Lucie Fialová: Nejvíc ve škole trpí děti, které dřou a stejně mají špatné známky, říká psycholožka

úterý 11. ledna 2022 ·

Psycholožka Radka Hronová pomáhá dětem, kterým se ve škole nedaří. Někdy jsou na vině poruchy učení, ale stává se, že za špatnými výsledky stojí stres ze školy nebo strach z přísné učitelky. „Nejvíc trpí děti, které dřou, ale stále mají špatné známky. To je velmi demotivující a poškozuje to jejich osobnostní rozvoj. Jsou cesty, jak jim pomoci, ale učitelé je většinou neznají,“ říká.


Zdroj: Magazín EDUzín 15. 12. 2021


S jakými dětmi se v poradně potkáváte nejčastěji?


Nejčastěji k nám přicházejí děti, když jim nejde učení. A my pátráme po příčinách. Někdy objevíme poruchu učení, příčinou školního neúspěchu může být slabé nadání, ale i různé úzkosti, neurózy, strach ze školy nebo konflikty s učitelem. V prvním případě se dítěti věnují mé kolegyně speciální pedagožky, druhá skupina představuje práci pro mě jako psycholožku.


Dá se tedy říct, že jsou děti, které nemají poruchy učení ani žádné mentální postižení, ale ve škole se jim nedaří, protože se tam necítí dobře? Jaká část těch, kdo k vám chodí, je z této skupiny?


Takové statistiky si nevedeme, ale ono je to strašně provázané. I děti, u kterých zjistíme poruchu učení, mohou ve škole strádat psychicky. Pak jsou tu takzvané děti hraniční, tedy žáci se slabším intelektem, kteří dle vyhlášek ještě nepatří do praktických (dříve zvláštních) škol, ale v běžné škole nestíhají. Nejčastěji se k nám dostávají tak ve třetí třídě. V první a druhé třídě se ještě jede pomaleji, ale ve třetí už je hodně nových věcí – násobilka, vyjmenovaná slova – a nůžky mezi dětmi se začnou rozevírat. Tyto děti vnímají, že nestačí tempu výuky, nerozumí probírané látce, potřebují více času na pochopení a procvičení.


Mám pocit, že do první třídy se většina dětí těší. Jak přesně se stane, že se během dvou nebo tří let z nadšeného prvňáčka stane školák, který potřebuje pomoc psychologa?


Do školy se opravdu většina dětí těší, snad kromě pár výjimek, které mají starší sourozence a už od nich načerpaly nějakou negativní zkušenost. Všechny děti chtějí být úspěšné, touží svými výkony potěšit maminku i další členy rodiny, paní učitelku. Už během 1. třídy ale ty pomalejší děti o tuto snahu a zdravé sebevědomí přichází. Nerozumí zadáním, bojí se zeptat nebo se zeptaly a děti se jejich dotazu smály. Začnou sbírat neúspěchy. A pozitivní hodnocení nepřichází – to je velmi demotivující. 


Stává se, že rodiče, ve snaze dítě co nejlépe připravit na školu, se s ním v první nebo druhé třídě učí i tři hodiny denně. K tomu se musí čtyři hodiny denně soustředit ve škole. To je pro šesti- nebo sedmileté dítě velká zátěž, která může vést i ke zdravotním nebo psychickým problémům, nehledě na to, že je dítě konfrontováno se svými nedostatky i v domácím prostředí. Je to velká dřina zakončená neúspěchem, což děti poškozuje osobnostně.


V první třídě někdy paní učitelky dávají všem dětem jedničky, motivačně. Ale v dalších ročnících už se začne hodnocení diferencovat. A pokud se dítě snaží, učí, dělá úkoly a stejně pořád dostává trojky, čtyřky, brzy se učit přestane. Introvertnější děti rezignují. Nastoupí častá nemocnost, bolesti břicha, hlavy, někdy zvracení. 


Temperamentnější děti začnou „zlobit“. Nejsou vtaženy do výuky, ale ten čas, strávený ve škole, je dlouhý, tak musí něco dělat. Pokud jsou sebevědomější, chtějí získat pozornost alespoň nějak, tedy i tím nevhodným způsobem. O děti s mentálním postižením je postaráno, pro ně jsou praktické školy nebo mají svůj vzdělávací program. Pro děti s poruchami učení jsou vypracovány nápravné metodiky, mají nárok na úlevy. Začali jsme vytvářet programy pro nadané žáky. Nejvíc zanedbávané jsou v českých školách právě tyto „hraniční“ děti.


Jak jim dokážete v poradně pomoci?


Leckdy pomůže už to, že společně rozkryjeme, co za školním neúspěchem stojí. Dítěti i rodičům se uleví, když se dozvědí, že příčinou není nedostatečná domácí příprava nebo lenost. Rodičům říkám, že domácí příprava na 1. stupni ZŠ by měla trvat maximálně hodinu. Je potřeba vybírat jen ty důležité věci a snažit se, aby s učením nebyl spojen stres a napětí. Je dobré, aby dítě mělo mimo školu nějaké koníčky, ve kterých má šanci vyniknout. Aby mohlo mezi vrstevníky zažít úspěch, to je velmi důležité pro rozvoj osobnosti. Dále píšu doporučení pro školu, kde uvádím, že je třeba snížit výukové nároky na dítě, zadávat méně úkolů, dát mu na ně víc času, zaměřit se jen na podstatné vědomosti a dovednosti, volit alternativní způsoby zkoušení. 


Cílem je, aby se dítě během školní docházky naučilo základní vědomosti a dovednosti, které uplatní v životě. Narážíme ale na to, že ne každá paní učitelka taková doporučení přijme. Někdy mám pocit, jako by se na pedagogické fakultě vůbec nedozvěděly, že takové děti jsou, a nevědí, jak s nimi pracovat. V každé třídě jsou děti, co se půjdou vyučit, a potom takové, co nastoupí na vysokou školu – přece je nelze učit všechny stejně.


Jak by tedy učitelky a učitelé měli k různorodé třídě přistupovat?


Rámcový vzdělávací program popisuje tři úrovně výstupů, kterých může žák dosahovat: minimální, optimální nebo excelentní. Jsou na to metodické pokyny, kde je rozpracované, jak by s tím měl učitel pracovat. Dá dětem stejný úkol ve třech úrovních obtížnosti a někdo ho splní na minimální úrovni, někdo na optimální a ti nadaní na excelentní. My tohle doporučujeme, ale setkáváme se s tím, že na školách s tím nemají zkušenost.


Můžete uvést příklad?


Úprava výukových obsahů vychází z Bloomovy taxonomie, která řadí vzdělávací cíle podle jejich kognitivní náročnosti: u slabých dětí by stačily ty první dvě – zapamatování a porozumění. To znamená, že stačí, když vyjmenují základní vjemy a porozumí jim. Na vyšší úrovni už je jejich aplikace a analýza, na nejvyšší pak hodnocení a vlastní tvorba. 


Když se probírají třeba vyjmenovaná slova, u těch nejslabších dětí by mělo stačit, že je vyjmenují. A na stole mají tabulku, ve které si mohou hledat, když se mají vyjmenovaná slova přiřazovat. Paní učitelky říkají, že musí být spravedlivé. Každé dítě se ale narodilo s jinými schopnostmi, mezi dětmi v jedné třídě jsou velké rozdíly, a pokud jim dáte všem stejný úkol a budete ho stejně hodnotit, tak to není spravedlivé. Ty, které jsou na tom intelektově lépe, to mají bez práce za jedna a ty slabší to mají stejně za tři, i když se mnohem víc nadřely. Jako další problém vidím různé soutěže, práce na čas, veřejné porovnávání výsledků. Není v silách některých dětí uspět, ztrácejí motivaci a stávají se z nich outsideři.


Nebýt známek, možná by to bylo jednodušší. Kantoři by mohli mnohem nenápadněji diferencovat výuku. Zanikl by ten pocit nespravedlnosti – jak to, že on má taky jedničku, když měl jednodušší diktát?


Právě u těchto dětí doporučuju používat slovní hodnocení. Zahrnuje osobní pokroky dítěte, učitel popisuje, co se žák naučil a kde má ještě rezervy. Takové hodnocení má smysl, dítě nějakou zpětnou vazbu potřebuje. Ale nepotřebuje být srovnáváno s ostatními.


Vraťme se ještě k dětem, které třeba žádný vzdělávací handicap nemají, přesto selhávají, protože pro ně škola představuje stres. Jak často se s něčím takovým setkáváte?


Já osobně tak jednou dvakrát za měsíc určitě. A kolegyně jsou na tom myslím podobně. Dítě se dostane do poradny kvůli výukovým nebo výchovným obtížím. A při vyšetření zjistíme, že ve škole strádá kvůli špatné atmosféře, problematickým vztahům. Jedná se většinou o děti neprůbojné, o jejich problémech nemá nikdo tušení. Někdy je to tak, že přijde na vyšetření druhostupňové dítě, které nám začne vyprávět, jak trpělo na prvním stupni.


Záleží tedy hodně na přístupu učitelek a učitelů…


Samozřejmě. Učitelství je práce postavená na vztahu mezi učitelem a dítětem, který vzniká přirozeně a nedá se ničím nahradit. V poradně se nám objevují děti, které se své paní učitelky bojí. Bývají to takové ty přísné kantorky, které křičí – pro děti, které na to nejsou zvyklé z rodiny, to může být hodně nepříjemné. Dětem také vadí, když je paní učitelka nespravedlivá. Poměrně častý problém je vyloženě konflikt mezi dítětem a paní učitelkou. Může to dojít tak daleko, že se dítě bojí chodit do školy.


Jak takové případy řešíte?


Snažíme se komunikovat s paní učitelkou, ale ne vždy býváme úspěšní. Většinou takové problémy nastávají u necitlivých a neempatických paní učitelek, které nemají schopnost individuálního pohledu na žáka a nejsou ochotné ke změnám, takže nejsou otevřené ani rozhovorům s námi. Jsou zaseklé, mají svoji pravdu. Hrají v tom roli jejich osobní antipatie, problémy nebo konflikty s rodiči. 


V takovém případě jediné, co můžeme dělat, je pomoci dítěti uskutečnit přestup do paralelní třídy nebo na jinou školu. Někdy je to jediné řešení a stává se pak, že se některé třídy trochu vyprazdňují. To by měl být pro vedení školy signál, že něco není v pořádku. Ale tam zase narážíme na to, že učitelů je nedostatek, zvlášť na venkovských školách, a ředitelé si nemůžou moc vybírat.


To zní dost bezvýchodně.


Problém je možná už na pedagogických fakultách, kam se nevybírají vždy studenti podle pedagogického talentu nebo vztahu k dětem. Učitelství začíná mít lepší prestiž, i platy jsou lepší, tak snad se bude zvyšovat počet studentů, kteří mají o tuto práci opravdu zájem a mají pro ni i vlohy.


Napadá mě, kolik je asi ve školách dětí, které jsou tam nešťastné, ale k vám se nedostanou a žádné pomoci se nedočkají.


Ano, občas v poradně suplujeme to, že někteří učitelé nejsou vnímaví a citliví. Umět rozpoznat, jaké dítě je a co potřebuje, je to hlavní, co by učitelé měli umět. Přitom stačí si s dětmi povídat. Většina mé práce vychází jen z rozhovoru a pozorování dítěte a učitelky ve školách mají mnohem větší možnost být s dětmi, než máme my tady. Musím ale dodat, že těch problematických učitelek je malé procento. Jenže pro děti, které jsou v jejich třídách, je to obrovský problém. 


Samozřejmě jsou i učitelky, které dětem velmi dobře rozumí, umí si poradit a na nás se obrací třeba jen proto, aby získaly „papír“ na to, že můžou k dítěti přistupovat individuálně. To jsem vždycky nadšená, když s někým takovým mluvím. Ale také vím, že učitelky jsou svázané učebními osnovami, vedením školy a nemívají moc prostoru k výuce dle svých představ.


Co mohou udělat rodiče, když vidí, že se jejich dítě ve škole trápí?


Promluvit s dítětem, s třídní učitelkou, a když to nejde, tak se obrátit dál – na výchovného poradce, na ředitele nebo zástupce a klidně i na nás. Jeden z motivů, proč jsem chtěla udělat tento rozhovor, bylo právě to, aby rodiče věděli, že se mají ozvat. Že pomoc existuje. Rodiče někdy berou školu jako autoritu a netroufnou si. Řeknou dítěti: musíš to vydržet. Chtěla bych, aby věděli, že existují řešení. Je to důležité. Dětství by mělo být veselé a bezstarostné, nikoli plné stresu.




____________________


Radka Hronová vystudovala psychologii na FF UK v Praze. Od roku 1992 pracuje jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.


0 komentářů: