Petra Dočkalová: Metody zprostředkovaného učení v praxi

čtvrtek 4. května 2017 ·

Jak lze ve vzdělávání vymyslet to, aby děti převzaly kompetenci sebekontroly, zodpovědnosti za své rozhodnutí a pracovaly s cíli? Nejde to jinak, nežli jim to umožnit, pokud plánujeme výuku my, nemají ony možnost se naučit plánovat, pracují s naším plánem.


Plánování (práce s cíli, vymýšlení výhodných strategií, sebekontrola)

Jeden z instrumentů Feuersteinovy metody je přímo zaměřen na práci s cíli, plánování, sebekontrolu chování, vymýšlení strategií. Cílem práce s tímto instrumentem je zprostředkování důležitosti promýšlení strategií, které jsou v danou situaci výhodné, popřípadě učí reagovat a strategii změnit. Pracuje s hypotézami a s jejich ověřováním. Učí mít pod kontrolou své chování, emoce, a to po celou dobu pracování na určitém cíli. Každodenně s instrumenty nepracuji, proto jsem přemýšlela, jak propojit filozofii této metody s praktickou výukou, držet se tématu, tematického plánu a přidat k tomu tuto filozofii. Pro úplnost dodávám, že pracuji se skupinou dětí ve věku 8–9 let.

Zavedla jsem v rámci výuky již po několikáté v pátek „jiné“ učení. Nazvala jsem ho pracovně Praktické učení – zpočátku bylo cílem prakticky využít to, čemu jsme se věnovali v průběhu týdne spíše teoreticky. Všimla jsem si, že si děti začaly samy vymýšlet činnosti, ve kterých by využily to, co se naučily. Mým dalším cílem se tedy přirozeně stalo podpořit je v jejich kreativitě, zároveň je udržet v tématu a v dokončení dané činnosti.

Příklad: Když jsme řešili jednotky délky, žáci si vyráběli svůj metr. V českém jazyce jsme řešili synonyma, tak si vytvořili pexeso se synonymy.

Protože každý potřebuje vždy určitý čas, stávalo se, že někteří svoji práci nedodělali, nebo zase rychle splnili činnost, jenže spíše jen formálně. Tímto způsobem ale své žáky vést nechci. Vždy se snažíme v danou chvíli pracovat, jak nejlépe to jde. Uvědomila jsem si, že by bylo dobré, kdyby si mohli sami činnosti naplánovat. Každý sám nejlépe ví, kolik času na co potřebuje.

Začali jsme se učit, jak plánovat. Nejprve děti samy přicházely na to, kde a proč plánují, co to je vůbec plán, co to vlastně znamená plánovat, proč je plánování užitečné. Děti samy dokáží přicházet s úžasnými postřehy a nápady, a tak přišly např. na to, že i jízdní řád je takový plán, rozvrh je plán.

Pak již bylo na nich, aby si vše promyslely, naplánovaly, měly pod kontrolou své chování (aby činnosti dodělaly), hlídaly si čas, prostě převzaly zodpovědnost, nenechaly se rozptylovat, aby splnily cíl, který jsme si společně stanovili. Samozřejmě jsme si řekli, jak to bude vypadat, když cíl splní. To je velmi důležité.

Aby to vše bylo podpořeno i vizuálně – při jakémkoli učení je třeba zapojovat více smyslů – společně jsme si vytvořili tabulku, do které si každý sám zapsal své jméno a napsal si svůj plán.

Žáci tak přebírají zodpovědnost za své rozhodnutí, za to, jak si činnosti naplánují, zodpovědnost za svou sebekontrolu – aby se nerozptylovali, sami si kontrolují čas. Pokud jeden úkol splní, sami vyhodnotí – odškrtnou, přeškrtnou. Při vlastní činnosti jsme narazili i na to, že někteří žáčci splněný úkol – krok ze svého plánu smažou, vymažou. Bylo tedy nezbytné rozebrat, že možná není výhodné mazat, neboť pak není vidět, jak jsme s plánem pracovali, co bylo cílem, zda jsme dodrželi dílčí kroky.

Nezbytná kolonka v našem plánu byla – sebehodnocení, sebekontrola. Tam děti měly možnost zapisovat své poznámky, které jsme pak společně rozebírali. Objevilo se například: 1. úkol super, 2. nerozuměl jsem zadání a další.

Sleduji děti a vidím, jak jsou nadšené, motivované – samy se ptají, kdy už si budou moci samy naplánovat své vzdělávání. Vnímám jejich velkou samostatnost, nechtějí, aby jim do toho kdokoliv zasahoval, berou to velmi zodpovědně, protože je to jejich plán. Nepotřebují moji kontrolu. Někteří pracují i přes přestávku. Také jsem si všimla, že se neovlivňují – každý si plánuje, „jak to chce sám“. Navíc mezi sebou rozebírají, jak se rozhodli, čemu se budou věnovat nejdřív a čemu pak. Nahlas přemýšlejí o tom, aby to stihli, kolik ještě mají času a na co se těší. Tyto debaty považuji skoro za nejdůležitější prvek, protože se děti učí vzájemnému respektu a obohacují se. Nevšimla jsem si, že by někdo své rozhodnutí povyšoval nad rozhodnutí druhých.


Přistupují k plánování a práci s cíli velmi zodpovědně

Mám zkušenost s dětmi s ADHD, Aspergerovým syndromem (vždy znám specifika diagnóz, ale děti neškatulkuji, tzn. snažím se pochopit jejich myšlení a vytvořit podmínky, aby se rozvíjely a věřím ve vývoj, změnu). Těmto dětem plánování velmi vyhovuje. Je pravda, že napoprvé se úplně nedařilo. Někteří jsou naučeni pracovat pouze pod vedením, samostatně ne, takže byl problém vůbec to, že se mají sami rozhodnout. Dalším problémem pak bylo to, že činnost vůbec nedokončili, pokud tam nebyl někdo, kdo by jim přesně říkal, co mají dělat. Když jsme zvládli toto úskalí, nastal problém se sebekontrolou. Opět jsme to ale nevzdali.

Asi největší potíží některých dětí bylo dodržet plán, neodklonit se, nenechat se rozptylovat a dokončit činnost a v neposlední řadě kontrolovat chování. Pokud zaznamenám, že někdo dlouho ulpívá na nějaké činnosti, nebo se odklonil od svého plánu, pouze ho vrátím otázkou: „Čemu se teď věnuješ ve svém plánu? Na čem pracuješ?“ Ze zkušenosti vím, že tyto otázky stačí, je to nenásilné a jedná se pouze o podpůrný krok, aby dítě dosáhlo svého cíle. Já – coby zprostředkovatel – jsem zcela v pozadí, jde o jeho plán).

U dětí s těmito specifiky jsou posuny velmi viditelné – například jeden z žáků si do svého plánování sám napsal i fakt, že pak jde domů. Nepotřeboval už nic, promyslel, rozhodl, naplánoval a převzal kompetence.

Děti, které potřebují a chtějí samostatnost, plánování hodně baví. Tento způsob práce s žáky je pro mě individualizací výuky, každému to vyhovuje, jelikož si to děti berou za vlastní a baví je to. Děti přirozeně baví všechno, co jim dává smysl a co mohou samy ovlivnit.

Jsem si vědoma toho, že tato naše „plánovaná výuka“ je nyní pro děti zajímavá. Důležité je, že znají a vědí smysl, vědí, co je cílem a jak to využijí v životě. Pokud by se to stalo stereotypem, formalitou, je to špatně. Pokud se něco stane stereotypem ve vzdělávání, děti ztrácejí zájem, nevidí smysl a nebaví je to. Poté řešíme spíše chování a ne vzdělávání.

Dítě bude zodpovědné, když mu zodpovědnost předáme. Bude si plánovat čas, pokud mu to umožníme. Samozřejmě je vždy potřeba vše promyslet a dětem na rovinu říci, co se učí – zodpovědnost, plánování, pracovat s časem. Neznamená to, že vždy bude plánovat, vše je na dohodě, kdy je situace, kdy plánujeme společně, kdy samo a kdy neplánuje.

Možná právě tady je někde základ toho, kdy děti pokračují v tom, co mají přirozeně dáno – a sice chuť se učit, vzdělávat se, zajímat se o věci. Protože do toho jednoduše nevstupuji já jako ten, kdo jim to vše přesně naplánuje, povede, zkontroluje.

A proč je výhodné vést děti k plánování? Umět si dobře naplánovat to, co budu dělat, promyslet si, jak to provedu, jaké potřebuji prostředky, nástroje, co je cílem, je velmi důležitou součástí života.

Plánování můžeme využívat v hojné míře každodenně, a to i v situacích, které dneska trápí řadu rodičů. Pokud dítě tráví hodně času u počítače či mobilního telefonu, rodič obvykle sáhne k tomu, že stanoví dítěti čas a povolí mu např. strávit 1 hodinu denně u této aktivity. Pak mu řekne, že si napíše úkol, půjde na kroužek apod. A plán rodiče je na světě. Není to plán dítěte. Jeho splnění pak přináší řadu i oboustranně emočně napjatých situací. Opět je potřeba, aby si dítě převzalo zodpovědnost za svůj čas a za jeho rozplánování. Nejde to hned, ale je třeba nad tím s dítětem přemýšlet, vést ho k tomu, aby se naučilo rozdělit svůj čas. Cestou zákazů, příkazů se dítě zodpovědnosti neučí. Nedostane-li svobodu – samozřejmě s hranicemi a respektem – nepřevezme zodpovědnost za svůj život…


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

0 komentářů: