Jak hodnotí tvorbu nového národního kurikula pro základní vzdělávání a její výsledek předseda expertního panelu pro revizi RVP a vedoucí oddělení kurikula na MŠMT Jan Jiterský? „Není to ideální, ale za daných podmínek je to to nejlepší, co mohlo vzniknout. Odložit to nám lepší výsledek nepřinese a byla by velká škoda to zahodit,“ domnívá se. Nedokonalosti nového kurikula se podle něj dají ještě opravit ve fázi ověřování.
Zdroj: EDUin
11. 1. 2025
Než začneme mluvit
o revizi RVP, ráda bych se vás zeptala na profesní dráhu, která vás
nakonec přivedla na ministerstvo školství. Jakou praxi a zkušenost jste si
tam přinesl?
Vystudoval jsem pedagogickou
fakultu v Ústí nad Labem, učitelství pro první stupeň se zaměřením na
hudební výchovu. Po peďáku jsem ale nenastoupil do školy, začal jsem studovat
konzervatoř. A ještě později jsem získal profesní způsobilost v oboru
kuchař. Můj průchod vzdělávacím systémem má netypickou trajektorii, odshora
dolů (směje se).
To je zajímavé. Vy jste
nechtěl učit?
Chtěl, ale taky jsem se chtěl
věnovat hudbě. Zkusil jsem přijímačky na konzervatoř více méně z plezíru, ale
přijali mě, na obor zpěv, specializace muzikál. Šest let jsem vystudoval za tři
a souběžně s tím působil v různých divadlech, v Opeře
Národního divadla, v Hudebním divadle Karlín, také v muzikálu Rusalka
v Divadle Milenium…
Pak jsem odcestoval na Bali a tam
jsem žil půl roku. A teprve po návratu jsem si řekl, že už mám určitý
nadhled nad životem a můžu jít do školy. Profesně jsem asi byl celkem
připravený i předtím, ale chyběla mi životní zkušenost, potřeboval jsem
ještě něco zažít, než budu někoho učit.
A odkud pramení zájem
o kuchařské řemeslo?
Někdy kolem čtyřicítky se mi
zdálo, že moje mozková kapacita slábne, a lekl jsem se, že nastupuje raná
demence. Začal jsem zapomínat na domluvené schůzky, nepamatoval jsem si, co
bylo kde řečeno… Abych nenechal rodinu na holičkách, řekl jsem si, že si musím
udělat rekvalifikaci na profesi, kterou zvládnu, a zapsal jsem se do
půlročního kurzu na kuchaře. Jako ředitel soukromé školy jsem často pracoval
z domova. Když byla žena a děti ve škole, vařil jsem předepsané
recepty a pak jsem všechno snědl a uklidil, než přišli.
Podařilo se vám udržet to
v tajnosti až do konce?
Ano, i když vše málem
prasklo v samém závěru, kdy jsem si na zkoušku musel koupit kuchařské
kalhoty a rondon, kuchařskou kazajku. Když zásilka přišla, žena se hodně
divila, na co potřebuju bílé kalhoty, musel jsem si hodně a hloupě
vymýšlet. A abych zakamufloval cestu na závěrečnou zkoušku, řekl jsem, že
jedu navštívit jednu soukromou základní školu, byl jsem tehdy předsedou Komory
soukromých mateřských a základních škol. Na tři dny jsem odjel do Českých
Budějovic a složil tam zkoušky z teplé a studené kuchyně
a z minutek.
A demence pak přešla?
Ano, byla to nějaká momentální
únava materiálu.
Když se vrátíme k vašemu
prvnímu angažmá ve škole: kam jste nastoupil a jaké to bylo?
S přítelkyní, později
manželkou, také učitelkou, jsme se přestěhovali do obce Libáň v Českém
ráji a začali učit v místní, středně velké škole, měla asi tři sta
dětí. Byl tam výborný ředitel, obec byla podporující, rodiče skvělí. Podařilo
se mi do školy promítnout nejen své zkušenosti z Bali, ale hlavně
z muziky, takže jsme založili taneční kroužek a pěvecký sbor, točili
jsme cédéčka vánočních koled… Pak ale došlo k výměně vedení a ukázalo
se, že idylka není navěky, že škola a podmínky v ní radikálně závisí
na tom, kdo ji vede. Pod novým ředitelem už jsme nebyli schopni pracovat, to se
ukázalo do půl roku. Začaly se řešit věci jako: ano, můžete mít sbor, ale
nemůžete nacvičovat v sobotu a tak podobně. Aktivity se začaly
oklešťovat a nás to bavilo čím dál míň. Já jsem chtěl ze školství odejít
úplně, ale má (budoucí) žena si nedokázala představit, že by dělala něco
jiného.
To je napínavé, co bylo dál?
Oslovila nás skupina rodičů
našich žáků a navrhla nám, abychom si založili soukromou školu, že
k nám své děti dají. Řekli jsme si, že to s jejich podporou zkusíme,
a 27. června 2003 jsme založili obecně prospěšnou společnost Základní
škola Bodláka a Pampelišky. Do názvu jsme dali naše přezdívky. V září
jsme my naivkové chtěli školu otevřít. Nakonec se kupodivu vše opravdu podařilo
dotáhnout za necelé dva měsíce, skoro denně jsme jezdili na ministerstvo,
abychom splnili všechny náležitosti, a v září začali učit dvacet pět
dětí ve dvou třídách. Prostory jsme získali ve vedlejší vsi, kde před několika
lety školu zavřeli pro nedostatek žáků. Měli tam v jedné místnosti
mateřskou školu a řekli nám: „Proč ne, stejně budovu vytápíme, ale podle
nás je to blbost. Když jsme zavřeli my, zavřete i vy“. My jsme ale
vydrželi. Z dvoutřídky se postupně stala plně organizovaná škola, která má
dnes asi sto padesát žáků. Sjíždí se tam děti z okruhu šedesáti kilometrů.
V nově založené škole jste
i řediteloval, je to tak?
Byli jsme tam jen dva, takže
nebyla jiná možnost, než si střihnout, anebo si role rozdělit. První rok jsme
si i uklízeli, vedli družinu, já jsem pak léta dělal i řidiče našeho
školního mikrobusu a později velké Karosy, kterým jsme sváželi děti
z okolních vesnic. K tomu jsem dvacet sedm hodin týdně učil.
To bylo tedy vaše pracoviště
až do nástupu na ministerstvo?
Ano, až do roku 2021.
Lidé
vašeho profilu se obvykle do státní správy nehrnou. Proč jste se chtěl stát
ministerským úředníkem?
Hodně lidí
mě varovalo a říkalo mi: „To není práce pro tebe, na ministerstvu jsou
procesy, které tě semelou.“ Ale já jsem asi chtěl po osmnácti letech
ředitelování udělat další krok, škola byla už dospělá, dobře vychovaná,
a nemohl jsem ji nějak zásadně posunout dál, Navíc se začalo mluvit
o revizi RVP a přišlo mi zajímavé být u toho, když se tvoří něco
tak zásadního jako nové kurikulum. Zkusit to nějak ovlivnit, promítnout do toho
zkušenosti z naší školy a dalších škol, které jsem znal, spíš než to
jen pozorovat a případně kritizovat zpovzdálí. Říkal jsem si, že když se
to nepovede, budu mít aspoň čisté svědomí, že jsem se o něco pokusil.
A tak jste
ministerstvu nabídl své služby?
Ano,
a dostal jsem nabídku, abych se stal předsedou expertního panelu, který
měl připravit zadání revize RVP pro Národní pedagogický institut. Nastoupil
jsem v srpnu 2021.
Získala
jsem správný dojem, že i díky své osobní zkušenosti na ministerstvu hájíte
autonomii ředitelů a kopete za malé (soukromé) školy?
Možná je
to důsledek toho, že tenhle segment malých, venkovských (ne nutně soukromých)
škol znám a jsem nucen ho v různých situacích obhajovat. Když jsme
zakládali naši školu, čelili jsme nejen masivnímu odporu škol v okolí, ale
i odporu úřadů. Periodicita kontrol ČŠI je obvykle pět let, u nás
bývala inspekce každý rok nebo dva. I na různá udání. Jsem asi do jisté míry
produkt toho tlaku.
Nové
kurikulum je pojaté dost ambiciózně. Celý proces jeho vývoje se zvenčí jeví
poněkud chaoticky. Nenabíráme si někdy příliš velká sousta?
To je
otázka. Stávající RVP zastaralo, nebylo aktuální ani ve vzdělávacích oborech,
ani v přístupu k výuce. Navíc nikdo nevěděl, jestli se ve školách
realizovalo, nebo ne. Bylo důvodné podezření se domnívat, že školy jedou podle
ještě daleko starších mustrů. Bylo třeba dodat do vzdělávání nějaký
modernizační impuls. Revize se dlouho odkládala a z toho může vznikat
pocit, že teď jde o velký náraz. Ale on musel přijít. Dělat jen dílčí
revizi něčeho, o čem se ani nevědělo, zda v praxi funguje, nedávalo
smysl.
Nebyl
původní impulz pro revizi méně rozmáchlý? Mluvilo se hlavně o potřebě
redukovat učivo. A tahle otázka stále visí ve vzduchu: řekne někdo jasně,
co všechno se už nemusí učit, aby se neučilo jen povrchně a příliš do
šířky, což je stále realita možná i většiny škol?
Každý si
v zadání pro revizi našel pohled, který mu konvenoval. Konzervativec se
chytil věty, že zachováme strukturu RVP a jeho oborů. Ale pod tím hned
následovala věta, že pokud se při tvorbě přijde na to, že je to potřeba udělat
jinak, existují pro to nějaké mechanismy. K té se zase upnuli
progresivisté. Někteří kolegové z NPI do toho rovnou šli s tím, že
strukturu RVP předělají.
Nevím,
jestli to byla chyba formulace zadání nebo zúčastnění lidé nebyli ochotni
respektovat i jiné názory než ty vlastní. I v samotném procesu
tvorby se aktéři vrátili ke svému vidění a diskuze se obnovily.
Za dobu
revize se také vystřídali čtyři ministři. Expertní panel byl jmenován Robertem
Plagou, po něm nastoupil Petr Gazdík, který na přijatém kurzu nic nerozporoval,
ale brzy ho nahradil Vladimír Balaš, který, možná pod vlivem svých poradců,
o Hlavních směrech zapochyboval, a požádal nás, abychom sestavili
další expertní tým, který Hlavní směry zpřesní. I tuto expertní skupinu
jsem vedl já a v ní vzniklo zadání pro NPI ČR číslo 1. A pak
nastoupil Mikuláš Bek, kterému bylo opět třeba znova celou agendu prezentovat
a vysvětlit, a za něj další expertní skupina připravila zadání číslo
2. Mou snahou za celou tu dobu i během všech těchto změn bylo neustále
hlídat konzistentnost toho, co děláme, obcházet lidi s příslušnými
dokumenty, ukazovat prstem na příslušné pasáže a říkat: „Tady jsme
napsali, že to má být takto. Takže se toho musíme držet, nebo musíme
rozhodnout, že to má být jinak.“
Do revize byly zapojené stovky
lidí. Je to úctyhodný pokus o širokou participaci. Možná až moc širokou na
to, aby se to dalo ukočírovat. Ale teď, když se blížíme do finále, jako by se
ta participativní linka vyčerpala. Na NPI se připravuje finální znění
dokumentu, který je o dost jiný než návrh, který šel do připomínkování.
A nikdo neví, jak bude vypadat, druhé kolo veřejného připomínkování
ministerstvo už vypsat nechce. Ve vzdělávací komunitě to vyvolává určitou
nervozitu.
Když jsem na ministerstvo nastoupil, expertní panel
čítající osmnáct lidí už existoval asi tři měsíce. Vedly se v něm složité
a nikam nevedoucí diskuze, které jsem zastavil s tím, že je potřeba
se podívat „ven“ a zjistit, co si o tom myslí lidé, kteří budou pak
kurikulum implementovat. Udělali jsme sérii kulatých stolů, kde kolegové
z expertního panelu mohli zažít, jak přemýšlí mnoho lidé z terénu,
slyšeli volání po „zelené knížce“, po jednotných osnovách na jedné straně, ale
naopak i po větším rozvolnění na straně druhé. To široké spektrum názorů
jsme se pak snažili v Hlavních směrech reflektovat. Křehký konsensus
v expertním panelu byl podle mě nalezen částečně i díky tomu, že
proběhla ona veřejná konzultace, jedinečná ve své šíři.
A protože to bylo poprvé, ve vztahu k tak zásadní reformě,
a my to ještě moc neumíme, mělo to mouchy. Větší problémy ale nastaly při
zapojení tolika lidí do fáze tvorby. Místo aby se pracovalo na naplnění zadání,
čas se trávil dalšími diskuzemi o tom, jak by RVP mělo vypadat, jestli je
zadání správné. A pak se v rámci potřeby akceschopnosti přijala
nějaká opatření, která někdo viděl jako cílené a vědomé zúžení
participativnosti. Ale podle mě šlo spíš o snahu se někam dobrat.
Největší obavy ze změn dělaných už za zavřenými dveřmi
jsou z toho, že se příliš konkretizují očekávané výsledky učení, neboli
nastává utahování šroubů, školám se zmenší manévrovací prostor.
Dávat kurikulum do druhého kola připomínkového řízení
podle mě nic neřeší. Výsledkem by bylo jen to, že ti, co byli pro (to, jak to
bylo), budou teď proti (změnám), a ti, co byli proti, budou pro. Podle
průzkumu profesora Arnošta Veselého, který je také členem expertního panelu,
jsou postoje expertní i laické veřejnosti hluboce rozpolcené. Pro
a proti změně RVP je zhruba stejné procento respondentů. Například pro
zrušení povinnosti druhého cizího jazyka je 47 % a proti 35 %
populace. Cokoli uděláte, bude zkrátka vždy pro část společnosti
i vzdělávací komunity špatné. Někdo to prostě musí rozhodnout. Některé
fáze participativního procesu prostě participativní být nemohou,
z podstaty.
Co by ale proběhnout mělo, je reflexe, jakým způsobem si
s tímto dokumentem školy dokáží poradit. Na tuto reflexi by měly navázat
následné úpravy kurikula tak, aby bylo funkční, a to ještě předtím, než
bude povinný náběh. A to se plánuje. V březnu 2025 se vyhlásí pokusné
ověřování modelových školních vzdělávacích programů, které si vybrané školy od
září budou moci promítnout do svých školních vzdělávacích programů. Počítáme se
zapojením asi stovky škol, kterým bude poskytnuta velká podpora. A celý
další školní rok se budeme dívat na to, jestli se tak dá učit, jestli jsou
vzdělávací výsledky odpovídající očekáváním a tak dále. Na základě toho se
upraví nejen modelové ŠVP, ale i RVP.
Rok pilotování podle vás stačí, když RVP pokrývá devět
let školní docházky?
Povinný náběh je nyní nastavený na září 2027, takže máme
k dispozici roky dva. A když se ukáže, že bude třeba další rok,
věřím, že náběh se odloží. To teď ale nikdo nemůže říct, ani z politických
důvodů. Hlasy zvenčí, které upozorňují na to, že by se schválení dokumentu mělo
odložit, jsou na ministerstvu slyšet, a i se berou vážně. Na setkání
s poslanci školského výboru se ta otázka také probírala. Ale já jsem
přesvědčený o tom, že odklad nám lepší výsledek nepřinese. Jen delší čas
na tvorbu ten dokument nezlepší. Jediná šance na vylepšení je bedlivě
vyhodnotit první vlnu zavádění RVP do škol, eventuálně povinný náběh posunout
a dokument předtím upravit.
Jaké jsou podle vás slabé a silné stránky nového
kurikula?
Silné stránky? Za mě přehlednost. RVP je dostupný ve
webové aplikaci s rozklikávacími jednotlivými sekcemi a lépe se
v něm orientuje. Tak mají kurikulum zpracované v mnoha dobře
fungujících vzdělávacích systémech. Pro ty, kdo mají raději lineární text, je
tam funkce, tlačítko, kterou se závazná část vyexportuje do pdfka.
Další velké plus vidím v tom, že RVP bude propojené
se systémem, ve kterém školy tvoří svůj školní vzdělávací program. Česká školní
inspekce upraví svůj systém Inspis, který se naváže na RVP, a do něho se
umístí konečné verze modelových ŠVP. To školám ulehčí práci s jednotlivými
komponenty RVP, které pak budou rozpracovávat, i s pomocí modelových
školních vzdělávacích programů, když budou chtít.
Postavit si ŠVP by nemělo znamenat, že se ředitel
s učiteli bude pachtit s nějakými texty a formulacemi. Hlavní by
měla být pedagogická diskuze o tom, jak s rámcem a obsahem
naložíme, jak škola uchopí RVP ve výuce. Poskládat to pak do finálního
dokumentu z prefabrikátů by neměla být žádná otročina, ale otázka pár
hodin.
A slabé stránky?
Očekávané výsledky učení v uzlových bodech, tj. na
konci prvního a druhého stupně, jsou nejednotné. Není tam jednoticí linka
mezi jednotlivými obory, v náročnosti i pojetí. Například
v oblasti Člověk a příroda je chemie zpracovaná úplně jinak než
fyzika. Chemie je zaměřená na praktickou využitelnost v životě člověka,
fyzika se drží tradičního pojetí. A tato rozkolísanost se týká více
oblastí. Je to škoda, protože nebude snadné pak obory integrovat. Tento dluh
tam zůstává a je potřeba ho odpracovat v nějaké další, dílčí revizi.
Třeba až uvidíme, že chemie u žáků získává oblibu, víc se jich hlásí na
školy s chemicko-technologickým zaměřením, což bude potvrzení, že toto
pojetí můžeme rozšířit i jinam.
Podrobné specifikace očekávaných výsledků učení, které
nyní NPI rozpracovává, budou údajně rovněž v závazné části. Vámi zmiňovaná
nejednotnost se pravděpodobně promítne i sem. Nebylo by lepší tyto
specifikace nedělat závazné, dokud praxe neprověří, že jsou vymyšlené správně?
Pokud se ptáte na můj osobní názor, tak bylo. Byly
formulovány nové očekávané výsledky učení ve všech vzdělávacích oborech
a považuji za velmi odvážné, pokud rovnou definujeme jako povinnou
a závaznou i úroveň jejich naplňování. Definována být určitě má, je
to jedno z velmi důležitých vodítek i pro vyhodnocování, zda
dosahujeme vytyčených cílů vzdělávání. Ale onu závaznost bych tam vložil teprve
s odstupem času, až si ověříme, že je požadovaná úroveň nastavena opravdu
optimálně. Rozhodnuto ale bylo takto a mně nezbývá než věřit, že co
nejvíce případných excesů odhalíme při pokusném ověřování.
Říká se, že školy, které dostaly za úkol vytvořit
modelové školní vzdělávací programy, narazily na zásadní obtíže. Navíc ty školy
jsou jen dvě. Modelová ŠVP by měla vycházet ze školních vzdělávacích programů
daleko více škol, nebo ne?
Ano, s tím souhlasím. Pokud píšete modelový školní
vzdělávací program, musejí se na něm podílet lidé z různých sboroven.
A nejen oni, ale i experti, tvůrci RVP, akademici. To, že to někdo
zadal pouze několika (původně třem) základním školám, byla chyba. Ty dvě
zmiňované školy, které ŠVP dotáhly, ale udělaly skvělou práci, napsaly opravdu
krásné školní vzdělávací programy, zuby si na tom určitě nevylámaly. Nicméně,
konkrétní ŠVP jedné dvou škol ještě není přenositelným dokumentem, je příliš
vázaný na zkušenost konkrétní školy.
V Hlavních směrech bylo jasně napsáno, že modelové školní
vzdělávací programy mají vznikat už v průběhu tvorby RVP. Týmy, které psaly
RVP, zároveň měly přemýšlet nad tím, jak bude promítnut do ŠVP, a ve
spolupráci s lidmi z praxe měli ověřovat, zda se dá opravdu takto
učit. Již při tvorbě očekávaných výsledků se mělo uvažovat o tom, jak to
pak může vypadat konkrétně ve škole, jak s tím naloží učitelé. K tomu
ale nedošlo. Kdyby to tak bylo, tak zároveň s RVP mohly vznikat
i části modelových ŠVP, které se pak na konci mohly sestavit dohromady
jako kostičky puzzle. Místo toho se čekalo na první draft RVP. Jsme malá země,
všechny odborné kapacity (které chtěly) byly zapojené do tvorby kurikulárního
dokumentu a přemýšlení o ŠVP se odložilo.
Já říkám zaplať pánbůh aspoň za to, co vypracovaly ty dvě
školy, je to nějaký základ, který teď vzaly v NPI do ruky větší týmy
a ty se snaží dospět k přenositelnému výsledku. Vytvářejí dva
modelové ŠVP, tradiční a integrovaný. Třetí modelový ŠVP, který já osobně
považuji za nejpřínosnější a který ztělesňuje vizi, kam by vzdělávání mělo
směřovat, vznikne podobným způsobem, jako to udělali na Slovensku: vytvoříme
pro něj rámec a ten rozpracujeme na základě zkušeností více škol, které
učí inovativně.
Kdy se dá čekat, že budou modelové ŠVP zveřejněné?
Někdy v polovině února, první verze. Bude to taková
první zpětná vazba na to, jak je napsáno RVP. Ukáže se, jestli umíme dát školám
návod, jak s RVP pracovat.
Jak zásadní jsou pro úspěšnou implementaci učebnice?
Za mě jsou velmi důležité, ale obávám se, že komunikace
s nakladateli se nevedla dostatečně tak, aby byli průběžně informováni
a na produkci adekvátních učebnic připraveni. Doufám, že napnou všechny
síly a hned, až se zveřejní modelové ŠVP, vytvoří učebnice alespoň pro
první a šestý ročník. Možná to nemusí být úplně učebnice, ale alespoň
učební texty a metodiky.
Pořád mi trochu vrtá hlavou, že zásadní otázka redukce
učiva zůstala stranou, a to údajně proto, že na ní nebyla shoda. Každá
česká škola je teď svět sám o sobě, někde žáci neslyšeli o Babičce
Boženy Němcové, jinde jim cpou do hlavy kromě ní i spoustu dalších
klasiků. Celý systém se rozpadá na myriádu podsystémů a školy mimo jiné
neposkytují srovnatelné vzdělání. Jak nové kurikulum přispěje k řešení
tohoto problému?
V současném RVP jsou pouze ukázky učiva, ale nejsou
závazné a jsou to právě jen ukázky. Což mimo jiné znamená, že drtivá
většina nakladatelů pracuje s obsahem, který oni považují za důležitý,
a učebnice jsou většinou předimenzované. Nedaří se vyprofilovat, co je ten
skutečný, nepodkročitelný základ, který má dítě mít, aby například získalo
základní kulturní přehled a vztah k historii a literárním
hodnotám vlastní země.
Dnes na podstatné věci nezbývá čas, vzhledem
k množství obsahu je složité rozlišit, co je důležité, a co ne.
Z toho se snažíme vybřednout a úroveň výstupů bude specifikována ve
druhé vrstvě RVP. Nejkonkrétněji bude učivo podáno v modelových ŠVP. Na ty
dost spoléhám.
Jak vysoko či nízko jste nasadili laťku pro očekávané
výsledky učení?
Takzvaný společný základ je definován jako takové kompetence a gramotnosti, které žákovi umožní pokračovat ve studiu na dalších stupních škol. Takto nastavených očekávaných výsledků by měla být schopna dosáhnout drtivá většina žáků. To ovšem neznamená, že jim zaručí, že se na střední školu dostanou, to je třeba rozlišovat. Primárním úkolem základní školy není připravovat na JPZ, ale na další studium a osobní život. Pokud žák projeví zájem o přípravu na JPZ, pak se to samozřejmě úkolem školy stává, ale předcházet musí onen zájem žáka.
Ministr požádal v létě o vypracování studie,
která by nějak zachytila úroveň vzdělávacích výsledků ve vybraných zemích
a sloužila by jako benchmark. Jak se se studií pak pracovalo?
Dostal to za úkol NPI a na základě toho se upravily
očekávané výsledky učení v matematice o jednu příčku směrem nahoru
a rovněž u prvního cizího jazyka, tedy angličtiny, se z A2 šlo
na B1. K této úpravě jsem poněkud kritický. Je třeba si stanovit, zda je
kurikulum dokument, který lze v současných podmínkách realizovat, nebo je
pojat jako výzva, ke které se musí směřovat, i když pro ni zatím nejsou
podmínky. To jsou dva různé koncepty. My jsme nové kurikulum psali jako
kurikulum dosahované. To předchozí, které je v platnosti teď, je
koncipované spíš jako zamýšlené než reálné. Máme ve třídách velké procento
dětí, které nedosahují ani základních gramotností. Pokud do kurikula budeme vkládat
nerealistická očekávání, oslabujeme jeho váhu.
Ve školství jsou lidé, kteří říkají, že návrh nového
kurikula je nepřehledný a nepochopitelný. Je podle vás srovnatelný
s tím, jak vypadají kurikula jiných zemí? Jsme v normě, co se délky
či komplexnosti týče?
Parametrově jsme zhruba v nějakém standardu. Pokud
se omezíme jen na závaznou část, je to podle mě štíhlý a srozumitelný
dokument. Další úrovně tu závaznou pouze rozvíjejí.
Počítá se se zvýšením disponibilních hodin, hodin,
o kterých rozhodují školy, jak s nimi naloží. Nepřináší to nějaká
rizika? Můžete vysvětlit, o co přesně jde?
V současném RVP je takzvaný rámcový učební plán, který
definuje minimální počty hodin pro jednotlivé vzdělávací oblasti. Disponibilní
hodiny školy většinou využívají na posílení předmětů, jako je čeština,
matematika a angličtina, částečně na volitelné předměty, ale už méně na
diferenciaci výuky. My teď říkáme, že povinností školy není dodržet počet
hodin, ale naplnit očekávané výsledky. Je to odvážný krok, ale za mě správným
směrem. Obava některých expertů je, že v některých školách se s takto
rozvolněným učebním plánem – který si budou muset vytvořit samy – nebude
zacházet uváženě. Ale v modelových ŠVP bude popsaný učební plán, který
stát považuje za rozumný a kterého se školy budou moci držet. Nebudou
nuceny to celé komplet vymyslet, pokud nebudou chtít.
Další kritika, kterou na účet ministerstva
v souvislosti s RVP slýchám, je, že nespustilo osvětovou kampaň. Proč
na nové kurikulum nepřipravujete rodičovskou veřejnost?
Za náš útvar mohu říci, že jsme udělali maximum pro to,
abychom odkomunikovali to, co zadáváme. Ve fázi tvorby byla komunikace na NPI
a odehrála se zejména formou kulatých stolů. Teď se bude komunikovat
výsledek, podoba nového kurikula, ale to už není v kompetenci našeho
oddělení. Bude to těžká disciplína, vysvětlit potřebnost změny učitelům,
ředitelům, zřizovatelů, rodičům, a v rámci těchto skupin jak těm, kdo
jsou této změně spíš nakloněni, tak i těm, kteří ji odmítají.
Nebude to snadné, ale ne nemožné. Já jsem během let na
ministerstvu jezdíval za řediteli do regionů a byla to krásná setkání.
Často začínala rezolutním odmítáním a končila tak, že zúčastněným hořely
tváře zaujetím pro změnu.
A teď osobnější nota. Doslechla jsem se, že na MŠMT
chcete skončit.
Je to pravda, odcházím k 31. lednu.
Jaký je hlavní důvod toho, že jste se rozhodl odejít?
Únava. Únava z toho, že některými věcmi prostě nelze
pohnout, selský rozum na to nestačí, systémová změna je strašně složitý proces.
Já jsem – možná naivně – nastupoval s pocitem, že když věci fungují
v několika školách, které znám, mohou fungovat všude. A dost mě
demotivovalo slyšet pořád „to je tvoje bublina, to na všech školách zavést
nejde“.
Musím taky říct, že práce úředníka mi opravdu nepřirostla
k srdci, skoro bych řekl, že mě drtí. Není v tom žádná animozita ani
zklamání z kolegů nebo vedení. Bylo pro mě milým překvapením, jak
skvělí a pracovití lidé na úřadě jsou. Většiny si moc vážím. Ale
revize končí a charakter mé práce by se ještě víc posunul k úředničině,
což opravdu není můj šálek kávy.
A nemohl jste počkat ještě na to, až se RVP bude
prověřovat praxí? Další rok dva?
Teď na to nemám sílu, jsem vyčerpaný, ale třeba se za
rok, za dva v jiné formě implementace zúčastním. Nikdy neříkej nikdy.
Rozhodl jste se odejít ještě před tím, než bylo RVP
hotové. Takže vás to semlelo, jak říkali ti, kdo vás varovali?
Ano i ne. I s tou zkušeností, kterou mám,
bych do toho šel stejně. Nepřijde mi, že ta práce byla úplně marná a že se
nepovedlo vůbec nic. Výsledek není ideální – jsem velkým interním kritikem té
reformy, procesu i výsledku – ale není ani k zahození. Podle mě je to
to nejlepší, co v danou chvíli mohlo vzniknout. A byla by velká
chyba, kdybychom teď řekli, že to celé je nanic a smetli nové RVP se stolu.
I kdybychom začali úplně znova, k zásadně jinému výsledku totiž
nedospějeme. Mimochodem, doufám, že nové RVP bude schváleno ještě před mým
odchodem.
Bylo publikováno
v Řízení školy 12/24.
0 komentářů:
Okomentovat