Cesta na střední školu má být férovější vůči žákům. Přihlášky budou podávat až podle výsledků testů. Logická změna ovšem pomíjí zásadní problém: přijímací testy měří hlavně to, co lze snadno ověřovat. Skutečná vzdělanost je něco jiného.
Zdroj: Seznam
Zprávy.cz 9.2. 2026
Představte si školu jako společný horský výlet dvou velmi
rozdílných turistů, které možná znáte ze sitcomu Teorie velkého třesku.
Prvním je fyzik Sheldon, s mozkem vyladěným na čistou logiku a bleskové
zpracování dat. V jeho batohu nenajdete zbytečné emoce ani společenský takt;
zato je plný vzorců a schopnosti rozpoznat zákonitost i tam, kde ostatní vidí
jen zmatek. Škola je pro něj hřištěm, jemuž rozumí. Kdysi ho totiž postavili
lidé nastavení stejně jako on.
Druhou turistkou je servírka Penny. Ta má inteligenci
praktickou a lidskou. V batohu nosí schopnost číst ve tvářích, domluvit se s
kýmkoliv a hledat ve věcech smysl pro život. Penny se v reálném světě neztratí,
v tom školním se však cítí jako cizinec. Obrazně vyjádřeno: zatímco Sheldon
chce porozumět motoru kdejakého auta, Penny zajímá hlavně to, kam v něm může
dojet.
Když žáci tráví ve škole dlouhé hodiny úpravami složitých
výrazů a rovnic, je Sheldon ve svém živlu. Penny však pokládá ručně prováděné
operace za samoúčelné mechanické cvičení. Pro ni představují jen
nesrozumitelnou hru s písmenky, která ztratila kontakt s realitou. Vždyť dnes
to zvládne aplikace v mobilu: stačí vyfotit zadání. Zatímco škola trvá na
postupu, který už v běžném životě nikdo nepoužívá, svět venku vyžaduje řešení
skutečných problémů.
Podobně je tomu v hodinách mateřského jazyka. Penny jazykem
úspěšně „jezdí“ každý den. Škola jí však nepomáhá ovládat ho lépe ‒ místo toho
ji nutí rozebírat auto do posledního šroubku. Prý se zlepší v řízení, když
dokáže pojmenovat každou podložku v motoru. Sheldon zná všechny názvy dokonale,
za volantem by ovšem selhal – nevycítí třeba ironii a klidně přehlédne urážku.
Nemá ostatně ani řidičák.
Zato Penny dokáže v hovoru pracovat s pocity a reakcemi
partnerů mistrně. Ve škole však pořád zakopává o klacky, které jí naházeli pod
nohy lidé libující si v odborném popisu jazyka – ne v jeho užívání. Penny třeba
dobře ví, jak říct, že se něco stalo „i přes nepřízeň osudu“. A umí to vyjádřit
hned několika způsoby podle toho, s kým zrovna mluví. Škola však po ní chce,
aby v textu vyhledala příslovečné určení přípustky. Nálepkování jevů je totiž
povýšeno nad schopnost prohlédnout v diskusi lež či manipulaci, případně
výstižně formulovat myšlenku. A tak Sheldon dostává lepší známky než Penny i v
hodinách rodného jazyka.
Past na děti, které myslí jinak
Přijímací
testy už jen slavnostně potvrdí, komu škola fandí. Sheldon se v nich cítí jako
doma: úlohy mají jediné správné řešení, dokonce i čas se chová předvídatelně.
Život je konečně tak přehledný, jak má být. Včetně těch několika desítek
křížků…
Zato Penny se trápí nad úlohou, která se ptá na význam
krátkého textu. Marně hledá odpověď, jež by připouštěla, že sdělení nemusí
působit na všechny stejně. Taková možnost tam „překvapivě“ chybí. Dvě z nabídek
jsou zjevně chybné, další tak ze třetiny a čtvrtá je správná jen proto, že ji
za takovou asi považuje autor testu. Penny ji tedy nakonec vybere, vlastně s ní
ale nesouhlasí.
Sheldon si na závěr ještě jednou projde celý test, aby
ověřil, zda součet nabízených bodů je opravdu 50. To taky bude jeho výsledek.
Přijímačky měří, kdo se neztratí ve škole ‒ nikoli ve světě, jehož je škola
pouhou smutnou karikaturou.
Školní výuku mateřského jazyka totiž rovněž navrhli
Sheldonovi duchovní předkové. Přirozená nejednoznačnost jeho užití se jim však
nehodila, a tak prosadili výuku jazyka o jazyku. V ní je všechno víceméně
jednoznačné, a tudíž se to snadno zkouší. I ten nejméně zkušený školní
inspektor navíc dokáže ověřit, zda učitel probral čárky v souvětí souřadném. Co
by si však počal, kdyby v třídní knize po celý rok stálo „Překonávání
nedorozumění v konverzaci“? Zjišťovat dosažený pokrok v empatii by ho ani
nenapadlo…
Penny není hloupější než Sheldon. Škola ji také netrestá za
nedostatek rozumu. Postihuje ji za to, že nemyslí v souladu s omezeným pohledem
těch, kteří určují pravidla. Ti často nerozumějí ani vtipu. Neschopnost vnímat
potřeby druhých pojímají jako vědeckou čistotu, zatímco lidskost Penny
pokládají za nesoustředěnost. Proč by měli chtít, aby škola rozvíjela třeba
dovednost stavět mosty mezi lidmi, v níž Penny vyniká, zatímco Sheldon o ní ani
neví?
Systém, který vyrábí zátěž
Jednostrannost
školy má krutý dopad na Pennyino sebevědomí. Na onom pomyslném horském výletě
zažívá stále totéž: když konečně dohoní Sheldona, který už půl hodiny odpočívá
v trávě, on se zvedne a vyrazí dál. Penny si nestihne ani rozbalit svačinu.
Sheldon, který na rozdíl od Penny rozumí mapě, večer dorazí k horské chatě. Tam
zjistí, že náskok je mu k ničemu – chata je plná a on, na rozdíl od Penny,
nedokáže dohodnout přespání někde v koutě. Nač je mu znalost azimutu, když ho
ve škole nenaučili jednat s lidmi?
Škola plýtvá silami dětí jako Penny i jejich chutí do
života. Vyrábí zátěž tam, kde mohl být přínos. Je prostě špatně navržená, neboť
je neefektivní. Současné přijímací testy ji v tom jen podporují. Nezmění se to,
ani když je žáci napíšou před podáváním přihlášek.
Každý nosíme v batohu jiné věci a všechny jsou užitečné. Kdo
to nechápe, toho bychom k vytváření přijímacích testů neměli pouštět. Natož k
rozhodování o školství. Potřebujeme lidi, kteří vidí příčinu zaostávání v
systému, nikoli v dětech.
0 komentářů:
Okomentovat