Výzva Johna Moravce, která se snaží vytvořit komunitu aktivistů zapojujících se do transformace školství tak, aby bylo v souladu s vývojem světa a vlivem technologií.
Zdroj: Spomocnik.rvp.cz 30. 6. 2025
John Moravec je nám již dobře známý americký odborník českého původu zabývající se budoucností vzdělávání (Education Futures). Snaží se nastartovat hnutí na podporu transformace vzdělávání zohledňující vývoj světa v souvislosti s technologiemi. V roce 2015 vydal za tímto účelem první manifest (Manifesto 15). Sám říká: „Od té doby se požadavky staly hlasitější, ale změnilo se jen velmi málo. Zastaralé koncepce vzdělávání nadále nedokážou splnit požadavky naší současnosti i budoucnosti.“ [1] A tak přichází s dalším manifestem (Manifesto 25) zdůvodňujícím potřebu změn v následujících 25 bodech.
1. Budoucnost
je již tady – jen není příliš rovnoměrně rozložena
Tento známý citát Williama Gibsona z roku 1998 vystihuje naši
situaci ve školství. Zaostává za ostatními odvětvími, protože se zaměřuje na
minulost spíše než na budoucnost. Nové „revoluční“ postupy představují jen
ojedinělé lokální iniciativy. Abychom dosáhli smysluplné změny, musíme se
z tohoto roztříštěného úsilí poučit, sdílet zkušenosti a podstupovat
nezbytná rizika, aby v naší praxi převládl progresivní přístup
2.
Školy 1.0 nemohou učit děti 3.0, 4.0, 5.0,…
Jinými slovy, školy navržené pro průmyslový věk nemohou uspokojit
potřeby digitální, propojené éry. Běžná povinná školní docházka je založena na
zastaralém modelu z 19. století, který formoval občany s potenciálem stát se
poslušnými továrními dělníky a byrokraty. V postindustriální a stále více
digitální éře by to již nemělo být konečným cílem vzdělávání. Musíme
předefinovat a vybudovat si jasné pochopení toho, k čemu vzděláváme, proč to
děláme a komu naše vzdělávací systémy slouží. Musíme podporovat studenty, aby
se stali inovátory schopnými využít svou vlastní představivost a kreativitu k
dosažení přínosu pro společnost. Děláme to proto, že dnešní výzvy již nelze
řešit se starým myšlením. Všichni jsme spoluzodpovědní za vytváření budoucnosti.
3. Děti
jsou také lidé
Se všemi žáky musí být zacházeno jako s lidskými bytostmi
s uznávanými, univerzálními lidskými právy a povinnostmi. To znamená, že
musí mít aktivní slovo v rozhodování o svém vzdělávání, včetně toho,
jak jsou jejich školy spravovány, jak a kdy se učí, i v dalších
oblastech každodenního života. Žáci všech věkových kategorií musí mít svobodu
vyhledávat vzdělávací příležitosti a přístupy k učení, které jsou pro ně
vhodné, pokud jejich rozhodnutí neomezuje svobodu ostatních činit totéž
(upraveno z materiálů EUDEC).
4.
Školy musí být útočištěm nadstandardního bezpečí a mimořádného respektu
Sociálně-emoční a sociální inteligence musí být v centru pozornosti, nad
rámec výsledků testů a rigidních akademických postupů, a musí podporovat
empatii, sebeuvědomění a konstruktivní řešení konfliktů. Autentické spojení
s ostatními v bezpečném prostředí je příležitostí k rozvoji
vlastní odolnosti, kterou žáci potřebují k orientaci v rozmanitých perspektivách
a k prosperitě v propojeném světě. Tato schopnost je základem
osobního růstu a kolektivního pokroku.
5.
Autentické učení vychází ze svobody, nikoli z nucení jít po předem stanovené
cestě
Tradiční výukový model shora dolů – od učitele k žákovi – potlačuje
zvědavost a snižuje vnitřní motivaci, čímž redukuje učení na cvičení zaměřená
na dodržování předpisů. Místo toho musíme přijmout široké, kolaborativní
přístupy, které si cení vzájemného učení a sdílené odpovědnosti. Pedagogové
musí vytvářet prostředí, kde se žáci mohou rozhodovat, co dělat, s vědomím, že
selhání je přirozenou součástí procesu učení (nikoli cílem). Úkolem učitele je
pomoci zajistit, aby se žák rozhodl správně.
6.
Společně ve výuce i při učení
Vzdělávání vzkvétá, když se každý stane učitelem i žákem zároveň.
Oproštěním se od umělých věkových škatulek se školy mohou vyvinout v živá
centra (ekosystémy otevřených znalostí a sítí), kde si děti, rodiče, starší
lidé a členové komunity vyměňují dovednosti, poznatky a kreativitu. Starší žáci
mentorují mladší vrstevníky a zároveň získávají nové perspektivy, zatímco
rodiče a vedoucí představitelé komunity přinášejí znalosti z reálného
světa obohacené zvědavostí dětí. Tento dynamický a reciproční proces generuje
mezigenerační moudrost, posiluje sociální vazby a umožňuje všem utvářet
smysluplnou budoucnost.
7.
Učení probíhá v ekosystémech, nikoli v nezávislých rámcích
Fixní rozvrhy a oddělené učebny redukují vzdělávání na transakční proces
a ignorují jeho celoživotní, propojenou povahu. Formální vzdělávání by mělo být
jen jednou z částí širší sítě, která zahrnuje rodinu, komunitu, pracoviště
i online prostředí. Propojením těchto částí stíráme hranice mezi formálním
a informálním učením a umožňujeme volný pohyb znalostí a dovedností.
V takovém prostředí se žáci učí přizpůsobovat se různým rolím, pracovat
napříč generacemi a přijímat poznatky z nečekaných zdrojů. Vzdělávání
osvobozené od rámcového omezení podporuje zvědavost i sebevědomí a
připravuje žáky na prosperitu v neustále se vyvíjejícím světě.
8.
Dokonalost je třeba hledat ve spojení svobodné volby a sebedůvěry
Když žáci a pedagogové dosáhnou jak svobodné volby (svobody utvářet si
vlastní cestu), tak sebedůvěry (víry v to, že mohou uspět), vzdělávání
překračuje tradiční cíle a dosahuje svého maximálního účelu: posílení
jednotlivců k vedení naplňujícího a smysluplného života. Školy by měly
tuto rovnováhu aktivně pěstovat tím, že propojují učení řízené volbou
s neustálými příležitostmi k budování a prokazování kompetencí.
9.
Pedagogové jsou tvůrci, spolupracovníci a inovátoři, nikoli kolečka ve stroji
Redukce učitelů na implementátory zastaralých metod omezuje žáky
a negativně ovlivňuje budoucnost vzdělávání. Aby bylo možné reagovat na
požadavky dynamického a propojeného světa, musí být pedagogové oceňováni jako
jednotlivci s jedinečnými potřebami, aspiracemi a tvůrčím potenciálem.
Transformace vzdělávání znamená umožnit pedagogům, aby se stali spolutvůrci,
vybavit je důvěrou, nástroji a zdroji pro podporu inovací. Jejich uznání jako
profesionálů a partnerů je nezbytnou součástí prosperujícího vzdělávacího
prostředí, které rozvíjí zvědavost, přizpůsobivost a odolnost.
10.
Neoceňujme, co měříme; měřme, čeho si ceníme
Hodnocení by mělo žáky posilovat, ne vyvolávat strach. Posedlost rozhodným
testováním podporuje úzkost a redukuje vzdělávání na mechanické memorování,
čímž odsunuje kritické myšlení a řešení problémů na vedlejší kolej. Kult
testování se stal zavádějícím arbitrem úspěchu a šíří škodlivou kulturu
srovnávání a úzkosti z nedostatečného výkonu po celém světě. Tato fixace
podkopává skutečné inovace a slibné nápady jsou odmítány kvůli obavám
z měření výsledků. A co hůř, školy produkují vedoucí pracovníky, kteří
nejsou dostatečně vybaveni pro kritickou interpretaci dat. Musíme zrušit
povinné plošné testování a přesměrovat zdroje na iniciativy, které podporují
autentické učení a smysluplný, vícerozměrný růst.
11.
Nevhodné používání technologií je symptom, nikoli problém
Technologie sama o sobě není řešením, ale pokud se používá promyšleně,
může odemknout nové způsoby učení a tvorby. Musíme se posunout od starých
postupů a skutečně využít technologie jako nástroj transformace spíše než se
posedle zabývat nejnovějšími nástroji, a přitom zanedbávat jejich potenciál
vést ke změnám. Vyměnit tabule za chytré tabule nebo knihy za tablety a zároveň
se držet starých výukových metod je jako stavět jadernou elektrárnu, a přitom
jezdit s koňmi. To se ale pořád děje a my stále promrháváme naše příležitosti
využít technologický potenciál k transformaci toho, co a jak se učíme. Školy
napodobují postupy minulosti s technologiemi, zaměřují se více na správu
hardwaru a softwaru než na rozvoj myšlení studentů.
12. Učení se děje, ať už
se mu věnujeme, nebo ne
Většina učení je „neviditelná“. Probíhá mimo formální výuku
prostřednictvím informálních, náhodných zážitků. Děje se skrze zvědavost,
experimentování a neplánované aktivity, spíše jako dýchání než vědomé úsilí.
Není dobré dělat z neviditelného učení viditelné. Spíše bychom se měli zaměřit
na vytváření prostředí, kterému je informální učení vlastní. To znamená
podporovat pracoviště, školy a komunity, které si cení objevování, poskytují
příležitosti k získávání znalostí a respektují fakt, že ne každé učení je třeba
měřit nebo evidovat. Tím, že dovolíme, aby učení zůstalo neviditelné,
zachováváme jeho autenticitu a umožňujeme jednotlivcům růst způsoby, které jsou
pro ně smysluplné. Důvěra, nikoli dohled, je skutečnou hnací silou inovací a
růstu.
13. Znalosti jsou
konstruovány z významu, nestačí jen přijímat informace
Když mluvíme o znalostech, často při ověřování zaměňujeme jejich
existenci s daty získanými testováním zapamatovaných fakt. Aby bylo jasno:
data jsou útržky, které pak spojujeme do informací. Znalosti spočívají
v přebírání informací a vytváření významu na osobní úrovni.
Inovujeme, když s tím, co víme, podnikáme kroky k vytvoření nové hodnoty.
Pochopení tohoto rozdílu odhaluje jeden z největších problémů, kterému
výuka čelí. I když jsme dobří v předávání informací, jednoduše nedokážeme
spravovat znalosti v hlavách studentů, aniž bychom je degradovali zpět na
informace.
14. Standardizace ničí
kreativitu a inovace
Univerzální, pro všechny stejné vzdělávání mění žáky v uniformní
jednotky. Fragmentace znalostí do izolovaných předmětů přehlíží složitost
reálných problémů a omezuje experimentování a odvážné myšlení. Abychom
podpořili skutečné inovace, musíme opustit rigidní uniformitu a přijmout
adaptivní, na žáka zaměřené přístupy, které kladou důraz na otevřené bádání a
interdisciplinární spolupráci. Skutečná kreativita vzkvétá pouze tehdy, když
žáci mohou sledovat své zájmy, vyměňovat si rozmanité perspektivy a zapojit se
do autentického řešení problémů.
15. Znalosti rostou tam,
kde se překrývají hranice sítí
Vznikající pedagogika tohoto století není pečlivě plánována – vyvíjí se
postupně. Učení se rozvíjí, když procházíme sítěmi a rozšiřujeme je,
propojujeme individuální znalosti a vytváříme nové poznání. Sdílením zkušeností
vytváříme sociální poznatky, které obohacují kolektivní vhled. Vzdělávání musí
upřednostňovat vybavení jednotlivců nástroji, kompetencemi a gramotnostmi (jako
je digitální gramotnost, kulturní povědomí a navigace v síti), které jsou
potřebné k úspěchu v těchto propojených systémech. Prostřednictvím
tohoto procesu si studenti upevňují své jedinečné talenty i znalosti a
řeší nové výzvy s kreativitou a sebevědomím.
16. Tituly jsou
zastaralé ze své podstaty
Mnoho statických studijních programů, navržených pro pevně stanovené
obory s jasnými cíli, je zastaralých nebo zcela zbytečných ještě předtím, než
studenti dokončí první ročník. Tradiční diplomy nedokážou držet krok
s rychle se zrychlujícími změnami a často nezachycují hloubku reálných
dovedností a úspěchů. Je třeba realizovat soustředěný posun směrem k novému,
decentralizovanému systému, který si cení kreativity, řešení problémů a
skutečného dopadu času stráveného ve škole. Žáci potřebují dynamické systémy
uznávání kvalifikace, které se jim přizpůsobí a odmění osobní růst
a aktivity, jež odrážejí neustále se měnící požadavky světa.
17. Vzdělávací systém,
který toleruje nerovnosti, je spoluviníkem nespravedlnosti
Systémy nepotlačující nerovnosti selhávají. Školy se musí posunout od
symbolického uznání rozmanitosti k odstranění systémových bariér. Učební
programy by měly zesilovat marginalizované hlasy a zajistit, aby každý žák byl
skutečně viděn, slyšen a oceněn. Rovnost a inkluze nejsou volitelnými doplňky –
jsou základem spravedlivého a udržitelného vzdělávacího systému.
18. Akty globálního
občanství transformují osobní zkušenosti v planetární dopad
Smysluplné zapojení do rozmanitých komunit propojuje individuální
perspektivy s globálními výzvami. Vzdělávání musí vybavit žáky
mezikulturní empatií a etickou odpovědností, aby se s těmito výzvami
vypořádali a dokázali společně řešit problémy. To vyžaduje holisticky zaměřené
gramotnosti, které propojují lokální akce s globálními řešeními a zároveň
respektují individuální a kolektivní práva. Propojením osobního jednání se
sdílenými nástroji umožňuje vzdělávání žákům jednat lokálně i globálně a
utvářet udržitelnou a spravedlivou budoucnost.
19. Budoucnost patří
nerdům, geekům, tvůrcům, snílkům a znalcům
I když ne každý se stane podnikatelem, ti, kteří si nerozvinou podnikatelské
dovednosti, jsou ve velké nevýhodě. Naše vzdělávací systémy by se měly zaměřit
na rozvoj podnikavosti, aby žáci dokázali využívat své znalosti k snění,
tvorbě, zkoumání, učení či propagaci podnikatelských, kulturních nebo
společenských aktivit. Měli by být schopni podstupovat rizika a užívat si
proces stejně jako konečný výsledek, aniž by se obávali potenciálních selhání
nebo chyb, které tato cesta s sebou nese.
20. Ignorování nové
reality je nepřípustné
Ignorování naší sdílené reality vede k chaosu. Napadání postmodernismu
překrucováním fakt a vyhýbání se odpovědnosti ohrožuje základy vzdělávání i
samotné společnosti. Vyhýbat se sdílené realitě nelze, bez jejího vnímání
selhává kritické myšlení, důvěra se vytrácí a spolupráce se stává nemožnou. Vzdělávání
musí odhalovat zkreslení, zakotvit se v empirických důkazech a zároveň uvolnit
naši představivost k řešení nových výzev. Abychom vybudovali udržitelnou
budoucnost, musí být žáci vybaveni k tomu, aby odmítali vyhýbání se
odpovědnosti a intelektuální odvahou se vyrovnávali se složitostí.
21. Vzdělávání, které
ignoruje planetu, je vzděláváním bez budoucnosti
Vzhledem k hrozící klimatické katastrofě je jakékoli kurikulum, které
zanedbává péči o životní prostředí, nedostatečné i nezodpovědné.
Vzdělávání musí aktivně utvářet budoucnost žáků a svět kolem nich. Žáci by
neměli životní prostředí studovat pasivně. Musí být posíleni jako spolutvůrci
řešení a aktivní strážci planety. Tím, že umožňujeme žákům s dovednostmi a
schopnostmi orientovanými na budoucnost podílet se na řešení velkých výzev a
integrujeme gramotnosti zaměřené na planetu do dynamického a flexibilního
vzdělávacího procesu, podporujeme inovace a osobní vztah k udržitelnosti,
který vede k trvalému dopadu.
22. V našich školách a
komunitách musíme budovat kulturu důvěry
Dokud budou naše vzdělávací systémy založeny na strachu, úzkosti a
nedůvěře, bude přetrvávat potřeba řešit všechny zde uvedené problémy. Mají-li
pedagogové vybudovat kolektivní kapacitu pro transformaci vzdělávání,
potřebujeme angažované komunity, to znamená, že se musíme sami aktivně zapojit.
Je třeba zavést novou kulturu jednání postavenou na důvěře, kde se všichni
mohou zapojit do společných iniciativ a společně vytvářet novou budoucnost
vzdělávání.
23. Porušujte pravidla,
ale musíte vědět proč
Naše školské systémy jsou postaveny na kultuře poslušnosti, vynuceného
dodržování pravidel a spokojenosti se současným stavem. Kreativita žáků,
zaměstnanců i celých institucí je ze své podstaty potlačena. Než samostatně
myslet je snazší nechat si říkat, co si máme myslet. Otevřené kladení otázek a
budování metakognitivního povědomí o tom, co jsme vytvořili a co bychom s tím
chtěli dělat, může tento institucionalizovaný neduh nejlépe vyléčit. Teprve pak
se můžeme oprávněně pokoušet stávající systém změnit.
24. Aktivismus je
nástroj pro odnaučování
Ať už prostřednictvím nenásilné občanské neposlušnosti, pouličních
protestů, uměleckých demonstrací, nebo chytrého odporu, aktivismus zpochybňuje
status quo a buduje ho znovu od základů. Učí odolnosti, samostatnosti a odvaze
konfrontovat narušené systémy, včetně samotného vzdělávání. Pedagogové musí
přijmout aktivismus jako základní nástroj učení a proměňovat pasivní žáky v
aktivní účastníky formování světa.
25. Vše zpochybňujte
Začněte s tímto manifestem. Slepé přijetí vyvolává falešné
uspokojení. Jako členové učící se komunity musíte poskytovat bezpečné prostory
pro kritické zhodnocení všech myšlenek, včetně těch zde prezentovaných.
Přispíváním ke kultuře kritického myšlení a otevřeného dialogu podpoříte rozvoj
sebeuvědomění a budete se podílet na neustálém vývoji způsobu, jakým se učíme.
Nikdo nedokáže transformovat
systém sám. Hnutí za budoucnost vzdělávání vyžaduje koalici pedagogů, studentů,
rodin, tvůrců politik a komunit. Spojením našich jedinečných silných stránek
můžeme demontovat zastaralé systémy, přepracovat učební programy a vytvořit
prostředí, kde se bude dařit rovnosti, kreativitě a zvědavosti. Každý krok,
který podnikneme, se počítá, ať už jde o přehodnocení způsobu, jakým učíme,
podporu kultury důvěry ve školách, nebo prosazování změny politiky, která klade
učení do centra pozornosti jako celoživotní nutnost.
Společně můžeme vytvořit
vzdělávací systém, který umožní každému žákovi prosperovat
v nepředvídatelném světě. Je čas jednat odvážně, kolektivně a cílevědomě.
Pokud s Johnovým
Manifestem souzníte, podepište ho i vy. Nebudete
sami. Možná po jeho přečtení vytušíte, proč je mezi signatáři
tolik představitelů „svobodných“ škol (včetně několika našich). Pro
hnutí je každý hlas dobrý.
Literatura a použité zdroje
[1] Moravec, John: Manifesto 25: A blueprint for reclaiming education, 2025 [cit. 2025-5-16]
0 komentářů:
Okomentovat