní autobus, pokud dítě navštěvuje nespádovou školu.

V situaci, kdy se snažíme zajistit všem dětem stejné vzdělávací příležitosti, můžeme také leccos docílit nastavením financování. Například existují systémy, ve kterých soukromé školy dostávají stejné dotace jako školy veřejné, ale nesmějí vybírat školné a musejí mít stejná pravidla pro přijímání žáků jako školy veřejné – to znamená, že si nesmějí vybírat děti. Tím pádem zůstává zachována pedagogická svoboda, ze které mohou těžit rodiče i pedagogové, ale je zachována dostupnost této alternativy pro všechny rodiny bez ohledu na jejich ekonomickou situaci.

Mně se zdá, že způsoby, kterými se v českém vzdělávacím systému snažíme vyjít vstříc některým rodičům s cílem poskytnout jim maximální svobodu a volbu, jsou mnohdy za hranicí zákona nebo minimálně za hranicí nějakého etického chování. Mluvím například o situacích, kdy školy vybírají podvodným způsobem školné za to, aby část žáků měla v nějakých třídách ve veřejných školách specializované služby. Ve výskytu tohoto jevu je Česká republika opravdu výjimečná. Neetická mi připadá i dříve zmiňovaná spádová turistika. To podle mého názoru už s obranou svobody nemá nic společného.

A je ještě nějaký z uvedených principů, který by podle vás bylo dobré takto rozvést?

Myslím si, že jsme ještě nemluvili o odbornosti a spolupráci. Velkou potřebu odbornosti spatřuji například v otázkách hodnocení výsledků vzdělávání. Zdá se mi, že zkoušky, které jsou v českém vzdělávacím systému realizovány, neposkytují ani systému, ani školám dostatečnou zpětnou vazbu. A asi to ani nemůže nastat, pokud nebude v institucích, které používané testy navrhují a realizují, přítomna větší odbornost v oblasti měření výsledků vzdělávání. Úředníci, kteří jsou za tuto oblast zodpovědní, samozřejmě potřebnou expertizu nemohou mít a ani ji nemají mít, ale domnívám se, že by měli potřebu nějakého odborného vhledu rozpoznat a měli by si jej externím způsobem zajistit. To se mi zdá, že neprobíhá.

Co se týče spolupráce, tak se hodně mluví o tom, že třeba problémy sociálně znevýhodněných škol není možné řešit bez spolupráce ministerstva školství s ministerstvem práce a sociálních věcí. Ale nedostatečně se hovoří například o tom, jaká by měla být role dětských lékařů. Ti mají unikátní příležitost nejen identifikovat ohrožené děti, ale třeba i spolupracovat se školami při hlídání docházky. 

V některých lokalitách se už podařilo spolupráci s dětskými lékaři navázat, ale systémově nastavená není, takže to záleží vždy na ochotě jednotlivých lékařů. Připadá mi, že zde je velký potenciál k systémové spolupráci, která by mohla přinést velmi konkrétní a žádoucí výsledky.

Vrátím se k vyhodnocování vzdělávacích výsledků. Vy máte dlouholetou zkušenost s mezinárodními šetřeními. Jakou pozornost jim máme věnovat?

Myslím, že je dobré vědět, jak jsme na tom z hlediska vědomostí a dovedností, které ty mezinárodní výzkumy měří, ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi. Výsledky jednotlivých šetření bychom zároveň neměli přeceňovat, protože jsou zatíženy značnou chybou. Důležitý je dlouhodobější trend.

Ve vztahu k mezinárodním šetřením mi aktuálně připadá nejdůležitější, že se Česká republika po velmi dlouhé době rozhodla, že se zúčastní mezinárodního výzkumu občanské výchovy. Naposledy jsme se účastnili v roce 2009, nyní by sběr dat měl proběhnout v roce 2027. V roce 2009 se ukázalo, že čeští žáci 8. ročníků mají ve srovnání se svými vrstevníky v jiných vyspělých zemích velmi malou ochotu chodit v dospělosti k volbám, vlastně cítili velmi malou zodpovědnost za věci veřejné obecně a také se relativně málo angažovali ve svém školním prostředí. 

Výsledky toho výzkumu byly pro nás do jisté míry varovné nikoli z hlediska znalostí, protože znalosti o tom, jak funguje demokratická společnost, měli čeští žáci solidní, ale z hlediska postojů. Proto se mi zdálo důležité, aby se Česká republika právě do tohoto výzkumu pravidelně zapojovala, což se nedělo, až teď by to konečně mělo nastat. Očekávám, že účast v mezinárodním výzkumu ICCS (International Civic and Citizenship Education Study) přinese nějaké nové zajímavé poznatky o vzdělávacím systému i o české společnosti.

Ze stejného důvodu považuji za důležité, že jsme se zapojili do výzkumů TALIS (Teaching and Learning International Survey), které neměří vědomosti a dovednosti žáků, ale zkoumají podmínky práce učitelů a jejich postoje a přesvědčení. Možnost poučit se o přesvědčeních českých učitelů ve srovnání s postoji jejich zahraničních kolegů mi připadá hodně cenná. Například se ukázalo, že čeští učitelé mají v mezinárodním srovnání nízkou víru v to, že dokážou své žáky motivovat pro školní práci a přesvědčit je o významu vzdělávání. To mi připadá zajímavé, i když víme, že postoje učitelů jsou ovlivněny postoji celé společnosti a je třeba je vždy interpretovat ve společenském kontextu.

Naopak s výzkumy PISA a zejména TIMSS bych byla teď zdrženlivější, protože ohledně matematické, čtenářské a přírodovědné gramotnosti žáků na konci povinného vzdělávání už celkem víme, co potřebujeme. Je jistě třeba sledovat vývoj, ale aktuálně nám, myslím, tyto výzkumy neřeknou nic moc nového. 

Z hlediska fungování našeho vzdělávacího systému je jejich vypovídací hodnota také omezená, protože přece jen se ve škole soustředíme ještě na další vzdělávací cíle, které tyto výzkumy neměří, a ty bychom měli zjišťovat jiným způsobem. Zároveň považuji za důležité, aby jednotlivé školy dostávaly nějakou systematickou zpětnou vazbu, která jim umožní si častěji klást otázku, jak se jim daří rozvíjet důležité vědomosti a dovednosti u dětí, které vzdělávají.

Když už byla řeč o občanském vzdělávání, jak přistupovat k těm zmíněným demokratickým hodnotám ve škole?

Já osobně se domnívám, že škola by měla děti více vychovávat. Myslím, že naše škola se snaží být hodně neutrální, že učitelé mají obavu, aby nebyli obviněni z toho, že zasahují do nějakých oblastí, do kterých jim zasahovat nepřísluší. To se často týká právě občanské angažovanosti a občanských postojů. Američtí studenti, kteří jezdí do českých škol jako asistenti pedagoga pro výuku angličtiny, se pozastavovali nad tím, že čeští učitelé nereagují na rasistické nebo homofobní poznámky žáků. 

Ve výzkumu občanské výchovy v roce 2009 se zase ukázalo, že česká škola žáky velmi málo poučuje o významu voleb. Jeden z důvodů, proč tomu tak je, pravděpodobně spočívá v přesvědčení pedagogů, že není úkolem školy postoje žáků ovlivňovat. Že občanské postoje jsou soukromou záležitostí žáků a jejich rodin. Že vlastně nejsou žádné hodnoty, které by škola měla za úkol prosazovat, nebo dokonce měla právo prosazovat. A to si myslím, že není dobře, úloha školy by měla být v tomto ohledu větší, než aktuálně je. 

Domnívám se, že škola nevyužívá potenciál, který má ke kultivaci společnosti a ke sbližování postojů. Škola je velmi unikátní prostor, protože se v něm v optimálním případě nesegregovaného systému setkávají děti z různých společenských vrstev a s různým kulturním zázemím a je možno v ní nějakým způsobem ty hodnoty vyjednávat. A je důležité, aby učitelé věděli, že to je jeden z důležitých úkolů školy.

Co z toho, o čem jste doteď mluvila, už dneska v Česku podle vás funguje a můžeme na tom stavět?

Rozhodně spolupráce mezi jednotlivými rezorty, třeba typicky mezi ministerstvem školství a ministerstvem práce a sociálních věcí. Ta se podle mého názoru zlepšila a je na dobré cestě v řadě agend. K výborné spolupráci dochází i v řadě území díky Místním akčním plánům, to mi připadá také hodně důležité. V oblasti spolupráce tedy podle mého názoru dochází k pozitivnímu vývoji. 

O spravedlivosti ve vzdělávání se v poslední době často mluví a věnují jí pozornost všechny strategické dokumenty, což hodnotím velmi pozitivně. Na druhé straně mě hodně zaskočilo, když sněmovna odsouhlasila přednostní přijímání českých žáků do škol v neprospěch žáků ukrajinských. Ve světle proklamované péče o spravedlivý vzdělávací systém se mi toto rozhodnutí jevilo opravdu skandální a stále nerozumím tomu, jak je možné, že na jedné straně činíme kroky k desegregaci škol navštěvovaných romskými dětmi a na druhé straně přijímáme rozhodnutí, které povede k segregaci dětí ukrajinských. 

Toto rozhodnutí velmi zpochybnilo mou důvěru v to, že politici problematice nerovností ve vzdělávání rozumějí a že jsou jejich proklamace míněny vážně. Takže nějaké pozitivní věci se dějí, ale rozhodně se nedějí takovým tempem a v takové míře, jak bych si přála.

A v čem ještě selháváme a brání nám to v tom, abychom mohli vzdělávací politiku dělat dobře?

Už jsem mluvila o významu jasného stanovování cílů. Napadá mě ještě jeden příklad, který ilustruje, že v tomto ohledu stále existují značné rezervy – opět souvisí se spravedlností. Omlouvám se, že se k ní stále vracím, ale tím, že se hodně zabývám výzkumem vzdělanostních nerovností a jejich příčin, vidím nedostatky v této oblasti zřetelněji.

Když sleduji revizi rámcových vzdělávacích programů, zdá se mi, že je situace ohledně vymezení cílů hodně podobná jako v reformách předcházejících. Tedy že ani zde nebyly cíle explicitně stanoveny a že si je každý může pro sebe definovat různě. Já jsem si z toho, co se o revizi RVP na začátku říkalo, vybrala, že má směřovat k vymezení vzdělávacího standardu, tedy k vymezení vědomostí a dovedností, které má získat každé dítě v každé škole. S tím souvisela na jedné straně redukce šíře poznatků a na druhé straně jejich prohloubení tak, aby ten vzdělávací základ byl pro většinu dětí zvládnutelný a uchopitelný. 

Když jsem potom poslouchala, jak jsou výsledky revize představovány veřejnosti, byla jsem překvapena, že se aspekt standardizace úplně vytratil a mluvilo se o především o tom, jak školy budou mít možnost kurikulum co nejvíce přizpůsobovat potřebám svých žáků. 

Pro sebe jsem si to uzavřela tak, že jsme se od důrazu na standard a spravedlivé vzdělávání pro všechny, tedy od prosazování veřejného zájmu, opět posunuli k důrazu na to, aby bylo možno vyjít vstříc požadavkům různých zájmových skupin. Je možné, že jsem cíl revize RVP špatně pochopila a modifikovala jej v souladu se svými představami a přesvědčeními. Je možné, že cíl byl od začátku úplně jiný. Ale ten cíl by měl být v každém případě jasný a konzistentně komunikovaný, aby k podobným nedorozuměním nedocházelo. 

Jasné stanovení cíle a vysvětlení jeho významu je základní podmínkou pro to, aby učitelé revizi přijali a aktivně ji pomáhali implementovat, i pro to, aby bylo možno vyhodnocovat, jak se implementace podařila a zda vedla k očekávaným výsledkům.

Rozhovor vedla Mgr. Silvie Pýchová, Ph. D., ředitelka Partnerství pro vzdělávání 2030+.

______________________

Ze seriálu rozhovorů s odborníky a odbornicemi v oblas­ti vzdělávací politiky jsme doposud publikovali rozho­vor s prof. PaedDr. Ivou Stuchlíkovou, CSc. (Řízení školy 10/24), rozhovor s prof. PhDr. Stanislavem Štechem, CSc. (Řízení školy 11/24), rozhovor s doc. Mgr. Janou Kratochvílovou, Ph.D. (Řízení školy 1/25), rozhovor s prof. Mgr. Klárou Šeďovou, Ph.D. (Řízení školy 2/25), rozhovor s prof. PhDr. Vladimírou Spilkovou, CSc. (Řízení školy 3/25), rozhovor s doc. Ing. Danielem Münichem, Ph.D. (Řízení školy 5/25) a rozhovor s prof. PhDr. Arnoštem Veselým, Ph.D. (Řízení školy 9/25).

Všechny texty najdete na www.rizeniskoly.cz/casopisy. Přístup k online textům publikovaným v časopise a možnost stáhnout si jednotlivá vydání časopisu v PDF je součástí vašeho předplatného.