Premiér Petr Fiala vystoupil 3. prosince 2024 s úvodním projevem na konferenci Školství 2025.
Zdroj: Janek Wagner, Pedagogické info 4. 12. 2024
Dobrý den, dámy a pánové,
jsem rád, že mohu vystoupit na vaší konferenci, které se neúčastním
poprvé a jsem rád, že se můžeme věnovat tématu, které představuje jednu z
nejdůležitějších oblastí pro rozvoj naší země, a to je vzdělání. Má přímý dopad
na naši prosperitu. Závisí na něm, jak kvalitní životy povedeme, mezi jakými
lidmi budeme žít a jak spokojená bude naše společnost.
Není překvapivé, že otázky spojené se školstvím lidé téměř vždy jmenují
mezi prvními, když se mají zamyslet nad tím, co by v naší zemi chtěli změnit.
Všímají si toho, jak rychle se svět vyvíjí, a chtějí, aby na to jejich děti
byly připravené.
Já jsem se školstvím zabýval dlouhá léta a na několika úrovních. A všude
jsem pracoval se schopnými, aktivními lidmi, kteří měli společný cíl, a to je
změnit něco k lepšímu a postupně v našem školství překonávat
průměrnost.
To slovo průměrnost nepoužívám jako kritiku, ale jako konstatování.
V žebříčcích vidíme, že jsme v rámci Evropy opravdu průměrní. Investujeme
teď lehce nadprůměrné peníze, ty se v čase navyšují, poměrně dynamicky. Naše
výsledky ovšem setrvávají na úrovni průměru a nedaří se je výrazně zlepšit.
Tuhle tezi trochu rozvedu a podložil bych ji fakty. Veřejné výdaje na
školství se za posledních 10 let téměř zdvojnásobily. A je to i jedna z
oblastí, kam i dnes proudí více peněz, i když stát musí šetřit a zamýšlet se
nad každou korunou.
Rozpočet MŠMT příští rok dosáhne 291 miliard korun, což je o 22 miliard
víc než letos a o 51 miliard víc než loni. Učitelům meziročně narostou mzdy o 7
%, čímž splníme jejich zákonný nárok na 130 % průměrné mzdy.
Peníze ale nejsou to jediné, co by se mělo odrážet na rostoucí kvalitě
vzdělávání. Dalším zajímavým ukazatelem je počet pedagogů, kterých přibývá
rychleji než žáků, a tak máme nyní méně žáků na učitele než řada zemí OECD.
Přes všechna tato čísla, tedy více peněz, a tedy vyšší platy, lepší
technika a vybavení; více učitelů, a tedy komfortnější podmínky pro jejich
práci, se kvalitu českého školství stále nedaří výrazně posunout nahoru.
Je to patrné ve výsledcích mezinárodních srovnávacích testů, kde se
stále držíme u zmíněného průměru, což není špatné, ale neodpovídá to ambicím,
které bychom jako ČR měli a bohužel se to odráží i jinde.
V tom, že v Česku, bohužel, stále máme nedostatek
vysokoškolsky vzdělaných lidí. Je to pouhých 27 % v produktivní populaci,
což je třetí nejhorší číslo v EU. Ale i v tom, že si u nás lidé málo
doplňují vzdělání v průběhu života.
To jsou handicapy, které nám brání uspět v rychle se měnící ekonomice a
které řešíme v celém vzdělávacím systému. To, co je třeba udělat, bych rozdělil
do dvou oblastí: 1. financování školství a 2. zaměření a kvalita výuky.
1. Pokud jde o financování, musíme si ujasnit, že to, jak do
školství investujeme, je důležitější, než kolik peněz posíláme.
Česko je jednou z mála zemí na světě, která poskytuje bezplatné
vzdělávání prakticky na všech úrovních, platí jej tedy z veřejných rozpočtů.
A teď jsme podstatě v obdobné situaci jako veřejné zdravotnictví, nebo
dosavadní penzijní pojištění. Školství se rozrůstá, lidí přibývá, systém je
extrémně složitý, a pokud neprovedeme změny, tak do budoucna na něj nebudeme
mít peníze.
Těmi změnami jsou v tomto případě kroky, jako je slučování miniaturních
škol, kterých je v Česku extrémně moc - celá čtvrtina škol má méně než 50 žáků,
nebo regulace PHmax, která trochu zpomalí nárůst pedagogických míst, abychom
měli jen tolik učitelů, kolik dokážeme zaplatit.
Naše vláda v říjnu po pečlivých přípravách zahájila reformu financování
regionálního školství. Novela školského zákona přináší financování škol podle
náročnosti výuky, počítá s přesunem odměňování nepedagogických pracovníků na
obce a kraje, na což naváže adekvátní úprava rozpočtového určení daní.
Celková reforma financování školství ale potrvá roky. Musíme jít do
hloubky a zefektivnit celý systém.
2. Druhou oblastí reforem, kterou jsem zmínil, je obsah, zaměření a
kvalita výuky. Zde bych chtěl u každé úrovně systému zmínit kroky, které
považuji za klíčové.
Na úrovni základního a středního školství je to určitě reforma rámcových
vzdělávacích programů. Nové kurikulum má několik souběžných cílů: posílit
základní gramotnosti a praktické kompetence, tj. dlouhodobě naše slabé místo,
snižovat nerovnosti, což je další opakovaně kritizovaná nevýhoda ČR, a také
posilovat motivaci a vztah k celoživotnímu vzdělávání.
Nové RVP jsou výsledkem odborných i veřejných konzultací. Proběhlo 12
kulatých stolů, zapojilo se na 9 tisíc pedagogů, odborníků a rodičů, takže to
nejsou změny „od stolu“. První dobrovolné testování proběhne už od příštího
školního roku.
V základních školách nové kurikulum doplníme dalšími kroky. Během tří
let například zavedeme slovní hodnocení v prvních a druhých třídách. To má
velký význam pro to, jaký vztah děti získají k učení na samotném začátku své
cesty za vzděláním.
Základní školství si ale do budoucna bude muset projít i mnohem
rozsáhlejšími změnami. Čeká nás debata o délce a struktuře povinné školní
docházky.
A určitě se v budoucnu neobejdeme bez zavedení plošných
srovnávacích testů, abychom mohli měřit výsledky jednotlivých škol a
připravovat cílená opatření pro konkrétní regiony. Je nešťastné, že stát taková
data dodnes nemá.
Na úrovni středních škol je kromě rámcových vzdělávacích programů
zásadní proměna oborové struktury.
V České republice dnes můžete studovat téměř tři stovky středoškolských
oborů, ale velká část z nich je však zastaralá a není o ně zájem. Proto se MŠMT
v souladu s poptávkou uchazečů zbavuje nepotřebných oborů a posilujeme důraz na
moderní všeobecné vzdělání.
Během několika let by tedy čtvrtina absolventů základních škol měla
pokračovat na gymnáziích a další čtvrtina na nově zaváděných lyceích. Ta
nabídnou kvalitní všeobecnou přípravu, včetně přírodovědných a technických
předmětů, a nebudou studenty tlačit k tomu, aby se profilovali příliš brzy.
Zřizovatelům rozvazujeme ruce a rušíme stará regulační pravidla, podle
nichž museli kvůli novému oboru na gymnáziu či lyceu „obětovat“ jiný obor s
maturitou.
Důležité i zavedení digitálních přijímaček. Protože ty neznamenají jen
komfort pro uchazeče a rodiče, čili konec papírových formulářů a rychlejší
rozhodnutí o přijetí. Zároveň nám zajistí spolehlivá data o tom, o jaké školy a
obory je zájem nebo kde je jaká úspěšnost. Je to tedy i investice do
kvalitnějšího rozhodování.
Obdobně pokračujeme i na úrovni vysokých škol. I zde měníme strukturu
studijních programů tak, abychom konečně mohli nabídnout určitou podobu studia
těm, kdo chtějí dělat vědu, a odlišnou těm, kdo mají zájem o praktický,
profesně zaměřený program.
Na každý pád chceme v zemi více vysokoškoláků, protože víme, že o ně je
a bude zájem. Proto motivujeme školy, aby zvyšovaly kapacity v perspektivních
studijních programech. Aktuálně například zdravotničtí pracovníci, učitelé,
energetici.
Stejně tak musejí počítat s nárůstem uchazečů kvůli demografickému vývoji.
Jen ten bude znamenat 15% nárůst zájemců v příštích 3 letech a také se zájmem o
rekvalifikace. Zaměřit se také musíme na tzv. krátký studijní cyklus
v oborech, kde to dává smysl, a jak vím z praxe, některé vysoké školy
jsou na to připravené a dělají vše pro to, aby se to dařilo.
Věc, která určitě stojí za zmínku, je lepší spolupráce škol a firem.
Běží program praktického vzdělávání ve firmách, následovat bude duální
vzdělávání. Zavádíme koncept polytechnických škol, z nichž budou vycházet lidé
připravení obsadit pracovní místa expertů v technologicky vyspělých odvětvích.
I na úrovni vysokých škol se musíme zasadit o kvalitnější data. Výrazně
nám pomůže aktuální digitalizace registrů a zavádění společného Informačního
systému vzdělávání. Díky datům můžeme u vysokých škol cíleně „objednávat“
kapacity v požadovaných oborech, tedy rychleji a pružněji reagovat na požadavky
pracovního trhu.
Dalo by se ještě dlouho pokračovat navazujícími reformami v oblasti
podpory vědy nebo reformy transferu vědeckých výsledků do praxe, která přinesla
řadu opatření na podporu znalostní ekonomiky, ale tato témata bych případně
nechal až do diskuse.
Dámy a pánové, kroky, co jsem tu jmenoval, se dají shrnout do několika
společných principů, které uplatňujeme na všech úrovních vzdělávacího systému.
1. Od našich reforem si slibujeme lépe připravené absolventy. Lidi se
solidním všeobecným přehledem, kteří se budou chtít dál vzdělávat a budou mít
větší šanci na dobře ohodnocenou práci.
2. Abychom toho dosáhli, musíme postupně zjednodušit složitý systém
českého veřejného školství a zlepšit jeho fungování, protože jeho největší
nevýhody nejsou otázkou peněz, ale nastavení jak je
důležitější než kolik.
3. Máme-li uspět, musíme mít konečně k dispozici kvalitní data.
Srovnávací testování, digitalizace, propojení informačních systémů. To všechno
je nutné k tomu, abychom školství mohli řídit tak pružně, jak to vyžaduje
dnešní svět.
Toto všechno bohužel trvá. Pomaleji, než bych si přál. Školství je navíc
jedna z nejkonzervativnějších oblastí, kde se každá změna, i vlivem minulých
chyb, setkává s pochopitelnou skepsí a nedůvěrou. A my pro naše změny musíme
nadchnout stovky tisíc aktérů na mnoha úrovních.
Naše reformy však do českého školství přinášejí nejvýraznější
strukturální změny za poslední dekády. Inspirujeme se u těch nejúspěšnějších a
jdeme správným směrem. Věřím, že vás, kteří na to hledíte s pochybnostmi
nebo nejistotou, naše výsledky přesvědčí.
Děkuji ještě jednou za pozvání a těším se na debatu.
Petr Fiala, předseda vlády
0 komentářů:
Okomentovat