Markéta Hronová: Mnoho dospělých si myslí, že dětem naslouchají, ale ve skutečnosti to tak není. Mezinárodní expertka radí, jak to dělat správně

Laura Lundyová je autorka jedné z nejznámějších studií v oblasti práv dětí. Její článek „Voice is Not Enough“ zachytil důležitý problém – mnoho dospělých si myslí, že dětem naslouchají, ale ve skutečnosti to tak není. „Pokud chcete, aby zapojení dětí bylo opravdu smysluplné, potřebují víc než jen hlas. Musíte jim vytvořit prostor a podmínky, ve kterých s vámi děti budou mluvit. Musí mít možnost svobodně se vyjadřovat způsoby, které si samy zvolí. A taky aby se jejich názory braly vážně a dostaly se k těm správným lidem,“ říká v rozhovoru s HN.

 

Zdroj: Hospodářské noviny 6. 2. 2026

 

Lundyová nyní v rámci probíhajícího Týdne pro wellbeing přijela do Česka a proškolí vládní úředníky, jak děti více zapojit. Výborným vzorem může podle ní být třeba Island, kde se pravidelně koná národní summit v Reykjavíku. „Na něj pozvou děti, které vyberou náhodným losováním, přijedou tam všichni ministři a s dětmi diskutují o tom, jak se cítí, co je trápí, jak se dívají na různé záležitosti,“ popisuje v rozhovoru s HN Lundyová. 

Jak těžké bylo prosadit vaše zásady v mezinárodních organizacích? 

Nebylo to tak těžké, jak by se mohlo zdát. Velmi tomu pomohla irská vláda. OSN ji kritizovala za to, že neposlouchá své děti, a ona to vzala vážně. Ptali se mě, zda mohou použít mnou definované čtyři klíčové body, které jsou k vyslyšení mladých potřeba – prostor, hlas, publikum a vliv – nazvali je modelem Lundyové. Jakmile to udělali a prosadili používání tohoto modelu v celém Irsku, začalo se o tento model zajímat mnoho dalších zemí. A pak ho chtěly i mezinárodní organizace.

 

Jaké země mají už zapojení mladých dobře zvládnuté?

 

Je jich několik. Irsko má velmi sofistikovanou strukturu mládežnických a místních parlamentů, národní parlament a mládežnické shromáždění. Na Islandu se pravidelně koná národní summit v Reykjavíku. Na něj zvou děti, které vyberou náhodným losováním, přijedou tam všichni ministři a diskutují s nimi. Malta má svou platformu pro posílení postavení dětí. Je to speciální aplikace, kam děti mohou poslat vzkaz, ale také nahrát obrázek nebo video. Mohou přinášet nápady nebo klást jakémukoli vládnímu úřadu otázky. A mají zaručenou odpověď. Lucembursko je zase výjimečné v tom, že poskytuje opravdu dobré informace o právech dětí obecně. 

 

Jak vlastně dát mladým ve vzdělávání hlas? Existují školní parlamenty, ale stačí to? 

 

Školní parlamenty mohou být skvělé. Jen bych všem doporučila, aby přemýšleli o čtyřech bodech modelu Lundyové a zvážili, zda nemohou svůj školní parlament ještě vylepšit. Například zapojit mnohem více dětí nebo zajistit, aby se věci skutečně děly, a pokud ne, aby děti chápaly proč. Mít školní parlament je fajn, ale je to jen část úspěchu, protože tak mohu oslovit jen určitý počet dětí. Je ale spousta dalších možností, třeba v rámci jedné třídy nebo školy. Jedna ředitelka v Irsku sezvala celou školu do tělocvičny, rozdala žákům post-it papírky a vyzvala je, aby napsali jednu věc, kterou mají na škole rádi a nechtějí ji měnit, a pak na druhý papírek věc, kterou by naopak změnit chtěli bez ohledu na to, jestli si myslí, že je to možné. A pak si je všechny přečetla. Tedy je třeba mít víc prostředků k tomu, abychom hlas dětí skutečně vyslyšeli. 

 

Co když studenti požadují něco, co jim nechci dovolit? 

 

Dát dětem hlas znamená, že byste měli vzít v úvahu jejich pohledy, vyslechnout je. Neznamená to, že mají právo dostat vše, co chtějí. Jsou situace, kdy to nejde. Nemusí to na ně mít dobrý vliv, může to pro ně být nebezpečné nebo je to zkrátka něco, na co nemám dost peněz. V konečném důsledku jsou vždy zodpovědní dospělí. Pokud ale nemůžete udělat něco, co děti chtějí, je důležité jim vysvětlit proč. 

 

Po našem rozhovoru vás čeká seminář pro úředníky české vlády. O čem s nimi budete mluvit?

 

Budu se jim snažit vysvětlit, proč by měli děti do tvorby veřejných politik zapojit. A pak jim ukážu příklady z celého světa. Vysvětlím jim, jak toho dosáhli a co je k tomu potřeba. Není tajemstvím, že úředníci jsou zaneprázdnění a změny probíhají velmi pomalu. V České republice to bude stejné jako kdekoli jinde. Je to ale velké téma – třeba v Austrálii zakázali přístup na sociální sítě bez jakékoli konzultace s dětmi. Poslouchala jsem, jak to australská vláda obhajuje, protože děti mají právo na přístup k informacím, včetně sociálních médií. Jenže děti si najdou cesty, jak se na sítě dostat, a možná skončí na místech, která jsou ještě méně regulovaná a ještě nebezpečnější. Takový zákaz je spíš symbolický než reálný.

 

Jak byste tenhle problém řešila vy?

 

Nemyslím si, že by měl být úplný zákaz. Společnosti provozující sociální sítě by měly obsah lépe regulovat – to v současnosti nedělají a zákaz jim vlastně umožňuje vyhnout se odpovědnosti. Myslím, že děti chápou, proč nesmějí používat telefon ve třídě, s tím studenti obvykle souhlasí. Pak je to o tom nastavit jasná pravidla, kdy je tedy smíme používat? O přestávkách? Během oběda? Neexistuje jedna správná odpověď, ale mělo by se to vyřešit společně s dětmi. 

 

Jak můžeme zabránit situaci, kdy jsou mladí lidé vyzýváni, aby sdíleli své názory, ale politici si nakonec stejně udělají, co chtějí?

 

Je třeba přesvědčit vládu, že to má smysl. Musí vědět, že je důležité znát pohled mladších lidí. Myslím, že v Česku není nikdo, kdo by nechtěl bezpečnou, zdravou a prosperující republiku, a tu lze vytvořit pouze s pomocí – ano, příští generace.

Vyplatí se zapojování mladých i z ekonomického hlediska?

 

Kéž bych mohla říct: ano, ušetříte na každém dítěti sto českých korun, ale ta data nemáme, nevíme to. Podařilo se mi odpozorovat, že děti mají dobrý cit na odhalování míst, kde se plýtvá, takže pokud je zapojíme, můžeme ušetřit. Jedna z nejlepších studií, kterou jsem viděla, je z Norska – na velkém vzorku dlouhodobě sledovala, jak děti zasahovaly do rozvodů nebo rozchodů svých rodičů. Vyplynulo z ní, že děti, které byly do rozhodování zapojené, jsou na tom psychicky mnohem lépe a také mají lepší vztahy s oběma rodiči. Někdy mám chuť říct: vždyť je to základní lidské právo, proč byste měli odmítat zacházet s dětmi s důstojností a respektem? České děti chodí nejvíc nerady do školy, dává přece smysl se jich zeptat, proč a jak to můžeme změnit.

 

Od jakého věku je možné děti zapojovat?

 

My můžeme zapojit už miminka. Jasně, nebudeme se jich na nic ptát, ale můžeme je pozorovat a z toho načerpat, co asi chtějí. Třeba Skotsko má orgán, který se nazývá Charta duševního zdraví kojenců, protože mnoho problémů s duševním zdravím začíná v kojeneckém věku a raném dětství. 

 

Jak můžeme zajistit, aby byly slyšet hlasy všech, včetně dětí znevýhodněných, se zdravotním postižením nebo těch, které jsou přirozeně plaché?

 

Jsou různé způsoby, aby se nevyjadřovali jen ti aktivní. Například losovat zástupce do parlamentu, kdo je vylosován, samozřejmě může odmítnout, ale má příležitost se zapojit. 

 

Když v České republice mluvíme o wellbeingu (tedy určité pohodě) žáků nebo participaci, učitelé často říkají: „To je fajn, ale kdy se mají děti vlastně učit?“ Jak reagovat na takové poznámky?

 

Myslím, že je to špatný způsob, jak nad vzděláváním přemýšlet. Určitě bychom to neměli vnímat jako: buď wellbeing, nebo výsledky. Nemůžete mít wellbeing, aniž byste se zabývali vlastními pohledy dětí na to, co jim dělá dobře, kdy se cítí bezpečně, začleněné a co v nich naopak způsobuje neklid nebo pocit vyloučení. Pokud tohle nepochopíte, tak nikdy nemůžete zlepšit podmínky vzdělávání.

 

 

 

 

_____________________

 

Laura Lundyová je přední mezinárodně uznávaná odbornice na práva dětí a jejich participaci. Působí jako emeritní profesorka dětských práv na Queen’s University Belfast a zároveň jako profesorka práv na University College Cork v Irsku.

Publikovala jednu z nejcitovanějších studií v oblasti dětských práv: článek „Voice Is Not Enough“ významně ovlivnil chápání dětské participace a stal se klíčovým pro rozvoj konceptu participace dětí ve výzkumu, praxi i politice. Její výzkum a Lundyové model dětské participace adoptovaly mezinárodní organizace včetně Evropské komise, Rady Evropy, Světové zdravotnické organizace a UNICEF a používají se při utváření politik i praxe na celém světě.