Anežka Hesová: Učit se spolu má svá úskalí, ale také jednoznačné přínosy

Deset let po novele školského zákona, která v Česku zavedla inkluzivní vzdělávání, sílí hlasy volající po její revizi. Ideál společného vzdělávání v praxi naráží na nedostatek speciálních pedagogů, poraden a asistentů, ale také na přetrvávající mýty a protiinkluzivní nálady ve společnosti.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 29. 1. 2026

 

Den začíná snídaní. Když to v některých rodinách není samozřejmostí a děti chodí do školy hladové, pozdě nebo vůbec, může se zdravým startem každého dne pomoci škola. Nabídkou společné snídaně motivuje děti přijít do školy včas, najíst se před vyučováním a také potkat se neformálně se svými spolužáky a pedagogy. Snaží se o to například základní škola Bílina v Ústeckém kraji, kde už čtvrtým rokem probíhají každodenní snídaňové kluby. Děti díky nim přicházejí do školy už po sedmé hodině a ve snídaňovém bufetu si vybírají z nabídky pečiva, pomazánek, ovoce a zeleniny, cereálií a dezertů. Každý den je pro ně připraveno i teplé jídlo, například vajíčka, palačinky, párky nebo krupicová kaše.

 

Pro školu, kde víc než tři čtvrtiny žáků tvoří děti se sociálním znevýhodněním, je taková iniciativa velmi důležitá. Pro mnohé děti je prvním krokem k samostatnosti, protože nemají vybudované dobré návyky, v domácnosti, jsou třeba jediní, kdo ráno vstává a projevuje aktivitu. „Zajištění snídaně přispělo ke snížení záškoláctví a v několika případech i kázeňských přestupků, což potvrzuje, že uspokojení základních potřeb má přímý vliv na školní úspěšnost a chování,“ hodnotí projekt ředitelka školy Barbora Schneiderová.

 

Nejde ale zdaleka jen o jídlo. V klubu se žáci potkávají se svými spolužáky a také se sociálním pedagogem, adaptačním koordinátorem nebo asistenty pedagoga, kteří usilují o snižování nerovností mezi dětmi ze znevýhodněného prostředí a těmi, kteří mají ke vzdělávání lepší podmínky a motivace. „Snídaňové kluby výrazně ovlivnily klima ve škole. Ranní setkání probíhají v klidnější a pozitivnější atmosféře,“ dodává ředitelka. Aktivita byla do konce minulého roku financována z prostředků Next Generation EU v rámci projektu Podpora rovných příležitostí, který zaštiťuje Národní pedagogický institut. Škola se ale za podpory kraje rozhodla v pravidelných snídaních pokračovat i po skončení projektu, protože v tom vidí velký přínos pro fungování kolektivu.

 

 

Inkluzi nezrušíme, ale přehodnotíme

 

Česko se už několik desetiletí snaží o to, aby se děti v běžných školách učily co nejvíce společně s těmi, které mají speciální vzdělávací potřeby – ať už kvůli sociálnímu znevýhodnění, jazykovým bariérám, zdravotnímu omezení nebo mimořádnému nadání. Počítá s tím už školský zákon z roku 2005 podpořený deset let starou novelou z roku 2016, která tomuto cíli přizpůsobila financování škol a nároky na podpůrná opatření, například v podobě asistentů pedagoga. Od ledna letošního roku navíc platí systém indexového financování škol, ve kterém mají zatíženější školy nárok na víc finančních prostředků ke snížení nerovností. Cílem není jen pomoc znevýhodněným dětem, ale zlepšení vzdělávacího systému a prosperity celé společnosti, jak dokládají výsledky zemí, které do inkluze investují systematicky a dlouhodobě.

 

Idea společného vzdělávání přesto čelí různorodé kritice, v loňské předvolební debatě se dokonce ozývalo volání po úplném zrušení inkluze a vycouvání z některých podpůrných opatření. Ministr školství Robert Plaga tak radikální není, mluví ale o parametrizaci asistentů pedagoga, tedy vyhodnocení a případné omezení jejich počtu na školách. Kromě toho chce podpořit rozšiřování kapacit speciálních škol nebo speciálních tříd v běžných školách. To ovšem podle jeho slov nemá za cíl přesouvat děti s podpůrnými opatřeními do speciálních škol, spíše je to reakce na nedostatek speciálních škol v některých lokalitách.

 

Aktuálně tvoří speciální školy asi 14 procent všech základních škol v Česku. Podle dat organizace PAQ research se podíl žáků základních škol ve speciálním školství za posledních dvacet let snížil o 1,8 procentního bodu. I tak má ale Česko ve speciálních školách o něco více dětí, než je evropský průměr. Problém je spíše lokální, speciální školy chybí především v Praze a ve středních Čechách, kde jejich rozšiřování v minulosti neodpovídalo tempu demografických změn.

 

Podle Tomáše Machalíka, který v Národním pedagogickém institutu řídí odbor zaměřený na podporu žáků, poradenství a společné vzdělávání, nečeká v nadcházejícím období inkluzivní vzdělávání v Česku žádné velké zemětřesení, spíš další vlna úprav. „Z mého pohledu ten systém prochází změnami kontinuálně. Není to tak, že jsme ho tady před deseti lety zavedli a od té doby se nemění,“ upozorňuje Machalík. Kritika stávající praxe je podle něj pochopitelná, netýká se však inkluze jako takové, spíše problematického provedení některých konkrétních opatření. „Je jasné, že jiné problémy řeší Praha, kde chybí speciální školy, a jiné problémy Ústecký kraj, kde je víc sociálně znevýhodněných dětí,“ připomíná.

 

Jedním z rozšířených mýtů je podle něj obava, že začlenění žáků se speciálními vzdělávacími potřebami brzdí ostatní děti ve třídě. „Společnost Kalibro nedávno zveřejnila výsledky studie, která ukázala, že integrace těchto žáků nemá významný negativní vliv na výsledky jejich spolužáků,“ upozorňuje Machalík. Zároveň ale dodává, že k detailnímu vyhodnocení dopadů inkluzivních opatření chybí v Česku podrobná data.

 

 

Na co sociálního pedagoga?

 

O tom, že podpůrná opatření inkluzivního vzdělávání v Česku postupně zapouštějí kořeny, svědčí například vývoj pozice sociálního pedagoga. To je odborník, který se zaměřuje na spolupráci školy a rodiny, prevenci, intervence a propojování školních a komunitních služeb. Na některých školách se sociální pedagogy podařilo zavést díky zmíněnému projektu Podpora rovných příležitostí.

 

„Na začátku kolem toho byla velká diskuse. Objevoval se názor, že škola má zajišťovat jen vyučování a pedagog, který neučí, tam nemá co dělat. Po třech letech praxe se ale ukázalo, že jeho práce je v daných školách nenahraditelná a školy teď řeší, jak tuto pozici po skončení projektu zachovat, protože ji velmi potřebují,“ dodává Machalík. Některým z nich v tom pomůže legislativní změna, která od letošního ledna umožňuje financovat sociálního pedagoga ze státního rozpočtu v režimu PHmax, stejně jako další podpůrné pozice, jako je školní psycholog nebo speciální pedagog.

 

Tyto profese mají mimo jiné napomáhat tomu, aby ruku v ruce s inkluzí pronikal do škol individualizovaný přístup ke každému dítěti. „To je jedna z věcí, které se nám už podařilo prosadit. Většinou už chápeme, že vzdělávací potřeby jedinců v hetorogenním kolektivu jsou odlišné a třída složená z chlapců i dívek, cizinců, zdravotně nebo sociálně znevýhodněných i mimořádně nadaných žáků nejlépe kopíruje běžný svět,“ zdůrazňuje Machalík. Metodou, která to pomůže zvládnout v praxi, je vícerychlostní třída, kde výsledky vzdělávání nejsou paušalizované, ale zohledňují předpoklady, úsilí a výzvy, které má před sebou každé dítě jednotlivě, aniž by přitom bylo odtržené od spolupracujícího kolektivu.