Kolem reforem se má budovat shoda, říká ředitel ZŠ Kraslice a člen výkonného výboru Učitelské platformy Jan Kuzebauch.
Zdroj: EDUin 1. 3. 2024
Škrty ve financování škol vyvolaly
velké emoce, ale málokdo se vyzná v tom, o kolik vlastně školy
konkrétně přicházejí a jak velký to má na ně dopad. K lepší představě
může přispět příklad středně velké základní školy v městečku Kraslice
u německých hranic v Karlovarském kraji. Co se mohlo udělat pro to,
aby se školský terén nebouřil, ale spolupracoval se státní správou na
překlenutí těžkého období? Nad tím se zamýšlí ředitel školy Jan Kuzebauch,
který je členem výkonného výboru spolku Učitelská platforma.
Můžete nejdřív představit
kontext, v jakém funguje vaše škola?
Kraslice je městečko v bývalých Sudetech, prakticky na
hranicích s Německem. Má v současnosti asi šest a půl tisíce
obyvatel a pomalu se vylidňuje. Zatím to ale ještě není nic extrémního.
Jsme velmi malé ORP, možná jedno z nejmenších vůbec. Jsme také na chvostu,
co se týče počtu vysokoškoláků, a naopak, máme po Bílině nejvíc lidí
v exekucích. Myslím, že to jsou dost vypovídající údaje o tom, že
oblast má strukturální problémy.
Jsem proti
propadání
Kolik je v ORP škol?
Šest. Jedna z nich je speciální
a jedna je malotřídka s pouze jednou třídou. Dále jsou tady čtyři
větší školy, dvě jsou přímo v Kraslicích, další dvě v přilehlých
obcích. Ta naše má kapacitu čtyři sta dvacet žáků a pohybujeme se těsně
pod ní, aktuálně je u nás čtyři sta deset dětí. Za posledních deset let
škola vyrostla z asi dvou set osmdesáti žáků na současný počet. Částečně
je to obecný demografický trend, částečně proto, že o naši školu je celkem
zájem.
Je mezi vaší školou a tou
druhou kraslickou nějaký rozdíl, ve struktuře žáků nebo vzdělávací nabídce?
Jsme otevřená škola, i když jsme
tady vnímáni jako ta „lepší“, „studijní“. Není to ale tak, že sem selektujeme
úspěšné děti, intenzivně pracujeme se žáky, kteří potřebují pomoc, soustředíme
se na školní neúspěšnost. Máme nízkou toleranci absencí docházky. Když dítě chodí
do školy, prakticky nemůže propadnout – a já jsem radikálně proti
propadání. Na školní docházce trváme a říkáme to rodičům hned od začátku.
Jsme takoví „řešiči“, řešíme každou věc. Část rodičů se tomu raději vyhne
a pošle děti do školy, která je ochotná přimhouřit oko.
My se ale můžeme pochlubit příklady dětí, u kterých to
vypadalo, že nedokončí základní školu, a nakonec vystudovaly vysokou.
Neříkám, že jsou to desítky dětí, spíš jednotky, ale takové příklady máme. Měli
jsme tu jeden ročník, kde bylo pár opravdu ztracených kluků, a je pro nás
obrovský úspěch, že šli na učňáky a dodělali je. To byla partička, že by
na ně nikdo nevsadil zlámanou grešli, ale my jsme to nevzdali. My a místní
nízkoprah.
Ředitelé mohou pomoct
Někde jste zmiňoval, že jste se
jako škola přihlásili do první vlny digitalizace výuky, když to ještě nebylo
povinné. Ministerstvu jste přes média vyčítal, že do změny školy tlačí,
a pak jim bere peníze, které na to potřebují.
Když jsem v roce 2020 nastoupil
jako ředitel, rozhodli jsme se udělat si lepší školní vzdělávací program, nikdo
jsme s tím dosavadním nebyli už moc spokojení. A když jsme se
dozvěděli, že se chystá nové pojetí informatiky, tak jsme to tam rovnou
zapracovali. Přišlo nám nelogické to pak zase za rok předělávat. Tím jsme se
dostali do první vlny. Stal jsem se pak pro NPI i lektorem pro rozvoj
digitálních kompetencí sboroven.
Jak to souvisí se škrty?
Už během covidu obrovsky narostl počet
zařízení ve škole a digitalizace samozřejmě znamená i správu všech
těchto zařízení, internetu a tak dále. My máme teď ve škole asi čtyři sta
kusů počítačů a tabletů. To už vyžaduje správce, za dvě hodiny týdně se to
neudělá. A na nepedagogické pracovníky teď školy dostaly o dost míň
peněz. Svým způsobem i docela rozumím tomu, že stát není už tak ochotný
jako dřív platit uklízečky, nakonec uklízejí majetek zřizovatele, ale pokud nás
nutí do digitalizace, nemůže nám vzít peníze, bez kterých digitalizovat prostě
nejde.
V nedávném rozhovoru pro Seznam
Zprávy jste jaksi uznal, že se ve školství možná peníze nevyužívají efektivně.
Přirovnal jste to k protékajícímu květináči. A taky jste prohlásil,
že ředitelé mohou ministerstvu pomoct to zlepšit. Zatím ale profesní sdružení
spíš hájí pozice, moc návrhů na zlepšení z jejich strany nepadá.
Jsem zapojený ve dvou organizacích,
v Učitelské platformě (UP) a v Asociací ředitelů základních škol
(AŘZŠ). Asociace ředitelů, kde jsem řadovým členem, sdružuje lidi se podobným
profilem, zájmem a problémy, někdy je v komunikaci s MŠMT
aktivnější, jindy ne, to určují témata, která jsou pro AŘZŠ důležitá.
V Učitelské platformě je naopak obrovská pluralita názorů.
UP se také zabývá mnohem širším okruhem
témat. Mezi členy máme nyní lidi s totálně protichůdnými postoji
k domácím úkolům, očkování proti covidu a spoustě dalších věcí, které
rozdělují veřejnost a stejně tak i učitelskou veřejnost. Já jsem si
to pro sebe naformuloval tak, že UP je něco jako gauč ve sborovně. Svépomocná
organizace. Tak či onak se vám tam jako učiteli dostane nějakém podpory. Máme učitelskou
poradnu, spoluorganizujeme Učiteling a další aktivity pro členy.
A mohlo by zůstat jen u toho, ale kroky MŠMT zásadně znejistěly lidi,
kteří na tom gauči sedí. Ti se teď necítí dobře a nás to zákonitě vtahuje
do školské politiky, hlavně tedy ředitele sdružené v UP. Ti na rozdíl od
učitelů vědí, o co jde, financování škol rozumějí.
Jak jste tedy
došli ke společnému stanovisku, když jste tak různí? Někdy mi přijde, že se
shoda ustavuje na nejnižším možném společném jmenovateli, což je paušální kritika
kroků ministerstva. Věcnější postoj se hůře prosazuje?
Máme uzavřenou
diskuzní skupinu UP
Lidé. My jako výkonný výbor jsme vyzvali všechny, kdo se na formulování
naší pozice chtějí podílet, aby se přihlásili, a pak jsme k tomu měli
několik interních online setkání. Samozřejmě se objevovaly i hlasy „já
bych se s nikým nebavil a šel rovnou do stávky“, ale nepřevažovaly
a rozhodně to není můj postoj. Jakmile se s někým přestanete bavit,
tak nic nevyřešíte. Navíc když jsme panu ministrovi prezentovali náš pohled,
bylo jasné, že je to pro něj a jeho tým užitečné. Některé věci opravdu
vidíte líp z terénu než z ministerstva.
Co jim třeba
otevřelo oči?
Například
detailnější informace kolem financování nepedagogů, o kterém se teď mluví
nejvíc. Peníze na tyto profese jdou do škol třemi cestami. V jedné skupině
jsou kuchařky. Na ty dostáváme finance od státu přes kraje, které je školám
přidělují podle určitého klíče a s určitou dávkou autonomie. Čekáme
teď na rozpis od kraje. Ministr se domnívá, že by tam nemělo být žádné
nepříjemné překvapení, tak uvidíme.
Kromě toho financujeme nepedagogické
pracovníky ze státních prostředků rozdělených do dvou kolonek, „ředitelství“
a „škola“. Já si to vysvětluju tak, že pod ředitelství spadají zaměstnanci
jako hospodářka, ajťák, školní asistent, spíš administrativní síly. A že
v druhé kategorii jsou lidé jako uklízečky nebo školník – lidé, kteří se
starají o školu jakožto fyzickou realitu, de facto majetek zřizovatele.
Vidím tady celkem jasnou hranici v tom, co je státní zakázka a co je
zakázka zřizovatele. Chápu, že stát chce převést financování úklidu
a údržby školy na zřizovatele, ale jsou i nepedagogické profese,
které jsou těsněji spojené s vizí školy, a tam si tím nejsem vůbec
jistý. Abych si vedl výkazy a statistiky pro ministerstvo správně, abych
digitalizoval školu – to po mně chce stát, ne zřizovatel.
Vliv škrtů
Co se
v důsledku škrtání změnilo ve vaší škole?
Doteď jsem měl
celkem 7,8 nepedagogických úvazků, z toho pět uklízeček. Bez zaměstnanců
jídelny. Teď mám peníze na 6,6 úvazků. Půlku úvazku mi vzali
z „ředitelství“ a půlku z „uklízeček“.
Máte pokrytých
jen 4,5 uklízečky, i když jich musíte zaměstnat pět?
Je to tak.
Jak budete
chybějící peníze kompenzovat? Je nějaká možnost, že vám pomůže zřizovatel?
Po zřizovateli
teď nic chtít nebudu, protože přispívá na plat paní hospodářky. Zřejmě
propustím školní asistentku, kterou mám na půl úvazku, a tu druhou část –
o něco víc než půl úvazek – pokryju z nadtarifů, neboli z peněz
určených na odměny učitelům. To je teď možné nově, protože se zrušil limit
maximálního počtu úvazků. Předtím, když stát zaplatil řekněme sedm úvazků, tak
nebylo možné mít víc lidí, 7,9 úvazku už bych nesměl mít, protože bych porušil
rozpočtovou kázeň, jak se tomu říká. Teď stát hodlá tohle zrušit a nechat
na řediteli, kolik lidí zaměstná a jak si to finančně vyřeší.
O kolik přijdou
učitelé na odměnách? Dívala jsem se, že průměrný učitelský plat je u vás
padesát čtyři tisíc korun.
Ano, je to
celorepublikový průměr, vychází to docela přesně. Každému učiteli budu muset
letos sebrat šest a půl tisíce.
Takže nějakých
540 korun za měsíc. Při platu přes padesát tisíc mi to nepřijde tak strašné.
Hlavně s ohledem na to, že vláda objektivně teď peníze hledá těžce.
Vzdělávání sice bylo deklarováno jako prioritní, není to ale jediná priorita.
Navíc, velká část lidí ve školství, kteří se teď tak na vládní politiku zlobí,
tuto vládu volila. A její program mluvil o úsporách, spíš než
o zvyšování daní.
Myslím si, že
problém nastal v počáteční komunikaci mezi ministerstvem a terénem.
Co dráždilo nejvíc, bylo tvrzení, že peníze se školám přidaly. Já mám oproti
loňsku tedy asi o tři sta osmdesát tisíc více, celkově. V cirka
třiceti milionovém rozpočtu. Zvedlo se to hodně u učitelů, ale padlo mi to
u nepedagogů.
Stát si dal
jako povinnost zaplatit učitelům sto třicet procent průměrné mzdy do zákona.
Určitě je to dobře proto, že to dělá profesi atraktivní pro mladé lidi. Od
školství je nebudou odrazovat úplně mizerné platy. Ale současnou situaci to
komplikuje. To, co učitelé dostali slíbeno, se jim zase bere, a to vytváří
zklamání.
Naši učitelé
s tím, že přijdou o pětistovku, nemají velký problém. Fungujeme jako
dobrá organizace. Co jim vadí, je, že se to tváří, jako by měli sto třicet
procent průměrné mzdy. Což nemají.
Jak tedy
ministerstvo mělo komunikovat?
Mohli nám
říct: „Je tam
napsáno sto třicet procent, ale na to prostě nemáme. Dostaneme se na sto dvacet
procent předloňského roku a tam to udržíme.” Kdyby se to řeklo takto
otevřeně a férově, jsem si jistý, že by ten humbuk nenastal. Nikdo by
s tím neměl problém. Ale teď, když se my jako školy ozveme, okamžitě ze
všech stran slyšíme: „Ale
vždyť učitelé mají sto třicet procent průměrné mzdy, na co si proboha stěžují!”
Argument
Učitelské platformy byl „nestěžujeme si kvůli platům, ale kvůli kvalitě
vzdělávání“. Její banner na FB upozorňoval na to, že gymnázia už nebudou moci
dětem nabízet osm volitelných seminářů, ale jen tři. S tím, jaké jsou ve
školství problémy, mi upřímně tenhle nepřišel nejpalčivější. Financování, které
se zavedlo v roce 2019, je dost velkorysé a jsou i takové hlasy,
že nebylo udržitelné ani za normálního stavu, natož v situaci nedostatku.
Je fakt, že asi
před rokem a půl jsem si říkal, že PhMax (index přidělování financí školám
podle počtu hodin) je tak štědrý, že do toho za chvíli někdo sáhne. Což se
přesně stalo. Ale až když se škrtalo. Celou dobu předtím s tím nikdo nic
nedělal. A byla tam tahle vláda. Nikoho to netížilo. Takže květináč možná
protéká, ale asi to nevyřešíme tím, že přestaneme kytku zalévat, něco
v tom smyslu jsem řekl i v tom rozhovoru. Já jsem tuhle vládu volil
a fandím jim, ale ne nekriticky. Byl bych býval ocenil, kdyby přišli včas
a řekli: „Musíme
PhMax zmenšit, budeme to zmenšovat po dvou procentech ročně až na celkových
mínus šest procent, tak, aby se na to školy mohly připravit.“ Ale ne, že vám
někdo na podzim oznámí, že vám uřízne PhMax od prvního ledna. Já nepřemýšlím ve
fiskálním roce, já přemýšlím ve školním roce.
Tam myslím
došlo k nějakému šumu, mělo to vejít v platnost od ledna
s účinností od 1. září. To jen pro přesnost, podstatu vašeho sdělení
to nemění. Ministr a jeho úzký tým evidentně podcenili, že se jim vyplatí
jednat s řediteli partnersky, ne jako s podřízenými, kteří budou
držet hubu a krok.
Přesně tak.
Přišli s rozhodnutím ráz na ráz a nikdo se terénu na nic neptal.
Pokud se dobře pamatuju, my jsme se to dozvěděli tak, že to někdo objevil
v eKLEPU, kde jsou nařízení vlády ve schvalovacím procesu. Chápete to? Asi
si mysleli, že se to dá udělat takto nenápadně.
Nemyslím si, že
by doufali, že si ničeho nevšimnete. Spíš tipuju, že ministr byl přesvědčen, že
to dobře vymyslel a že to každý musí vidět a uznat. To, že pak ze
svých původních návrhů v lecčems couvli, ukazuje, že se pletli.
Je taky velmi
ironické, že v době, kdy už se o snížení PhMaxu uvažovalo,
ministerstvo vydalo jakýsi manuál pro zřizovatele, jak hodnotit ředitele, podle
jakých kritérií. Jak jim určovat odměny. A jedno z hledisek bylo, zda
ředitel využívá PhMax naplno. Ano, i já jsem žil v představě, že čím
víc toho využívám, tím jsem lepší. A pak je vše jinak a vy musíte dělat
nepopulární kroky ve škole. Teď, když se dohodlo kompromisní řešení pět
procent, vejdu se do toho bez velkých šrámů, ale hrozilo, že kolegyně se
z mateřské nebude mít kam vrátit.
My jsme PhMax využívali
a využíváme pro tandemovou výuku, a to se nám velmi osvědčilo. Je to
skvělý nástroj pro zaučení nového kolegy. Někdy jsme to využili i pro
integraci předmětů, třeba češtiny s občankou, a pak taky ve třídách,
kde máme výchovné problémy. Nicméně, že to šlo o pět procent dolů, za mě
není velký problém. U středních škol to chtějí zakonzervovat na osmdesáti
pěti procentech, a to podle mě je už docela velký skok. Na to se škola,
která čerpala hodně, musí nějak připravit.
Malá království
Nehledá se teď
cesta, jak PhMax namodelovat víc s ohledem na situaci dané školy?
Ministr
zmiňoval nastavení koeficientů pro školy v některých postižených oblastech
či regionech, ale jestli se na tom reálně pracuje, nevím. Situaci ovlivňují dva
druhy faktorů. To, kde se škola nachází, a jak je v ní nastavená
výuka.
Je určitě legitimní
zohlednit, že škola leží v sociálně vyloučené lokalitě. Ale orientovat se
podle toho, jak moc využívá nebo nevyužívá PhMax, a zakonzervovat současný
stav, je problematické a nespravedlivé k žákům. Oni nemůžou za to, že
právě jejich škola nevyužívá možnosti, které PhMax nabízí. Co když se změní
vedení a bude chtít změnit styl výuky způsobem, jako je to na vedlejší
škole, ale nedosáhne na stejné prostředky, které by jim to umožnily?
Kdybyste měl
říct, kde květináč protéká nejvíc?
Podle mě
u malotřídek, tam je to nastavené špatně. Pozor – nejsem pro jejich
zrušení, jsou v systému užitečné, ale nastavené špatně to je. Vím ze
srovnání, že na dítě dostávají až dvakrát tolik než my. Jak k tomu přijde
dítě z mé školy, že ho stát dotuje o tolik méně? Chápu potřebu mít
školu ve vesnici, ale takto to vychází opravdu moc draze. Tohle by nějakou
úpravu vyžadovalo. Stát by si měl stanovit, co je pro ně minimální počet dětí
v jednom školském subjektu, a přenastavit to tak, aby fungování bylo
hospodárnější. Cesta by byla zachovat vyučování v takovýchto školách, ale
správu a administrativu přesunout do vyššího celku.
Nebrzdí
systémovou změnu i to, že ředitelé mají obrovskou autonomii a malou
ochotu se jí vzdát a stát nemá na chod škol skoro žádný vliv? Vliv má zřizovatel
a o kvalitě toho vlivu jsou opodstatněné pochybnosti.
Souhlasím,
systém má několik nevýhod. Určitě si dost ředitelů zvyklo na to, že jim nikdo
do ničeho nemluví a ničemu se nechtějí podřizovat. Kdyby jim někdo nabídl,
ať zůstanou v pozici pedagogického lídra školy, s tím, že už nebudou
muset řešit provoz a administrativu a budou mít nad sebou manažera,
který bude spravovat více škol – tak se jim to nebude líbit, protože oni rádi
dělají všechno sami, ve svém malém království. Znám takové lidi. Tomu já
nerozumím ani nefandím. Mně, kdyby někdo řekl: „Už se nemusíš starat o barák
a budeš místo toho probírat s učiteli výuku, nastavovat vzdělávání
sboru, chodit na náslechy, zkrátka pedagogicky vést učitele” – budu šťastný
jako blecha. Můžu si pořád říkat ředitel, ale správcem školy bude někdo jiný.
Je ale potřeba najít správnou míru. Pospojovat pět velkých škol do nějakého
obřího konglomerátu by asi taky nebylo dobré.
Říkal jste, že
byste jako ředitelé mohli státu pomoct systém vylepšit, ale taky říkáte, že
ředitelé nic měnit nechtějí.
Obojí je
pravda. Myslím, že reforma musí přijít jako politické rozhodnutí, promyšlené
a předjednané tak, aby se mohlo opřít o co největší konsensus. Věcmi
se dá hýbat, ale musíte brát vážně lidi, kterých se to týká.
Ve hře nejsou jen ředitelé, ale
i zřizovatelé.
Ano, to je další kámen úrazu našeho
systému. Když je zřizovatelem městská část, třeba Praha 10, dává mi to smysl.
Mají školský odbor, svůj aparát. Když je zřizovatelem město Sokolov, tak tomu
ještě taky rozumím. Ale když je zřizovatelem Horní Dolní, už tomu rozumím
daleko méně. Mají tam často starostu, který vzdělávání vůbec, ale vůbec
nerozumí, a při tom o něm rozhoduje. To je přece vůči žákům hrozně
nespravedlivé.
Většinu takových zřizovatelů nezajímá
nic jiného, než jestli jste v červených, nebo černých číslech.
O pedagogický proces ve škole se vůbec nestarají, za úspěchy ve vzdělávání
vás nikdo nepochválí. A ještě vám dá takový starosta menší plat, než vy
dáváte svému zástupci. To je opravdu dost rozšířená věc. O platu ředitele
totiž rozhoduje zřizovatel. Starosta v malé obci bere malé peníze,
a tak se mu ředitelský plat zdá vysoký, dá řediteli pouze to, co musí
podle tarifu. Znám opravdu úspěšné ředitele, kteří nedostávají ani korunu
odměny. Jsou dobří ředitelé, kteří berou pouhých padesát tisíc, a jiní,
o nic lepší, kteří berou na srovnatelné škole devadesát. To je přece
zásadně špatně.
Jan Kuzebauch strávil
patnáct let u policie a pak přešel do školství. Od roku 2011 působí
na základní škole v Dukelské ulici v Kraslicích, nejdřív jako učitel,
pak jako zástupce ředitele a nyní čtvrtým rokem jako ředitel. Do spolku
Učitelská platforma vstoupil v roce 2019. Od roku 2023 je členem výkonného
výboru UP.
0 komentářů:
Okomentovat