Mezinárodní vzdělávací projekt InnoSchool

středa 24. dubna 2019 · 0 komentářů

Liberecké inovační centrum je vedoucím partnerem mezinárodního vzdělávacího projektu InnoSchool, na kterém v České republice spolupracuje s Libereckým krajem. Cílem projektu InnoSchool je podpora podnikatelské kultury za pomoci inovativního vzdělávacího systému.


Mapování vzdělávacích potřeb zapojených regionů

Projekt si klade za cíl vyvinout vysoce inovativní vzdělávací systém (ILS), který bude atraktivní pro studenty středních škol, bude mít vliv na vzdělávací osnovy a tím posílí podnikatelského „ducha“ společnosti v dunajském regionu. Pro dosažení těchto požadavků bude nový vzdělávací systém postaven na intenzivním průzkumu. Partneři projektu InnoSchool provedli regionální průzkumy zaměřené na zmapování územně vzdělávacích rámců, pod úzkou koordinací Vienna Board of Education (partner projektu).

V 9 evropských zemí (Česká republika, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Rakousko, Slovensko, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Moldavsko) proběhlo průzkumné šetření s ohledem na současnou integraci podnikání do učebních osnov na středních školách. Mapování vzdělávacích rámců umožňuje projektovým týmům pochopit klíčové aspekty, vzdělávací kontexty a obsah ovlivňující definici konceptu vzdělávacího systému InnoSchool (ILS).

Během šetření jsme se zaměřili především na tyto informace:
– územní rozdíly v autonomii škol a svoboda volby učitelů,
– slučitelnost s učebními osnovami,
– dostupnost zdrojů ve školách a studentů, atd.


Závěry a klíčové body pro vývoj a implementaci ILS


Podle Strategie celoživotního učení byly zahájeny nové iniciativy, jejichž cílem je realizace vzdělávání v oblasti podnikání jako klíčovou kompetenci ve školách. V současné době již byly na několika územích učební osnovy upraveny, nebo jsou v současné době přizpůsobeny tak, aby podpoře podnikání byla poskytnuta větší důležitost a byla podporována na různých úrovních vzdělávání.

– Obsah ILS a výsledky učení musí být silně koordinovány s osnovami, nikoli naopak,
– vývoj jednoho celkového balíčku vhodného pro všechny (regiony, typy škol, úrovně škol, učební osnovy). Podmínkou ILS je jeho flexibilita a individuální přizpůsobitelnost,
– Cílem je umožnit využívání ILS co největšímu počtu studentů.

Zjistěte více o průzkumu InnoSchool zaměřeného na mapování vzdělávacích potřeb.


Spuštění konceptu InnoSchool v zúčastněných zemích

Projekt InnoSchool řeší potřebu změny systému na podporu slabé podnikatelské kultury a nízké angažovanosti v sociální inovaci a podnikání. Jeho obecným cílem je posílit sociální inovace a podnikatelského ducha studentů středních škol vytvořením a zavedením vysoce inovativního vzdělávacího systému.

Projekt InnoSchool je výsledkem mezinárodní spolupráce, která vychází ze shody zúčastněných stran, že budoucí environmentální, sociální a ekonomické výzvy mohou řešit ty podniky, které budou založeny a vedeny současnými studenty středních škol.

Důležitým krokem k vytvoření povědomí o projektu InnoSchool, jeho cílech a připravovaných aktivitách bylo zahájení veřejných akcí. První veřejná akce, na které byl představen koncept projektu InnoSchool veřejnosti, se konala v Liberci 27. září 2018, jelikož vedoucím partnerem tohoto projektu je liberecké inovační centrum DEX Innovation Centre. Akce se zúčastnilo více než 40 účastníků z České republiky i ze zahraničí a jednalo se především o zástupce vzdělávacích institucí, politických orgánů, organizace pracující s lidmi se sociálními potřebami a další. Během této akce hovořili zajímaví hosté o motivaci studentů středních škol k sociálnímu podnikání, ale také o současném vzdělávacím systému a využívání digitálních technologií k výuce na školách. Stejně jako v České republice pak podobným způsobem zahájili projekt partneři i ve všech dalších zapojených zemích.

Chcete-li se dozvědět více o koncepci Spuštění InnoSchool v zúčastněných zemích a počátečním dopadu, klikněte ZDE.


Další kroky v projektu InnoSchool

V současné době se tým partnerů projektu InnoSchool zaměřuje na několik výstupů:

1. Cíle a základní koncepce ILS jsou diskuse o strategickém dopadu našeho vzdělávacího systému konkrétně na teoretické přístupy, dlouhodobý dopad a přínosy ILS, výzvy na vzdělávací systém, klíčové kompetence pro celoživotní učení a podnikatelské myšlení. Zvýšená pozornost je navíc věnována strategickému rámci ILS: struktura, výsledky učení, měření a pilotní realizace.

2. Proces vývoje herního návrhu: klíčovým prvkem ILS je „seriózní hra“.
¨
3. Zapojení účastníků do teritoriálních poradních skupin zastupujících relevantní zúčastněné strany, které poskytnou zpětnou vazbu k prosazení koncepce ILS. Každá poradní skupina se bude skládat z 10 účastníků: tří učitelů a tří studentů středních škol (nezúčastněných na pilotním projektu), jednoho politického orgánu, dvou zástupců nevládních organizací působících v sociálních službách a jednoho obchodního zástupce.


Vojtěch Jíra
Projekt manažer
DEX Innovation Centre

Příběh dvanáctý. Tydlety moderní metody jsou pro vysokoškoláky

úterý 23. dubna 2019 · 0 komentářů

Jmenuji se Alena. Sehnala jsem práci dějepisářky na zástup v ZŠ v jednom menším slezském městě. Protože kamarád pracuje jako didaktik dějepisu na VŠ, byla jsem předem vyškolena ohledně nejmodernějších metod, navštívíli jsme spolu řadu vzdělávacích seminářů v Praze a dostala jsem od zmíněného kamaráda desítky nejrůznějších pracovních listů či metodik.

Zdroj: https://www.facebook.com/pg/nechtenassakraucitdobre 11. 3. 2019

Jmenuji se Alena. Sehnala jsem práci dějepisářky na zástup v ZŠ v jednom menším slezském městě. Protože kamarád pracuje jako didaktik dějepisu na VŠ, byla jsem předem vyškolena ohledně nejmodernějších metod, navštívíli jsme spolu řadu vzdělávacích seminářů v Praze a dostala jsem od zmíněného kamaráda desítky nejrůznějších pracovních listů či metodik. Spousty dalších materiálů jsem si samozřejmě vytvořila (portál IWitness zachycující vzpomínky pamětníků, Moderní dějiny s aktivizujícícmi badatelskými přípravami, dejepis21.cz a využití videoukázek apod.). Byla jsem pyšná na svou pečlivou přípravu a těšila jsem se na skvělou spolupráci. Podotýkám, že dějepis není moje aprobace a v minulosti jsem jej učila pouze v rámci suplování.

Žáci byli s mými hodinami spokojeni. Přestože byla příprava časově náročnější (hlavně pročítání digitálních archivů novin s cílem vybrat nejvhodnější dobový text), hodiny byly pestré, metodicky rozmanité. Rozebírali jsme dobové karikatury, analyzovali filmové ukázky, spojovali dějiny s literaturou. I přesto jsem ale část hodiny vždy diktovala zápis do sešitů, protože vím, jak to v českém školství chodí a nechtěla jsem se nechat vyrazit jen za to, že upřednostňuju závazné výstupy RVP a ŠVP před stále přežívajícími a vyžadovanými tradičními osnovami.

Naivně jsem si myslela, že dobře připravená výuka v souladu s moderními pedagogickými východisky, požadavky MŠMT a České školní inspekce bude nějakým způsobem oceněna. To jsem se ale přepočítala. Pan ředitel si mě jednoho dne zavolal s tím, že rodiče si na dějepis stěžují.

„Já chápu, že chcete učit progresivně. Ale rodiče vidí ty sešity, co děti nosí domů a mají pocit, že to vedete moc odborně. Navíc ty zápisy jsou krátké.“
„Jak to myslíte?“
„No… nějaké ty vaše analýzy textů a srovnávání jevů v různých historických obdobích… to je tak spíše pro středoškoláky. Nebo spíše vysokoškoláky.“
„Ale… ale já čerpám z Moderních dějin a Občankářů, kde jsou pracovní listy vytvořené přímo pro základky!“
„Podívejte, děti na základní škole potřebují nadiktovat fakta do sešitů. Musí se dějepis naučit. A pak, třeba někde na volitelném semináři na střední škole, o tom mohou diskutovat. Tady to je akorát mate. Oni potřebují jasně vědět co, kdy, kde. A ne o těch dějinách nějak relativizovat.“
"Vždyť ale závazný RVP jasně píše, že žáci musí být vedeni k poznání, že historie není jen uzavřenou minulostí ani shlukem faktů a definitivních závěrů, ale je kladením otázek."
„Ne, kdepak. Žáka frustruje, když mu jasně neřeknete, že černá je černá a bílá je bílá. A my tady frustrované žáky, neřkuli rodiče, prostě nechceme. To není naše filozofie.“

Tohle pro mě byla ledová sprcha. Postupně úžas přešel ve vztek. Takže já jako kráva trávím hodiny přípravou, lámu si hlavou nad metodou, která žáky nejlépe zaujme, namotivuje, udrží pozornost… a přitom stačí vzít učebnici (kterou si předem ani nemusím číst), nadiktuju obsah, ověřím, jestli se ta náhodná slova, kterým vůbec nerozumí, naučili na písemku a vymalováno? Proč potom sakra stát plýtvá prostředky z našich daní na úhradu učitelských seminářů, kde slyšíme něco, co v praxi neuplatníme?

Pokusila jsem se o kompromis, ale jakmile práce pro člověka postrádá smysl, nemůže ji dělat kvalitně, zajímavě, nemůže ani svým zápalem motivovat ostatní. Ze školy jsem po domluvě (kdy vedení zamítlo mé požadavky) odešla. Má někdo s dějepisem podobnou zkušenost?

Příběh jedenáctý. My na základce přece taky museli!

čtvrtek 18. dubna 2019 · 0 komentářů

Jako češtinář jsem na nové škole dostal na starost organizaci nechvalně proslulé recitační soutěže. V čem spočívala její pravidla? Žáci museli jeden po druhém před celou školou recitovat předem vybrané básně a, pominu-li celkovou absurditu tohoto konceptu, soutěž spočívala spíše v memorování dlouhých básnických textů než ve skutečném sdělení.

Žáci měli z recitační soutěže noční můry, mnozí během ní pravidelně absentovali a ti zbylí se účasti snažili všemožně vyhnout. Vytrénován nejen z pedagogických seminářů, ale i z nedávné dálkově studované nadstavby češtiny pro SŠ jsem o didaktice literatury něco věděl. Tohle má být proboha nějaký rozvoj čtenářské gramotnosti? Tímto způsobem si má žák vybudovat vztah k poezii? Pochopit intimní vztah mezi lyrickým textem a čtenářem formou ponižující exhibice?

Zašel jsem za paní ředitelkou s návrhem reorganizace soutěže. Proč by probůh musel recitovat úplně každý? I za cenu toho, že absolutně nebude rozumět nabiflovanému textu. Co kdybychom pro jednou udělali recitaci tak, že necháme recitovat dobrovolníky z řad literárních nadšenců a zbytek bude naopak jejich přednes hodnotit a dá jim zpětnou vazbu tak, aby mohli postoupit do oblastního kola recitační soutěže?

Paní ředitelka nebyla z návrhu nadšená, ale protože jsem měl do jisté míry na starost metodickou skupinu češtinářů, tento převrat mi odklepla. Žáci reagovali s jásotem a někteří až přehnaně líčili, jak „konečně přišel někdo, kdo nás zbavil těch šílených stresů a dal té soutěži smysl“. Soutěž proběhla podle nových pravidel, bez nervů, bez falešných omluvenek, bez trapných scén, kdy žák odbíhá uprostřed recitace z podia, protože zapomněl text. Porota i obecenstvo, všichni se aktivně zapojili do zpětné vazby, která proběhla formou kultivované diskuse. Pak ale přišel nový školní rok a s ním obrat směrem k frontálnějšímu přístupu, který se nevyhnul ani recitační soutěži.

„Karle, recitovat budou letos všichni. Rozumíte? VŠICHNI.“
„Ale paní ředitelko, já myslel, že loni jste z toho měla dobrý pocit…“
„Abych byla upřímná, neměla. Bylo to úplně o ničem.“
„Můžete být konkrétnější?“
„Prostě žák jednou za rok zvládne odrecitovat před obecenstvem báseň a hotovo. My jsme taky na základce museli recitovat. Proč vůbec o takové prkotině musíme diskutovat?! Všichni si odrecitují, než jste sem nastoupil, tak to fungovalo a já nevím, proč to měnit.“

Bylo jasné, že argumentovat nemá cenu. S těžkým srdcem jsem žákům oznámil, že letos se vracíme k původnímu modelu. Nastala panika. Žáci předem oznamovali, že ten den „onemocní“ a já jsem v tu chvíli nevěděl, jak celou věc vysvětlit. Zkoušel jsem sice namítat, že recitace textů před nastoupenou školou může trénovat stresové situace, že je to vlastně takový adrenalin, zejména pro ty, jimž čeština obecně moc nejde… ale bylo vidět, že vařím z vody, protože něco takového nemá žádnou oporu v RVP.

Pedagogická porada probíhala následovně:
„Paní ředitelko, já mám takový problém, žáci mi dávají k podpisu omluvenky, v nichž jejich rodiče žádají, aby se jejich dítě nemuselo účastnit recitační soutěže.“
Ve sborovně to zašumělo.
„No to si dělají prdel ne? Tak já taky nepůjdu zítra do práce. A maminka mi to podepíše,“ ozvala se jedna z konzervativnějších kolegyň preferující tužší školský režim a druhá jí hned sekundovala:
„Já to říkala od začátku! Jednou se povolí uzda a začnou nám přerůstat přes hlavu. Bič na ně! A za to můžeš ty, Karle, s těmi tvými změnami, cos dělal loni.“
„Číst budou všichni. Osobně si zkontroluju, zda všichni dorazili. Chybějící mi doloží, že skutečně ze závažných důvodů nemohli být ve škole. A až dorazí, recitovat budou. Osobně si to k vám do hodin přijdu ověřit,“ uzavřela věc paní ředitelka.

Recitace proběhla dle mého očekávání. Účast byla mizerná, literární a didaktický přínos nulový. Nepočítám-li premianty, jejichž oslňující výkon se předpokládal, spousta žáků se uprostřed recitace pro ně nesrozumitelných textů zasekla, začala koktat, červenat se a učitelé se snažili napovídat první slabiku následujícího verše. Úplný Démosthenes v praxi. Jiní zase zvolili náhodnou přisprostlou dvouslokovou říkanku z internetu a následný literární rozbor byl spíše výsměchem.

A paní ředitelka? Byla spokojena. Žák recitoval, tím pádem úkol splnil. My na základce přece také recitovali.

Zdroj: https://www.facebook.com/pg/nechtenassakraucitdobre

Miroslav Hřebecký: Říše za zrcadlem

středa 17. dubna 2019 · 0 komentářů

Ač se na školách naplno učí a učitelé i ředitelé jsou tímto procesem plně zaměstnáni, na pozadí se rozbíhá proces revize kurikula. Je to velká příležitost srovnat krok s vývojem společnosti, s dobou, s technologiemi. Ale také velké riziko, že pokud to uděláme špatně, zakonzervujeme systém úplně a navždy. Co s tím na konkrétní škole?

Každému je jasné, že dříve nebo později se bude muset sáhnout i na ŠVP. I pro ředitele a celý učitelský sbor bude úprava momentem zastavení, ohlédnutí se, vynoření a analýzy. Za jaký konec začít klubko rozmotávat?

Jedna z velkých věcí, které jsou před námi v budoucím období, je revize RVP. Celé týmy se budou prohánět sem a tam kurikulem, budou bádat a schůzovat, radit se, dopisovat, škrtat. Přemýšlet, jak tam procpat své vidění světa, jak naopak vyšachovat již přinesené „hotové a definitivní“ návrhy jiných atd. Dovedete si to jistě představit. Dovolím si vás při té příležitosti pozvat podobně jako Alenka v říši divů za zrcadlo. Pojďme pootočit prizma vnímání školy, podívejme se na něj skrze ty, kvůli kterým veškeré školství „pácháme“. Pokusme se povýšit žáka ze subjektu na objekt a vžít se do jeho pocitů uprostřed školní vřavy.

Náhoda tomu chtěla, že se odkryla moje dávná vzpomínka, kterou jsem líčil kamarádovi. On se o ní někde zmínil na sítích a prý k tomu přelétlo sem a tam pár výživných komentářů. Kdysi jsem jako ředitel gymnázia pojal nápad, že zkusím strávit den ve třídě jako žák. Domluvil jsem se s kluky z vyššího ročníku, nafasoval mikinu s kapucí, dal si s nimi sraz na rohu před školou a skočil rovnýma nohama do studentské reality. O mém záměru věděli předem jen mí zástupci, brzy se to ale pochopitelně rozkřiklo i mezi učiteli, kromě oděvu jsem se nijak nemaskoval. Nijak to nevadilo, cílem nebylo za každou cenu konspirovat.

Začala první hodina, už si ani nepamatuji, co to bylo za předmět. Vyučující nás po příchodu do třídy optimisticky uvítala, zaujetí pro předmět z ní jen sálalo. Každým okamžikem nenechala nikoho na pochybách, že její předmět je nejdůležitější a jaké máme všichni štěstí, že jsme se ocitli na její hodině a můžeme se společně s ní věnovat vzrušujícímu poznání. Potud zcela v pořádku, motivace je ústředním pojmem v pedagogice a nikdo by nechtěl sedět a 45 minut pozorovat „v akci“ uspávače hadů. Začal jsem mít problém, když v další hodině se odehrálo to samé, jenom ve zcela jiném předmětu. „Vítám vás, pamatujete, co jsme dělali minule? Tak na to navážeme a přidáme dnes mnohem víc!“ Já minule nebyl, ale uklidnilo mne, že jsem nebyl sám, kdo si nepamatoval. Učiteli to nijak nevadilo, rozjel to pěkně od podlahy, nořil se do všemožných detailů a vyžadoval, aby všichni žili jeho předmětem, jako by se jím hned po maturitě začali živit. Po této hodině jsem se otázal svých spolužáků, jak dokážou všechno sledovat. Odpověď byla lakonická: „Člověk si to nesmí pouštět tolik k tělu, jinak nepřežije.“

Další hodinu se konala fyzika, psal se test. Zkusil jsem si to samozřejmě také, učitel mi s gustem písemku rozdal a následně i vybral a opravil. Přirozeně jsem si v testu ani neškrtnul. Kurikulum přírodních věd se už dávno utrhlo ze řetězu a zavrtává se do neuvěřitelných podrobností zcela odtažitých od každodenní reality. Je to nejen v běžném životě k neupotřebení, ale především k nezapamatování. Když si sečteme počet hodin, které si člověk odsedí v takovéto pouhé posilovně paměti… Opravdu mi nepřijde normální stav, kdy běžný rodič není schopen pomáhat svému dítěti s učením v přírodních vědách již na druhém stupni základní školy. Možná právě toto by mohlo být měřítkem míry škrtání v kurikulu. Není to sice nic metodicky odborného, ale zato ověřeného životem – v praxi si člověk uchovává ty znalosti a dovednosti, které doopravdy k životu potřebuje.

Po fyzice následovala filozofie. Hlava už mi začínala měknout a uvědomil jsem si, co je na tom nejhorší. Ty desetiminutové přestávky, během nichž se máte nejen přesunout z učebny do učebny a vyměnit si knížky a sešity na lavici, ale taky se mimochodem vynořit z hloubi jednoho oboru ve své mysli a v mžiku se přeladit do oboru druhého. V tomto případě měly společného jenom to, že oba začínaly na F. První úkol jsem o přestávkách zvládal, přelaďování jako korouhvička mi šlo o poznání hůř.

Angličtina – hurá, změna. Menší skupina, jiné, mnohem aktivnější metody práce. Konečně všichni mluvíme, předtím jsem měl pocit, že z neustálého nasávání mi praskne hlava. A navíc obrovský motivátor, tohle se bude v životě opravdu hodit, vždyť nás zanedlouho čeká další Comenius.

Poslední hodina to vše zpečetila. Je jedno, co to bylo zač. Hlavním úkolem této v pořadí třicáté páté hodiny onoho předmětu bylo překlenout prostor mezi třicátou čtvrtou a třicátou šestou lekcí. Já na seriály nikdy nebyl, zvlášť na ty nekonečné. Posledních 40 minut z oné třičtvrtěhodiny jsem přežil jen díky pronikavým myšlenkám na blížící se oběd. Původně jsem byl odhodlán absolvovat den se „svou“ třídou celý včetně odpoledního vyučování, ale na to mi už prostě nezbývaly síly. Zkuste si i vy jen sedět, poslouchat, psát si a snažit se v přesném rozvrhovém rytmu být nadějným biologem/lingvistou/chemikem/matematikem/filozofem atd.

Byl jsem v rámci tohoto živého zážitku opravdu vděčný všem učitelům, kteří se snažili zpestřit svoji hodinu jakoukoliv jinou aktivitou než frontální výukou. Dlužno dodat, že se opravdu snažili, byla jich drtivá většina. Jenže co naplat, pokud předměty absolvujete všechny naráz v kulometné dávce, přijdete si jako zoufalá korouhvička, která ze všech sil hledá převládající směr větru, aby aspoň na nějaký čas ukazovala k jedné světové straně. Po odsedění porce různých předmětů za sebou vám to stejně nejspíš začne splývat do jedné frontální nalejvárny. Tato metoda totiž, ať chceme nebo ne, ve většině škol stále převažuje.

Proč to celé píšu? Není nad vlastní zkušenost, ač jsme jí všichni zamlada prošli, je potřeba vše oprášit a znovu prožít. Podívat se na systém, o němž se domníváme, že ho důvěrně známe, z opačné strany barikády…

Celý text si můžete přečíst ZDE.


Ministr školství a předsedkyně Asociace krajů ČR došli ke shodě ohledně memoranda o budoucnosti vzdělávání

úterý 16. dubna 2019 · 0 komentářů

Kraje budou mít jako zřizovatelé středních škol pravomoc rozhodovat o oborech a kapacitě nabíraných žáků. Speciální inspekční tým České školní inspekce bude nadále kontrolovat školy a ty, které selhávají ve vzdělávacím procesu, budou muset ukončit činnost. Zástupci ministerstva školství se navíc setkají s představiteli krajů a budou s nimi postupně jednat o jejich potřebách v oblasti vzdělávání. Při společném jednání 10. dubna 2019 v Praze se na tom shodli ministr školství Robert Plaga a předsedkyně Rady Asociace krajů ČR Jana Mračková Vildumetzová.

Zdroj: www.asociacekraju.cz 11.4. 2019

Jednání navázalo na podpis memoranda o společném postupu v oblasti zvýšení kvality středního školství, které 5. března 2019 podepsali zástupci Asociace krajů, Hospodářské komory ČR, Svazu průmyslu a dopravy ČR i představitelé školského odborového svazu. „Už před časem kraje prostřednictvím zákonodárné iniciativy usilovaly o to, aby měly kompetenci rozhodnout, jaké obory a s jakou kapacitou se v krajských školách budou otevírat. Vláda sice tuto změnu nedoporučila, ale za naši myšlenku se postavil například Svaz průmyslu a dopravy i Hospodářská komora ČR,“ připomněla předsedkyně Rady Asociace krajů ČR a hejtmanka Karlovarského kraje Jana Mračková Vildumetzová. Ministr školství Robert Plaga ji informoval o tom, že oproti svému původnímu negativnímu stanovisku je ochoten tento návrh podpořit. „Pokud je to vítaný nástroj z pohledu krajů a dohoda o otevíraných oborech a kapacitě mezi kraji a řediteli škol stejně probíhá, tak já jej v rámci Sněmovny podpořím,“ potvrdil.

Zástupci Paktu zaměstnanosti z Moravskoslezského kraje také navrhli, aby posílení kompetence krajů šlo ruku v ruce s tím, že by regiony využívaly data z predikcí trhu práce a ekonomického vývoje, která se dnes například sumarizují v rámci projektu KOMPAS řízeného Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. „Kraje by měly mít tyto údaje k dispozici a vycházet z nich při nastavování oborové struktury. Budu tedy ráda, jestliže konkrétně Moravskoslezský kraj připraví dokument k tomuto tématu i pro další regiony,“ dodala Jana Mračková Vildumetzová.

Hovořilo se také o tom, že kraje nyní nemají žádnou rozhodovací pravomoc směrem k soukromým školám. I když kraj dá negativní stanovisko k zápisu nové soukromé školy v regionu, ministerstvo školství k tomuto stanovisku nemusí přihlédnout. Podle ministra školství se při posuzování zápisu škol vychází z dlouhodobého záměru vzdělávání, který má vytvořen každý kraj. S účastníky jednání se ministr domluvil na tom, že při rozhodování o zápisu škol budou vždy kraje ve svých stanoviscích striktně vycházet z dlouhodobých záměrů vzdělávání a v takovém případě ministerstvo školství bude respektovat jejich názor v konečném verdiktu o tom, zda se škola do rejstříku školských zařízení dostane.

Dalším projednávaným bodem memoranda byl požadavek, aby v druhém kole přijímacího řízení uchazeči nemohli podávat více než dvě přihlášky. Přítomní se shodli na tom, že by to ztížilo řadě studentů dostupnost vzdělávání, proto zůstane počet přihlášek neomezený, ale ředitelé škol budou muset zohlednit výsledek jednotného přijímacího řízení z 1. kola. Mluvilo se rovněž o potřebnosti kariérových poradců a jejich plné podpoře ze strany ministerstva školství, které chce k zabezpečení jejich financování využívat prostředky z EU.

Řešila se i nutnost testování studijních výsledků žáků v 5. a 9. třídách základních škol. "Oslovím zástupce krajů a vznikne pracovní skupina, která by upřesnila, jak bude systém testování fungovat," uvedla předsedkyně Rady Asociace krajů a shodla se s ministrem školství na tom, že by pracovní skupinu ustavilo ministerstvo.

Společným zájmem státu a krajů je také zavedení prvků duálního vzdělávání do výuky, k tomu je ale třeba najít potřebnou oporu v legislativě. Jak uvedl ministr Plaga, zákonná úprava by se řešila na úrovni MŠMT a Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Zástupci Svazu průmyslu a dopravy deklarovali, že by pilotní projekt s prvky duálního vzdělávání, který se uskutečňuje v Moravskoslezském kraji, přenesli v příštích třech letech i do dalších regionů. Představitelé Moravskoslezského kraje zase předají dosavadní data ministerstvu školství a seznámí s nimi všechny kraje.

Mluvilo se i o zavedení předmětu Technika, k čemuž ale musí mít školy dostatečné vybavení, motivované pedagogy a s jeho zaváděním se počítá postupně. O všech tématech bude předsedkyně Rady Asociace krajů informovat ostatní hejtmany a následně se uskuteční setkání, které vyhodnotí posun v projednávaných bodech.

Profesní interpelace: Ministr Plaga odpovídal na otázky učitelů

pondělí 15. dubna 2019 · 0 komentářů

Ve čtvrtek 11. dubna otevřel ministr školství Robert Plaga první díl nového pořadu Profesní interpelace, který je určen pro komunikaci s učitelskou veřejností. Ministr odpovídal na otázky, které byly kladeny v učitelské facebookové skupině. Pořad připravila Učitelská platforma, spolek Otevřeno a pražská Průmyslová škola sdělovací techniky Panská. Hosty dalších dílů pořadu budou např. předseda školských odborů František Dobšík nebo Jaroslav Fidrmuc z Národního ústavu ve vzdělávání, který bude odpovídat na dotazy týkající se revize rámcových vzdělávacích programů.

Je těžko uskutečnitelné, aby se učitelé z regionů mohli zeptat přímo ministra školství či jiných představitelů, kteří mají přímý vliv na změny ve školství. Proto je jednou z možností kontakt přes sociální sítě. Budou tak mít možnost se zeptat alespoň ti učitelé, kteří jsou dosažitelní na Facebooku a jsou členy učitelských komunit. „Na interpelace jsem byl dosud zvyklý jen v poslanecké sněmovně. Ty profesní jsou zbrusu novým formátem kontaktu s učitelskou veřejností, což velmi vítám,” říká ministr školství Robert Plaga. Pokud se tento formát osvědčí, mohou být podle Plagy Profesní interpelace nástrojem, jak učitelům představit zamýšlené změny a způsob jejich realizace v pravidelném intervalu.

Pořad budou moderovat taktéž učitelé. Prvním byl Michal Kaderka, učitel mediální výchovy na pražském Gymnáziu Na Zatlance a občanské výchovy v Karlínské obchodní akademii. Ten se bude střídat s učitelem angličtiny a přírodopisu v ZŠ Strossmayerovo náměstí Danielem Pražákem. Oba působí i na vysokých školách. Daniel Pražák je místopředsedou spolku Otevřeno, který usiluje o zlepšení kvality přípravy učitelů na pedagogických fakultách a je doktorantem PedF UK. Michal Kaderka, člen vedení Učitelské platformy, učí budoucí učitele mediální výchovu na Ústavu jazyka českého a komunikace FF UK.

„Učitelskou autenticitu pořadu dává i skutečnost, že ho natáčí studenti se svými vyučujícími přímo na Průmyslové škole sdělovací techniky v Panské. Jsme za jejich pomoc rádi, bez žáků školy bychom to sami nezvládli,” děkuje škole a žákovskému týmu předsedkyně Učitelské platformy Petra Mazancová. S prvním přenosem byly sice technické potíže, ale interpelace se přesto uskutečnily.

Otázky byly kladeny přes facebookovou skupinu Učitelé +, která sdružuje aktivní učitele, studenty pedagogických fakult, ale i akademiky či novináře, kteří ve skupině zjišťují zkušenosti a názory z učitelského terénu. Host nejprve zodpověděl tři dotazy, které učitelé považují za prioritní a odhlasovali si je. Pak host odpovídal na otázky, které učitelé vkládali jako komentáře. Skupina Učitelé + byla zároveň viditelná i pro nečleny.

Videozáznam byl archivován na YouTube kanálu Učitelské platformy

Záznam otázek ZDE



Kontakt:
Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy, učitelka Gymnázium Josefa Jungmanna v Litoměřicích
e-mail: info@ucitelskaplatforma.cz
tel.: 608 448 978
www.ucitelskaplatforma.cz
Twitter osobní: https://twitter.com/Missorka
Twitter UP: https://twitter.com/ucitele
FB stránka UP: https://www.facebook.com/ucitele/
FB skupina Učitelé +: https://www.facebook.com/groups/1365249796891956/

Michal Kaderka, člen vedení Učitelské platformy a učitel na Gymnáziu Na Zatlance a Karlínské obchodní akademii a VOŠE
e-mail: info@svetmedii.info
tel.: 777 879 481
Twitter osobní: https://twitter.com/MichalKaderka
Twitter výukový: https://twitter.com/svetmedii

Daniel Pražák, místopředseda spolku Otevřeno, člen volební komise Učitelské platformy a učitel ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze
e-mail: daniel.prazak@otevreno.org
tel.: 739 417 909
Twitter osobní: https://twitter.com/daniel_prazak
Twitter Otevřeno: https://twitter.com/otevreno


Učitelská platforma je profesním sdružením učitelek a učitelů MŠ, ZŠ, SŠ, VOŠ a ZUŠ, kteří se spojili s cílem zlepšit podmínky učitelské práce a kvality výuky. Cílem Učitelské platformy je tak aktivně vstupovat do jednání s MŠMT a s dalšími organizacemi, které ovlivňují vzdělávání v České republice, aby žáci i studenti získávali ve školách co nejlepší vzdělání pro budoucnost. Učitelská platforma podporuje požadavky České středoškolské unie a spolku Otevřeno, který usiluje o zvýšení kvality výuky na pedagogických fakultách a vyšší propojenost s praxí. Učitelská platforma je zároveň členem Aliance pro otevřené vzdělávání.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

sobota 13. dubna 2019 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: duben a květen 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na duben si můžete stáhnout ZDE, na květen ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


František Hudeček (1909–1990) v kresbě a grafice 40. let 20. století

Veletržní palác, grafický kabinet, do 12. května

Hudeček po absolutoriu UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat na pražské Akademii, avšak jeho směřování se rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Štyrským, účastnil se výstav v divadle E. F. Buriana. Od roku 1941 pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou jako člen jejího výtvarného odboru. Další významné ukotvení souviselo se Skupinou 42, která vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušenosti městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od 30. let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák), zde působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici vyjadřující se ke skupinovým idejím (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do rozpuštění v roce 1948.

Ve 40. letech Hudečkova tvorba prošla proměnou od přejímání vzorů k vlastnímu originálnímu řešení, které bylo spojeno s iniciačním nočním zážitkem, kdy objevil jedinečný námět, nočního chodce. Byla to evokace z meditativního a vzrušujícího nočního bloudění pražskými ulicemi. Předcházely mu kresby snových představ, vzpomínek, metafyzických pomníků. Vedle surrealistických technik frotáže nebo kolektivních děl „cadavre exquis“ nejčastěji používal tužku, uhel nebo tušovou kresbu perem. Podoby osamělého nočního chodce v ztemnělém městě spojil v neobvyklé spojení s blízkostí zářícího vesmíru jako poetické a melancholické vidiny, které často zobrazoval s paprskovitými energetickými silami. Pro postavu kráčejícího si našel nesčetné množství variant, což vedlo Jiřího Koláře k Hudečkovu příznačnému pojmenování „Syn noci“. Postava se stala znakem od minimalistické jednoduchosti až do sítě hustých čar, od plastických tvarů až po abstrakci. Hudeček své nutkavé zaujetí kresbou nočního města v osamění přenesl také do grafického projevu v řadě leptů, litografií a suchých jehel.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Novinky ve sbírkách Národní galerie Praha 2013–2018

Veletržní palác, do 26. května

Aktivity Národní galerie Praha netvoří jen expozice a výstavy. Pět samostatných sbírek: Sbírka umění Asie a Afriky, Sbírka grafiky a kresby, Sbírka moderního a současného umění, Sbírka umění 19. století a klasické moderny a Sbírka starého umění v současnosti zahrnují více než půl milionu předmětů. Ty jsou uloženy v 17 depozitářích na ploše 10 tisíc metrů čtverečních s kontrolovanými hodnotami vlhkosti, teploty a světla. Stará se o ně 10 správců depozitářů a 18 členů restaurátorského oddělení tak, aby byly uchovány pro další generace.

Položkově největší kolekcí je Sbírka grafiky a kresby, kde je jen pod sekcí „grafika“ evidováno 244 tisíc inventárních čísel. Referát architektury náležící pod Sbírku moderního a současného umění vykazuje na 20 tisíc inventárních položek, což je řádově sice menší, ale i tak těžko představitelné číslo. Tím spíš vzhledem k tomu, že všechna díla musí být kurátory a dokumentátory pravidelně inventarizována a evidována v centrálním počítačovém systému.

V minulém roce byl rozšířen sbírkový fond o 255 děl. A to nejen nákupy, na které bylo vynaloženo 18,723 milionů korun, ale i dary, ze kterých pochází 145 děl. Jen od čtyř štědrých amerických dárců získala Národní galerie 23 prací. I to je však málo, hlavně však v zastoupení umění posledních čtyřiceti let proporčně nízké akviziční fondy nedostačují na pokrytí hlubokého dluhu minulosti.

Ředitelé a kurátoři sbírek pro vás vybrali zajímavé příklady toho, co v posledních pěti letech v jejich depozitářích přibylo. Důraz byl kladen na díla, která předtím nebyla v Národní galerii vystavena. Budete se moci setkat s barokními olejomalbami z počátku 18. století, s čínskou tušovou malbou tzv. „šanghajské školy“ i předním českým videoartem. Cílem není jen ukázat, co se podařilo a zviditelnit náročnou práci všech, kteří o sbírky každodenně pečují, ale také poukázat na zásadní důležitost sbírkové činnosti a nutnost rozšíření její podpory jak ze státních zdrojů, tak ze strany privátních donátorů.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 26. května

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesouvá do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představí v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


spolek 400 ASA: Fotografie

Veletržní palác, do 8. září

Vystavující: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner

»Výstava sedmi fotografů dvou generací ze spolku ASA 400 má společného jmenovatele zejména v realismu, s nímž autoři nahlížejí svět a s nímž zachycují jeho proměnlivost. Vztahují se především k současnosti – viz Rodiny Jana Dobrovského a Burlesku Alžběty Jungrové. Zajímá je ovšem i oživování náboženských tradic, sledované Karlem Cudlínem a Janem Mihaličkem.

Jednotliví autoři jako by kladli otázky navzájem spjaté, každý na ně ovšem odpovídá svým zvláštním způsobem. A to přesto, že je výstava také oslavou klasicity černobílé stylizace média, neboli výrazem vědomí souvislostí dnešní tvorby s tradicí dokumentární fotografie.

Historické ukotvení dodává výstavě zejména vklad Antonína Kratochvíla, jejž zařadil časopis American Photo mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. Soubor jeho záběrů vznikal během více než dvou dekád a knižně vyšel pod titulem překládaným nejčastěji jako Rozbitý sen (originál Broken Dream, New York, The Monacelli Press 1997). Nejenom Rozbitý sen, nýbrž jádro výstavy vůbec, nabízí ukázky z cyklů zaměřených na soudobou transformaci postkomunistických částí šířeji chápaného pásma středu a východu Evropy včetně Slovenska Tomkiho Němce a Karpat Martina Wágnera.

Výstavní celek 400 ASA: Fotografie představuje každého z autorů monotematicky, to znamená výsekem z jediné části jeho tvorby, ve všech případech mnohem rozsáhlejší. Výpovědi jsou vždy nejenom osobité, jejich podání pokaždé provází osobní ručení.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Novinky v Pedagogické knihovně J. A. Komenského za březen 2019

· 0 komentářů

Co přibylo v březnu v Pedagogické knihovně J. A. Komenského?

Novinky za březen 2019


Knižní novinky (hlavní fond):
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky


Dyslexie: psychologické souvislosti
/ Lenka Krejčová – Vydání 1.
Praha: Grada, 2019 – 248 stran – Edice: Psyché (Grada)
ISBN 978-80-247-3950-2
První část publikace se zaměřuje na proces čtení, na komplikace, které při něm mohou nastat, a na to, z čeho tyto obtíže pramení i jak je identifikovat.
Druhá část nabízí široké spektrum diagnostických a intervenčních postupů pro všechny věkové kategorie.

Lehké mozkové dysfunkce / Marie Černá a kolektiv – 3. vyd.
Praha: Karolinum, 1999 – 224 s.
ISBN 80-7184-880-8
Přehled všech forem lehkých mozkových poruch u dětí a jejich výchovné problémy.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

České univerzity zaostávají: chybí jim peníze a kvalitní řízení / Jan Richter – cze In: Ekonom: týdeník vydavatelství Economia – ISSN 1210-0714 – Roč. 63, č. 1 (2019), s. 30–31.
Článek poukazuje na klesající umístění Univerzity Karlovy a dalších vysokých škol v mezinárodních srovnáních vysokých škol. Důvodem podle Daniela Münicha, ředitele think-tanku Idea, je problematický systém vnitřního a vnějšího řízení a financování našich vysokých škol. Peníze do vysokého školství přibývají pomalu a nemotivují vysoké školy ke zvyšování kvality. Slabinou českého terciárního vzdělávání, vědy a výzkumu je jeho hodnocení. V tradičním akademickém prostředí se jen těžko prosazuje manažerský způsob řízení, který dokáže prosazovat potřebné změny.

Efektivní způsoby výuky čtení v cizím jazyce / Eva Rybárová – cze In: Cizí jazyky: časopis pro teorii a praxi vyučování cizím jazykům – ISSN 1210-0811 – Roč. 62, č. 1 (2018/2019), s. 5–12.
Čtení v cizím jazyce je pro žáky velmi náročné, učitel by jim měl přiblížit metody a postupy, které podle své potřeby mohou při práci s textem využít. Článek představuje zásady a strategie podporující porozumění textu (např. strategie propojování, předvídání, usuzování, vizualizace, shrnování aj.). Uvádí příklady otázek nebo grafických záznamů napomáhajících pochopení cizojazyčného textu. Radí učitelům, jak těmto strategiím žáky učit a jak vybírat texty.



14. a 15. 6. 2019 Oslavy 100 let waldorfské pedagogiky

· 0 komentářů


Hlavní akce: Slavnostní koncert v Praze v Obecním domě 14. 6. 2019

V pátek 14. června 2019 od 20.00 se uskuteční slavnostní koncert k oslavám 100 let od založení první waldorfské školy. Na koncertu vystoupí orchestr žáků, sbor učitelů a rodičů, součástí bude eurytmické představení.

Vstupenky budou v prodeji od jara 2019 na podkladně Obecního domu, nebo v předprodeji.


Festival na Vyšehradě 15. 6. 2019

V sobotu 15. června 2019 od 10.00 vyvrcholí celé oslavy Waldorf 100 neformálním festivalem na pražském Vyšehradě. Na několika scénách se vystřídají ukázky toho nejlepšího, co vzniká během celého roku ve waldorfských školách. Třídy i absolventi ze všech koutů země se přijedou představit a pochlubit svým divadelním, hudebním, eurytmickým i jiným uměním. K vidění bude loutkové divadlo, rytířská slavnost či pantomimické představení, k slyšení bude velké množství koncertů v podání dětí od první třídy až po dospělé seminaristy. Večer pak zaplní podia studentské kapely. Celým dnem nás budou provázet přednášky pro veřejnost.

Pro menší děti bude na místě dětský rukodělný koutek, vedený učitelkami z mateřinek, pro větší děti mnoho dílniček s různým tvořením a pro dospělé ukázkové hodiny předmětů vyučovaných na waldorfských školách.

Vstup na akci je zdarma.

Učitel se studenty využívají otevřená data a pomáhají tak celému městu

pátek 12. dubna 2019 · 0 komentářů

Karel Rejthar učí informatiku na klatovské zemědělské škole a specializuje se na vizualizaci otevřených dat. Dává tak číslům grafickou podobu, aby byla pro uživatele názorná. Žáci se učí na reálných datech přenositelné dovednosti, protože efektivní práce s daty je nutnou dovedností pro 21. století.

Zdroj: Pedagogické info 7. 2. 2019

Zde navíc žáci dělají práci, jejíž výsledky nejdou do šuplíku, ale využijí je i jiní občané. Tyto výsledky lze pak najít na webu, který Karel Rejthar se studenty k prezentaci otevřených dat spustil.

Běžný uživatel internetu si pravděpodobně nevšiml, že například na webu Českého statistického úřadu je záložka Otevřená data. Ale i kdyby ji našel a nějaký soubor otevřel, nevyzná se v něm. Surová data není snadné interpretovat, bývají v „nečitelném“ formátu xml nebo třeba v excelovské tabulce. A tady nastupuje „vizualista“, který dá číslům grafickou formu a zpřehlední je. S otevřenými daty ve výuce pracuje Karel Rejthar ze Střední školy zemědělské a potravinářské Klatovy.

Se svými žáky spustil Karel Rejthar po dohodě s radnicí města Klatovy portál klatovy.maleskoly.info, na němž jsou veřejnosti k dispozici údaje, které město shromažďuje. Jde o souhrnná anonymizovaná data, jednoduše řečeno statistiky. Za příklad mohou posloužit údaje oddělení evidence obyvatel, občanských průkazů a cestovních dokladů. Z evidence je patrné i například to, kdy si lidé chodí nejčastěji zažádat o nový pas.

“Pokud tenhle graf visí na internetu města, může se podle toho obyvatel klatovského okresu zařídit a přijít, když u okénka nebude fronta. Je to informace navíc oproti pouhé otevírací době,” říká Karel Rejthar. Dalším příkladem jsou okresní údaje o vybavenosti škol v oblasti IT, o školách s nejvyšším podílem nezaměstnaných absolventů. “Obzvláště zajímavé jsou údaje o nezaměstnaných po oborech. Pro mnohé tak může být překvapením, že zootechnici mají podstatně nižší nezaměstnanost než automechanici,” doplňuje Miroslav Fencl, žák klatovské střední zemědělské a potravinářské školy.

Karel Rejthar nepomáhá jen obyvatelům Klatov, ale svým dalším webem data.maleskoly.info ostatním učitelům ukazuje, jak mohou otevřená data využívat ve výuce. Web nabízí příklady možných vizualizací, jako je vývoj ceny másla, počtu hospodářských zvířat, nezaměstnanosti či exekucí. Během prezidentských i parlamentních voleb dokonce se svými žáky vizualizoval průběžně výsledky rychleji než zpravodajské redakce. Za to dostali i studentskou cenu v soutěži Společně otevíráme data...

Celý text najdete ZDE.


Co studuješ? Ještě nevím. Rektor navrhuje výraznou změnu studia na vysoké škole

čtvrtek 11. dubna 2019 · 0 komentářů

Každý třetí student ukončí své studium v prvním ročníku na vysoké škole. Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek proto navrhuje změnit vysokoškolský zákon tak, aby si studenti mohli zvolit své zaměření až po úspěšném absolvování prvního ročníku.

Zdroj: Iva Studená, Aktuálně.cz 24. 3. 2019

K nápadu ho inspirovaly nejen univerzity v západních zemích, ale také systém za první republiky.
„Za první republiky se studenti na filozofickou fakultu nepřijímali na obor, ale na fakultu. Student se v průběhu studia rozhodl, že pokud bude chtít ukončit studium například státní pedagogickou zkouškou se specializací přírodopis–zeměpis, tak si podle toho zvolí některé přednášky a semináře," vysvětluje Bek.

Podobně podle něj funguje i většina západních univerzit. Studenti si až po prvním roce studia volí zaměření podle svých zájmů.

Současná podoba vysokoškolského zákona však toto neumožňuje. Vysoké školy musí přijmout studenta do konkrétního studijního programu. Většina středoškoláků si však volbou svého budoucího povolání není jistá. I proto v prvním ročníku opustí bakalářské studium až 35 procent studentů, v navazujícím magisterském pak pouze 15.


Vysokoškoláci v ČR mezi lety 2010– 2017
Neúspěšní / úspěšní
Bc. 35 % / 61 %*
Mgr. 24 % / 68 %*
Navazující Mgr. 15 % / 84 %*
*Zbývající skupinu do 100 % tvoří ti, kteří sice nesplnili podmínky, ale studium si prodloužili a zkouší ještě zkoušky dodělat.

Návrat k prvorepublikovému systému by podle Beka počet odpadlíků výrazně snížil. „Podle mě je to klíčová změna, která by vedla k tomu, že bude tento problém částečně vyřešen," míní rektor. S novelou vysokoškolského zákona by podle něj mělo přijít ministerstvo školství, nikoli třeba skupina poslanců či senátorů. „Jedná se o významný zásah do současného systému," vysvětluje Bek.


Nejvíce odpadlíků je z technických oborů


„Úmrtnost" studentů se liší dle univerzity, fakulty i studijního programu. Až 50 procent studentů opustí v průběhu prvního roku technicky zaměřené školy. Naopak lékařské a právnické fakulty jich dokončí nejvíce. „Jsou to studijní programy, které si zpravidla mohou studenty vybírat, a chodí na ně lidé s jasnou profesní představou," vysvětluje Bek.

Míra neúspěšnosti studentů 1. ročníků podle vysokých škol

Vysoká škola Bc. / Nenavazující Mgr. / Navazující Mgr.
Masarykova univerzita: 39 % / 17 % / 20 %
Univerzita Karlova: 34 % / 20 % / 16 %
Univerzita Palackého v Olomouci: 36 % / 19 % / 13 %
Ostravská univerzita: 36 % / 18 % / 18 %
České vysoké učení technické: 44 % / – / 13 %
Vysoké učení technické: 39 % / – / 18 %
VŠB – Technická univerzita Ostrava: 50 % / – / 24 %


Masarykova univerzita pořídila psychology

Například z Masarykovy univerzity odejde více než jedna třetina studentů prvního ročníku bakalářského studia. Proto se univerzita rozhodla přijmout řadu opatření.

Na webových stránkách rozšířila univerzita popis studijních programů. Uchazeči by pak měli získat lepší představu o tom, co je v průběhu studia čeká. Také mohou přes portál přímo kontaktovat garanta oboru nebo vyučující, kteří jim poradí s výběrem studijního programu. „Snažíme se, aby studenti minimalizovali špatnou volbu," vysvětlila prorektorka univerzity Markéta Pitrová.

Pro studenty, kteří přestanou zvládat studium, zde funguje poradenské centrum. To nabízí odborné konzultace o studiu, ale také pomoc psychologa. Univerzita se také snaží zvýšit povědomí studentů o tom, na koho a kdy se v případě problémů obrátit. Nabízí také přehled nejčastějších otázek, které studenty trápí. „Základ je, aby student reagoval včas," míní Pitrová.

Univerzita se snaží zapojit do procesu i samotné vyučující. Těm poskytuje získaná data z průzkumů mezi studenty a katalog opatření, která mohou vyučujícímu pomoci se změnami ve výuce a zatraktivnit ji studentům.

Celý text najdete ZDE.


Malé krůčky

středa 10. dubna 2019 · 0 komentářů

Pro školy je důležité se zlepšovat – a to rychle. Proto není žádným překvapením, že lidé s rozhodujícími pravomocemi, politici a management škol chtějí, aby učitelé rozvinuli své praktiky formativního hodnocení ve třídě co nejdříve. Důkazy výzkumů ale ukazují, že učitelé mění své třídní praktiky jen pomalu.

Někteří dokonce zacházejí tak daleko, že tvrdí, že se učitelé odmítají změnit – že se drží souboru profesionálních zvyklostí, které ve velmi reálném rozsahu představují tu nejdůležitější část profesní identity každého učitele, a proto se nechtějí změnit. Chceme-li podpořit učitele v rozvoji jejich praktik, musíme porozumět tomu, proč jsou změny těchto praktik tak pomalé. Je to tedy jen neochota se změnit, anebo je v tom něco hlubšího?

Je důležité tyto důvody pochopit, protože to, co k podpoře změny udělám, závisí na příčinách toho, že předchozí pokusy byly tak pomalé. Pokud se učitelé odmítají změnit, protože jsou spokojeni s tím, jak věci jsou, a nechtějí je dělat jinak, můžeme například hledat způsoby, jak tento odpor překonat. To je často příčinou motivačních schémat odměňování – záměr je takový, že učitelé přijmou nové myšlenky, budou-li za ně zaplaceni. Důkazy vyplývající z důkladných vyhodnocení výše zmíněných schémat však ukazují, že tato schémata nejsou nijak mimořádně úspěšná (viz například Springer a kol.,2010).

Mnohem pravděpodobnějším důvodem pomalosti učitelovy změny je to, že taková změna je skutečně obtížná, protože vysoký výkon v tak komplexní oblasti, jakou je učení, vyžaduje automatizaci velkého množství věcí, které učitel dělá. Pro žáky autoškoly je neuvěřitelně náročné zároveň používat blinkr, kontrolovat zrcátka a otáčet volantem – a jestliže jsou tyto činnosti prováděny vědomě, také složité jsou. Zkušení řidiči je konají tak často, až si je zautomatizují, a tyto činnosti tak vyžadují méně dostupných prostředků kognitivního zpracování. Když se však někdo pokusí změnit způsob svého řízení, zjistí, jak extrémně náročné je tyto automatické postupy změnit.

Jen díky pozorování začínajících učitelů si uvědomíme, jací odborníci ti nejlepší učitelé skutečně jsou. Zkušení učitelé pouhými pár pokyny a zamáváním rukou dostanou žáky do třídy, usadí je do lavic a zapojí je do práce během několika vteřin, zatímco nováčci mohou při tomtéž procesu vypadat, jako by naháněli stádo koček.

Tyto vypilované rutinní činnosti jsou výsledkem stovek, tisíců, a někdy dokonce i stovek tisíců opakování. Díky nim učitelé zvládnou celý den – bez nich by svou práci nemohli vykonávat. Ale jak se zmiňuje Berliner (1994), „automatičnost těchto opakujících se operací, které jsou zapotřebí k dosažení jejich cílů“, také znamená, že jakmile jsou jednou vytvořeny, je velice těžké je změnit…

Učení je v tomto ohledu ještě více extrémní než řízení auta, protože každý učitel vstupuje do této profese s řadou „scénářů“ pojednávajících o tom, jak by třída měla fungovat, a tyto scénáře jsou v jeho mysli pevně zabudovány již od dob, kdy on sám byl žákem.Scénáře, jako například požadavek, aby se žáci hlásili, chtějí-li odpovědět na učitelovu otázku, se zdají být přirozené, ale jsou samozřejmě naučené, a jsou tedy učení na překážku (Wiliam, 2006b).

Mnoho změn v praktikách, které jsou spojovány s implementací formativního hodnocení, není mimo to obtížné změnit jen proto, že by na ně byli učitelé již zvyklí – tyto změny zároveň odporují všeobecně rozšířeným a pevně zakořeněným názorům, které se například týkají významu známkování sloužícího k motivaci žáků. Dokonce i tehdy, jsou-li učitelé přesvědčeni o důležitosti takových principů, jako je například pouze slovní hodnocení, jsou od jeho uplatňování často odrazování staršími kolegy, kteří tyto inovace považují za módní výstřelky hlásané akademiky odtrženými od reality, již nemají ponětí, co skutečné učení obnáší.

Důsledkem toho všeho je, že v rámci zavádění jakéhokoli modelu profesního rozvoje musíme přijmout fakt, že učení učitelů je pomalé. Obzvláště aby změny v praktikách – v protikladu ke znalostem – byly trvalé, musí být začleněny do učitelových existujících rutinních postupů, a to vyžaduje čas. Mnoho lidí zabývajících se profesním rozvojem se již setkalo s tím, že učitele podporovali, aby vyzkoušel nové myšlenky, ty pak viděli zavedené v praxi, když danou třídu navštívili, avšak krátce na to se dozvěděli, že učitel se vrátil zpět ke svým předchozím praktikám.

Proto musíme komukoli, kdo se snaží změnit něco, v čem se již stal odborníkem, umožnit, aby postupoval malými krůčky. Soubor rutinních postupů, které si učitelé vytvořili, aby zvládli celý den ve škole, je jejich největším jměním, ale zároveň i břemenem, protože aby se zlepšili, musí se zároveň trochu zhoršit, alespoň na chvíli. Když chtěl Tiger Woods změnit svůj golfový švih poté, co v roce 1997 vyhrál golfový turnaj Masters, odstoupil ze soutěže a trénoval nový švih, dokud s ním nebyl spokojen. Žádný učitel však nemá tři měsíce na to, aby nacvičoval nové techniky před zrcadlem a teprve pak je šel vyzkoušet do třídy – proto je změna učení pro jakéhokoli učitele takovým „strašákem“. Změna znamená přestat dělat věci, díky nimž jste zvládli ve škole celý den. Není divu, že jedna z učitelek popisuje změnu třídní rutiny jako „opravu motoru za letu“…

Učitelé potřebují pomoct ve vytváření nových návyků, což představuje výzvu ve všech oblastech lidského úsilí. Musíme se smířit s tím, že to bude velice náročný úkol, který bude vyžadovat jak podporu, tak i odpovědnost.

Zdroj: D. Wiliam, S. Leahyová: Zavádění formativního hodnocení. Praktické techniky pro základní a střední školy. Čtení pomáhá, EDUkační LABoratoř , z. s. 2016. ISBN 978-80-906082-5-2

Příběh desátý. Raději si odučím svoje

úterý 9. dubna 2019 · 0 komentářů

Vracíme se k sérii příběhů mladých učitelů. Příběhy jsou pravidelně publikovány na facebookové stránce Nechte nás sakra učit dobře.

Zdroj: https://www.facebook.com/nechtenassakraucitdobre 10. 1. 2019

Jmenuji se Roman a pracuji jako učitel zeměpisu a fyziky na menším městě v oblasti bývalých Sudet. Rád bych se podělil se svou trpkou zkušeností, která mě přesvědčila, že kreativita ve školství se nevyplácí.

Po státnicích jsem nastoupil na běžnou základní školu, kde jsem učil předměty dle své aprobace. Všechno klapalo do doby, než jsem se rozhodl oživit hodinu zeměpisu tím, že v rámci projektové výuky vybuduju společně s žáky tabule u cyklostezky.

Projekt jsme probírali s ředitelem, rozhovor vypadal zhruba takto:
"Jaká zas cyklostezka? Vy nemáte co na práci?"
"Víte, chtěl jsem propojit teorii s praxí, vzít děcka do přírody…"
"Ach jo, proč pořád musíte něco vymýšlet. To nemůžete normálně učit?"
"Je to projekt, dostaneme na to dotace. Stačí mi jenom váš podpis, já už si to papírování vyřídím."
"Ach jo, proč vy mladí furt vymýšlíte hňupoviny, místo abyste normálně přišli před tabuli a učili. Tak jo, dejte to sem, já vám to podepíšu. Doufám, že těmi vašimi projekty nebudete zanedbávat učivo a nedostanete se do skluzu."

I přes skřípění zubů vedení školy jsme se tedy s žáky pustili do výroby informačních tabulí a pomocí map plánovali, kam je v terénu umístit. Nechápal jsem to, vždyť my přece propagujeme školu. Děláme něco navíc ve volném čase. Posilujeme mezipředmětové vazby! Pak nadešel den D, kdy jsme měli projekt slavnostně odhalit.

"Cože? Na co mě tam potřebujete? Já nebudu přestříhávat žádné pásky," nechápal ředitel, že by jeho účast byla žádoucí.
"Pane řediteli, jste přece zástupce školy!"
"A čas na to vezmu jako kde?"

Docela jsme se na toto téma tenkrát pohádali. Během následujícího roku mi ředitel sestavil rozvrh hodin nejhůř, jak jen mohl a já to pochopil jako náznak, že bych měl jeho školu opustit. I když jsem to s "hňupovinami" nepřeháněl, naše vzájemná nevraživost byla znát.

Po nějaké době už jsem to nevydržel a odešel na jinou školu.
Tam jsem už – i navzdory otevřenějšímu vedení – žádné větší mimoškolní projekty nerealizoval. Za prvé je po nás nijak nevyžadovali, za druhé nebudu nikomu za blbce. Odučím si svoje a kreativitu využiju v projektech mimo své zaměstnání, kde vím, že moji práci ocení.

Učitelé by měli zkusit i jiné povolání, aby nezůstávali uzavřeni ve své bublině, říká Michal Orság

pondělí 8. dubna 2019 · 0 komentářů

Čtyři roky působil jako učitel angličtiny, poté se rozhodl věnovat se školství z druhé strany pomyslné barikády. Jeho vzdělávací centrum EDUkační LABoratoř mimo jiné učí učitele, jak pracovat s novými technologiemi, jak využívat inovativní metody ve výuce či ji zefektivnit. Jak vidí budoucnost učitelského povolání u nás? A proč by podle něj měli čeští učitelé měnit svou profesi, nebo si alespoň brát půlroční volno?

Zdroj: Markéta Popelářová, Magazín Perpetuum 18. 3. 2019

Jako ředitel EDUkační LABoratoře se zabýváte inovacemi ve vzdělávání. Co ale zahrnuje pojem „inovace“ v našem školství?

Na to, co je pro školy inovativní, jsme vlastně přicházeli postupně během našich projektů. Když jsme do škol přinesli nové technologie v rámci projektu Škola dotykem, učitelé často nevěděli, jak s nimi pracovat. Pro ně tedy bylo inovativní už to, že jsme jim například ukázali nové aplikace nebo smysluplné praktické využití. Cokoliv, co není ve školství běžné, můžeme označit za inovativní.
V našem centru jdou ale technologie nyní trochu bokem. Je nám jedno, jestli je ve třídě dotyková obrazovka, telefon nebo interaktivní tabule, soustředíme se na učitele a práci s nimi. Chceme z nich dostat to nejlepší. Ukazujeme, jak pracovat s určitými tématy, například s kritickým myšlením. Technologie pro nás nejsou cílem, ale prostředkem k nabytí kompetencí.

Vy sám jste vystudoval pedagogickou fakultu a stal se učitelem. Dnes podobný cíl nemá mnoho lidí. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Dnes máme poměrně velký nedostatek učitelů, ale už když jsem s učením začínal, což je asi před deseti lety, učitelé chyběli, takže mě poměrně paradoxně přijali jako učitele angličtiny na obchodní akademii ještě před dokončením vysoké školy. V tu chvíli mi přišlo naprosto logické, že pokud studuji pedagogickou fakultu, budu se ohlížet po práci ve škole.

A proč jste se rozhodl školní třídu opustit?

Učil jsem čtyři roky a došlo mi, že ve školství sice pracovat chci, ale z té druhé strany, tedy ne přímo se žáky, ale spíše s učiteli. Později na to navázal i zájem o vzdělávací politiku. Za zkušenost ze školy jsem hodně rád. Prostředí školy na mě ale nepůsobilo dostatečně podnětně. Obsah hodin jsem si sice mohl tvořit podle sebe, ale k práci učitele patří mnoho dalších věcí, které už tolik svobody neumožňují. Mám na mysli například dohledy na chodbách nebo zbytečně časné vstávání, protože výuka nám začínala už před osmou.

Co by podle vás pomohlo učitelům k tomu, aby školství neopouštěli?

Problémem je to, že učitelská profese je velmi osamělá. Trávíte mnoho času se žáky ve třídě, ale s kolegy se skoro vůbec nepotkáváte. A pokud ano, většinou jen na pár minut v kabinetu.

Bylo by tedy řešením, kdyby se učitelé potkávali častěji?

Částečně ano, ale na druhou stranu je nemůžeme do ničeho nutit. Některým se do toho opravdu nechce. Je to vidět například v momentě, kdy mají dva učitelé na něčem společném spolupracovat. Je mezi nimi cítit určitá rivalita, do vlastních hodin si nechtějí nikoho pouštět. Umělé nucení tedy není cesta. V naší republice není běžně zvykem, aby se kolegové z jedné, případně z okolních škol v hodinách navštěvovali a vzájemně si poskytovali zpětnou vazbu. Myslím, že je to škoda.

Kdyby ale učiteli byla dopřána chvilka klidu místo povinnosti dohlížet na děti na chodbách, určitě by to pomohlo. Nerozumím ani tomu, že jsou učitelé nuceni nosit přezůvky, aby je žáci nemohli nařknout, že nedodržují pravidla. Je to samozřejmě maličkost, ale takových je mnoho a na učitelích se to podepisuje, protože to často řeší i vedení školy. Vlastně mi ve škole chyběla důvěra a větší volnost. Jak od vedení směrem k učitelům, tak od učitelů k žákům. Je běžné vše kontrolovat a na vše dohlížet.

Jaké řešení tedy navrhujete?

Přehlcení učitelů a ředitelů by mohlo vyřešit zavedení nových pozic na školách. Pomohl by například projektový manažer, protože školy se do projektů často zapojují. Nebo také kariérní či výchovný poradce pro žáky. To jsou pozice, které nyní zastávají učitelé. Ideální by bylo, aby se učitelé mohli soustředit hlavně na přípravu výuky. Rozumím, že lidí je málo, že chybí všude, ale na školách chybí extrémně.

Dalším problémem je, že generace učitelů se obměňují jen velmi pomalu a noví učitelé mají tendenci stále opakovat stejné vzorce, které sami zažili. O to těžší je pro ně pouštět se do něčeho inovativního. A když do školy přijde nový učitel, je velká pravděpodobnost, že systém a učitelský kolektiv ho za pár let semele a přizpůsobí se. Obecně, veřejnost a rodiče mají pocit, že to, co fungovalo dříve, musí přeci fungovat i dnes. Proč by tedy byl důvod učit například s novými technologiemi? Jednodušší je telefony ve škole zakázat…

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.


Milena Kmentová: Třída zpívá ÍÁ, ÍÁ

sobota 6. dubna 2019 · 0 komentářů

Publikace volně navazuje na sešit Slovo, slovo slůvko, slovíčko, honem poběž, písničko! Přináší metodický materiál pro rozvoj fonematického uvědomování a elementárních pěveckých dovedností předškolních a mladších školních dětí.

Obsahuje 14 jednoduše, ale velmi účelně, zhudebněných jazykových her. Kniha stojí na velké slovní zásobě, elementárních a rytmických prostředcích, elementárních hudebních formách a především na hře, která je základem všech aktivit.

Kniha je určena pro práci s předškolními dětmi, včetně dětí s narušenou komunikační schopností a odlišným mateřským jazykem.

Mgr. Milena Kmentová, Ph.D., absolvovala r. 2000 speciální pedagogiku – učitelství na speciálních školách s prohloubenou HV. Od roku 2004 pracuje v CMŠ Laura v Praze. Dále působí na katedře hudební výchovy PedF UK. Vede akreditované semináře v NIDV a lektoruje pravidelně pro Českou obec sokolskou.

Více informací a ukázky najdete ZDE.


Aktuální téma: Syndrom vyhoření u učitelů

pátek 5. dubna 2019 · 0 komentářů

V ČR citelně chybí koncepční prevence syndromu vyhoření u učitelů. Čísla jsou alarmující…

Zdroj: Pedagogická komora 9. 12. 2018

Výzkum: Syndrom vyhoření a životní styl učitelů českých základních škol

Šetření: Učitelky mateřských škol před kolapsem

Výzkum: Pedagogy práce naplňuje i přes velký stres

Výzkum: Psychopatické tendence učitelů a učitelek


EDUzměna: Vznikla studie o aktuálním stavu českého školství

čtvrtek 4. dubna 2019 · 0 komentářů

Polovina českých učitelů vykazuje příznaky vyhoření. Nadační fond Eduzměna, založený čtyřmi českými nadacemi, přináší přehled stavu českého školství. EDUzměna chce podpořit systémové změny ve vzdělávání v ČR.

Zdroj: Tisková zpráva EDUzměny 2. 4. 2019

Téměř třetina (32 %) žáků, nejvíce ze zemí OECD, nerada chodí do školy. Polovina české veřejnosti je spokojena se stavem škol. Zároveň polovina učitelů vykazuje příznaky vyhoření. Pouze 30 % času věnují ředitelé tomu nejdůležitějšímu – pedagogickému vedení školy a 60 % základních škol nemá zřizovatele kvalifikovaného ve vzdělávání. Čísla ukazují, že jsou oblasti, které je třeba v českém školství změnit. Nadační fond Eduzměna chce reagovat na tento stav a najít řešení společně s těmi, kteří mají chuť spolupracovat.

Nově vzniklý Nadační fond Eduzměna na svém startu přináší přehled stavu, ve kterém se české školství nachází. Studii popisující aktuální situaci českého školství zpracovali Daniel Prokop a Tomáš Dvořák (nezávislí sociologové a analytici). Je založena na rešerši a dodatečné analýze již existujících studií (např. výroční a tematické zprávy České školní inspekce, McKinsey&Company, EDUin aj.) a dlouhodobých mezinárodních šetření. Tato data jsou doplněna zjištěním z výzkumů realizovaných v dílčích oblastech vzdělávání (výzkumy společnosti Median, Kalibro, programu Jeden svět na školách atd.) a z rozhovorů se čtyřmi expertními skupinami. Analýza je členěna podle jednotlivých skupin – žáci, rodiče, učitelé, ředitelé a zřizovatelé, aby byl obraz co nejvíce kompletní.

„Jako ochutnávku přinášíme shrnutí v podobě infografiky, která ukazuje zásadní zjištění na úrovni jednotlivých skupin. V následujících týdnech budeme postupně publikovat informace o jednotlivých skupinách. Vždy přineseme přehlednou infografiku, shrnující jednostránkový text a patřičnou část samotné studie. Na závěr chystáme celkové představení fondu a také návrh řešení, se kterým nadační fond přichází. Nechceme totiž skončit u popisu stavu, ale chceme jej aktivně řešit ve spolupráci s těmi, kteří zde již řadu let dělají skvělé věci.“ říká ředitel nadačního fondu Zdeněk Slejška.

Nadační fond Eduzměna funguje jako platforma zástupců soukromého, neziskového a státního sektoru, která chce společnými silami, svým jménem, know-how a financemi podpořit systémové změny ve vzdělávání dětí v České republice. Fond se bude soustředit na dlouhodobé a udržitelné přístupy, které budou mít prokazatelný dopad na zlepšování učení dětí. Prostředkem bude podpora různých organizací a projektů zaměřených na rozvoj vzdělávání i zvyšování povědomí o klíčové roli vzdělávání obecně. Nadační fond založily čtyři české nadace (Nadační fond Avast, Nadace České spořitelny, Nadace Karla Janečka a Nadace OSF) a postupně jej budou rozšiřovat další dárci. Nedávno například přistoupila ke spolupráci Nadace Jablotron.

Infografika ZDE.

Více o Nadačním fondu Eduzměna: https://eduzmena.cz

Více o zakládajících nadacích: https://eduzmena.cz/o-nas/#kdojsme

6. 4. 2019 České školství nad propastí? Panelová diskuze

· 0 komentářů

Pořadatel: Pedagogická komora, z. s.

Pedagogická fakulta UK, M. D. Rettigové 47/4, Praha 1 (aula), od 14.30 h.

Panelisté:
Jiří Růžička (Senát, místopředseda)
Václav Klaus (Poslanecká sněmovna, předseda školského výboru)
Libuše Ludíková (předsedkyně Asociace děkanů pedagogických fakult, UP
Olomouc)
Miloš Rathouský (Svaz průmyslu a dopravy, zástupce školské tripartity)
Radko Sáblík (člen expertního týmu Strategie vzdělávací politiky ČR do
roku 2030)
Radek Sárközi (prezident spolku Pedagogická komora)