Umělá inteligence jako ideální zdroj k opisování a ke sběru

sobota 24. ledna 2026 ·

V prvním dílu našeho nového seriálu, který vzniká ve spolupráci s umělou inteligencí, jsme nabídli otázku Co kdyby se děti učily mluvit až ve škole? Čtenáři měli uhodnout podle stylu „autora“ ukázky.


Řešení:

(1) L. Vaculík ‒ pro něj bylo všechno politické. I to, jak dítě mluví, je pro něj otázka osobní nezávislosti na moci.

(2) R. Kvačková ‒ text kombinoval její typický nadhled nad českým školstvím s mírnou ironií vůči byrokracii.

(3) J. Škvorecký ‒ jeho tón by byl vzpomínkový, lehce ironický, osobní, s hudebním odkazem a nenápadnou skepsí vůči autoritám.

Uhodli jste?

A nyní k dnešním textům 2. dílu:

Na druhém stupni základek a na školách středních se mezi žáky šíří používání umělé inteligence při plnění nejrůznějších zadání, která dostávají od svých učitelů. AI se učíme používat také my, a proto jsme jí dali vlastní zadání: „Napiš fejeton o umělé inteligenci a opisování ve stylu Marka Twaina.“

Je půvabné, že AI ten zjevný anachronismus vůbec nevadil ‒ dokáže napodobit jeho sarkastický humor, i když skutečný Samuel Langhorne Clemens by si nejspíš možnost „mít odpovědi na všechny otázky okamžitě a pohodlně dostupné odkudkoli“ vůbec nedokázal představit. AI navíc sama předem navrhla, jak bude interpretovat stav, do něhož se používání AI žáky vyvinulo. A v „Twainově“ fejetonu to dodržela.


„Mark Twain“: AI jako ideální zdroj k opisování

Opisování patří k nejstálejším pilířům školního vzdělávání. Osnovy se měnily, režimy padaly, ale opisování všechno přežilo. Rozvíjelo se přirozeně, bez grantů a bez projektových dnů. Žáci opisovali od spolužáků, z taháků, z učebnic ukrytých v klíně. Činili tak s energií, kterou od nich škola marně vyžadovala, když měli sledovat výklad látky.

Tento archaický způsob měl ovšem jednu vážnou vadu: byl nespolehlivý. Někdy se stalo, že člověk opsal všechno pečlivě a s vírou v úspěch – jen aby nakonec zjistil, že odevzdal brilantní řešení úlohy, kterou nikdo nezadal. Spolužák mohl být hloupý. Tahák mohl obsahovat chyby. Bylo to kruté, ale poučné. Škola tak nechtěně připomínala, že odpověď převzatá bez porozumění je sázka do loterie.

I opisování totiž vyžadovalo aspoň minimum rozumu. Ne kvůli učivu, ale kvůli přežití. Při hledání vhodného spolužáka bylo nutné odhadnout, kdo je jako zdroj schopný, kdo se jen vytahuje a kdo právě improvizuje. Kritické myšlení se tak pěstovalo omylem, bokem a proti vyhlášeným cílům vzdělávání.

Pak se objevil nový zdroj.

Ne člověk, ale nástroj. Vždy k dispozici, vždy klidný, vždy připravený dodat odpověď v dokonale uhlazené podobě. Nezaváhá, neznejistí a neupozorní, že možná nerozumí otázce. Odpovídá tak přesvědčivě, že pochybnost začne působit jako neslušnost.

Poprvé v dějinách má žák k dispozici zdroj, který působí téměř neomylně. Ne proto, že by se nemýlil, ale proto, že jeho omyly vypadají lépe než lidské myšlenky. Jsou srozumitelně formulované, dobře strukturované a připravené k odevzdání. Přesně v té podobě, kterou škola po desetiletí vyžadovala.

A zde se dostáváme k nepříjemnému jádru věci.

Umělá inteligence školu nezkazila. Udělala něco mnohem horšího: vzala ji doslova. Bez ironie, bez lidských slabostí a bez výmluv. Přijala její posedlost správnou odpovědí, rychlostí a bezchybností – a předvedla, jak vypadá vzdělávání, když se tyto cíle naplní důsledně. Škola je tak poprvé zahnána do kouta vlastní logikou.

Reakce na sebe nenechala čekat. Náhlé pohoršení. Morální panika. Prohlášení o úpadku mládeže. Přitom děti pouze pochopily pravidla hry. Byly roky cvičeny k tomu, že chyba je selháním, nikoli nástrojem poznání. Že ptát se znamená zdržovat. A že cílem není rozumět, ale dodat správnou odpověď včas. Teď to konečně dělají bez zbytečných oklik. A dospělí jsou zděšeni.

Často jim ale uniká podstata změny. To, co skutečně mizí ještě rychleji než dříve, jsou chvíle, kdy člověk neví, zkouší, splete se a musí se s tím vyrovnat: ptát se a hledat dál. Tento proces je pomalý, neuspořádaný a pedagogicky nepohodlný. Proto byl ze školy vytlačován už dávno před příchodem AI. Umělá inteligence ho pouze učinila zbytečným.

Učitelé dnes s nelibostí sledují, že jejich úlohy řeší cosi, co nemá v učebně tělo ani židli. Jen zřídka se však ptají, proč tyto úlohy nevyžadovaly nic, co by lidskou přítomnost činilo nepostradatelnou. Vybudovat systém, v němž lze uspět bez porozumění, a pak se divit, že se to někomu podařilo, vyžaduje zvláštní druh pokrytectví.

Opisování bývalo dříve riskantní. Mohlo selhat. Přesto se při něm dalo něco pochopit – alespoň to, že neporozumění má následky. Opisování od AI je hladké, bezpečné a téměř beztrestné. Je to opisování zbavené všeho, co ho dříve činilo alespoň trochu výchovným.

Škola, která po desetiletí vychovávala filatelisty, tedy sběratele známek, dnes s údivem zjišťuje, že se objevil dokonalý dodavatel. Dodává přesně to, co se žádá: správné odpovědi, bez chyb a bez otázek. A že při tom zmizelo učení, lze snadno přehlédnout. Známky totiž zůstaly. A o ty přece vždycky šlo především.


Naším druhým dnešním „autorem“ je Karel Havlíček Borovský, který svým drsným stylem rozvinul metaforu o sběratelství a dotáhl ji téměř k obžalobě.


„Karel Havlíček Borovský“: O školní filatelii

Škola se ráda tváří jako místo poznání. Ve skutečnosti je už dávno místem hromadění. Neptá se, co kdo pochopil, ale kolik toho nasbíral. A tomu odpovídá i výsledek.

Dítě přichází s otázkami a touží porozumět a poznat. Odchází se seznamem známek. Mezitím se naučí, že otázky se nehodnotí, pochybnosti zdržují a omyl je závada. Správná odpověď je ctnost, i když nevíme, odkud se vzala a co vlastně znamená.

Tak vzniká sběratel. Ne ten, kdo něco ví, ale ten, kdo má. Má jedničky, má body, má splněno. Jeho vzdělání lze snadno sečíst a porovnat, což je hlavní výhoda celého systému.

Sběratel nemá rád vady. Ve filatelii je to padělek, ve škole myšlenka, která není v učebnici. Obojí znehodnocuje sbírku. Proto se chyba netrpí a postup jejího vzniku se skrývá. Důležité je, aby položka prošla kontrolou.

Pak se objeví umělá inteligence a nastane pozdvižení. Ne proto, že by porušila pravidla, ale proto, že je plní lépe než lidé. Dodává odpovědi čisté, uhlazené a bez viditelného původu. Přesně takové, jaké katalog vyžaduje.

A najednou se mluví o krizi vzdělávání.

Je zvláštní vychovat generace ke sběru a pak se pohoršovat, že sbírají. Ještě zvláštnější je tvářit se zaskočeně, když se objeví nástroj, který sběr usnadní.

Sběratelé nezklamali. Systém ano.

Ale jen tím, že se konečně ukázal takový, jaký byl odjakživa.

 

0 komentářů:

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger