Lucie Römer: Neexistují dva stejní lidé ani dvě stejné děti. Na to by měla škola reagovat

středa 30. listopadu 2022 ·

Všichni, kdo chtějí zlepšit školství, skloňují slovo individualizace. O úpravě výuky podle potřeb jednotlivých žáků mluví ve dvojrozhovoru také lektorky Barbora Heřmanová a Věra Váňová Krejčová.


Zdroj: Magazín Eduzín.cz 21. 11. 2022


Co pro vás osobně individualizace ve výuce znamená?


Barbora Heřmanová: Pro mě to je postup, příležitost, podmínky a možnosti, které podporují člověka, kterému je individualizace nabízena, v jeho rozvoji. Pomáhají mu určovat, co potřebuje k tomu, aby se mohl dál posouvat. Pro mě jde v podstatě o individuální přístup, jehož cílem je, aby každé dítě vědělo, co mu při učení pomáhá.


Věra Váňová Krejčová: Já to vnímám tak, že individualizace vychází z myšlenky, že neexistují dva stejní lidé, dvě stejné děti, a na to je třeba reagovat. Podstata individualizace spočívá v tom, že od základu v té třídě nastavím podmínky, které zohledňování potřeb jednotlivých žáků umožní, aniž bych jako učitelka něco dělala. Třeba na úrovni mateřské školy mohu v té třídě vytvořit prostředí, v němž si děti mohou samy vybírat pomůcky, hračky, materiály, které je zajímají, a hrát si a učit se podle sebe, podle svého učebního stylu. Aby se toto mohlo dít, musím být jako učitelka v trochu jiné roli. Ve chvíli, když se snažím pracovat se skupinou 25 dětí frontálně a chci, aby mým tempem a mým přístupem dělali všichni to stejné, tak individualizaci blokuji. Ne že by takovéto okamžiky ve školce a škole nesměly být, jsou potřeba například když chci dětem najednou něco vysvětlit. Ale pro jejich efektivní učení potřebuji i poodstoupit a nechat to zkoumání na nich. 


Slýchám někdy námitky, že není možné ve třídě řešit každé dítě jednotlivě, protože jich tam je 30 a já se v tom okamžiku obrátím ke zbývajícím 29 zády. Jak toto vyřešit?


Věra Váňová Krejčová: Individualizace nerovná se individuální práce s jedním dítětem, učitel má těch dětí desítky. Potřebuje to ale vymyslet pro ně tak, aby to bylo co nejvíc šité na míru každému z nich. To se dělá těmi podmínkami a tím, že děti můžou spolupracovat a dělat si to z velké části po svém. A já jako učitelka pak samozřejmě přemýšlím i o rozmanité nabídce činností – aby i ty děti, co se učí přes pohyb a potřebují si všechno osahat, vyzkoušet, aby si tam našly to svoje. Aby se tato potřeba naplnila i těm, kdo potřebují vše na vlastní oči vidět, jsou vizuální. A tak dál.


Barbora Heřmanová: Neznamená to, že když máte ve třídě pětadvacet dětí, máte vymyslet pětadvacet různých možností. Jsou různé teorie, podle kterých jde lidi rozdělovat podle toho, jaký styl učení jim vyhovuje. Věrka už nastínila, že jsou třeba vizuální a verbální typy. Každý jsme nicméně jedinečný a nepatříme pouze do jedné škatulky. Tím, že uděláme tu nabídku, se do ní nějakým způsobem děti podle svých potřeb většinou napasují.


Jak se na hodinu připravujete vy?


Barbora Heřmanová: Myslím na to, že mám ve třídě introverty i extroverty, že je tam někdo, kdo potřebuje někde bokem sám více bádat a něco zkoumat, ale i někdo, kdo chce, aby ho bylo všude plno. 


Kdybych vzala konkrétní jeden výstup v hodině, třeba pravidla při psaní koncovek u sloves ve shodě podmětu s přísudkem, tak si děti mohou navolit, jak k nim dojdou. Můžou to trénovat samostatně, nebo ve dvojici. Označovat základní skladební dvojici, zkoumat ta pravidla, přiřazovat k těm pravidlům, doplňovat ta i/y, rovnou si už psát svůj dopis nebo vyprávění, kde to použijí. Někdo to může dělat na chodbě, jiný ve třídě, na koberci, v lavici, se sluchátky v uších, na balónu u toho skákat nebo o tom se mnou diskutovat. Jedna věc, kterou nadnesu, se takto může roztříštit do různých možností. Aby toto mohlo probíhat, potřebuji podle toho já plánovat. Potřebuji ale s dětmi také vyhodnocovat, co potřebují, abych mohla nastavit další kroky. A musím jim důvěřovat, že si poradí.


Jaká je nejčastější chyba těch, kdo individualizaci podceňují?


Věra Váňová Krejčová: Člověk přirozeně inklinuje k tomu učit podle toho, jakým učícím se typem je on sám. A proto je klíčové poznat sám sebe, jaký typ kdo je. To, jaký styl učení vyhovuje nám samotným, se promítá do naší práce. 


Jak to vypadá v praxi na školách, kam chodíte? Nakolik se u nás ve výuce potřeby jednotlivých typů dětí zohledňují?


Barbora Heřmanová: Moje zkušenost je, že to není ani tak o škole, jako o individualitě toho učitele. Mám pocit, že v posledních letech skutečně přibývá těch, kteří nechtějí jen frontální výuku a aby všichni dělali ve stejný čas to samé. 


Věra Váňová Krejčová: Ano, ta změna se určitě děje, jen bych si přála, aby se to dělo rychleji. Individualizace je vtělená už do rámcových vzdělávacích programů a ty tu máme dvacet let. 


Proč myslíte, že ta změna neprobíhá ve větší míře? 


Věra Váňová Krejčová: Těch příčin je víc. Jednou z nich je, že vzdělávací systém má nějaké stupínky, které je během studia třeba překročit a které jsou s individualizací v rozporu. Když budu konkrétní, tak centrální jednotné přijímací zkoušky, které jsou pro každou základní školu meta, podle níž rodiče i její samotní zaměstnanci vyhodnocují úspěšnost té školy, zkoumají jen češtinu, matiku a výsek ostatních výstupů, a ignorují základ vzdělávací reformy. Tedy aby se děti učily samy si poradit, být kompetentní a pracovat s informacemi.  Zdůrazňuje, že není důležité umět je všechny vysypat z hlavy, ale umět je najít a použít. Ale u přijímacího testu dítě právě tyto dovednosti prokázat nemůže, v něm jde jen o to, jaké vědomosti má dítě v tu chvíli v hlavě. 


Další brzdou individualizace podle mě na některých školách je, že tu změnu uvnitř sebe sama někdy nedokážou dobře komunikovat s rodiči. Rodiče často považují za standard tu školu, do které chodili sami, a nerozumí věcem, které se ve třídách začínají dít. Škole tedy přibývá další důležitá role a tou je osvěta rodičů. A ta může být někdy výzvou, když si člověk různé věci teprve zkouší a nemá ještě tolik jistoty.


Barbora Heřmanová: Myslím si, že to je stejné jako s dětmi ve třídě – každý má nějaké jiné tempo, i ti učitelé. Někdo udělá k individualizaci jen jeden krok, někdo si to jen osahá, někdo také bohužel nic. Ale že to nedělají všichni najednou, je přirozené. Cílem za mě je, aby se to směrem k ní hýbalo. 

 

 

 

 

_____________________________

 

Barbora Heřmanová pracuje v Základní škole Mozaika, kde od roku 2006 aplikuje program Začít spolu. Působí také jako školní speciální pedagožka, mentorka a lektorka pro témata individualizace, práce s chybou nebo formativní hodnocení. Je průvodkyní v projektu Učíme se spolu a lektorkou Začít spolu. V roce 2021 získala první místo v ocenění Global Teacher Prize Czech Republic.

 

Věra Váňová Krejčová je lektorkou a mentorkou v oblasti podpory profesního rozvoje učitelů, vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, je průvodkyní škol na jejich cestě ke změně. Její „srdcovkou” je vzdělávací program Začít spolu, který jako jeho metodička pomáhá školám zavádět do praxe. Je autorkou knihy Individualizace v mateřské škole.

 

0 komentářů: