Maria Montessori: Absorbující mysl

sobota 19. ledna 2019 · 0 komentářů

Povrchní vykladači někdy tvrdí, že základem montessoriovského přístupu je ponechat dítěti naprostou  volnost a nikterak ho neomezovat. Každý, kdy takovýto přístup na dětech vyzkoušel a je schopen objektivně hodnotit výsledky, dojde k závěru, že samotná volnost a neomezování vedou u dítěte k sobectví, k neschopnosti přizpůsobit se a později i k nerespektování pravidel lidského soužití.

Svoboda a volnost však opravdu jsou ve výchovné a vzdělávací koncepci Montessori klíčovými pojmy. Jejich uplatňování ovšem musí být cílené a systematické. Rozhodujícím faktorem je rozpoznání činností přirozených, vedoucích k rozvoji osobnosti, od činností deviantních, vedoucích k destrukci nebo tyranizování okolí.

Naprostá svoboda platí jen u činností přirozených. K těm je dítě nutno přivést, a to vůbec není jednoduché. Svoboda typu: „Běž si něco dělat, já mám teď práci!“ je asi stejně užitečná jako bezdůvodné šikanování dítěte. Dítě chce totiž většinou pracovat s námi anebo podle nás. Jenom proto, že je pomalé a méně zručné, mu to obvykle nechceme umožnit. Dáme mu svobodu ve sterilním prostředí, kde příležitost k přirozeným činnostem samo nedokáže najít.

Maria Montessori (1870–1952) byla všestranná italská pedagožka, filozofka a vědkyně. Je známa především svými novými pedagogickými metodami. Vystudovala medicínu, filozofii a psychologii, zabývala se antropologií, biologií a pedagogikou.

Ukázky z knihy najdete ZDE.

Karel Machala: Individuální vzdělávání může mít smysl

pátek 18. ledna 2019 · 0 komentářů

Svět se prudce mění před očima, zatímco nejedna škola je v zajetí starých dogmat. Mnohé děti si z ní odnášejí šrámy na celý život. Pokud se vám podaří přemístit je do školy budoucnosti, která umí zachránit i děti s handicapem, zažijete obrovskou úlevu z toho, že někomu jde primárně o vzdělávání dětí.

Zdroj: Týdeník školství 21. 11. 2018

Některé školy bohužel svým přístupem vedou děti k nelásce k vědění, neučí je přemýšlet o světě a radovat se z poznatků, hrát si, rozvíjet své zájmy. K tomu přidejme přetěžování nevyužitelnými poznatky, vyžadování povinnosti „odsedět si to“ v lavicích bez odpovídajícího efektu, přičemž těžiště výuky bývá pak někdy stejně přenášeno na rodiče a domácí úkoly.

V širší rodině máme chlapce, který postupně přestal být schopen dostavovat se do třídy. Na počátku byla dysortografie s ADHD, necitlivý přístup učitelky a vedení školy. I děti někdy umějí být kruté k tomu, kdo se liší. A tak pomalu vznikal problém: „Já tam nemůžu.“ „Já to nedokážu.“ I když se večer rozhodl, že půjde, ráno z něho vyšlo: „Já to fakt nedám, nejde to.“

Problém vygradoval v 5. ročníku. Blížil se 2. stupeň a možnost domácí výuky tehdy běžně neexistovala. Ze zákona se proto rodina na přelomu 5. a 6. třídy dostala do téměř kriminální situace. Následovalo přetahování, hra na kočku a myši. Státní kočka se projevovala jako přísný trestající školský bůh – nedojdeš-li do školy, budete všichni zavřeni. Každý někde jinde. Žák v ústavu, rodič ve vězení.

Chlapec do školy nedokázal dojít, i když situace byla vážná. Dostal možnost „velmi vstřícného“ individuálního plánu: Nemusel do školy pětkrát týdně, ale jen čtyřikrát. Po tlacích sociálně-státních, školních a lékařských nastala krátká dvoutýdenní epizoda na dětské psychiatrii. Tam chlapec dostával medikament. Odmítal ho polykat, dostával ho tedy zakamuflovaný do jídla. Nepomáhal mu, neléčil ho, nesouhlasil s ním ani on, ani matka, ale přesto ho dostával. Diagnóza byla provedena střelbou od boku, zjišťovat, co je v mozku posunuté, jak a proč, je asi hudbou vzdálené budoucnosti. Když neumíme najít příčiny, místo léčby směřující k vyléčení „přeléčujeme“. Tedy nasadí se pokusně jeden medikament, a když nezabere, zkusí se jiný a pak další, až něco možná utlumí nějaký příznak. A zároveň může vyvolat jiné. Nebo se odborným jazykem napíše do orazítkovaných papírů výraz „pozorujeme určitý posun“, a tím je vytvořena virtuální realita, která ve skutečnosti neexistuje. Žádný posun nenastal. Chlapec jel po několika týdnech domů na víkend a už se zpátky do nedobrovolného zajetí nevrátil. Ani do školy se dostavit nedokázal, vyléčen přirozeně nebyl.

Se školou se rodiče snažili domluvit na přezkoušení. Škola reagovala chaoticky – jednou řekli, že zkoušky budou, protože musí být. Ať se připraví. Podruhé – zkoušky nebudou, nechodí přece do lavic 4x týdně dle plánu. Potřetí – zkoušky budou, připravte se do 2 týdnů. A nakonec: Zkoušky nebudou, musí chodit do lavic. To bylo doplněno nezměrným tlakem sociální pracovnice. Vše směřovalo k tomu, že chlapec bude umístěn v psychiatrickém ústavu, kde bude nedobrovolně jíst prášky, které nic neléčí.

Chlapec není hloupý, individuálně ho lze vzdělávat. Musí přece existovat možnost, jak mu umožnit získat vědomosti bez nutnosti sedět na zadku tam, kde sedět nedokáže. Klíč k řešení naštěstí existoval. To, co měly vědět sociální pracovnice, které na rodiče vykonávaly obrovský tlak, jsem se dozvěděl alespoň já. Ministerstvo školství mi dalo kontakt na školu, kde byla možnost domácí výuky i na 2. stupni. ZŠ Březová. Její ředitel dokáže prosazovat inovace ve vzdělávání. Umí být několik kroků před ostatními. Učitelé školy jsou milí a mají rádi děti.

Sedím v ředitelně a pan ředitel Ludvík Zimčík hovoří s jednou žákyní. Dívka vůbec není v budově školy. Je doma u počítače s kamerkou a nám se promítá její usměvavá tvář na velké plátno na stěně ředitelny – přes internet. Nevím vůbec, kde se dívka nachází. Může to být v ČR a může to být třeba v New Yorku. Moderní technika umožňuje, že si pan ředitel se žákyní koukají z očí do očí a probírají učivo.

To není jediná inovace. Žáci březovské školy mají propracovaný systém moodle pro domácí výuku dětí, přes který mohou plnit úkoly, komunikovat a odevzdávat své prezentace a testy odkudkoliv. Mohou navštěvovat hodiny online. Jednou za půl roku mají termín zkoušek, přijedou do školy a otestují své znalosti naživo s učiteli.

Chlapec se doma na zkoušky připravoval poctivě. Odevzdal do systému školy vše, co bylo třeba. Jeho výtvory například z historie byly moc pěkné. Trochu zpočátku skřípala angličtina (cizí jazyk bývá pro dysortografiky oříškem), ale intenzivním úsilím se podařilo téměř nemožné. Nikdy se do učiva nezakousl tolik jako právě v nové škole. Předchozí škola v něm vypěstovala odpor a fobii. Škola v Březové mu naopak dala šanci, kterou nezahodil. Dokázala naplnit své poslání u chlapce tam, kde jiná škola naprosto selhala, protože pro ni byla důležitější forma než výsledek.

Chlapec absolvoval ZŠ Březová dálkově a v současné době normálně chodí 3. rokem na střední školu. Jeho stav se díky ZŠ Březová zlepšil, zklidnil se a stal se z něho usměvavý člověk. Ale něco by jeho původní špatná škola určitě nečekala. Dokázal i přes handicap zvládnout angličtinu v individuálním vzdělávání tak dobře, že byl na SŠ vybrán díky nadprůměrné znalosti jazyka na stáž na Kypru. O rok později už uplatňuje své hobby na trhu – vytváří a prodává první a druhé reklamní video a je pozván další firmou k pravidelné spolupráci. Dokonce plánuje studium VŠ. Vše tedy dopadlo až neuvěřitelně dobře. Díky alternativám navrhovaným před lety tzv. odborníky na dětskou duši a sociálními pracovnicemi mohl dopadnout hodně špatně, naštěstí se je podařilo díky březovské škole vyřadit ze hry.

Ludvík Zimčík: Třicatero ředitele škol na konci světa

čtvrtek 17. ledna 2019 · 0 komentářů

Ludvík Zimčík, ředitel MŠ, ZŠ, SOŠ Školy Březová, bilancuje na konci roku na sociální síti Facebook…

Zdroj: Pedagogické info 20. 12. 2018

1. Každý má právo na svůj názor, dokonce i ředitel školy. Žádný názor či postoj, byť je třeba odlišný, nelze potlačovat zastrašováním.

2. Každý žák by měl ve škole zažít pocit úspěchu – některý v češtině, jiný v matematice, další např. za pracovní ochotu…

3. Nemůžeme všechny žáky naučit všechno, ale můžeme všechny žáky učinit ve škole spokojené.

4. Praxe mě naučila, že jediné, co má smysl, je řídit školu tak, aby se v ní žáci a studenti cítili dobře.

5. My, učitelé, jsme ve škole kvůli dětem, ne naopak.

6. K žákům a jejich rodičům přistupuji s důvěrou, nevidím v nich nepřítele, už dopředu jen problém.

7. Problémy školáčků a školáků je třeba vidět očima dnešních žáčků a žáků, kteří žijí v technologicky jiné době než jejich rodiče, myslí a vidí věci nově, nezatíženi minulostí, která je jim nejen technologicky hodně vzdálená.

8. Když žáku ve škole někdo pořád dokazuje, že nic neumí a že je hloupý, tak to žáka nemotivuje.

9. Školu netvoří programy, učebnice, vybavení, ale především učitel.

10. Kvalitu školy nelze posuzovat podle toho, kde se nachází, jak je velká…

11. Hodnoťte své žáky za to, co umí, nehodnoťte žáky za to, co neumí. To je velký rozdíl.Většina učitelů, bohužel, hodnotí žáky právě za to, co neumí.

12. Stále všem rodičům říkám: „Vaše dcera (syn) není moje dítě, ani dítě naší školy, ani státu (i když ten si to někdy myslí a tak se chová), ale to je Vaše dítě a Vy rodiče musíte vědět, co pro své dítě chcete v budoucnosti. A já Vám to jen v naší škole umožním.“

13. Ve školství jsem za šestatřicet let zažil různé koncepce i antikoncepce, reformy i deformy, reformy předcházejících reforem. Zažil jsem i takové zrůdnosti, jako počáteční čtení na čas – se stopkami v ruce učitelky.

14. Chceme novou školu, mluvíme o reformě škol; ale se včerejšími názory a předvčerejšími metodami a formami práce.

15. Praxe mě naučila, že není třeba se točit jako korouhvička na věži podle momentálních názorů, přání a nepromyšleností různých nadřízených, ale hlavně používat svůj vlastní rozum a odborné znalosti a zkušenosti a snažit učit tak, aby to žákům něco přinášelo.

16. Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo, a i tato sestava na MŠMT tam dlouho nebude a zase bude jinak – a proto učme tak, aby to žákům něco přinášelo.

17. Vždy jsem se snažil učit děti pracovat s informacemi (jak a kde je vyhledávat, jak je vybírat a třídit, zpracovávat a vyhodnocovat, jak vytvářet hypotéza a jak je ověřovat a vyvracet). Samozřejmě před třiceti lety to bylo něco jiného, ale podstata zůstává stejná – naučit učit se, využívat zdrojů informací…

18. Využívání IT ve škole musí být prostředkem,ne cílem.

19. Proč by měl žák, zvyklý na používání mobilů, notebooků, počítačů, sociálních sítí i internetu, sledovat výuku s psaním na tabuli a opisovat si z ní do sešitů?

20. Učit chytré žáky umí každý hloupý, ale už ne každý dokáže zvládat žáka, který má problémy např. se čtením nebo mu trvá pochopit látku déle.

21. S negativitou nikdo nikdy ničeho nedosáhl. Nedovedeme si uvědomit, jak by nám pomohlo otevřené a vstřícné jednání: respekt, chvála, poděkování, pokora a sebereflexe.

22. Mdlý a zapšklý učitel ještě nikoho nikdy nic nenaučil.

23. Mám-li učitele (zaměstnance) obhajovat, postavit se za ně, musím vědět, k čemu došlo; proto netajte před ŘŠ případné problémy (s žáky, rodiči aj.).

24. Úředníci většinou znají jen jeden „zákon“ – „TAK TO BYLO VŽDYCKY“. A změn se bojí jak čert kříže.

25. Kritika musí být kvalifikovaná, ne povrchní nebo předpojatá. Je lehké něco rozbít, ale něco postavit je mnohem těžší. O věcech se musí fundovaně diskutovat, aby se tříbily myšlenky. Jedině tak se lidské poznání a společnost mohou posouvat dopředu.

26. Když se chce, všechno jde.

27. Množství cest vede k jednomu cíli.

28. Mým cílem je řídit školu tak, aby byla vstřícná k žákům, aby se v ní žáci cítili dobře,m nikoli se zabývat tím, co si o mně myslí ostatní učitelé a ředitelé. Kdybych se tím řídil, nikdy bych „školy na konci světa“ nevybudoval.

29. S pedagogickou prací je to jako s vařením. Ať uvaříte cokoli, vždycky to bude někomu chutnat a někomu ne. Takže se názory ostatních vůbec nezdržuji. Jen je někdy beru na vědomí.

30. Kdysi jsem četl názor, že se malé školy u nás děsí čtyř stupňů, které vedou ke zkáze: zchátrá škola, zkrachuje hospoda, zavře místní obchod a osiří kostel. Už z řady našich vesnic se takto vytratily „instituce“, které tvořily jejich základ. Zkušenosti říkají, že zmizí-li škola, mladé rodiny se stěhují za ní. To není dobrá perspektiva. Před mnoha měsíci jsem výše uvedené stupně doplnil o pátý stupeň ke zkáze: exministryně, která těch nesmyslů navršila dost.

Stanovisko SKAV k zákazu mobilů ve školách

středa 16. ledna 2019 · 1 komentářů

U příležitosti Kulatého stolu SKAV a EDUin (17. ledna 2017) na téma Zakázat mobily ve školách, ano či ne? vydaly členské organizace Stálé konference asociací ve vzdělávání, z. s., odborné stanovisko. Vzhledem k tomu, jak složité téma to je, tak ani mezi členy nedošlo ke stoprocentní shodě nad tímto stanoviskem a jsou pod ním jmenovitě podepsané jenom některé členské organizace.

Zdroj: www.skav.cz

Mobilní digitální zařízení se stala běžnou součástí života. Není v naší moci je odstranit. Vinou komerčních (a někdy i politických) zájmů jsou algoritmy řídící platformy a aplikace na nich běžící optimalizovány na maximalizaci času uživateli s nimi stráveného (a na jejich ovlivňování). To může vést až k chorobné závislosti a výrazně to negativně ovlivňuje v první řadě mládež. Proto není divu, že mnoho rodičů má vůči mobilům výhrady a snaží se své děti před tímto fenoménem chránit. Velmi podobný přístup má i většina učitelů. Výsledkem je současná vlna šířící se v našem školství, tj. snaha plošně zakázat používání mobilních zařízení ve škole, případně i v jejím bezprostředním okolí.

Zaujmout k navrhovanému opatření zodpovědné stanovisko však nelze bez důkladné analýzy souvislostí. Nejprve je třeba si ujasnit, co je cílem výchovy našich dětí. Primárním cílem je z našeho pohledu “úspěch pro každého žáka”. Ten je podmíněn kompetencemi, jejichž nedílnou součástí je schopnost efektivně využívat digitální zařízení k umocnění svých schopností. Ta zařízení se přitom zrychlujícím se tempem zdokonalují.

Musíme zkoumat, jak by měl být vývoj těchto kompetencí podporován. Tradiční představa, že toto je věc informatiků a výuky ICT, již v dnešním světě neobstojí. Osobní digitální přístroje jsou nedílnou součástí mnoha různých činností a jejich role při podpoře osobního růstu je nezastupitelná. Ten se odehrává i mimo vlastní výuku. Týká se to primárně těchto oblastí:

Informace jsou všude kolem nás, díky přístrojům neustále k dispozici. Má-li být u žáků budována schopnost s nimi pracovat, není jiné cesty, než zavádět takové aktivity, na nichž je možné tuto tzv. transaktivní paměť trénovat.

– Jinou oblastí plošně ovlivňující výuku je využití digitálních zařízení k vlastní tvorbě žáků (rozvoj kreativního myšlení). Existence všudypřítomných informací nabourává tradiční představu výuky založenou na přenosu fakt do hlav žáků. Vývoj směřuje ke konstruktivně orientovaným výukovým postupům, při nichž žák na základě získaných informací (fakt) vytváří své poznání. Jde to mnohem lépe, pokud je tato činnost spojena se skutečnou tvorbou. Ani zde se bez digitálních zařízení neobejdeme.

– Existuje však ještě jedna mimořádně důležitá oblast spojená s potřebou výchovně ovlivňovat to, co žáci se svými mobily dělají. Tradičně ji označujeme hlavičkou “zneužívání digitálních technologií” ke kyberšikaně a mnoha dalším formám negativního působení na školní komunitu, posléze možná celou společnost. Nově tuto oblast nazýváme digitálním občanstvím. Jsme každodenními svědky toho, jak priorita výchovy v této oblasti prudce roste.

Je zřejmé, že plošný zákaz použití mobilních zařízení ve škole je s výše popsanými cíli v rozporu. Co tedy dělat? Je třeba se snažit budovat v rámci školy komunitu, která bude jako celek podporovat etické využívání digitálních zařízení. Na opatřeních omezujících využití osobních přístrojů se musí shodnout většina (včetně žáků) a přijmout je.

Cílem je pochopení rizika možné vlastní závislosti na mobilu, uvědomění si významu přímé komunikace (např. společensky nepřijatelné vyndání mobilu během rozhovoru). Tvrdý zákaz je krajním prostředkem, kterým se k tomuto cíli nelze přiblížit. Velmi dobrou cestou je např. stanovení zón zákazu mobilů (např. jídelna).

Učitelé by měli přemýšlet nad tím, jak vyvolávat aktivity, při nichž žáci používají své vlastní přístroje ke smysluplné práci. Je třeba okupovat i ten prostor, v němž se žáci online pohybují (osobní vzdělávací prostředí). Cílem (informační a mediální) výchovy musí být pochopení osobní zodpovědnosti za vše, co v online světě děláme. Plošný zákaz ve většině případů učitele naopak utvrzuje v přesvědčení, že technologie je třeba eliminovat, protože dětem jen škodí.

Ukazuje se, že máme problém, který je třeba řešit. Zdůvodňovat plošný zákaz osobních mobilů ve školách tím, že mají na žáky negativní vliv, je možné, bohužel však většinou znamená, že na výchovu k umocňujícímu využívání technologií rezignujeme. Tím bychom ve svém důsledku žáky poškodili. Půjdou-li některé školy touto cestou (pozor, výzkumy ukazují, že nevhodné formy užívání mobilů se v rodinách s nižším socio-ekonomickým statusem vyskytují více), hrozí, že se již tak velké rozdíly mezi kompetencemi různých skupin občanů budou ještě více zvětšovat.

Plošný zákaz je krajním opatřením použitelným v situaci existující plošné závislosti žáků na technologiích, které by nikdy nemělo být přijímáno bez plánu, jak tento stav změnit (samo o sobě to nedokáže).

Členské organizace SKAV podepsané pod tímto stanoviskem:

AISIS, Asociace Montessori ČR, Asociace lesních mateřských škol, Asociace pro domácí vzdělávání, Asociace předškolní výchovy, Česká asociace science center z. s. p. o., JA Czech, Jednota školských informatiků, Jules a Jim, Kritické myšlení, z.s., Mezinárodní cena vévody z Edinburghu, NaZemi, Otevřeno z. s., Projekt Odyssea, Step by Step ČR, o. p. s., TEREZA, vzdělávací centrum, z. ú.

Jitka Polanská: Skromné sny učitele ze školy odvedle aneb co by mi pomohlo, abych mohl učit, jak bych chtěl

· 0 komentářů

Tomáš Pinkr učí přírodopis, chemii a matematiku na základní škole Eden v pražských Vršovicích. Možná se to nezdá, ale učit na druhém stupni je celá věda. Didaktická věda: jak správně jednat s pubertálními žáky a jak organizovat výuku, aby se žáci něco naučili a třeba i bez prskání?

Zdroj: Rodiče vítáni 21. 11. 2018

Mnoho učitelů prostě zatne zuby a učí, jak umí a jak v dané situaci mohou. I když se v daných mantinelech necítí komfortně, nemohou je začít sami zničehonic měnit, to je nad síly smrtelníka. Mohou maximálně tak snít, když si to dovolí. Pana učitele jsme tedy požádali, aby se zasnil a řekl nám, co by na výuce změnil, kdyby to šlo pouhým mávnutím kouzelného proutku. Co by mu zkrátka pomohlo, aby mohl učit tak, jak by chtěl.


Čtyřicet pět minut je málo na hodinu

Velké omezení je, že hodina má jen čtyřicet pět minut. Jak jste viděli třeba na matematice s deváťáky, chtěli ještě něco dovysvětlit a najednou zvonilo a konec, museli odejít. Znovu se uvidíme až v pondělí a kdoví, jestli na to do té doby nezapomenou. Je to škoda. Struktura vyučování, ve které se rychle střídají různé předměty, je stresující, pro děti i pro nás. Učit v blocích, o tom ani neuvažuji, to by nešlo dát do rozvrhu, ale líbily by se mi aspoň dvě hodiny jednoho předmětu za sebou. I třeba proto, abychom s dětmi mohli na hodiny přírodopisu ven. Jinak se to nedá moc stihnout. Přitom venku se učí dobře. Když je potřeba dětem vysvětlit třeba, co je pilovitý list, stačí ho ukázat, ve třídě musím na to zapnout počítač nebo jim říct „jděte na tuhle a tuhle stránku učebnice“ a to už není ono. Když to jenom trochu jde, ven chodíme. Ale čistého času je to maximálně čtyřicet minut, i méně, zbytek padne na přesuny.


A deset minut je málo na přestávku

Chápu, že cílem je nenatahovat pobyt ve škole, ale deset minut na přestávku je hrozně málo. Těžko se mi přeorientovává z jednoho předmětu na druhý. Když chci v chemii dělat pokusy, potřeboval bych je připravit před hodinou a to v těch deseti minutách, kdy bych měl jít třeba i na záchod nebo se mě někdo něco ptá, prostě nedám. A jiná možnost než vše připravit těsně před hodinou není, některé chemikálie nemohu nechat bez dozoru. Myslím, že přestávky připadají krátké všem, ale bere se to jako danost. Já bych byl pro dvacetiminutové, alespoň před některými předměty. Vezměte si jen to, když vás zastaví nějaký žák a na něco se vás zeptá. Hned je o tři čtyři minuty míň.


Kéž by bylo méně dětí ve třídě

Patnáct by byl ideál, dvacet by bylo ještě snesitelných. Včera z deváté třídy třetina chyběla, bylo jich asi devatenáct, a bylo to hrozně poznat. Třída funguje jinak, a to i když tam stále jsou ti „zlobiví“. S méně žáky můžu výuku i přeorganizovat do skupin a z části dobrých žáků udělám své pomocníky. Zjistil jsem, že si žáci umějí pomáhat docela efektivně a já tomu nebráním, naopak té energie využívám. Někdy mi přijde, že ti, co něco pochopili rychleji, jsou schopni to předat dál lépe, než kdybych to opakoval já. Ale když je hladina rušivých elementů nad určitou hranici, už se mi to nedaří a častěji se omezuji na pouhý výklad. Není to ale moc efektivní. Navíc ne každá třída je uspořádaná pro práci ve skupinách. V některých bychom museli na začátku hodiny šoupat lavicemi. A celkově učím tolik dětí, třeba jen hodinu týdně v různých třídách, že je ani neznám. Pamatuju si ty výrazné, zbytek mi splývá. Někdy jsem rád, když si vybavím jméno, je to vždy tak trochu tápání v mlze.

Je problém věnovat se v jedné hodině dětem různé úrovně. Opravdu zajistit individuální přístup. A přitom bych si to moc přál. Mám ve třídě holku, která si v hodině matematiky čte Puškina v originále. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci, ale pak mi tu knížku ukázala a já zůstal paf. A nechám ji, ať si dělá, co chce, v matice je napřed. Jen si někdy říkám, že to je škoda, že by měla mít možnost se místo toho rozvíjet, třeba v nějakém volitelném semináři, dělat to, co ji baví, a nemuset si tu hodinu odsedět.


Jak na komunikaci s puberťáky

Často se mi stává, že žáci neposlouchají, co jsem jim řekl, a něco nesplní. Komunikace s nimi je složitá, nevím, jak na to, nikdo mě to neučil. Napíšu jim úkol nebo, co si mají připravit, na web a ještě smskou, a stejně to ignorují. Čemuž na druhou stranu rozumím. Hodně z nich má různé koníčky, sportují, domů přicházejí večer unavení a nechce se jim drtit vzorečky. Matematika v téhle podobě jim stejně k ničemu nebude, co si budeme povídat. Teoreticky by to mělo sloužit k rozvoji jejich myšlení, ale to je teorie, víme, že v praxi to tak není, zůstanou nepolíbení. Prakticky jde o to mít maturitu, mít papír. Systém je prostě teď tak nastavený.


Učiva je moc

Učiva je moc, a tak probíráme vše rychle a povrchně, žákům to jde jedním uchem tam a druhým ven. Zase, vychází se z toho, že mají ve škole dostat dobrý vzdělanostní základ a všeobecný přehled, ale výsledky tomu neodpovídají. Jak je učiva příliš hodně, nestíhá se upevnit. Na druhou stranu se časem plýtvá, protože probíráme podobné jevy, jen z trochu jiné strany, v chemii, přírodopise, biologii. A ani ne časově blízko u sebe, takže žáci z toho ani nemají výhodu. Něco se dozvědí ode mě, ale už si to nespojí s tím, co jim říká za půl roku kolegyně. Domlouvali jsme se, že aspoň zkusíme učivo synchronizovat, aby se probíralo souběžně to, co k sobě patří. Vím, že někde se učí s ohledem na mezipředmětové vztahy, ale to je úplně jiná organizace výuky, kterou si nemůže vymyslet jeden učitel. Z mého pohledu je to obrovsky náročné, byť mi to dává smysl. Stejně jako učit víc tak, aby si děti přicházely na věci samy. Zkusil jsem to jednou dvakrát a výsledek byl poněkud rozpačitý, a přitom příprava byla velmi náročná. Na tuhle výuku věřím, ale není jednoduché to za současného stavu a aniž by mě to stálo hodiny příprav „překlopit“. Člověk jako by musí začít od konce, ne jak je zvyklý.


Dva učitelé ve třídě, paráda

Jak moc si pomáháme s kolegy? Občas se radíme, zejména s kolegy pracovního týmu Člověk a příroda, který vedu. S ostatními spíš při náhodných příležitostech, když se potkáme na chodbě, nebo v kabinetě. Jsme tady ve škole řekl bych takový střed, není to nulová komunikace, ale ani kdovíjaká. Já bych byl pro ještě týmovější spolupráci. A pro párové učení.

Dva učitelé ve třídě, aspoň někdy, to by bylo super. Zažil jsem to v rámci jednoho výběrového řízení, ve kterém jsem se hlásil na alternativní školu. Měli jsme odučit dvě hodiny ve dvou, takže jsme se připravovali společně a bylo to hrozně fajn. Samotnou výuku jsem ale tehdy v tom konkurzu moc nezvládal. Já byl zvyklý z vysoké školy, kde jsem pracoval před tím, na takový ten styl „tady mluvím já, vy jste potichu“. Ten náraz na „alternativní“ žáky, kteří takto nefungují, byl velký, nevěděl jsem, co s tím. Třeba jsem nedokázal pochopit, jak je možné dopustit, že když dítě nechtělo dělat, co jsem připravil, tak nemuselo, tam taková volnost existuje. Z konkurzu jsem tehdy odstoupil, bylo to nad mé síly v daném stavu, ale neříkám, že se mi to nelíbilo. Měl jsem možnost vidět, jak to dělali zkušení učitelé, a ono to funguje. Takže vlastně proč ne. Mně se vlastně ten demokratický přístup líbí.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Bořivoj Brdička: Proč mobily ve škole používat

úterý 15. ledna 2019 · 0 komentářů

V předchozím příspěvku shrnujícím důvody, proč technopesimisté doporučují plošný zákaz osobních mobilů ve školách, jsme došli k poněkud překvapivému závěru, že se my technooptimisté s nimi v mnohém shodujeme. Shoda jistě bude hlavně v tom, že naším konečným cílem je prospět žákům.

Zdroj: www.rvp.cz 14. 1. 2019

…Zatím to bohužel vypadá tak, že nám nezbývá nic jiného než pořád dokola bojovat s názory vyvolávanými nadměrným neinformovaným strachem z technologií. Čas se, zdá se, zastavil pouze v některých školách. Jinde se člověk naopak bez digitálních technologií již vůbec neobejde. Nezbytně jim musí rozumět a co nejlépe je využívat jak v osobním občanském životě, tak v rámci svých profesních kompetencí, chce-li mít práci…

…Chceme-li k technologiím ve výuce (k mobilům v rukou žáků) přistupovat objektivně, musíme nutně začít definováním jejich role při naplňování výukových cílů.

Naše Strategie digitálního vzdělávání (realizovaná částečně též připravovanou revizí RVP) pracuje se dvěma hlavními cíli: digitální gramotností a informatickým myšlením. Informatické myšlení usnadňuje žákům pochopení principů fungování digitálních zařízení, takže napomáhá též smysluplnému využívání vlastních mobilů. Je zřejmé, že jeho rozvoj by měl být vhodně podpořen vlastními aktivitami žáků ve škole i mimo ni. Budování této kompetence je typicky v rukou informatiků, a tak je trochu mimo hlavní náplň tohoto článku. My se budeme věnovat spíše digitální gramotnosti, která se přímo týká vlastně všech předmětů.

Začnu citací nám dobře známé kurátorky Audrey Watters: „Máme mnoho různých definic gramotností. Napříč všemi však existuje sdílené povědomí, že moderní technologie — počítače a internet zvláště — mění to, co potřebuje umět gramotný člověk. Patří sem široce pojatá schopnost pracovat s počítačem a počítačovou sítí, schopnost zapojovat se do online komunit (a chápat pravidla chování účastníků), schopnost používat tyto sítě k hledání a vyhodnocování informací. Takto dnes chápeme obsah „digitální gramotnosti“, který do určité míry vychází z dříve více rozšířené gramotnosti mediální.

V současnosti patří digitální gramotnost k základním potřebám každého jedince – s triviem už nikdo nevystačí. I ona samotná se vyvíjí. Asi nejlépe jednu z jejích nejdůležitějších součástí vystihuje stále více používaný pojmem „digitální pohoda“ (digital wellbeing či wellness). Jak souvisí s výukou, velmi případně svými otázkami ukazuje např. George Couros:
– Snažíme se používat technologie ve školách k navazování spojení s lidmi, či naopak k jeho eliminaci?
– Slouží aplikace technologií k podpoře vyšších forem učení (myšlení), nebo k posilování povrchního chápání věcí?
– Zahrnujeme technologie do svého vlastního poznávání a spojení s vhodnými lidmi, abychom pak mohli efektivně vést k témuž i své žáky (budování osobního vzdělávacího prostředí)?

Zjednodušeně lze tedy říci, že zásadní otázkou je, zda dovedeme ve školách vytvořit prostředí, v němž aplikace technologií žáky obohacuje. Jak známo, použití technologií může ve skutečnosti umocňovat různé postupy – vhodné i nevhodné (viz Alan Lesgold). Není úplně jednoduché kýženého pozitivního efektu dosáhnout. Největší překážku popisuje ředitel ISTE Richard Culatta takto: "Když mají učitelé k dispozici kvalitní další vzdělávání a čas na vytvoření smysluplných a podnětných výukových postupů (s využitím technologií), přínos může být obrovský. Jedním z největších problémů dneška je fakt, že učitelé přicházejí do digitální třídy plné digitálních domorodců a nejsou připraveni vstoupit s jasnými cíli a pochopením, jak vhodným způsobem do učení technologie zapojit.“…

…Informatické myšlení a digitální občanství nejsou jedinými výukovými cíli, kterých bez přístupu žáků k digitálním zařízením vůbec nelze dosáhnout. Podle známé odbornice na vzdělávací technologie a autorky knihy o problematice domácího využívání přístrojů (The Art of Screen Time) Anyji Kamenetz „není ani tak důležitý čas jako to, co děti s přístroji dělají“ (též viz Mobily v rukou dětí z pohledu rodičů). Je mnoho aktivit, které jsou pro děti prospěšné – tvorba textu, prezentace, audia či videa, remix, kreslení, programování, tvorba webu či aplikací, 3D modelování, řízení robotů, komunikace s přínosným efektem, objevování na základě přijímaných informací (klidně i formou hry), to vše se zjevným potěšením z aktivního poznávání.

„Věřím, že je možné dosáhnout rovnováhy. Že vhodná kombinace těchto aktivit dokáže vzdorovat bezduchému, bezúčelnému či přímo škodlivému využití technologií. Že může smysluplně naplnit čas, bojovat s nudou, nahradit jiné žádané činnosti, potlačit nepřátelství, deprese i další negativní pocity… Doufám, že bude růst povědomí o potřebě zavádět technologie do výuky tak, aby podporovaly empatii a tvořivost.“

Zařadím za všechny ještě alespoň jeden odkaz na výzkum využití mobilů ve školách, který shledávám přínosným. Project Tomorrow má v USA již letitou tradici. Spomocník o něm v minulosti již několikrát informoval. Shromažďuje názory stovek tisíc žáků a desítek tisíc učitelů, takže o nedostatečném vzorku nemůže být řeč. I zde bychom ale měli být s generalizací opatrní. Project Tomorrow své výsledky zakládá na ochotě respondentů vyplnit online dotazník, což má jistě negativní vliv na validitu. Přesto je tento výzkum zajímavý.

Výsledky posledního běhu naznačují, že plošné vybavování žáků mobilními přístroji snižuje nerovnosti a umocňuje schopnosti žáků (Educators See Positive Impact of Mobile Devices in K–12). [5] 60 % ředitelů uvedlo, že mají vypracovaný specializovaný vzdělávací program zavádějící metodiku 1:1. Přesto si zatím jen 53 % z nich myslí, že je tento program efektivní.

Žáci zapojení do těchto programů vykazují jednoznačně příznivější výsledky. 83 % je přesvědčeno, že úspěch ve škole je důležitý pro jejich budoucnost (oproti 72 % nezapojených). 49 % (oproti 39 %) vnímá to, co dělají ve škole, jako přínosné. Možná to nevypadá pořád pro školu moc povzbudivě, ale jen si zkuste představit, co by takový 10 % nárůst obliby škol mohl znamenat v našich domácích podmínkách.

Project Tomorrow však odhalil ještě další pozitivní dopady nasazení metodiky 1:1 do výuky. Mluví o rostoucím propojování výuky s mimoškolními online činnostmi žáků a o jejich zvyšující se schopnosti používat přístroje k vlastnímu učení.

Doufám, že se mi podařilo vysvětlit, v jaké situaci se vzhledem k plošným zákazům mobilů v našich školách nacházíme. Pokud se k tomuto opatření vedení někde na základě závažných důvodů (převažující chorobné závislosti žáků na mobilech) rozhodne, mělo by si být vědomo toho, že správná cesta vede jinudy. Takové opatření lze použít pouze v krajní nouzi a musí být spojeno s jasným plánem, jak problém do budoucna k prospěchu žáků řešit – tedy jak je dovést až ke smysluplnému využívání technologií v osobním i profesním životě.

Závěr si bude muset udělat každý sám. Snad vám může pomoci vyjádření Tajného učitele, s nímž se ztotožňuje i většina členů Jednoty školských informatiků. Cituji: „Nehledě na to, že žádný zákaz nepomůže. Velmi často se stává, že autorita (stát, škola…) vydá příkaz, zabalí vše do krásného snového balení s údajně morálně správným cílem, který ale skončí přesným opakem. Prohibice skončí tím, že stát nemá peníze z daní, vznikne mafie prodávající alkohol nelegálně, a ještě víc lidí začne pít v soukromí. Zakážete prodávat ve škole sladkosti, tím zničíte bufet, a pak si už nelze koupit ani housku se sýrem. A žáci o přestávkách pospíchají do obchodu, aby si koupili sladkost. Krása!

Zakážete mobily a… Ano, co se stane? Obávám, že se nestane vůbec nic. Stejně mobily budou ve škole a stejně se budou používat. Jen tajně.“

Celý text i s odkazy si můžete přečíst ZDE.

Bořivoj Brdička: Proč mobily ve škole zakazovat

pondělí 14. ledna 2019 · 0 komentářů

Odpůrci technologií ve školách dostali nedávno impulz, díky němuž se napříč civilizovaným světem šíří nová vlna odporu k digitálním technologiím v rukou dětí. Tentokrát je to francouzský zákon, který plošně zakazuje samostatné používání mobilních telefonů ve školách žákům mladším 15 let.

Zdroj: Spomocnik.rvp.cz 7. 1. 2019

Ve skutečnosti byla podobných kampaní již celá řada. Vzpomeňme např. na kritiku Britannicy k Webu 2.0 v letech 2006–8 (Encyclopaedia Britannica a škola 2.0) nebo na populární Spitzerovu digitální demenci z roku 2012 (Digitální demence z pohledu učitele IT), která navzdory zkreslujícím tvrzením má na veřejnost dodnes nemalý vliv.

Své názory v naší ideově rozdělené společnosti pochopitelně i nadále šíří jak techno-pesimisté tak techno-optimisté. Já, přestože mě to označení zdaleka nevystihuje dokonale, se hlásím k té druhé partě – k optimistům věřícím, že je možné (a nutné) naučit lidi technologie používat ke svému zdokonalení. Chceme-li se v problematice vyznat, musíme studovat názory obou stran. Začneme u pesimistů.

Své názory v naší ideově rozdělené společnosti pochopitelně i nadále šíří jak techno-pesimisté tak techno-optimisté. Já, přestože mě to označení zdaleka nevystihuje dokonale, se hlásím k té druhé partě – k optimistům věřícím, že je možné (a nutné) naučit lidi technologie používat ke svému zdokonalení. Chceme-li se v problematice vyznat, musíme studovat názory obou stran. Začneme u pesimistů.

Podívejme se na pár aktuálních seriózních zdrojů, které evidentně inspirovaly i francouzskou vládu. Přidržím se přitom nedávné přehledové zprávy profesorky žurnalistiky Long Island University z Brooklynu Jennifer Rauch, která je známa svou preferencí „pomalých médií“ (Slow Media: Why Slow is Satisfying, Sustainable & Smart). Druhým seriózním zdrojem bude profesorka pedagogiky University of Michigan Susan Dynarski, která studentům radí, aby odložili přístroje a vzali do ruky pero.

Myslím, že mohu hned na začátku konstatovat, že s většinou jejich argumentů do určité míry souhlasím.


1. Bez mobilu se žáci mohou lépe soustředit na práci

Podle průzkumu ČSÚ je (a nejen u nás) dnes nejoblíbenější věcí dětí mobil. Určitá míra závislosti na těchto zařízeních je všudypřítomná. Jistě přibývá i dětí ohrožených skutečně vážnou poruchou s názvem nomofobie. Mnohdy nelze zajistit klid ve třídě jinak, než uložením mobilů do tašek nebo do specializovaných úschoven ve třídě. Zajímavou novinkou je pouzdro Yondr bránící využití mobilu bez toho, že by se s ním musel majitel rozloučit. Jennifer připomíná, že existuje nemalé procento žáků, kteří by se chtěli soustředit, ale jejich spolužáci je svými mobily při vyučování ruší.

Je třeba si ale uvědomit 2 věci: 1. Výuka nemůže zároveň osobní mobily zakazovat i využívat (např. na hledání informací); 2. Skutečně chorobně závislí žáci se s nedostupným mobilem dokáží soustředit na výukovou činnost jen pár minut (viz Rizika spojená s technologiemi podle Rosena).


2. Výsledky žáků, kteří nepoužívají technologie, jsou lepší

Klasickým zdrojem v této záležitosti pro nás stále je zpráva OECD: Žáci, počítače a učení z roku 2015, která jasně ukazuje, že tam, kde jsou ve školách technologie používány nejvíce, jsou výsledky (PISA) nejhorší. Analyzovaná data bohužel neříkají, jak jsou technologie nejčastěji využity.

Jennifer i Susan zmiňují několik dalších zdrojů. Je to třeba studie, která potvrzuje, že ručně psané poznámky jsou dokonalejší a žáci si je zapamatují lépe. Nejzajímavější je rozhodně anglický výzkum Belanda a Murphyho, který porovnával výsledky (známky) žáků před a po zákazu používat ve výuce mobily. Uskutečnil se ve 4 městech (Birmingham, Londýn, Leicester, Manchester) v roce 2013. Dospěl k závěru, že se prospěch díky zákazu zlepšil o 6,41 %. Navíc došlo ke snížení rozdílu mezi výsledky lepších a horších žáků, protože přístroje obecně více odvádějí od studia ty méně zdatné žáky (pocházející v mnohem větší míře ze socio-ekonomicky znevýhodněného prostředí).

I zde je ale třeba se důkladně zamyslet. Jde o to, jak jsou výsledky měřeny a co je v těchto případech cílem výuky. Pravděpodobně to asi nebudou kompetence pro 21. st.


3. Nižší míra stresu

Celá řada výzkumů potvrzuje, že pobyt lidí v online prostředí zvyšuje stres. Jennifer odkazuje americký výzkum 12letých dívek, u nichž se jasně prokázalo, že digitální komunikace vykazovala mnohem vyšší míru stresu, nižší sebedůvěru a odloučenost, zatímco osobní kontakt vedl k lepší sebedůvěře, bezpečí a úspěšnosti. Nepochybně máme dost důvodů k tomu, když s rostoucími obavami sledujeme růst času stráveného dětmi s digitálními přístroji (Vliv technologií na děti prudce roste, Byl jednou jeden tablet).

Každý z nás má asi jinou míru v tom, jak moc si může nechat do života vstoupit digitální technologie. Rozhodně si ale všichni musíme dát pozor, abychom to nepřehnali. U dětí je riziko větší. Čím je dítě mladší, tím hůře se v této problematice dokáže orientovat. Pak je to věc rodičů, a také školy. Každá výchova by měla směřovat ke schopnosti zorganizovat si čas pro práci a vnímat rizika s nadměrným užíváním přístrojů spojená.

Alespoň malou útěchou by nám snad mohlo být, že nastupující Generace Z má k technologiím již o poznání kritičtější přístup (než předchozí síťová generace Y). Mnoho mladých lidí si je vědomo problémů, které jim způsobuje přílišná koncentrace na mobil. Nepochybně je správné se jim pokusit pomoci tyto problémy vyřešit.

Při přemýšlení nad výhodami zákazu mobilů je třeba vzít v úvahu to, jaké priority škola má. Zda je pro ni důležitější chránit žáky před vnějšími vlivy, nebo zda je chce připravit na existenci v globálním prostředí s globální konkurencí, kde se stresu prostě vyhnout nelze.


4. Omezení šikany

Čím více jsou žáci v kontaktu s digitálními přístroji, tím více roste riziko jejich nevhodného použití. Jennifer to dokládá příkladem z New Yorku, kde byly mobily v roce 2015 ve školách zakázány, a nedávno zase povoleny. Vliv na počet nahlášených incidentů je nepřehlédnutelný.

Tato statistika je docela logická, protože zákazem se žákům zužuje prostor pro realizaci kyberšikany. Nutně se však musíme ptát, zda má toto opatření vliv též na snižování míry potenciálního zneužívání technologií ze strany žáků mimo školu, a v jejich budoucím životě?


5. Posílení sociálních kompetencí

Mnoho učitelů si od zákazu mobilů slibuje, že povede k vyšší míře přímé interakce se spolužáky během přestávek a oběda. Hlavním důvodem je zhoršování schopnosti navazovat sociální kontakty. Ukazuje se, že u mladých lidí prudce klesá schopnost empatie (o 40 % za posledních 20 let). Není pochyb o tom, že jedině přímý kontakt s lidmi učí děti rozeznávat neverbální složky komunikace.

Součástí detoxu vyvolaného závislostí je odstranění digitálních zařízení z dosahu lidí. Pozor však, funkční detox musí trvat delší dobu než jen několik hodin školní docházky denně. Plošný zákaz pouze ve škole proto závislost vyléčit nedokáže. Mnohem vhodnějším řešením je zavedení ve škole platných etických pravidel (nepřijatelné použití mobilu během osobního kontaktu, rušení hlasitým telefonním hovorem ve společnosti apod.) a zón bez mobilů (nejlépe i bez signálu) – např. v jídelně…

Celý článek si můžete přečíst ZDE.

Ve čtvrtek 17. 1. se koná k tématu kulatý stůl SKAV a EDUin na ZŠ Vodičkova, Praha 1, ve 14–16 hodin. Moderuje autor.


Marshall B. Rosenberg: Co řeknete, změní váš svět

sobota 12. ledna 2019 · 0 komentářů

V každé situaci může člověk tím, jak mluví (k ostatním, ale i k sobě ve svých myšlenkách), buď podporovat pokoj, porozumění a mír, nebo násilí.

Rosenberg ukazuje, jak jazyk a komunikace v tomto smyslu fungují a učí, jak redukovat bolest a násilí, které z nich mohou bezděčně vycházet, a naopak léčit zranění, budovat vnitřní pokoj a lásku. Jeho cílem je rozvíjet vnitřní vědomí míru, které může být zakořeněno v jazyce, který denně užíváme.

Rosenbergova kniha není návodem, jak vést nenásilnou komunikaci, ale spíše ilustrací toho, jak funguje. Je plná inspirativních příkladů a příběhů ze světa mezilidských vztahů, které vycházejí z autorovy více než čtyřicetileté zkušenosti. Nabízí mnohem širší a hlubší pohled na problém komunikace, který se mění v jistý druh spirituality – výzvy k nenásilnému chování jak vůči sobě, tak okolí.

Marshall B. Rosenberg byl mezinárodně uznávaný odborník na komunikaci, zakladatel Centra pro Nenásilnou komunikaci a mediátor. V Portále vyšla jeho velmi úspěšná kniha Nenásilná komunikace.

Více informací a ukázky najdete ZDE.

Experti zahájili práci na přípravě strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030

pátek 11. ledna 2019 · 0 komentářů

V pondělí 7. ledna se poprvé sešel expertní tým, kterému byla ministrem školství mládeže a tělovýchovy svěřena úloha přípravy Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030. Osmičlenná expertní skupina má za úkol připravit materiál Hlavní směry vzdělávací politiky České republiky do roku 2030, jehož cílem je stanovení priorit a cílů vzdělávací politiky do roku 2030. Tento text se stane základem nově vytvořené strategie vzdělávacího systému ČR pro dalších deset let.

Zdroj: MŠMT 8. 1. 2019

„Oceňuji, že se podařilo sestavit kvalitní odborný tým, který bude pracovat společně s ministerstvem na přípravě nové Strategie vzdělávací politiky na další období. Jsem rád, že jste přijali pozvání pana ministra do této expertní skupiny a budete se na přípravě Strategie podílet,“ uvedl v úvodu setkání státní tajemník ministerstva školství Jindřich Fryč.

Předsedou expertní skupiny byl jmenován prof. Arnošt Veselý z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který se mj. podílel na tvorbě aktuálně účinné Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 a byl rovněž členem nezávislého expertního týmu pro evaluaci jejího naplňování. “Vyhodnocení Strategie 2020 ukázalo, že priority vzdělávací politiky v České republice, jako je podpora učitelů a ředitelů nebo snižování vzdělanostních nerovností, jsou stále relevantní. Možná dokonce ještě více, než v době vzniku této strategie. Na straně druhé, svět kolem nás se neuvěřitelně dynamicky mění a nastavení vzdělávací politiky na to musí reagovat. Jsem rád, že MŠMT tyto změny reflektuje a je zároveň otevřené diskusi s širokou skupinou aktérů o tom, kam a jak má český vzdělávací systém směřovat,” uvedl předseda expertní skupiny Arnošt Veselý.

Skupina pro přípravu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030 je složena tak, aby zahrnula co možná nejširší spektrum aktérů vzdělávacího systému a školství. Hlavní část přípravy strategie je plánována na rok 2019. Finální podoba klíčového dokumentu vzdělávacího systému v ČR by posléze měla být schválena vládou ČR v druhé polovině roku 2020. Příprava strategie bude doprovázena sérií veřejných konzultací, o kterých bude ministerstvo dále informovat.


Členové expertní skupiny


prof. PhDr. Arnošt Veselý, Ph.D. (předseda expertní skupiny)
Institut sociologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

Působí též jako vědecký pracovník Centra pro sociální a ekonomické strategie na téže fakultě. Zabývá se zejména vzdělávací politikou, analýzou a tvorbou veřejné politiky (policy analysis), sociálně-vědní metodologií a výzkumem veřejné správy.

V letech 2012 – 2014 byl členem odborné oponentní rady pro přípravu aktuálně účinné Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. V roce 2017 byl členem nezávislého expertního týmu pro vyhodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 v polovině její účinnosti.


prof. PaedDr. Iva Stuchlíková, CSc.
Katedra pedagogiky a psychologie Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

Dlouhodobě se věnuje výzkumu profesního rozvoje učitelů, přírodovědnému vzdělávání problematice motivace a emocí. V letech 2008–2016 byla členkou Akreditační komise a předsedala stálé pracovní skupině pro pedagogiku, psychologii a kinantropologii.

V roce 2017 předsedala nezávislému expertnímu týmu pro vyhodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 v polovině její účinnosti.


Mgr. Daniel Prokop
Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Působí jako sociolog, přičemž ve své praxi se soustředí zejména na témata chudoby a její reprodukce, nerovností ve vzdělávání a sociálního vyloučení. V komerční praxi se pak také zabývá mediálním výzkumem a kvantitativní metodikou.


prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.
Katedra psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy

Ve své profesní praxi se zabývá především pedagogickou psychologií. Od července 2015 působil jako náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Kateřiny Valachové, od června do prosince 2017 pak působil jako ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR.


Ing. Radko Sáblík
Smíchovská střední průmyslová škola

Od roku 1988 pracoval jako učitel odborných předmětů na Smíchovské střední průmyslové škole, kde v rámci programu Phare z fondů EU pomáhal vybudovat nový učební obor Výpočetní technika a stál u zrodu maturitních projektů. Od roku 2002 je až do současnosti na škole i ředitelem, podílí se na zavádění nového oboru Kybernetická bezpečnost.


Mgr. Milena Jabůrková, MA
Svaz průmyslu a dopravy ČR

V minulosti působila jako ředitelka odboru sociálních služeb na Ministerstvu práce a sociálních věcí a rovněž řídila vnější vztahy ve Svazu měst a obcí ČR. V roce 2015 byla zvolena do Představenstva Svazu průmyslu a dopravy a od dubna 2017 je viceprezidentkou SP ČR, kde má na starosti digitální ekonomiku a vzdělávání. Je členkou vedení IBM Central Region (Česká republika a Slovensko). Specializuje se na oblast lidských zdrojů, investic, mezinárodního obchodu a technologického rozvoje.

prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc.
Předseda Rady vysokých škol, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

V letech 2002–2007 působil na Fakultě technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha ve funkci proděkana pro styk s průmyslem a zahraniční styky a poté jako proděkan pro vědu a výzkum. V letech 2008–2011 zastával funkci prorektora pro vědu a výzkum a od roku 2012 je prorektorem pro strategie a rozvoj. Mimo půdu VŠCHT Praha řadu let působil jako místopředseda Rady vysokých škol, které v současné době předsedá.


prof. Ing. Jakub Fischer, Ph.D.
Fakulta informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze

V letech 2006–2010 byl proděkanem Fakulty informatiky a statistiky pro vědu a výzkum, v období 2010–2018 působil jako prorektor VŠE pro strategii, z toho od roku 2014 jako statutární zástupce rektorky VŠE. Ve své pedagogické, vědeckovýzkumné i publikační činnosti se zaměřuje na oblast sociálně-hospodářské statistiky a národního účetnictví, zejména na problematiku statistického zachycení sociálních, ekonomických a environmentálních jevů a procesů. Je členem Akademického sněmu Akademie věd ČR, v letech 2012–2017 předsedal Radě vysokých škol.

17. 1. 2019 Kulatý stůl SKAV a EDUin

čtvrtek 10. ledna 2019 · 0 komentářů

Téma: Zakázat mobily ve školách – ano, či ne?

Místo a čas konání: Aula ZŠ Vodičkova 22, Praha 1, 14.00–16.00

Cílem kulatého stolu hledat odpovědi na otázky:
Jak má škola přistupovat k mobilům žáků?
Kdo má kompetenci používání mobilů ve škole regulovat?
Jaká je role osobních mobilních zařízení žáků ve výuce?
Jak se bránit nevhodnému využití a nežádoucí závislosti žáků na mobilech?
Jak podpořit socializaci žáků v rámci školy?
Potřebujeme zákon upravující používání mobilů ve školách?

Potvrzení účastníci panelové diskuze:
Jan Kršňák / Institut pro podporu inovativního vzdělávání
Miriam Sedláčková / Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost
Michaela Willheimová / Montessori ČR
Petr Karvánek / ZŠ a MŠ Antonína Čermáka, Praha 6
Samuel Šulc / Česká středoškolská unie
Martin Provazník / ZŠ Strossmayerovo nám., Praha 7
Bořivoj Brdička / Jednota školských informatiků, SKAV

Moderuje: Michal Kaderka, Učitelská platforma

Účast zdarma bez předchozí registrace. Z akce bude pořízen videozáznam.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

· 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: leden a únor 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na leden si můžete stáhnout ZDE, na únor ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


František Kupka 1871–1957

Valdštejnská jízdárna, do 20. ledna

Výstava představuje dílo Františka Kupky v celé jeho šíři, od raných prací z devadesátých let 19. století až po abstraktní práce z padesátých let 20. století. Díky spolupráci s francouzským partnerem se podařilo sestavit jedinečnou sbírku olejomaleb, prací na papíře, tiskovin a dokumentačních materiálů, která byla na jaře 2018 prezentována v pařížském Grand Palais, v obměněné podobě je nyní v Národní galerii Praha a na jaře 2019 se přesune do helsinského Ateneum Art Museum. Pražská výstava tak vedle děl ze sbírek Národní galerie uvádí četné práce ze sbírky pařížského Centre Pompidou, newyorského Guggenheim Museum nebo vídeňské Albertiny.

Chronologicky koncipovaná výstava je členěna do tematických celků, které umožňují návštěvníkovi sledovat umělcovu cestu od symbolismu k abstrakci, u jejíhož zrodu Kupka stál. Retrospektiva se zaměří na jeho symbolistické malby, první expresionistické portréty, cestu k abstraktnímu umění, barevné vertikály, řeč tvarů a barev, mašinismus i geometrickou abstrakci. Četné práce na papíře představí Kupku jako satirického kreslíře a znamenitého ilustrátora, umělce se zájmem o filozofii, antiku, náboženství i vědu.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 3. února

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesouvá do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představí v takzvaném otevřeném depozitáři. Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Pravda vítězí(vá)! Obrazy nejen z českých dějin

Veletržní palác, do 3. února

Výstava volně souvisí s výročím vzniku Československa a jejím cílem je zamyslet se nad stereotypy spojenými s prezentací historických událostí. Soustředí se na práce na papíře jako médium, které může prostředkovat konkrétní (a aktuální) okamžik – prostřednictvím letáků, populárních tisků, autentických záznamů či časopiseckých ilustrací – kdy za použití stejných prostředků lze současně prezentovat jak oficiální či oficializovaný pohled na danou událost, tak i jeho pravý opak.

Výstava se pokusí odhalit obrazové strategie prezentace jednotlivých „typů“ událostí a vysledovat, jak a zda se tyto strategie proměňují v průběhu staletí. Soustředí se především na ty historické momenty, které ve své době stály za zaznamenání. Šlo především o dramatické události – bitvy a války, protesty a demonstrace. Opačným pólem jsou události „pozitivní“ – např. ceremoniály korunovací nebo různých oslav. Významnou roli v reflexi významných dějinných chvil hraje také humor a na druhém pólu pak dlouhodobá frustrace plynoucí z pocitu dějinné „neúspěšnosti“ – tyto dva aspekty se přitom mohou vzájemně prolínat. Časový rozptyl vystavených děl se bude pohybovat – v závislosti na dostupném materiálu – přibližně od počátku 17. století do roku 1918. Reflektovat bude zejména události v českých zemích, v rámci možností se ale pokusí i o komparaci podobného materiálu tematizujícího zahraniční události.

I přesto, že její titul parafrázuje heslo na české prezidentské standartě, výstava by měla ukázat, že vizuální způsoby prezentace českých událostí se nijak významně neliší od jiných – případná specifika souvisejí s konkrétními událostmi či osobnostmi, nikoliv s jejich výtvarným podáním. Právě opakování týchž situací může poukázat na relativitu dějin, naznačenou názvem výstavy.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Bonjour, monsieur Gauguin. Čeští umělci v Bretani 1850–1950

Palác Kinských, do 17. března

Bretaň odjakživa přitahovala výtvarné umělce a na přelomu století se díky pontavenské škole stala významným uměleckým centrem moderního umění, kam se sjížděli nejprogresivnější malíři tehdejší doby. Pravidelně do Bretaně jezdili i umělci českého původ, několik málo z nich se tam i na čas usadilo.

Výstava zmapuje přítomnost českých umělců v Bretani v letech 1850–1950 a zhodnotí, jakým způsobem zachycovali její drsnou krajinu či tradiční bretonské motivy, vliv pontavenské školy na jejich tvorbu či naopak její jedinečnost.

Díla českých autorů (např. Jaroslav Čermák, Antonín Chitussi, Alfons Mucha, Josef Čapek, František Kupka, Jan Zrzavý, Alén Diviš, Toyen, Jan Křížek) budou doplněna o srovnání s obrazy zahraničních tvůrců jako Paul Gauguin, Paul Sérusier a Émil Bernard.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


František Hudeček (1909–1990) v kresbě a grafice 40. let 20. století

Veletržní palác, grafický kabinet, do 31. března

Hudeček po absolutoriu UMPRUM v ateliéru Františka Kysely, nemohl z ekonomických důvodů pokračovat na pražské Akademii, avšak jeho směřování se rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Štyrským, účastnil se výstav v divadle E. F. Buriana. Od roku 1941 pravidelně vystavoval s Uměleckou besedou jako člen jejího výtvarného odboru. Další významné ukotvení souviselo se Skupinou 42, která vznikla z potřeby nově formulovat jedinečný prožitek všedních situací, pocitů a zkušenosti městského člověka ve stísněných podmínkách doby protektorátu. Myšlenkově vycházela z tradice českého meziválečného umění, zároveň sdružila jeho přátele a souputníky, se kterými se znal od 30. let. Kromě výtvarníků (František Gross, František Hudeček, Kamil Lhoták, Jan Kotík, Jan Smetana, Karel Souček, Bohumír Matal, Ladislav Zívr, Miroslav Hák), zde působili básníci (Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Hanč) a teoretici vyjadřující se ke skupinovým idejím (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík). Společně vystavovali až do rozpuštění v roce 1948.

Ve 40. letech Hudečkova tvorba prošla proměnou od přejímání vzorů k vlastnímu originálnímu řešení, které bylo spojeno s iniciačním nočním zážitkem, kdy objevil jedinečný námět, nočního chodce. Byla to evokace z meditativního a vzrušujícího nočního bloudění pražskými ulicemi. Předcházely mu kresby snových představ, vzpomínek, metafyzických pomníků. Vedle surrealistických technik frotáže nebo kolektivních děl „cadavre exquis“ nejčastěji používal tužku, uhel nebo tušovou kresbu perem. Podoby osamělého nočního chodce v ztemnělém městě spojil v neobvyklé spojení s blízkostí zářícího vesmíru jako poetické a melancholické vidiny, které často zobrazoval s paprskovitými energetickými silami. Pro postavu kráčejícího si našel nesčetné množství variant, což vedlo Jiřího Koláře k Hudečkovu příznačnému pojmenování „Syn noci“. Postava se stala znakem od minimalistické jednoduchosti až do sítě hustých čar, od plastických tvarů až po abstrakci. Hudeček své nutkavé zaujetí kresbou nočního města v osamění přenesl také do grafického projevu v řadě leptů, litografií a suchých jehel.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 31. března

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Příběh osmý. Na konci školního roku vás vyrazí

· 0 komentářů

Zoufale jsem sháněl místo učitele v jednom moravském krajském městě. Možná mě mělo zarazit, že potřebovali nutně nahradit dějepisáře, který byl vyhozen na hodinu. Ale nájem se platit musí, tak jsem to uprostřed školního roku (v lednu) vzal. Ostatně škola měla pověst elitní soukromé průmyslovky, takže jsem nepředpokládal nějaké problémy.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře 3. 12. 2018

Už na začátku mě zarazilo, jak učitelé přistupovali k žákům. Žák byl klient, učitel byl prodavač vzdělání. Náš zákazník, náš pán. Dlouho jsem si například zvykal, že někteří žáci prvního ročníku hráli během mé výuky online hry na notebooku a vůbec neřešili, že tím ruší ostatní.

„Pane učiteli, vás na konci školního roku vyrazí,“ řekla mi během první hodiny žačka čtvrtého ročníku.
„Co prosím?“
„Moc přemýšlíte. Ptáte se, jak věci fungují. Takové tady nemají rádi,“ ujistila mě bezelstně.
V tu chvíli jsem to ještě bral jako legraci.

Pololetí probíhalo příjemně. Některé třídy spolupracovaly, v některých se projevovali žáci s výše zmíněným přesvědčením („pane učiteli, já si vás platím, takže mi nic nemůžete nakazovat“), ale s pomocí asertivních metod bylo možné hodiny zvládnout.

Ke konci roku jsem zjistil, že nový zákon přikazuje učitelům aprobovaným na ZŠ, aby si doplnili středoškolské vzdělání, učí-li na střední škole. Ptal jsem se na to ředitelky: „Rozhodně, školu si samozřejmě dodělejte, počítáme s vámi. Víte, tady pořád někdo odchází, jak moc bychom byli rádi, kdybychom si vás tu udrželi. Chlapů ve školství je jak šafránu.“

Vyplázl jsem tedy 20 000 Kč, abych si v září následujícího roku dodělal potřebnou aprobaci, když tu náhle přišel konec školního roku a ředitelka prohlásila, že mi smlouvu neprodlouží.

„Cože? Ale proč?“
Ředitelka seděla, koukala do země a mlčela. Že by intervence majitele? Nebo někoho z rodičů? Ale proč, neměl jsem přece s nikým konflikt ani roztržku.

Za rok jsem zjistil, že se na moje místo vrátila vyučující, která byla na mateřské dovolené. A tady si myslím, že došlo k absolutně neetickému jednání, protože i kolega dějepisář, který byl během roku odejit, byl pouze zástup za mateřskou dovolenou. Je pravděpodobné, že uprostřed školního roku by zastupujícího učitele sehnala škola velmi obtížně, takže informaci o zástupu zatajili a pedagoga propustili ve chvíli, kdy již nebyl potřeba. Nechal jsem se tedy napálit: přišel jsem o stávající práci, abych sehnal úvazek na půl roku, zadlužil se a skončil na úřadu práce. Aniž by mi sdělili důvod ukončení poměru.

Během tří let od mého odchodu se ve výše zmíněné škole vystřídalo 17 učitelů. Chaotičnost nebo záměr?

Hlas učitelů

středa 9. ledna 2019 · 2 komentářů

Přečtěte si sto pět stránek vzkazů politikům od učitelů z praxe a 51 stránek vzkazů pro organizátory - Pedagogickou komoru (momentální počet!). To snad už teď je dostatečný materiál, který by měli politikové vzít v potaz. Je to obraz kritické situace v českém školství. Vezme si současná politická garnitura na zodpovědnost jeho zhroucení???

Vzkazy politikům od signatářů otevřeného dopisu: ZDE

Otevřený dopis politikům za záchranu českého školství: ZDE

Mapujeme ohlasy na otevřený dopis politikům za záchranu českého školství, který vznikl na půdě Pedagogické komory... Prosíme o šíření tohoto otevřeného dopisu mezi kolegy z vaší školy i jiných škol. Času není mnoho... Podepisovat ho můžete prostřednictvím tohoto formuláře do konce ledna 2019. Od 10. 12. 2018 se k otevřenému dopisu připojilo přes 3.300 pedagogů.

Na stránce Pedagogigké komory najdete:
– Otevřený dopis politikům za záchranu českého školství (článek)
– Podrobné zdůvodnění jednotlivých návrhů (celý text otevřeného dopisu politikům)
– Formulář pro vyjádření podpory otevřenému dopisu politikům
– Vzkazy organizátorům z Pedagogické komory od signatářů dopisu
– Vzkazy politikům od signatářů otevřeného dopisu za záchranu českého školství...
– Společnost pro předškolní výchovu, z.s., se ztotožňuje s obsahem otevřeného dopisu politikům
– Podpora otevřeného dopisu politikům za záchranu českého školství (celé školy)

Jana Hrubá: DOKUMENTY 194. SKAV má dvacáté narozeniny!

úterý 8. ledna 2019 · 5 komentářů

Po delší pauze se vracíme k našemu „historickému“ seriálu DOKUMENTY. Nadchází totiž 20. výročí založení Stálé konference asociací ve vzdělávání – SKAV. Na rozdíl od PAU a NEMES, o kterých jsme psali v předcházejících dílech, je tato organizace stále živá, pracuje a rozrůstá se. Vzpomeňme společně na její skromné začátky.

Iniciátorem vzniku byl vlastně tehdejší předseda Asociace pedagogů základního školství ČR Josef Vondráček, který 16. prosince 1998 rozeslal ostatním asociacím tuto výzvu:

„Vážení kolegové,

protože se domníváme, že převážná většina asociací a iniciativ působících v oblasti základního školství a vzdělání pracuje izolovaně od ostatních sdružení, bez pravidelných kontaktů s nimi, dovolujeme si iniciovat změnu tohoto stavu a navrhnout schůzku jejich zástupců.

Členové těchto sdružení jistě představují značný tvůrčí potenciál a jsou to často nejaktivnější představitelé svých profesí, kteří neváhají obětovat svůj volný čas zájmu rozvoje našeho školství. Kolik ale takových lidí máme? Můžeme si dovolit tímto potenciálem plýtvat?

Jsme přesvědčeni, že koordinace činnosti, spolupráce a vzájemná informovanost by pomohly v tomto smyslu situaci výrazně zlepšit. V žádném případě nejde o jakékoliv omezení suverenity a autonomie organizací, ani o zbytečné zvyšování časové zátěže jejich představitelů.

Vybízíme k první schůzce, na které bychom si vyměnili názory na možnost vzájemné spolupráce, zjistili míru shodnosti pohledu na některé problémy a zvážili další postup včetně případného signálu směrem k MŠMT i veřejnosti o schopnosti asociací domluvit společný postoj.

Věříme, že tuto naši iniciativu přijmete a s navrhovaným setkáním budete souhlasit. Předběžně navrhujeme termín 22. ledna 1999 v Praze. Prosíme o zaslání odpovědi na adresu předsedy…“

Zdroj: kopie dopisu, archiv autorky

Setkání se uskutečnilo v navrženém termínu na ZŠ Interbrigády v Praze 6. Přítomni byli:
APZŠ ČR – Josef Vondráček, Jindřich Kitzberger
Asociace školských manažerů (AŠM) – Pavel Drtina
Asociace základního školství (nynější AŘZŠ) – Josef Blecha, Taťána Šmigurová, Milena Turková
Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES) – Jan Kovařovic, Jana Hrubá
Přátelé angažovaného učení (PAU) – Ondřej Hausenblas

Posledně jmenovaný zástupce PAU z jednání zapsal:


Ustavili jsme Stálou konferenci asociací ve vzdělávání

Nastal čas, aby se rozdrobené reformní hnutí pedagogů a školských pracovníků začalo propojovat nad naléhavými problémy vzdělávání a školství. Jako jeden z prvních kroků na cestě k vytvoření platformy pedagogů ČR se dne 22.1. 1999 uskutečnilo setkání těchto organizací: Asociace pedagogů základního školství, Asociace základního školství, PAU, NEMES a Asociace školských manažerů (Připojila se i Asociace pedagogů základních uměleckých škol: 25. 1. 1999). Jejich zástupci se dohodli, že v centru jejich zájmu jsou co nejlepší podmínky pro učení žáků a co nejlepší vztahy mezi žákem a učitelem.

K tomu asociace přispívají zejména tím, že různými způsoby aktivizují své členy i školské prostředí a širší veřejnost k zájmu a pomoci pro vzdělávání. Proto uvedené asociace chtějí usilovat o tyto cíle:
1. podporovat lepší vzájemnou výměnu informací a usilovat o lepší tok informací mezi ministerstvem a asociacemi a veřejností
2. více vzájemně a společně spolupracovat při pořádání různých akcí ke zlepšení vzdělávání
3. podporovat sebevzdělávání svých členů a dalších zájemců
4. usilovat o to, aby ve školském systému byla podporována a chráněna snaha o změnu.

K těmto cílům chce Stálá konference asociací ve vzdělávání spět tím, že si v ní zapojené asociace budou vyměňovat nabídky akcí a vzdělávacích kurzů, zvát a poskytovat lektory a materiály, budou si vyměňovat a případně společně podepisovat stanoviska k vývoji nebo řešení různých problémů vzdělávání a školství. Společně budou požadovat, aby centrum poskytovalo informace o chystaných a probíhajících změnách a záměrech, aby podporovalo vývoj ve školství, a zároveň si budou navzájem takové informace a podporu poskytovat.

Asociace se dohodly, že vítají probíhající práci na ustavení Národní rady pro vzdělávání, na programu profesního růstu učitele i na návrhu zákona o vzdělávání. Za nevyhnutelný první krok, který měl veškeré práce na těchto úkolech předcházet však považují vytvoření vzdělávací strategie státu neboli vládní politiky ve vzdělávání, která by jasně stanovila cíle a rozhodující pojmy.

Stálá konference asociací ve vzdělávání se hodlá účastnit vytváření vzdělávací politiky i dopracování uvedených záměrů. Sdružené asociace budou poskytovat připomínky i vlastní návrhy.

Zapsal Ondřej Hausenblas 22. ledna 1999.

Zdroj: kopie zápisu – archiv autorky.


A SKAV dnes?

V současnosti aktivně pracuje z původních zakládajících členů jen Asociace ředitelů základního školství ČR, ovšem v jiném seskupení (Unie CZESHA). Složení SKAV se v průběhu let proměňovalo. Dá se říci, že základním principem SKAV zůstal původní záměr „v centru zájmu členů jsou co nejlepší podmínky pro učení žáků a co nejlepší vztahy mezi žáky a učiteli.“ Některé členské organizace v průběhu let zanikly, jiné (včetně iniciátorů) přešly do Unie CZESHA, která se více soustředila na prosazování zájmů jednotlivých typů škol a ovlivňování vzdělávací politiky. (Ale k tomu se ještě v našem seriálu dostaneme.)


Ve SKAV dnes pracuje 28 organizací, které se sjednotily na principech společně vytvořeného Desatera. Stálá konference asociací ve vzdělávání je také spoluzakladatelkou a koordinátorkou hnutí “Úspěch pro každého žáka“.

Takže hodně sil a dalších úspěchů k tomu 20. výročí!

Jana Hrubá


Další díly seriálu najdete ZDE.

Egyptolog Bárta: Indiciemi krize je také stav vzdělávání a krize elit

pondělí 7. ledna 2019 · 0 komentářů

Egyptolog Miroslav Bárta nevylučuje, že ekonomická krize by mohla vypuknut již příští rok. Zároveň dodává, že jakákoliv krize, kterou jsme schopní předvídat, má své řešení a může být očistná. Česká republika by podle něj neměla podceňovat změny klimatu, neboť coby střecha Evropy by se v budoucnu mohla potýkat s nedostatkem vody.

Zdroj: Jan Rovenský: Egyptolog Bárta – Jsme střecha Evropy. Spor o vodu se týká i nás, Novinky.cz 30. 12. 2018

…Jsou i další indicie krize?

Z těch vnitřních vždy se opakujících faktorů jakékoliv společnosti tu je viditelná krize společenské smlouvy, tedy nejen určitého sociálního smíru, ale i toho, že stát pravidla nejen určuje, ale také je vymáhá.

Když soudy nejsou schopné odsoudit darebáky a zloději dostávají milost, jaké si z toho dnešní mladá generace vezme ponaučení? Začne to brát jako něco normálního, protože se učí příklady, které vidí kolem sebe.

Vezměte si i obrovskou míru zadlužení populace, ve které se ocitla spousta lidí jen proto, že nepřečetla x stránek psaných drobným písmem. Bylo velkým selháním státu, že tu několik let prakticky toleroval otřesné půjčky a jen přihlížel.

To všechno vede k poklesu důvěryhodnosti a legitimity elit. Nemluvě o tom, jak jen odložily řešení příčin krize z let 2007 a 2008. Pokud jde o současné lídry, obávám se, že mnoho z nich svými původními myšlenkami o světě a společnosti zaujmout nedokáže.

Sociální povstání střední třídy před několika lety zažili Britové, nyní ho ve formě protestů žlutých vest zažívají ve Francii, přitom nikdo přesně nerozumí tomu, proč se to děje. Je ale dobře možné, že může souviset právě se ztrátou důvěry v elity, s frustrací z nepřehledné přítomnosti a obav z budoucnosti.
Poslední faktor, který je vhodné zmínit, je obrovský nárůst byrokracie a písemných předpisů a vyhlášek na cokoliv.

Kde se vzala nedůvěra k elitám?

Některé důvody jsem již uvedl. Zčásti to souvisí i se současným stavem školství, které bylo hrubě zglajchšaltováno. Vytvořili jsme mýtus, že vysokou školu musí mít prakticky každý, máme velké úřady zajišťující homogenizaci výuky SŠ.

Výsledek je, že se snížila výkonnostní laťka, a legitimizovali jsme tím do výkonných pozic lidi, kteří by neměli za normálních okolností vůbec šanci se podílet na jakémkoliv komplikovanějším rozhodování. Nyní mají, protože si vyseděli „papír“. To je časovaná bomba. Žijeme v scestné představě, že lídři se dají vyprodukovat kurzy a školeními. Nesmysl. Lídra dělá lídrem jeho životní zkušenost a životní postoje. Tedy nic z toho, co by se dalo koupit nebo okecat. Možná jsem tichý blázen, ale já ty budíky, co tikají, slyším.

Který z faktorů bude tím kamínkem, co spustí lavinu?

Sám o sobě žádný z těch faktorů není tak významný, aby zásadním způsobem vedl k převratné proměně poměrů, ale jejich vzájemná interakce násobí jejich dopady a vytváří směs, která má poměrně velký potenciál pro náhlé urychlení dynamiky svého vývoje. To je v archeologii a dlouhých časových řadách známá a ověřená teorie.

A když chybí smír ve společnosti a chybějí skutečné elity, které mají autoritu i legitimitu, jedním slovem důvěryhodnost…

Nastane kolaps?

Není důvod lidi strašit, transformace je lepší slovo. Spíš mi jde o to, abychom si uvědomili, že každý vývoj ve společnosti a koneckonců i v přírodě má svůj počátek, vzestup, vrchol a pád, chcete-li tedy krizi. Následkem je ztráta složitosti systému a určitá očista, díky níž dojde k odstranění mechanismů, které nefungují.

Kromě egyptologie se zabývám dlouhými časovými řadami a je jisté, že vždycky světlo na konci tunelu je. Jakkoli se nám nějaká doba může zdát zlá, je vždy reálná šance problémy vyřešit, i když ze mě někteří rádi dělají nějakého apokalyptického hlasatele kolapsu, protože čtou pouze titulky.

Jakákoliv krize, kterou jsme schopni dnes předvídat, má řešení. Nemůžeme hodit flintu do žita, musíme svět začít poctivě poznávat a právě při tom hraje klíčovou úlohu historie a zejména archeologie. Čím později, tím ale bude účet vyšší.

Archeologie je strategická věda 21. století, protože jako jediná nám umožňuje mapovat dlouhé časové řady vývoje společnosti od jejich vzniku, vzestupu, dosažení vrcholu, krize, úpadku a zmrtvýchvstání a nové cesty na další vrchol. Toto je příběh člověka – nekončící snaha vyrovnat se s krizí a dosahovat nových vrcholů.

…Mluvil jste o tom, že nás další krize nemine. Jak tentokrát může vypadat?

To, že nás nemine, snad předpokládá každý soudný člověk. Jak ale bude vypadat, to předem nikdo nemůže říci, je mnoho rozepsaných scénářů, a který to nakonec bude, do značné míry záleží na nás a na tom, jak se k tomu postavíme. Dokážu si ale představit scénář podobný tomu v letech 2007 a 2008, tedy že dojde k velké a rychlé ztrátě složitosti našeho systému. Lidé nebudou dostávat peníze na co byli zvyklí, přestanou mít schopnost splácet dluhy a hypotéky, stát začne vybírat míň na daních, ztratí schopnost dostát všem závazkům, bude to mít dopad na celou infrastrukturu.

Jsem ale optimista, protože jsem součástí tohoto systému a nemám žádnou ambici skončit na úrovni rozvojového světa…

Více si můžete přečíst ZDE.

Mark Goulston: Trocha vědy aneb Jak mozek přepíná od „ne“ k „ano“

sobota 5. ledna 2019 · 0 komentářů

Kolik mozků máte? Je to zapeklitá otázka, protože odpověď (jak možná víte, protože jste absolvovali vysokoškolskou biologii) je tři a nikoli jeden.

Zdroj: Goulston Mark: Domluvit se dá s každým. Techniky úspěšné komunikace. Praha: Portál, 2018. ISBN 978-80-262-1399-4. Str. 23–25.)


Trojjediný mozek

Váš mozek má tři vrstvy, které se vyvíjely miliony let. Primitivní plazí vrstvu, více vyvinutou savčí vrstvu a poslední vrstvu člověčí. Všechny jsou propojeny, ale ve skutečnosti reagují jako tři různé mozkové části – a často mezi sebou vedou války.

Zde je popsáno, jak se tři části mozku chovají:

– Spodní, plazí mozek je ta část, která je zodpovědná za reakci „útoč, nebo uteč“. Tato oblast mozku řeší jen akci a reakci bez jakéhokoli přemýšlení. Případně můžete v domnělé krizi strnout jako kámen.

– Prostřední, savčí mozek je místo, kde sídlí vaše emoce. (Je to taková vaše vnitřní „herečka“.) Zde vznikají všechny silné emoce jako láska, radost, smutek, zlost, lítost, žárlivost nebo rozkoš.

– Svrchní mozek neboli mozek primáta je ta část, která vyhodnocuje situaci logicky a racionálně a vytváří vědomý plán akce. Tento mozek sbírá data z plazího a savčího mozku, třídí je, analyzuje a činí rozhodnutí, která jsou praktická, promyšlená a eticky podložená.

Jak jsme se vyvíjeli, nové oblasti mozku nikdy nevytlačily ty předchozí. Namísto toho – podobně jako letokruhy – se novější části nabalují okolo těch primitivnějších částí. Prostřední mozek překrývá spodní mozek, svrchní překrývá ten střední. Všechny tyto tři části dohromady ovládají to, jak každý den myslíte a jednáte.

Tyto tři oblasti spolupracují jen omezeně. V daleko větší míře mají tendenci se oddělovat a fungovat samostatně – zvláště, když jsme ve stresu. Když to nastane a plazí a savčí mozek převezmou kontrolu, lidský přemýšlivý mozek se zatmí a nadvládu převezmou primární mozkové funkce.

Co má toto vše společného s tím, jak se domluvit s lidmi? Je to jednoduché – abyste se s lidmi domluvili, musíte mluvit ke svrchnímu lidskému mozku, ne k plazímu nebo savčímu. Je obtížné snažit se na svou stranu získat někoho, kdo se cítí zlostně, je rozčilený, vzdoruje nebo se cítí ohrožen, protože vyšší patra mozku té osoby nemají situaci pod kontrolou. Pokud mluvíte se šéfem, zákazníkem, manželkou či dítětem, kteří jsou ovládáni nižším a prostředním mozkem, pak mluvíte spíš k hadovi zahnanému do kouta – nebo přinejmenším k hysterickému králíkovi.


„Únos amygdalou“ a smrt racionálního myšlení

Vaše amygdala, malá oblast hluboko ve vašem mozku, se aktivizuje vždy, když vycítí, že vám hrozí nebezpečí – například když se k vám na ztemnělém parkovišti přiblíží neznámý člověk. Tato hrozba nemusí být vždy fyzická – mohou ji spustit „útočná“ slova, finanční šok nebo ohrožení vašeho ega.

Ovšem do pohotovosti se v situacích, kdy cítí hrozbu, uvede i vaše frontální kůra, logická část vašeho mozku. Tato vyšší část mozkové oblasti chce tuto hrozbu analyzovat, a ne vždy na to má čas. Proto vaše tělo amygdale dává moc ovládat přepínač, který přivádí, nebo naopak odklání impulzy z frontální kůry.

Když jste opravdu vyděšeni, amygdala okamžitě vypíná váš vyšší mozek a způsobí, že jednáte na základě primitivních instinktů. Ve většině situací ovšem amygdala měří dvakrát, než se pustí do akce. Abyste procesu lépe porozuměli, představte si na sporáku stojící kastrol, který je po okraj plný vody. Když ho dáte na mírný plamen, bude se voda v kastrolu hodiny pozvolna vařit. Pokud však otočíte plynem naplno, voda začne přetékat ven a pohroma je na světě. Právě tak dokud bude vaše amygdala jen „probublávat“ – když není tlačena do nekontrolovatelného varu – máte přístup do vyšších pater svého mozku. To vám dává moc se zastavit, reflektovat, zvažovat možnosti a činit správná rozhodnutí. Jakmile vaše amygdala začne vřít, je po všem.

Bod, kdy amygdala přeteče, označujeme jako „únos amygdalou“ – termín, který poprvé zavedl psycholog Daniel Goleman, původce konceptu emoční inteligence. Termín „únos“ je na místě, protože v tuto chvíli (pokud mi prominete, že si vypomohu další metaforou) už váš inteligentní a vnímavý pilot mozku – ona frontální kůra – nemá řízení pod kontrolou. Namísto toho teď řídí letadlo had. Vaše schopnost úsudku rapidně klesá, vaše pracovní paměť vynechává a stresové hormony zaplavují organismus. Nával adrenalinu vám brání myslet jasně několik dalších minut a může trvat hodiny, než odezní všechny účinky. Goleman se o tomto konceptu rozepisuje mimo jiné proto, že při „únosu amygdalou“ je vaše emoční inteligence na bodu mrazu.

Jestliže si chcete rozumně promluvit s člověkem, jehož mozek je právě „unesen amygdalou“, ztrácíte čas. Snažte se intervenovat předtím, než jeho amygdala dosáhne bodu varu, tím se jeho mozek může dostat pod kontrolu. (Přirovnal bych to k situaci, kdy přidáváte do vody sůl, než začne vařit. Když tak učiníte, zvýšíte bod varu této vody a ta může probublávat i na větším ohni.)

Mnoho technik, které vás naučím, abyste uměli zvládat naštvané, ustarané nebo vzpurné lidi, slouží právě k tomuto: zabránit „únosu amygdaly“. Když se vám to povede, budete mluvit s jejich lidským mozkem a vaše slova padnou na úrodnou půdu.