Katka Králová: Skrytá tvář pochvaly: Co dětem škodí víc? Chválit, nebo nechválit?

středa 18. července 2018 · 2 komentářů

Jsem si vědoma, že tímhle tématem rýpnu do vosího hnízda. Neznám totiž v naší zeměpisné šířce nikoho, kdo by svému dítěti aspoň sem tam neřekl: Jde ti to pěkně, šikulka! Nebo: Vidíš, jaká jsi šikovná holčička. Teda ty jsi fakt borec, jak parádně jezdíš na tom kole. Ale přesto, milí rodiče, nemůžu si pomoct, rýpnu do toho (naštěstí nejsem alergická na vosí bodnutí :)). Zvu vás k článku, který vás možná naštve, možná zabolí – ale změní váš pohled na chválení všeho druhu.

Zdroj: Katka Králová, blog Nevýchova 12. 7. 2018

Chválení totiž vypadá natolik přirozeně a hezky, že je nejvyšší čas tuhle pozitivní škatulku rozbít a podívat se, co to v ní hnije. A co ve skutečnosti znamená, když děti chválíme. Nic moc teda, řeknu vám rovnou.


Chválení se tváří přirozeně. Díky staré výchově v nás

Byli jsme v tom všichni vychováni: hodné holky, zlobivé holky, šikovní kluci, raubíři.
A tak není divu, že nám to chválení a dělení na hodné šikulky a zlobivá trdla tak nějak přirostlo k puse.
No a pak se objeví moderní výchovné styly, které tvrdí: No, tak to počkat. Vy chválíte svoje dítě? Tak to z něj ale vychováváte závisláka, víte to? Takového, co bude vždycky dělat věci jen pro to, aby se někomu zavděčil. To ho neučíte do života nic dobrého, chápete?
A vy si možná říkáte:
To je snad proti zdravýmu rozumu už. Nemůžu svoje dítě ani pochválit? Je to přece pro něj dobrý, ne? Co mám teda jako dělat? Mě máma nikdy moc nechválila, pořád jen kritizovala, a jak by mě to zahřálo, kdyby mě občas pochválila. Ne, to fakt nechápu, je to nějaký divný celý.
Víte co? Máte pravdu. Je to nějaký divný celý.
Ona totiž ta hra o chválení a pozitivním vlivu pochvaly je celá tak trochu mimo. A děti to moc dobře cítí. Vyškolil mě v tom před časem náš Janek.


Chválíme, protože dětem nevěříme

Jedeme takhle autem, už je to dlouhý a Janek (10) mi najednou říká:
„Kači, pojď si povídat.“
„Tak jo, a o čem?“
„Nevím, o něčem, co tě zajímá.“
„Tak jo,“ říkám, „zeptám se tě na něco, co mě zajímá, jo? Ale nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš. Co je ta úplně nejvíc nejhorší věc, kterou dělají rodiče dětem?“
Napadají mě věci jako: mlátí je, křičí na ně, ale dostanu úplně nečekanou odpověď.
„Nevěří jim. Myslí si, že jsou blbý a že nic nedokážou. Ale děti toho dokážou mnohem víc, když je nikdo nepodceňuje. Ale když jim to dospělí takhle říkají, začnou si to myslet taky, že nic nedokážou, a to je to nejhorší.“
Řídím, koukám pořád dopředu, ale cítím, že se ze zadního sedadla začíná rozvíjet důležitý rozhovor. Říkám: „Aha, ale spousta dospělých přeci děti podporuje a chválí, ne?“
To, co se dozvídám, mě zarazí do sedačky ještě víc.


Chválení je podvod

„No to jo, ale to je podvod. Oni totiž ve skutečnosti dětem nevěří. Ale chtějí, aby byly chytrý a šikovný, takový, jaký je chtějí – a tak je chválí, aby pak ty děti dělaly, co potřebují.”
A sakra. Kolik toho, co dospělí považují za geniální strategii, jim děti nebaští.
„To není opravdová pochvala,“ pokračuje hlas na zadním sedadle, „to je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný. Pro ty, kterým nevěříš. Ne pro toho, komu fakt věříš.“
Jen polknu.
„Jako fakt si myslíš, že mi dělá radost od někoho slyšet, jak jsem šikovnej, když to vím?“ říká mi ještě. „Prostě dospěláci si o nás myslí, že jsme malí, blbí, nic nechápeme, nemáme z toho rozum.“
Pomalu mi na sedadle řidiče padá brada.
Tak moc mají ty dospělácké kličky prokouknuté. Všechno to cítí. A my si myslíme, že to s nima fakt umíme a že je podporujeme a motivujeme a… omyl jak vrata, milí rodiče.


Proč chválíte vy?

Myslela jsem na článek o chválení už dlouho, a dobře, že jsem počkala na tenhle moment. Janek to totiž vystihl dokonale. Dívejte:
Proč svoje dítě chválíte vy?
A budu teď možná trochu drsná, ale až vyjmenujete všechny ty důvody, jako že ho přece chcete ocenit a chcete, aby měl ze sebe radost a věděl, že je dobrej... ruku na srdce, řekněte, proč ho chválíte doopravdy?
Proč mu říkáte – šikulka! – když se vyčůrá do nočníku?
Chvíli o tom přemýšlejte.
Není to náhodou proto, že si myslíte, že je ještě malý a ne dost šikovný, aby to dokázal i bez vašeho tleskání nad plným nočníkem? Že potřebuje pozitivní motivaci, aby to zvládnul? A že mu nedokážete důvěřovat, že se naučí čůrat do nočníku, až bude jeho čas?
Jak moc věříte v jeho schopnosti a přirozený vývoj?
A když říkáte – no teda, taťko, podívej, jakýho máme šikovnýho kluka, už čůrá sám! – opravdu ho v tu chvíli oceňujete, nebo mu spíš hrajete divadýlko, abyste ho správně naladili a příště chtěl zase na nočník? (Jinými slovy, aby udělal, co chcete vy?)
Jenže celé to divadýlko nad nočníkem (a podobných situací je spousta, ještě si je ukážeme) je jedna z největších manipulací, které se rodič nevědomky dopouští. „To je ta pochvala pro blbečky, pro ty malý neschopný, Kači“ – která způsobí přesný opak toho, co pro svoje dítě chcete: nerozvíjí jeho schopnosti, naopak, zabíjí je.
Pojďte se na to podívat, ať víte, o čem mluvím. Představte si na moment, že jste malé dítě. Budu vám teď chviličku tykat, aby vám to šlo snáz.


Když dítě začne dělat radost rodičům

Takže – představ si že jsi malé dítě, jsou ti tak čtyři roky. Jsi doma s mámou a hraješ si na zemi v obýváku s kostkama. Máma něco vaří v kuchyni a pouští si k tomu rádio. To se ti líbí, hudbu miluješ. Vyskočíš od kostek a začneš se vrtět do rytmu.
„Teeda, ty krásně tancuješ,“ řekne máma. A usměje se na tebe. Z rádia začne další písnička, trochu rychlejší. Je to tvoje oblíbená, tak se rozhýbeš ještě víc a točíš se dokola, necháváš ruce vlát kolem sebe a cítíš z toho takovou lechtavou radost v břiše, je to úplně parádní pocit.
Poskočíš si do rytmu a uděláš otočku, a ještě jednu, jupííí! A máma se na tebe podívá a říká: „No tobě to jde, šikulka! Já úplně žasnu.“
Směješ se na ni a děláš další otočku. Když se to mámě tak líbí. A ještě, dívej, mami. Už se tolik nesoustředíš na hudbu, která tě před chvílí roztančila. Sleduješ mámu. Schválně, co řekne, až uděláš další kreaci.
Usmívá se, tak dobrý, tohle se ti povedlo, máma má radost.
Najednou jí ale zazvoní telefon. Utře si ruce do zástěry a jde ho zvednout. „Ahoj Moni, jó, dobře se máme. Počkej, v úterý? To asi nemůžu, máme tam plavčo...“
Aha, to volá teta Monča. Mamka s ní povídá a už na tebe vůbec nekouká. Mamko, směj se, dívej, jak mi to jde. Trochu ještě přidáš, aby to máma viděla, začneš vyskakovat, děláš jednu otočku za druhou… a máma se najednou na tebe otočí a řekne přísně:
„Přestaň dupat, prosim tě! Vůbec neslyšim, co teta říká.“
Zarazíš se a zůstaneš stát. Co je, mamko? Vždyť tančím pro tebe. A prve se ti to tak líbilo.
Přeješ si, aby se máma zase na tebe otočila a smála se a…
Máma dotelefonuje a říká: „Kolikrát jsem ti říkala, že když telefonuju, tak nemáš dělat rachot? Víš, jak je to nepříjemný? No nekoukej na mě, zlobim se.“
Stojíš tam, hudbu z rádia už ani nevnímáš, a je ti smutno. Přece to byl tanec pro tebe, mami.
„No, teď si můžeš blbnout, jak chceš. Předveď mi zase něco pěknýho, ať to tu můžu v klidu dovařit.“
Ale tancovat ti teď vůbec nejde. Radost z hudby je pryč. V těle teď nemáš žádný rytmus, jen takové nejisté prázdno. Chceš se aspoň na chvilku přitulit k mámě a cítit, že jsi pořád její šikulka. Tak přijdeš blíž, chytneš ji za nohu a přitiskneš se k ní.
„Ach jo, teď když můžeš tancovat, tak mi tu budeš trucovat a motat se mi pod nohy? Jdi dál, ať tě neopařím, prosim tě. Slyšíš, pusť mě, ty děláš vždycky všechno opačně.“
Cože, mamko? Vůbec ti teď nerozumím. Já přece dělám všechno, abys ze mě měla radost. Tancuju pro tebe, aby ses usmívala a říkala, jak mi to jde. A kreslím pro tebe, pamatuješ? Vždycky mi pak říkáš – tééda, takovej pěknej obrázek, to se ti povedlo. A sním pro tebe i tu hnusnou teplou mrkev z polívky, mamko, když řekneš – velký šikovný děti jedí všechno, tak šup, zblajzni tu mrkvičku, ať mám z tebe radost.
Moc si to přeju, abys ze mě měla radost, víš? Prosím, řekni to zase. Ať nemusím cítit, jak moc jsi ze mě zklamaná.
...
Neznáte tyhle pocity z dětství?
Taky byste se pro pochvalu rozkrájeli, a když najednou nepřicházela, bylo vám z toho úzko? A taky jste dělali věci proto, aby se to líbilo mámě s tátou, a přestalo pro vás být důležité, co se líbí vám?
A víte, proč je to problém?
Protože když začnete dělat věci proto, aby se líbily druhým, začnete pomalu ztrácet sami sebe. Dívejte.


Příběh pokračuje: Nechci tě zklamat, tati

To malé dítě, které jste si před chvílí představovali a které tak rádo tančilo na hudbu z rádia, pomalu vyroste. Najednou je z něj třeba devatenáctiletá slečna. A rozhoduje se, kam na vysokou.
Hudbu miluje pořád a chce to zkusit na hudební vědu. Uvažovala i o DAMU, ale to si není úplně jistá. Jenže táta by chtěl, aby ji vzali na ekonomku. Tetelil by se blahem, že jeho šikovná holčička si jednou bude psát ke jménu stejný titul jako on. S DAMU by nesouhlasil. Ne, to ne, to by ho zklamala. Úplně ho slyší:
„To mi teda nedělá vůbec žádnou radost, když si představím, že mám doma komediantku. Myslel jsem, že si vybereš nějakej obor, kterej má budoucnost, že něco v životě dokážeš…“
Tolik chce, aby z ní měl táta radost, aby na ni byl pyšný. A když si představí ten jeho zklamaný výraz... Jo, rozhodnuto. Podá si přihlášku na ekonomku. Na DAMU by ji stejně třeba nevzali.
Škoda, že tak miluje Janáčka a Vivaldiho a že neudrží nohy v klidu, jakmile zaslechne hudbu. No co. Zato jí táta určitě jednou zatleská nad dosaženým diplomem (podobně jako kdysi nad plným nočníkem, všimněte si), téééda, to máme šikovnou holku, přečte si zas v jeho očích a bude ji to hřát.


Pochvala je totiž návyková

Pár let nato, unavená a bledá z toho, kolik energie vložila do tátova snu, stojí na promoci a šťastně se usmívá. Dokázala to. Byla už na praxi v bance. Připadá jí to tam upjatý, studený, svírá se jí žaludek při představě, že tam bude chodit nafurt. Ale má tam slušnou možnost kariérního postupu, říkal táta.
Když přebírá svůj diplom, na moment se zadívá na tátu s mámou, jak hrdě září v první řadě. Jo, je jejich báječná dcera. Šikulka.
Uvnitř sebe sice cítí takovou zvláštní díru, která zabolí vždycky, když zaslechne nějakou svoji milovanou skladbu, ale to nevadí. Už ví, jak to udělat, aby to přestalo bolet. Stačí, aby ji někdo pochválil za to, co všechno dokázala. Stačí udělat radost ostatním. A že není šťastná? No a kdo dneska je, žejo.

A co vy?
Nežijete náhodou podobný příběh?
A chcete ho zařídit i pro vaše děti, aby dokázaly, co chcete vy, a dělaly vám radost?
Dneska tím, že jim zatleskáte, když se vyčůrají do nočníku. A že je nadšeně pochválíte pokaždé, když udělají něco podle vašich představ. Nakreslí krásný obrázek, správně si obujou botičky, spapají celý obídek i s tou teplou mrkví, přinesou jedničku z diktátu…
A zítra už se samy rozhodnou „správně“. Stačí, když si představí vaše nadšení, jaké jsou šikulky, když dělají věci podle vás, nebo naopak ten váš zklamaný výraz, a…
… všimli jste si? Závislost je na světě.
Pochvala od mámy a táty, na kterou si dítě zvyklo, začala být pro něj natolik důležitá, že se stala jeho hnacím motorem.


A najednou už to bez ní nejde

Malé dítě si kreslí svůj obrázek jen tak, protože ho to baví. Do té doby než párkrát uslyší – no ty jsi šikulka, to je ale hezký obrázek. A pak najednou začne chodit a ptát se: Mám to hezký, mami? A máma řekne – no máš to krásný.
Ale opravdu se vám všechny jeho obrázky tak líbí? Nebo už chválíte jen účelově – a hrajete na něj tu hru: musím mu to pochválit, ať se cítí dobrý a má ze sebe radost? („No ale to je podvod, Kači,“ pamatujete na Janka?)
Radost mělo dítě i předtím, svítily mu oči, když si čáralo po papíru, bylo do toho celé ponořené… ale když si zvyklo, že mu to mamka pochválí, najednou to potřebuje. Jako by už obrázek sám o sobě neměl hodnotu, dokud nedostane štempl „pěkný!“
A co kdybyste teď řekli – nemáš, tenhle obrázek se mi nelíbí. Takový malý konec světa, že? Dítě by bylo zklamané, smutné, možná by i plakalo, že se to mamince nelíbí. Negativní hodnocení bolí.
Ale jen ve světě, kde hrajeme na tyhle nálepky: šikulka, borec, jednička versus nešika, nemehlo, budižkničemu.
Každá pozitivní nálepka má totiž chtě nechtě svůj negativní protiklad. Jakmile existuje bílá, existuje i černá. Dokud jsem šikulka (bingo! bílá) – cítím se dobře. Jakmile nejsem šikulka (au! černá) – cítím se k ničemu.
Vážně tohle naše děti potřebují jako motivaci do života?


Jenom tím kopeme do dětského sebevědomí

Možná vám ale pořád vrtá hlavou, proč byste dítěti nemohli říct třeba:
No to jsi šikulka, jak už se krásně oblíkáš sám, to mám z tebe radost.
No teda, jednička z pololetky, ty nám děláš samou radost, jen tak dál.
No vidíš, jak ti to dneska jde, když jsi tu flétničku trénoval, paráda!
Přece tím oceníte jeho výkon a zdravě ho to nakopne, ne?
Nakopne. Ale ne zdravě.
Protože všechny tyhle věty jsou pořád v duchu – když ti to jde, tak nám děláš radost a jsme na tebe hrdí. A když ti to nejde? To z tebe nemáme radost, to jsme zklamaní, broučku.
A to vám teda řeknu, tohle je čistý zásah do dětského sebevědomí a sebehodnoty.
Když dítě cítí od milované mámy nebo milovaného táty, že by mělo být lepší, šikovnější, zdatnější, aby z něj měli radost a nebyli zklamaní, a když to navíc zažívá opakovaně – netrvá dlouho a začne mít pocit, že pro ně není dost dobré. A začne se bát o jejich přízeň.
Co když zase máma bude kvůli mně smutná. Co když zase tátu zklamu. Co když už mě nebudou mít rádi, když jim neudělám radost.
A tak začne dělat všechno možné proto, aby se svým bohům, mamce s taťkou, zavděčilo.
Začne žít pro ten sladce pomíjivý pocit – teda, to jsi borec, to jsme na tebe pyšní. Začne dělat v životě věci proto, aby ho zažívalo zas a znova a nemuselo cítit bolavou prázdnotu z vlastní nedostatečnosti. Začne kreslit pro potlesk, ne proto, že ho to těší. Začne se bičovat k výkonům za pochvalu, aby samo sobě dodalo hodnotu. (Kterou jsme mu s první nálepkou šikulka versus nešikulka vzali.)
Koneckonců pro příklad nemusíme chodit daleko. Vždyť se podívejte do sebe. Jak to ve vás jede dodnes:


Jak tyhle nálepky drží pod krkem vás

Taky uděláte první poslední, když po vás kamarádka něco chce, i když sami nevíte co dřív a padáte na pusu? Ale přece byste ji nezklamali, to šikovný holky nedělaj.
Taky bez mrknutí oka přijmete další úkol, i když už teď děláte v práci za dva a volný víkend jste neměli, ani nepamatujete? Vy to přece dokážete. Nemůžete říct šéfovi, že už je to nad vaše možnosti. Jen ať to vidí, jakou má v týmu šikulku.
Nebo se cítíte provinile, když přijde nečekaně kamarádka a vy jí nemáte co nabídnout ke kafi a navíc máte v bytě binec? Šikulky přece mají doma pořádek, co si teď o vás pomyslí?
Nebude zklamaná, co to má za kámošku? A nepomluví vás?
Jo, a taky jste zapsali děti od roka na angličtinu pro batolata, i když pochybujete, že to má dvakrát v týdnu na 30 minut smysl? Jenomže velký šikulky mají šikovný děti a musí je podporovat a rozvíjet, co jim stačí dech. Přece nebudete lůzr a nezůstanete pozadu.
A taky se vám klepe žaludek, když máte zavolat k doktorce, že jste dneska nepřišli, protože jste na to zapomněli jako na smrt, a potřebujete přeobjednat? Šikulky přece takový seky nedělají, ty si dávají pozor, aby neselhaly.
Pořád máte nutkání být hodná šikovná holčička, hodný šikovný kluk, že? Možná jste si toho ani nevšimli, že dál děláte věci proto, abyste se zavděčili druhým. Že vás hřeje, když vám zatleskají, máte pak ze sebe lepší pocit. A pořád máte někde na pozadí strach, že když nebudete podle jejich představ, zklamete je.
Kolikrát denně vlastně cítíte selhání, když nejste podle něčích představ?
Když nejste dost opálení a štíhlí jako modelky v reklamě na opalovací krém. Když nejste dost udělaní a free jako borci na billboardech. Když nejste dost trpěliví na hřišti s dětmi, zatímco kamarádka má svatozář a nikdy by nezakřičela. Nebo když nemáte uvařeno a ve dveřích se nečekaně objeví tchyně…


Přitom jste už velký, ne?

Tak co se pořád bojíte, že někoho zklamete?
Možná proto, že na vás rodiče taky používali sladkobolnou motivaci chválením. A ta přes všechny dobré úmysly prostě nevybuduje stabilní, sebevědomou osobnost.
Zato vybuduje (mimo jiné) závislost na mínění druhých, na jejich přijetí, ocenění, na pochvale. Na lásce rodičovského Boha, co milostivě přidělí štempl „pěkný!“, když se vám něco povede. A když se vám to nepovede… blbý, co? Takový neschopný budižkničemu. Fakt nemožný. Teda to já nevim, co jste to zač a co z těch vašich dětí jednou bude…


Tak stop, jo? Nikdo už se tu bičovat nemusí

Víte, neříkám to všechno proto, aby vám z toho bylo těžko. Nakonec sama ty pocity vlastní neschopnosti, nedostačivosti a selhání dobře znám, a hon za šikovnou holčičkou, která všechno zvládne a všechny potěší, jsem pár let taky běžela. Než mi došlo, že buď toho nechám, nebo na to dojedu vlastním zdravím.
Ale naštěstí nikdy není dost pozdě – a to je ten důvod, proč o tom mluvím – nikdy není pozdě svlíknout kabát šikulky a zjistit, že pod ním ještě pořád máte svoji kůži a že je zdravá (i když teda možná už malinko svraštělá :)).
Já si nedávno takhle „svlíkla“ barvu z vlasů. Přestalo mi dávat smysl dělat ze sebe někoho jiného, dokrášleného, a tak jsem si prostě přestala vlasy barvit. Je mi 36 a mám tak čtvrtinu vlasů šedivou. Asi nemusím říkat, že mě za to nikdo nepochválil :) Naopak, lidi dost divně koukají. Ale další kus dokonalé šikulky je díky tomu pryč. Můžu být o kus víc sama sebou, i kdyby to znamenalo, že pro druhé jsem ošklivá.
Teď už mě to dojímá, jak moje šediny začínají vykukovat, ale přiznám se, chvíli to bolelo, přelézt přes všechny ty věty jako – obarvi se, podívej se, jak to máš ošklivý, nebo naopak – jééé, ty to máš krásný. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem se vůbec odvážila.
Jenže to, co jsem za tím strachem objevila, je další část pokladu. Další část mě. Hrozná úleva, řeknu vám. Navzdory všem těm pohledům v duchu – ježíši, to si nemůže obarvit hlavu, ta vypadá, nemožný, fakt – se cítím stabilnější a opravdovější.
A říkám si, možná taky už dlouho toužíte opustit nějakou škatulku? Možná toužíte zout staré boty, do kterých vás narvali, protože vás řežou do krve a mrzačí vás? Tak pojďte, udělejte to teď hned. A kdyby vám snad chyběla odvaha, podpořím vás tou svojí. Tady jsou moje odrostlé šediny v celé své kráse. Bez příkras, bez studu, bez šikovných holek. Prostě takové, jaké jsou:

A pojďte to stejné dopřát i dětem. Být samy sebou. Není potřeba rvát je do škatulky (šikulka, borec, raubíř, nešika…), která je pak na každém kroku řeže do nohou.


Můžete začít tím, že přestanete šikulkovat

Ale možná vás už chvíli napadá, že si přece nedáte pusu na zámek. Že prostě vaše děti jsou pro vás ty nejlepší a nejúžasnější a jste z nich upřímně nadšení. To proto se radujete, když se jim něco povede, to proto je chválíte a říkáte šikulka. Ne proto, abyste je manipulovali. A teď je máte přestat chválit? Ne, to vám nedává smysl.
Tak fajn. To je totiž přesně to vodítko.
Protože pamatujete? Šikovné hodné holky a šikovní hodní kluci dělají věci proto, aby to bylo správně podle něčích představ, ne proto, že to dává smysl jim.
Takže jestli vám dává smysl radovat se, když vaše dítě exceluje, nemusíte být „hodná Nevýchovná šikulka“ a zamknout si pusu na zámek, abyste náhodou něco nepodělali. Nedělejte věci proto, že tu někdo stojí se vztyčeným prstem a říká nenene, takhle ne, to bys tomu dal! To musíš takhle, táák je to hezky!
Buďte z dítěte nadšení, pokud jste nadšení autenticky a upřímně (a není to na něj jen další šméčko). Radujte se s ním, jásejte, tančete s ním, jestli to tak cítíte. Ale opravdu k tomu potřebujete přilípnout na něj nálepku „šikulka“?
Nezapomeňte, že prvních pár let jste pro něj vševědoucím Bohem, co řekne mamka s taťkou, je svatý. Potřebujete, aby byl váš šikula, jednička, borec, nebo vám stačí, že je to váš šťastný Péťa, Jeník, Fíla, nadšená Emča, Máňa, Barborka?


Příběhy šikulek a borců. Žije se s tím jako s cejchem

Ona totiž ta šikulka, nalepená na něj stokrát za den, byť z upřímné radosti, může být někdy taky slušný tlak. Mrkněte na tenhle příběh (jeden z mnoha podobných, které jsem od rodičů slyšela):

Zvládly jsme s Šári (4) mytí hlavy, kterého se bála. Předem jsme se domluvily, jak to uděláme a že to zmáknem. A když jsme to zmákly a já jsem zavřela sprchu, rozplakala se.
„Já jsem to nezvládla.“
„Jak to?“
„Nezvládla jsem to, mami, nebyla jsem statečná.“
„Vždyť jsme to krásně spláchly.“
„Nebyla jsem statečná,“ opakovala.
Celá se zalykala a já chvíli nevěděla, co říct.
Člověku by okamžitě naskočily všechny ty utěšující věty, že jo. Ale jo, zvládla jsi to krásně. Jsi statečná holka. Jsi šikulka. Vlastně jsou na první pohled hrozně pozitivní. Jenomže jsem cítila, že něco tu sakra nesedí. A že bych jí nijak neprospěla, kdybych jí teď chtěla ujistit, že rozhodně JE statečná. Necítí se tak. A má s tím problém.
Tak jsem chvíli mlčela a nakonec jsem řekla: „Ty, Šári, ale já taky někdy nejsem statečná.“
Zarazila se. „A kdy, mami?“
„No pamatuješ třeba, jak mě minule bolelo ucho? Nebyla jsem statečná. Strašně jsem se bála jít k doktorovi, že mi ho budou píchat. Seděla jsem tu a brečela, že tam nechci. Nakonec jsem to zvládla, ale celá jsem se klepala a vůbec jsem nebyla statečná.“
„To nevadí, když nejsem statečná?“ zeptala se.
Zůstala jsem jak opařená. A znova mi došlo, že celé to naše ujišťování, chválení a hecování – no vidiš, jaká jsi statečná holka, super, zvládla jsi to – je fakt naprd. Myslíme, jak je podporujeme, a přitom je drtíme. Bojí se nebýt statečné a vyčítají si to, připadají si, že zklamaly. Brr.

Blanka (ta, co někdy vůbec není statečná)


Ale co když dítě po pochvale touží

„Ale já jsem jako dítě po pochvale toužila,“ posteskne si občas některá maminka, když spolu o tom mluvíme. „Naši mě nechválili, jenom kritizovali, nic jim nebylo dost dobrý, a co bych za to dala, slyšet od nich, že jsem jejich šikovná holka.“
A úplně chápu, jestli to tak cítíte a máte dojem, že vaši rodiče udělali chybu, když nenaplnili vaši potřebu pochvaly.
Jenomže tahle potřeba – potřeba pochvaly – vzniká taky jen v závislostním prostředí. V prostředí, kde máma s tátou neustále dítě hodnotí, protože sami sebe vnímají jako ty velké a zkušené, kteří vědí, co je správně, zatímco dítě vnímají jako malé a nezkušené. („Myslí si o nás, že jsme malí a neschopní, Kači“ – připomněl se mi zase Janek.)
A tihle rodiče mají za to, že do dítěte musí všechno teprve vložit a všechno ho naučit, aby vědělo, co je správně. A tak chválí, když dělá správné věci, a kritizují, když dělá špatné věci. A někdy prostě jen chválí, když se dítě vejde do jejich představ a dělá jim radost, a jindy zase jen kritizují, když dítě jejich představám neodpovídá.
Ale chválení a kritika jsou jen dvě strany téhož. Dvě podoby hodnocení. Negativní versus pozitivní. Špatně versus správně. Černá, bílá.
V prostředí, kde existuje převážně černá, dítě logicky začne lačnit po bílé. Má potřebu vyvážit nálož kritiky dávkou pochvaly, aby se cítilo milované. A znovu – stává se závislým na pochvale. Tentokrát na té chybějící, v kontrastu s neustálou kritikou.
To nejlepší, co můžete pro svoje dítě udělat, je takové závislostní prostředí vůbec nevytvářet. Ale to je na další článek, nebo na setkání v našem kurzu, pokud byste na tom chtěli zapracovat hned. Dneska zůstaňme u pochvaly. Ať se taky dozvíte, co můžete dělat místo ní, když chcete svoje dítě podporovat, oceňovat, a přitom nenálepkovat.


Jak přestat chválit a začít podporovat si můžete přečíst ZDE.

Jiří Nantl: Proč je státní maturita fiasko a jak z toho ven

pondělí 16. července 2018 · 0 komentářů

Na státní maturitu jsou různé názory. Když ji však poměřujeme chladnou úvahou coby politické opatření, je to zřejmý propadák. Státní maturita totiž prakticky nenaplnila žádná očekávání, která s ní byla spojena. Žádné problémy nevyřešila, naopak přidala nové. A již druhou dekádu zbytečně zůstává zásadním tématem české vzdělávací politiky, kterou tím vlastně paralyzovala.

Zdroj: Fórum 24.cz 28. 6. 2018

Problémy kolem státní maturity, od neustálých nejasností ohledně jejího účelu a podoby až po nepřijatelná selhání při její realizaci, jsou vážné. Daleko závažnější však je, že pozornost upřená na maturity zakrývá dlouhodobé systémové problémy středního školství.

Ty jsou přitom dobře známé. Celkem důkladně je popisuje Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020. Tento základní koncepční dokument českého školství byl přijat v roce 2015 na základě rozsáhlé konzultace s odbornou i širokou veřejností (probíhala už od roku 2012). Zatímco běžné vládní strategie u nás obvykle nejsou o mnoho víc než soupis požadavků zájmových skupin a nápadů resortních úředníků, Strategie vzdělávací politiky se svým charakterem a způsobem vzniku zřetelně vymyká, a už proto zasluhuje pozornost.

Analýza situace, kterou Strategie vzdělávací politiky nabízí, není příliš radostné čtení: V Česku jsou do značné míry oslabeny role a kvalita druhého stupně základní školy. (Také poslední zjištění organizace Cermat mimochodem potvrzují, že příčiny selhávání maturantů v matematice mají původ už v kvalitě výuky matematiky na základní škole.) Střední školství je extrémně fragmentované, na středních školách se učí přes 300 různých oborů. Paleta oborů mate uchazeče o studium a je příliš nákladná, aniž by takto úzká specializace měla valný smysl, neboť většina zaměstnaných absolventů do pěti let od konce studia působí ve zcela jiném oboru.

Naprostá většina absolventů středních škol maturitního směru pak pokračuje na vysokou školu nebo do jiné formy vyššího vzdělávání, na což však často nejsou dobře připraveni z hlediska všeobecného vzdělání (mezi maturanty převažují absolventi středních odborných škol). Zcela tristní je pak situace v segmentu učňovského školství: Výsledky mezinárodních testů PIAAC z roku 2013 ukázaly, že absolventi učňovských oborů vykazují čtenářskou gramotnost na úrovni absolventů základní školy, a ve schopnosti pracovat s IT jsou na tom dokonce hůře.


Kolotoč nápadů. Každý rok znovu

To všechno jsou problémy s velikými sociálními a ekonomickými dopady, které ve výsledku významně přesahují vlastní chod školství. Strategie vzdělávací politiky proto také navrhla konkrétní systémová opatření: Měl být konečně zpracován „Národní program vzdělávání“, který požaduje školský zákon z roku 2004 jako východisko pro rámcové vzdělávací programy jednotlivých typů škol a oborů. Ty už více než deset let existují bez jakéhokoli ukotvení v celkové představě o roli jednotlivých stupňů vzdělávacího systému v současné a budoucí společnosti a ekonomice.

Rámcové vzdělávací programy se také měly stát srozumitelnějšími, protože dnes obsahují stovky deklarovaných cílů. Ve středním školství měl být zahájen proces redukce počtu oborů a posílení společných prvků vzdělávání, což mělo zajistit, aby absolventi získali dostatečné znalosti a dovednosti pro celoživotní uplatnění. Mimochodem, co se týká státní maturity z matematiky, Strategie vzdělávací politiky doporučuje její zavedení až ve vazbě na systémové změny ve výuce matematiky na základních a středních školách. Nic z tohoto se samozřejmě nestalo…

Zatímco podoba státní maturity, ať již v rovině legislativního nastavení nebo konkrétní podoby testů, se mění doslova každý rok, systémové změny – dokonce vyhlášené platnou státní strategií pro oblast vzdělávání – se nedějí vůbec. Každý ročník státní maturity spolehlivě vede k explozi nápadů, zčásti točících se v kruhu. A tak se teď možná dočkáme obnovení dvojí úrovně obtížnosti státní maturity, která byla obsažena v původním konceptu maturity, ale v roce 2012 se zrušila. Spolehnout se v tomto kolotoči lze jen na to, že téměř žádný z těchto nápadů není hlouběji promyšlen a podepřen analýzami z hlediska fungování celkového systému, z hlediska samotné realizace ani z hlediska dlouhodobých dopadů.

Dokud bude přetrvávat fascinace maturitou a budeme neustále měnit její nastavení, místo abychom se zaměřili na zlepšování kvality výuky, nikam se neposuneme a budeme ve školství jen mrhat lidskými i ekonomickými kapacitami. Taková změna však vyžaduje přejít od spektakulárních řešení k poctivé a systematické práci. Dokážeme to?

Mikael Krogerus, Roman Tschäppeler: Kniha rozhodnutí. 50 grafických modelů pro strategické rozhodování

sobota 14. července 2018 · 0 komentářů

Které auto si mám koupit? Jak můžu motivovat sebe nebo svůj tým? Jak to, že lidé touží po tom, co nepotřebují? Kdy je čas na změnu? Proč je dobré mít omezený výběr? Žiju v přítomnosti? Proč lidé kouří, i když je to nezdravé? Na tyto i řadu jiných otázek pomohla tato kniha odpovědět již milionu lidí v 27 různých zemích.

Skládá se z padesáti grafických modelů a jejich stručného popisu. Sami autoři říkají, že modely jsou zjednodušením důležitých součástí skutečnosti. S pomocí obrázků znázorňují to, co lze slovy vyjádřit jen stěží. Nehledejte v nich však odpovědi. Ty naleznete teprve potom, co si model sami vyzkoušíte. Autoři přitom používají proslulé i zcela neznámé modely rozhodování. Kniha tak velmi přístupnou formou poskytuje podněty pro rozmanité aspekty rozhodování i úspěšného života obecně.

A ještě malý návod. Pokud rádi užíváte metodu „pokus–omyl“, začněte nejlépe částí „Jak se zlepšit“, případně „Jak zlepšit druhé“. Jste-li onen typ, který si nejprve prostuduje určitou teorii a pak podle ní jedná, doporučujeme začít kapitolou „Jak se lépe pochopit“ nebo „Jak lépe pochopit druhé“.

Mikael Krogerus je původem finský žurnalista. Roman Tschäppeler zase švýcarský producent. Oba se potkali v alternativní dánské obchodní škole Kaospilot a dnes žijí ve švýcarském Bielu. Společně napsali několik bestsellerů, které byly přeloženy do řady jazyků.

Více informací a ukázky z knihy najdete ZDE. Knihu si můžete objednat též ZDE.

NÁRODNÍ GALERIE v Praze: aktuální výstavy a kompletní program

pátek 13. července 2018 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: červenec a srpen 2018

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na červenen si můžete stáhnout ZDE, na srpan ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Konec zlatých časů. Gustav Klimt, Egon Schiele & vídeňská moderna ze sbírek Národní galerie v Praze

Veletržní palác, do 22. července

V roce 2018 uplyne 100 let od úmrtí dvou významných osobností umění přelomu 19. a 20. století – Gustava Klimta (1862–1918) a Egona Schieleho (1890–1918). Ve sbírkách Národní galerie v Praze se nachází zásadní práce obou umělců – Klimtovy obrazy Panna a Vodní zámek, Schieleho plátna Těhotná žena a smrt, Zátiší s květinami, Mrtvé město a kresby Sedící akt a Sedící žena s pokrčenými koleny.

Komorní výstava představuje nejen Klimtův vliv na Egona Schieleho, který byl jeho žákem, historii jednotlivých děl, ale nově je také zasazuje do kontextu tvorby jejich známých i dnes pozapomenutých současníků z vídeňské umělecké scény: Josefa Hoffmanna (1870–1956), Alfreda Kubina (1877–1959), Oskara Kokoschky (1886–1980), Emila Orlika (1870–1932), Carla Otto Czeschky (1878–1960) a Richarda Teschnera (1879–1948).

Více informací a doprovodné programy ZDE.  


Richard Wientzek: Kresby

klášter sv. Anežky České, do 19. srpna

Průřez kreslířským dílem německého umělce Richarda Wientzeka (*1970) nachází vhodný výstavní prostor v místnostech klauzury Anežského kláštera. Richard Wientzek nazývá svá zátiší „světskými zbožnými obrázky“, čímž zdůrazňuje propojení se středověkou formou obrazu, u níž intenzivní prohlížení bylo zdrojem náboženského povznesení mysli. Divákovi zůstal zachován požitek z detailně blízkého pohledu na předměty reprodukované v duchu extrémního verismu, jež si však ponechávají rovněž symbolickou kvalitu.

Richard Wientzek portrétuje předměty každodenního života ‒ potraviny, hračky, módní doplňky, bankovky, knihy a vycpané ptáky ‒ a aranžuje je do zátiší, jež vyprávějí příběh. Názvy některých obrazů přispívají k zašifrování situace, většinou však nabízejí ironický komentář k tomu, co vidíme.

Richard Wientzek kreslí svoje objekty vždy v měřítku jedna ku jedné, většinou při pohledu shora a s jednotným vedením světla na bílém podkladu. Vzhledem k omezením, která si sám vytkl, se jeho technické prostředky omezují jen na tuš a pastelky. Bodování navozující šerosvit a plastickou kvalitu je technika vypůjčená z archeologické dokumentace, technika, kterou Richard Wientzek v kontextu vědy o starověku dlouho zkoušel a zdokonaloval. A tak cílem dokonce i toho nejmenšího formátu je učinit na diváka mocný dojem pečlivostí, s jakou byla provedena každá skvrna na ztvárněné ploše.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Očím na odiv. Výzdobné techniky v malířství a sochařství 14.–16. století

klášter sv. Anežky České, prodlouženo do 26. srpna

Projekt je v pořadí druhou výstavou, pořádanou v rámci dramaturgické řady s podtitulem Umění a přírodní vědy v prostorách expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550 v klášteře sv. Anežky České. Stejně tak jako u výstavy Očím skryté. Podkresba na deskových obrazech 14.–16. století ze sbírek Národní galerie v Praze budou návštěvníkům atraktivní formou představeny mimořádné detaily a souvislosti, které jsou spojeny se středověkým dílenským provozem.

Tématem výstavy jsou výzdobné techniky, pozornost je tedy věnována jednotlivým typům dekorů na malbách a sochách, způsobu jejich provedení i jejich výtvarné formě. Návštěvníci tak budou moci na originálních dílech sbírkové expozice studovat například různorodou podobu techniky puncování, šablonového či sgrafitového dekoru, i techniku cínovaného reliéfu. Nedílnou součástí výstavy jsou doprovodné informace na elektronických nosičích dostupné návštěvníkům přímo v expozici.

Více informací a doprovodné programy ZDE.  Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Hynek Martinec: Cesta na Island

Šternberský palác, do 26. srpna

Soubor obrazů Hynka Martince je ilustrací konceptuálně formulované hříčky, založené na fiktivní historce o pokusu postavit v první polovině 18. století na Islandu barokní katedrálu a vyzdobit ji obrazy. K. I. Dientzenhofer katedrálu nakonec nepostavil, ale údajně zachovaný soubor obrazů určený pro Island je předmětem této výstavy.

Přibližně třicet obrazů a kreseb je tematicky svázáno s mnoha konkrétními díly barokní sbírky Národní galerie v Praze. Martincovy reinterpretace a parafráze v mnohých ohledech vedou k novému čtení původních předloh a zároveň otevírají řadu otázek uvažování o pozicích současné malby a úloze kontextu.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Jiří Kolář: Úšklebek století

palác Kinských, do 2. září

Výstava se zaměřuje na takový výběr Kolářových prací, který v propojení s jeho básnickým dílem naznačuje, jak neortodoxně dovedl Kolář umělecky formulovat svůj účastný komentář ke světu.

Významnou součástí výstavy je Týdeník 1968, soubor šedesáti šesti doličných koláží mapujících dramatické události tohoto roku. Doplněn je dalšími cykly mnohdy neznámých prací, které ukazují, jak Kolář výtvarně otevřeně budoval od druhé poloviny čtyřicátých let až do sklonku života orbis pictus naší doby.

Mezi vybranými díly jsou práce z Národní galerie v Praze, Musea Kampa, pozůstalosti Jiřího Koláře, Neues Museum Nürnberg i dalších soukromých sbírek.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Josef Koudelka: De-creazione

Veletržní palác, do 23. září

Soubor fotografií s názvem De-creazione vytvořil fotograf Josef Koudelka pro první prezentaci Svatého stolce na 55. Bienále v Benátkách v roce 2013. Vatikánská muzea nabídla spolupráci kromě Josefa Koudelky také italské umělecké skupině Studio Azzurro a australskému malíři Lawrenci Carrollovi. Oslovení umělci měli ztvárnit tři témata inspirovaná knihou Genesis: Creazione, De-creazione a Ri-creazione, přičemž Josef Koudelka si vybral téma, kterému se intenzivně věnuje již tři desetiletí, a které dosud shrnul v patnácti publikovaných knihách zabývajících se zobrazením nevratných zásahů člověka do krajiny.

Jeho soubor De-creazione tvoří sekvence osmnácti fotografií, které se skládají z devíti velkých horizontálních panoramat (91 x 257 cm) a tří vertikálních triptychů (158 x 150 cm). Soubor zachycuje tři hlavní témata, které Josef Koudelka vybral k myšlence destrukce: zásahy času do lidské historie a životního prostředí, zemětřesení i jiné přírodní katastrofy nás ovlivňovaly po staletí; válečné konflikty, zdi a jiné bariéry, které stavíme, se stávají symboly strachu a nenávisti; a nakonec dva protikladné póly – příroda a industriální svět, které jsou v dlouhodobém konfliktu neméně bolestném a zhoubném.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Jacques de Gheyn II (1565−1629)

Schwarzenberský palác, grafický kabinet, do 23. září

Antverpský rodák Jacques de Gheyn patří mezi nejoriginálnější nizozemské umělce z období přelomu 16. a 17. století. Jeho impozantní tvorba zahrnuje kromě bravurních expresívních kreseb také malbu a rozsáhlou grafickou produkci.

Již v mládí přesídlil De Gheyn z Flander na sever do Spojených nizozemských provincií. Mezi roky 1585−1587 se učil ryteckému umění v Haarlemu v dílně Hendricka Goltzia, nejvýznamnějšího nizozemského grafika své doby. Následně pracoval pro amsterdamské vydavatele a od roku 1592 začal vydávat grafické listy sám. Ve své dílně vychoval vynikající rytce, jako byl Zacharias Dolendo, Jan Saenredam, Robert de Baudous či Cornelis Drebbel. Postupem času jim svěřoval stále větší podíl rytecké práce, zatímco sám se věnoval vytváření návrhů pro grafiky. V roce 1595 po sňatku s Evou Stalpaert, dívkou z bohaté měšťanské rodiny, se přestěhoval do Leidenu, kde získával řadu zakázek také z univerzitního prostředí. Námětově byla jeho grafická produkce velmi různorodá, zahrnovala náboženská, alegorická či moralistní témata, stejně jako oficiální objednávky od prince Mořice Nasavského či soukromé portrétní zakázky. Kolem roku 1600 se De Gheyn přestěhoval do Haagu, od té doby převážně maloval a navrhoval grafické listy, ryteckou práci již přenechal svým pomocníkům.

Jacques de Gheyn oslovuje dodnes diváky pronikavým pozorovacím talentem, který se nejlépe uplatňuje v jeho portrétech a alegorických či žánrových výjevech. Poutavý je rovněž jeho výtvarný jazyk, jenž střídá elegantní stylizaci manýrismu s prostým zobrazením reality. De Gheyn tak předznamenává proměnu holandského umění v 17. století.

Více informací ZDE.


Antony Gormley: Sum

klášter sv. Anežky České, do 14. října

Vášní Antonyho Gormleyho je ptát se, zda lidská forma – ať už v podobě schránky na lidské tělo, nebo nádoby na lidskou mysl – může dnes sloužit jakožto téma pro kontemplaci; Gormley si pokládá otázky, které se ze své podstaty obracejí k duchovnu.

Gormley hovoří o „bytí“ v nejširším kontextu a zabývá se přítomným okamžikem. Pracuje se životem, vytváří odlitky lidských těl a tělesné formy, jež mají z logiky věci životní velikost, dává jim nejrůznější rafinované, byť nijak dramatické podoby a umísťuje je do rozmanitých prostředí. Zvolená místa nejsou náhodná; Gormley je vybírá podle toho, jaké vyvolávají asociace. S tělem nakládá jako s obydlím a diváka vyzývá k účasti na tvorbě. Jak sám říká: „Rozmístění skulptur v prostoru je možná důležitější, než co tyto skulptury zobrazují.“ (Vessel, Antony Gormley, Galeria Continua, San Gimignano, 2012, s. 42)

Takové uvažování lze pozorovat i při pohledu na díla instalovaná v klášteře svaté Anežky České, nacházejícím se na okraji Starého Města a založeném na počátku 13. století. Bylo by těžké najít lepší výstavní prostory pro cyklus Reflexe než kostel svatého Salvátora, nejstarší gotickou budovu v Praze a současně nejstarší součást této skvostné historické památky. Právě zde bude současné umění vnímáno v souvislostech, které vyzdvihnou jedinečnost umění i architektury.

Přemítat už musí každý sám.

S ústředním námětem výstavy, litinovou skulpturou Sum (2012), rezonují dvě díla na papíře – dřevoryt Reach (Dosah, 2016) a monoprint Feel (Pocit, 2016). „Sum“ z názvu výstavy znamená v latině „jsem“.

Reach je dílo vytvořené z překližky pokryté minimální vrstvou barvy, aby grafika prozrazovala, kudy vedou dřevní vlákna. Překrývání jednotlivých štočků vytváří šrafovaný obraz budovy přizpůsobené podobě lidského těla.

Monoprint Feel vznikl otisknutím umělcova těla pokrytého surovou ropou a vazelínou na papír.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Katharina Grosse: Zázračný obraz

Veletržní palác, velká dvorana, do 7. ledna

Pro Národní galerii v Praze připravila Katharina Grosse velkorozměrnou malířskou instalaci, která radikálně předefinovává malbu jakožto performativní a architektonické médium a reaguje přímo na industriální prostor galerie postavené ve funkcionalistickém stylu pozdních dvacátých let. Zázračný obraz je architektonický, prostorový obraz, který divák zabydluje vlastním tělem a myslí. Barva nabývá na objemu, rovný povrch dostává skulpturální rozměr, obrazová rovina překračuje hranice vizuálního. Imerzivní instalace velkolepého měřítka připomíná středověkou nástěnnou malbu i jeskynní lůno s pravěkými kresbami, postteatrální síň s přetechnizovanou, opojnou atmosférou.

Obraz opanovává prostředí; gesto Kathariny Grosse je uměním, které se stává prostorem. »Jsem malířka,« doznává se umělkyně. »Zajímá mě prostor vytvářený malbou i to, že se může objevit kdekoli, v rámci architektonického prostředí i v běžných situacích každodenního života. Malba, jak ji chápu já, se neomezuje na plátno či stěnu.« Podle Kathariny Grosse je obraz nespoutaným projevem svobody. Její dílo, vzniklé pro Národní galerii v Praze, je výbuchem malířské velkorysosti. Wunderbild zachycuje gestický okamžik zjevení obrazu a na malbu nahlíží jako na proces vyznačující se mimořádnou houževnatostí a nestálostí, jako na život sám, jako na duševní i tělesnou posedlost.

Mimoto Katharina Grosse vytváří intervenci na pomezí architektury a přirozeného prostředí mimo galerii. V obou případech vzniká autonomní prostor určovaný barvou a formou, postromantická krajina sestávající ze subjektivity a přírody v troskách.

Monumentální instalace Kathariny Grosse lze proto zařadit kamsi mezi americký land art a německý romantismus pozdního devatenáctého století. Její mnohdy velkorozměrné struktury zabírající mezní území interiéru (institucionální prostor) a exteriéru (veřejný prostor) a často integrující přírodní materiály (stromy, kamení, půdu apod.) jsou hybridy, které překračují dělicí čáru mezi přírodou a kulturou. Vytvářejí prostor pro spolužití lidského a nelidského, organického a neorganického, přirozeného a umělého a míří k subjektivní antropologii vhodné pro svět v ekologickém úpadku.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie z výstavy najdete ZDE.


Příběh Charty 77

Salmovský palác, do 13. ledna 2019

Výstava Příběh Charty je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv.

Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři.

V rámci výstavy budou představeny také fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dobovou atmosféru a dění v tzv. neoficiální kultuře.

Více informací a doprovodné programy ZDE. Fotografie výstavy najdete ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie v Praze za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


Od rudolfínského umění až po baroko v Čechách

Schwarzenberský palác

Rozsáhlé expozici českého barokního umění předchází rozsahem sice nevelký, avšak velmi kvalitní soubor manýristických děl, vzniklých pro pražský dvůr císaře Rudolfa II. Lze v něm nalézt práce většiny významných umělců z císařova nejbližšího okruhu: Bartholomea Sprangera, Hanse von Aachen, Roelanta Saveryho, Hanse Monta i Adriaena de Vries.

Početný, námětové bohatý soubor obrazů v sousedním sále druhého patra dokládá, že u vlastních počátků barokního umění v Čechách stála zakladatelská osobnost Karla Škréty, která dokázala přežívající rudolfínskou tradici napojit na pokrokové proudy soudobé evropské malby. Odlišné stylové polohy evropského malířství druhé poloviny 17. století přinášeli do Čech Slezané Michael Leopold Willmann a Jan Kryštof Liška, stejně jako zcestovalí a evropsky orientovaní Michael Václav Halbax a Jan Rudolf Bys. Ti všichni byli inspirativními umělci pro pražského Petra Brandla, geniálního syntetika a největšího malíře domácího baroka vůbec. Evropsky proslulá je galerijní kolekce znamenitých portrétů Jana Kupeckého.

Dramaticky koncipované krajiny, stejně jako přípravné olejové skici přibližují tvorbu Václava Vavřince Reinera, třetí velké osobnosti barokního malířství v Čechách. Dekorativní notu vrcholného rokoka prostředkovala našemu prostředí benátsky laděná plátna Antona Kerna a celý barokní cyklus, stejně jako kmenovou expozici, uzavírá početný soubor drobných, žánrově pointovaných obrázků Norberta Grunda, svědčících výmluvně o radikální proměně dobového vkusu. Pečlivě volené ukázky sochařské tvorby 17. a 18. století – jak monumentálního rázu, tak také tzv. přípravného (modelového) charakteru –, najde návštěvník v několika sálech v přízemí paláce společně s hmatovou expozicí. Expozice odlitků barokních soch Doteky Baroka je opatřena popiskami v Braillově bodovém písmu a zvětšeném černotisku.

V přízemí je od roku 2009 k vidění také expozice Barokní umělecké řemeslo ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze, která představuje umělecké řemeslo středoevropského kulturního prostoru od manýrismu přelomu 16. a 17. století až po klasicismus. Pod unikátním barokním krovem paláce byla posléze v roce 2011 zpřístupněna expozice nejcennějších historických zbraní z 15. až 19. století ze sbírek Vojenského historického ústavu nazvaná Císařská zbrojnice.

Více informací ZDE.


Umění 19., 20. a 21. století

Veletržní palác

Veletržní palác představuje unikátní soubor českého i zahraničního moderního a současného umění. Plocha o velikosti 13 500 m2 představuje více jak dva tisíce uměleckých děl. Sbírka francouzského a evropského umění, obsahující jedinečná díla nejzvučnějších jmen jako Pablo Picasso, Georges Braque, Auguste Renoir, Vincent van Gogh, Gustav Klimt a mnohých dalších, je sama o sobě pojmem. Postupné budování této kolekce mělo zásadní podíl na formování české novodobé kultury a výtvarného myšlení.

Rozsáhlá expozice českého umění 20. a 21. století je koncipována s důrazem na tvorbu klíčových uměleckých osobností a na konfrontaci jednotlivých směrů a vývojových tendencí. České umění je osvětleno v těch kvalitách, které zakládají jeho světovost a současně ukazují specifika výtvarné kultury vzniklé v srdci Evropy.

Obraz doby dokreslují ukázky architektury, nábytku, uměleckého řemesla, designu a scénografie. Nechybí ani fotografie, kresby a grafiky, soustředěné v grafických kabinetech.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie v Praze pro mladé

Národní galerie v Praze otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro děti a mládež do 18 let a studenty do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE (menu vpravo).


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Pozvánky na Otevřené výtvarné herny a fotodokumentaci z heren můžete sledovat také na Facebooku ZDE.


KONTAKT:
Lektorské oddělení / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie v Praze / National Gallery in Prague
Veletržní palác / Veletrzni palac
Dukelských hrdinů 47 / Dukelskych hrdinu 47
170 00 Praha 7 / 170 00 Prague 7, Czech Republic

tel: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

www.facebook.com/NGvPraze
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Robert Čapek: Učící zahrada aneb Nejlepší je houští

· 0 komentářů

Třídenní konference v Popradu „Učíme pre život 2018“, kde jsem měl dva workshopy, přinesla velmi mnoho konferenčních vystoupení, workshopů i dílen. Jejich úroveň byla kolísavé, jak by také ne: hned celá čtvrtina byla realizována samotnými účastníky. Několik vystoupení bylo ale natolik zajímavých, že by byla škoda se o ně nepodělit.

Zdroj: blog autora 1. 4. 2018

A začnu konceptem učících zahrad. Základ této koncepce je myšlenka, že ve správně designované zahradě je možné vyučovat mnoho předmětů, v podstatě všechny. Už při jejím návrhu, na kterém spolupracují sami žáci, se může aplikovat matematika a další předměty a co teprve, když je hotová?

Nejen, že sem chodí žáci kreslit a procvičovat cizí jazyky, ale je tu skvělé výzkumné prostředí pro přírodopis (včetně geologie), prvouku nebo fyziku. Nejde o to, jen se venku posadit a učit se, ale pracovat v interakci se zahradou! Sama přednášející pak vymýšlela různé poněkud bizarní nápady, jako počítání, o kolik procent vyrostly tulipány, ale to je jen taková kamufláž (jako že jde učit všechno).

Ve skutečnosti se podle mého soudu jedná zejména o tyto tři přístupy:
1) chovat se v zahradě jako správný výzkumník – přírodovědec,
2) odvést na této zahradě kus poctivé pracovní činnosti,
3) vytvářet se žáky land art.

Velmi často také tvorba učící zahrady vytváří prostor pro zapojení rodičů, a tedy zlepšuje jejich vztahy se školou. To ale neznamená jen postavit altánek s lavicemi nebo záhonek s mrkví. Na podporu zmíněných přístupů lze v zahradě postavit různé zajímavé instalace:
1. Hmyzí domek
2. Bylinkovou spirálu (tu jsem popisoval podrobněji v Moderní didaktice)
3. Pocitový chodník
4. Dendrofon nebo litofon
5. Domek pro ježky
6. Skálu pro ještěrku
7. Jezírko
8. Živé ploty
9. Meteo stanici
10. Kruhové ohniště (Artušův kruh)
11. Vrbové stavby, živé ploty
12. Terasovité záhony a mnohé další.

Je to kupa skvělých věci, které lze vytvářet na zahradě, ale nejdůležitější vždycky bude smysluplná edukační činnost, kterou učitel musí umět správně zacílit. Nakonec dostala celé vystoupení nečekanou, ale vynikající pointu. Přihlašovaly se různé učitelky se svými příklady a na úplný závěr došlo na kolegyni z waldorfské školy. Ta konstatovala: „My jsme upravovali zahradu a nechali jsme žáky hlasovat, co by si sami přáli. Nechtěli dendrofon nebo altánek. Chtěli co nejdivočejší zahradu, plnou křoví a schovávaček.“ Někdy je možná lepší nevymýšlet to, co by se asi žákům líbilo, ale zeptat se jich.

Článek s fotografiemi najdete ZDE.

Jan Froněk: Učení venku odbourává stres u dětí

středa 11. července 2018 · 0 komentářů

Výukový program Les ve škole vzdělávacího centra TEREZA motivuje učitele, aby se svými žáky chodili ve výuce ven a umožnili jim učit se o lese v lese. Je zároveň mezinárodním programem, do kterého je zapojeno už 26 zemí z celého světa. Zeptali jsme se Jana Froňka, vedoucího programu, proč je učení venku pro učitele a žáky tak důležité.

Zdroj: Řízení školy 10. 4. 2018

Jak dlouho Les ve škole funguje u nás a kolik českých škol s programem pracuje?

V českých školách a hájích funguje tento program od roku 1998, přičemž v roce 2007 jsme se přidali k mezinárodní síti Learning About Forests (www.leaf.gobal). Účastníme se celosvětových kampaní (třeba při podzimním Sázení stromu pro mír) a sdílíme nápady se zeměmi ze 4 kontinentů. V ČR je dlouhodobě zapojeno něco přes 320 škol, to dělá asi 800 učitelů a přibližně 15 000 žáků, což už je pěkná tlupa.

Spolupracujete jenom se základními školami nebo i mateřskými a středními?

Především se základními školami, ačkoli v posledním roce se k nám přidalo i hodně mateřinek, protože je nalákala hravá prvňáčkovská metodika s lesní ponožkou a pozitivní ohlasy od nich máme i na skřítkovskou metodiku pro druháčky. Kreativně si s dětmi poradí a vyberou si pracovní listy, u kterých nezáleží na čtení a psaní.

Proč tady program vlastně vznikl? Proč si myslíte, že je venkovní výuka přínosem? Generace dnešních dospěláků se také neučila venku a zvládli jsme to.

Zvládli, ale taky jsme mnohem více času po škole trávili venku, pohybem. A popravdě, mám pocit, že mě škola dobře naučila potlačit potřeby těla (pohyb, protažení, pití a čůrání), připravila mě perfektně na práci u stolu. Odtud ale plyne spousta „civilizačních“ nemocí a proto mi jako nejdůležitější přínos venkovní výuky připadá to, že je to zdravé. Kdybychom chtěli těch důvodů vyjmenovat víc, našli bychom výzkumy potvrzující, že venkovní učení posiluje u žáků vztah k místu svého bydliště, že se zvyšuje jejich schopnost učit se (všechny předměty, nejen přírodovědné), odbourávat stres a budovat zdravější vztahy v kolektivu. Více zajímavých i překvapivých důkazů se dočtete v publikaci Petra Daniše Děti venku v přírodě: ohrožený druh?, která je volně ke stažení na https://jdeteven.cz/cz/publikace-ke-stazeni.

Vy se v programu primárně věnujete výuce o lese v lese, tzn. že prosazujete, aby učitelé přírodovědná témata probírali s dětmi také v přírodě, nejen ve třídě. Ale dají se učit venku i jiné předměty? Dělá se to?

Loni jsme začali propojovat učitele, kteří učí venku jakýkoli předmět (včetně matematiky, jazyků, apod). Aby se mohli vzájemně inspirovat, založili jsme k tomu účelu web www.ucimesevenku.cz, výměna nápadů probíhá i přes facebook. Snažíme se zatím posbírat metodickou inspiraci a postupně budeme rádi, když se podaří přesvědčit i další učitele, aby si nějakou venkovní lekci zkusili. Pro ty, kdo vědí, že by je tento směr zajímal více, jsou na onom webu vyjmenované možnosti dalšího akreditovaného vzdělávání. Ambiciózním cílem, který si do dalších let klademe, je, aby venkovní výuka byla v ČR chápána jako „normální “.

„Proč jít do lesa? Je to tiché a krásné místo, které vám pročistí plíce. Žijí tu krásné rostliny a živočichové, které nenajdete před vaším domem.“ Žáci z Ústí nad Labem

Vnímají učitelé nějaké překážky v učení venku? Nebo naopak chodí s dětmi ven často a rádi?

Učitelů se na to ptáme a jejich nejčastější odpovědí je, nijak překvapivě, čas – cesta ze školy do lokality podnětné pro učení a zase zpět do školy jim prostě něco zabere. Venkovní lekce také málokdy naplní jen 45 minut, takže je potřeba být domluven s kolegy na výměně hodin, případně na to myslet již před tvorbou rozvrhu a vytvořit si aspoň jednou v týdnu dvouhodinový blok s jednou třídou. Snazší je to, samozřejmě, na prvním stupni, ale i na druhém stupni máme příklady učitelů, kteří v terénní výuce vidí hodnotu a dokáží ji realizovat. Co nám většina učitelů neřekne, ale může hrát roli, je to, že být venku viděn se třídou je přece jen trochu odhalení - není tam taková míra kontroly nad třídou a nad svým společenským postavením, lidé mě slyší mluvit na žáky a možná si říkají, že si místo učení venku hrajeme. A slýcháme také obavy spojené s rizikem úrazu dětí, zašpiněním se, potřebou dohánět později zanedbanou látku. Přes to všechno jsou mezi námi učitelé, kteří učí ročně 100 a více hodin venku, jako třeba V Plzni škola venku děti baví.

Když se učitel rozhodne, že by chtěl učit své žáky venku, co pro to má udělat? Je potřeba, aby si na výuku venku zajistil nějakého specialistu?

Věřím, že nejlepším specialistou je učitel sám – tedy jeho otevřená mysl, kreativní přístup k výuce a dětem, a možná nejdůležitější je důvěra, že venkovní výuka má smysl. Inspiraci už si pak najde snadno. Na www.ucimesevenku.cz jsou zmíněné semináře a lekce ke stažení, také výklad právního rámce, který učiteli dodá jistotu, že učit venku se smí.

Jako s každou novou věcí může být užitečné nepřepálit start a začít postupnými krůčky, s kratším časem venku na jednu aktivitu, později se lze dopracovat k celodenním venkovním projektům. Protože podle zkušeností otřelých venkovních pedagogů se ukazuje, že i žáci si v podnětném prostředí potřebují zvyknout, aby byli schopni se začít soustředit na učení.

„Ve volné přírodě jsou děti mnohem bezprostřednější a mohou více projevit své osobnostní rysy. Navíc spojujeme výuku s praxí a např. živá ještěrka v lese je stokrát zajímavější než na obrázku.“ Jana Vejmelková, ZŠ Fantova Kaplice

Může se zapojením školy do programu nějak pomoci rodič?

Rozhodně může. Dejte učiteli odkaz na web www.lesveskole.cz a nabídněte mu, že k nim do školy přijede lektor zdarma ukázat metodiky a vysvětlit, jak to v Lese ve škole chodí. Sami si web také probrouzdejte. A ujistěte učitele, že nebudete mrmlat, když se vaše dítě při výuce zamaže.

Co říkají na výuku venku děti? Líbí se jim to? Chodí ven i v zimě, nebo když prší?

O reakcích dětí není v tomto ohledu potřeba moc diskutovat. Jeden prvňáček to shrnul slovy „V lese honím listy, sbírám houby, pozoruji srnky, zajíce, veverky a je mi tam moc bezvadně." Navíc je venkovní prostředí pro žáky místem, kde využívají všechny své smysly, vznikají jim spontánně nové otázky a samozřejmě je to také zábava se spolužáky.

A zima a déšť? To záleží na vybavení dětí a nastavení učitele, jestli i dočasné nepohodlí chápe jako podnět k učení nebo se třeba obává reakcí rodičů. Je to individuální, ale inspirujeme se i v zemích, kde je z našeho pohledu velmi nevlídno a vidíme, že to jde.

Petr Daniš: Každý si může klást vědecké otázky o přírodě

pondělí 9. července 2018 · 0 komentářů

Petr Daniš se zabývá dětmi a přírodou, vzděláváním a ochranou životního prostředí. Zajímá ho, proč si děti hrají, jak se učí a proč potřebují kontakt s přírodou a se světem pro své zdraví a učení. Napsal knihu Děti venku v přírodě: ohrožený druh? (2016). Působí jako ředitel vzdělávacího centra TEREZA a předseda Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina. Je členem různých výborů a pracovních skupin pro environmentální výchovu a vzdělávání pro udržitelný rozvoj u nás i v zahraničí.

Zdroj: Silvie Pýchová, Řízení školy 16. 6. 208

Jaké změny ve vzdělávání chcete skrze aktivity TEREZY dosáhnout?

Chceme, aby vzdělávání pomáhalo dětem stát se dobrými správci našeho světa, aby pomáhalo vytvářet společnost žijící ve větší harmonii s přírodou. Myslíme si, že k tomu musíme děti vybavit určitými kompetencemi, kterých je velké množství. Jde o znalosti, ale hlavně o dovednosti, aby zvládly být schopnými správci, vytvářely uvědomělou společnost a mohly být blíže přírodě, než jsme třeba dnes my.

To nejsou vůbec jednoduché věci, a proto si myslíme, že musíme vybavit i učitele kompetencemi, jak děti takovýmto způsobem vzdělávat. Nejde nám ani tak o jednotlivé znalosti, ale o to, pomáhat dětem vytvářet si postoje a hodnoty a ovlivňovat nějakým způsobem jejich jednání. Ne tak, že bychom jim říkali, co je a není správně, ale tak, že je vybavíme dovednostmi, jak rozumět složitému světu kolem sebe, jak se v něm zorientovat a rozhodovat. Cokoliv člověk dnes udělá, má dopad na přírodu, na zvířata a také na lidi kolem, v naší zemi i na druhém konci planety. Člověk musí porovnávat, jestli to, co udělá, má nějaké nezamýšlené dopady, a neměl by tedy udělat něco jiného. I při běžných činnostech člověk vědomě nebo nevědomě ovlivňuje spoustu věcí a je dobré se naučit tuto skutečnost si zvědomit a vědomě rozhodovat o tom, jaké jsou dopady toho, co děláme a jak žijeme. Jsou za tím různé dovednosti, které se děti musejí naučit, aby světu rozuměly a aby v něm mohly být aktivní.

Jak konkrétně pracujete se školami a učiteli?

Máme dlouhodobé programy a školy se do nich mohou přihlásit. To je jádro naší činnosti. Programy jsme částečně vybrali a přenesli do České republiky ze zahraničí. Například Ekološkola, GLOBE nebo Les ve škole jsou původně ze zahraničí, ale my jsme je zároveň hodně adaptovali pro české prostředí. Z obecného mezinárodního rámce jsme dotvořili spoustu velice konkrétních a precizních metodik, které učitelům nabízíme. Učitelé nebo školy se do programu přihlásí a my se je pak snažíme dlouhodobě podporovat, poskytovat jim učební materiály, nabízíme jim školení, ale i konzultace či mentoringovou podporu, aby díky tomu dostávali postupy přímo do výuky.

Moc nevěříme na krátkodobé programy pro děti, kdy učitel přijde na program se třídou jen jako na představení. Děti si z něj odnesou určitý zážitek, ale je příliš krátký na to, aby se mohlo něco podstatného stát. Snažíme se proto spíše dlouhodobě investovat do učitelů, aby oni sami dokázali ve své výuce posouvat děti k určité harmonii s přírodou a porozumění přírodě a pečování o ni, ale i o lidi kolem nich. I když se zaměřujeme primárně na dlouhodobé programy, zároveň si uvědomujeme, že někteří učitelé nejsou připraveni pracovat v tomto rozsahu. Zavedli jsme proto nový projekt Učíme se venku, kde se snažíme učitelům dávat jednoduché, krátkodobé lekce a aktivity, které si může každý vyzkoušet a zařadit je v různých předmětech do výuky, a alespoň trochu se tak posunout k tomu, že se učí venku a zajímavým, interaktivním způsobem.

Jaké nároky to klade na učitele?

Na některé učitele to klade velké nároky, zároveň ale mnoha z nich naší činností pomáháme. Hodně musejí investovat zejména učitelé, kteří nám pomáhají naše metodiky vyvíjet. Není to tak, že bychom všechno vymysleli sami, spíše máme nějaké know-how, učitelé mají zase své know-how, vědí, jak pracovat s dětmi, a spolupracujeme na tom, že vznikají nové věci. Naše aktivity zkoušíme společně s učiteli a evaluujeme je. Skupina učitelů, která nám pomáhá s vývojem, je hodně daleko v přemýšlení o výuce a v metodických dovednostech.

Další velké skupině učitelů se ovšem snažíme jejich výuku ulehčit. Na ně to klade nároky chtít něco dělat zajímavě, být otevřený interaktivnímu učení nebo novému přístupu, který děti učí nejen znalostem, ale i dovednostem a nechává je, aby na nějaké věci přicházely samy. Těmto učitelům poskytujeme spoustu pomoci, nabízíme jim připravené metodiky, hodiny, semináře, konzultace apod. Když jsou v zavádění aktivit úspěšní, umožňujeme jim například zviditelnit jejich školu. Nefunguje to tak, že jen chceme něco po učitelích, ale rozhodně jim také mnoho nabízíme.

Aktuálně s námi spolupracuje více než 800 škol a zhruba 4 000 učitelů. Jde o učitele prvního stupně, na druhém a třetím stupni převážně o učitele přírodních věd. Zároveň naše oblast zájmu nepokrývá jen přírodovědnou gramotnost, ale i humanitní vědy a přístup k člověku. Můžou se tedy zapojit například i učitelé občanské výchovy, protože se věnujeme angažovanosti, občanství, tomu, jak měnit své okolí. Kdyby učitelé neměli pocit, že jim spolupráce s námi něco důležitého přináší, nevstupovali by do našich programů.

Co se díky tomu učí žáci?

Chceme, aby měli rádi přírodu, aby rozuměli přírodě nebo životnímu prostředí, aby pro ně něco dělali. Zabýváme se všemi úrovněmi od mít rád (vztah) přes rozumět (dovednosti) až po konativní dělat, angažovat se, měnit, být aktivní. Myslíme si, že podporovat takové postoje a činnosti u dětí je možné a že se to díky programům, které přinášíme, na mnoha místech skutečně děje. A nejen díky nám, ale především díky učitelům, kteří aktivity ve výuce s dětmi skvěle dělají. Často se jedná o projektovou výuku, protože tak mají žáci šanci něco zmapovat, analyzovat, identifikovat nějaký problém, pak ho zkusí řešit a přijdou s nějakým řešením, které může mít dopad pro ně ve škole, ale také třeba nějaký širší společenský dopad. Čistí například řeku, odhalí zdroje znečištění nebo pomáhají lidem v okolí. Je toho celá řada, co mohou udělat, a je na nich, pro co se rozhodnou.

Co pro vás znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka? Jak se to ve vaší práci projevuje?

To, co děláme, se týká každého. Každý může objevit kouzlo pobytu venku v přírodě, každý může dělat vědu o přírodě a každý může také proměnit své okolí a místo, kde se pohybuje, k lepšímu. Někdy, když vyprávíme o tom, co děláme, bývají naše aktivity dávány dohromady s projekty na podporu elit, tedy nejlepších dětí, aby mohly vědecky zkoumat. Nám naopak přijde důležité, že co nabízíme, může dělat opravdu každý, že máme prostor pro každé dítě a nejde o to, nějak špičkově podpořit nejlepšího přírodovědce ve třídě, aby byl ještě víc nejlepší. Chceme každé dítě naučit vědeckému uvažování, ukázat, jakým způsobem se věda dělá, vysvětlit, jakým způsobem rozumět světu kolem nás a světu přírody. Každý si může klást vědecké otázky, navrhovat experiment, zkusit ho ověřit, udělat závěr a klást si další otázky.

Přijde nám, že náš způsob výuky funguje a že je moc důležité, aby všechny děti měly přístup k takovému zážitku a přemýšlení a mohly rozvíjet své dovednosti. Hodně často se nám stává, že učitelé jsou překvapení, jak pomocí metodik a aktivit, které jim nabízíme, začnou vynikat úplně jiné děti, než vynikaly doposud v jejich dosavadní výuce. A nezaznívají jen klišé, že prakticky zaměřené děti najednou mohou konečně dělat rukama – ohlasů je celá škála. Učitelé reflektují, že se děti, které doposud jen obtížně zažívaly úspěch, najednou díky změně stylu učení a díky zařazení jiných dovedností začnou více zajímat. Začnou tak vynikat i děti, do kterých by to nikdy neřekli, které byly doposud problémové, co se týče chování nebo prospěchu.

Proč se hlásíte k vizi úspěchu pro každého žáka?

Pro nás je obrovskou hodnotou spolupráce. Jsme přesvědčeni, že společně zvládneme více než sami. Vize úspěchu pro každého žáka je tak veliká, že k jejímu dosažení nestačí žádná jednotlivá organizace. A líbí se nám, že se na ní můžeme podílet, že něco takového sdílíme, že můžeme spolupracovat a vyměňovat si zkušenosti a posilovat se.

Jaké důležité změny jsou potřeba v systému vzdělávání, aby se tato vize naplňovala?

V první řadě se o ní musí hodně hovořit. Přijde mi, že je dobrá a postupně se šíří, ale že o ní musíme stále mluvit a mluvit, aby se stala ještě veřejnější a sdílenější. Pak si myslím, že musíme hodně podporovat učitele, aby vize úspěchu pro každého mohli dosahovat, aby o ní mohli přemýšlet a zaměřovat se na realizaci právě této vize, a ne na spoustu jiných věcí, které je od ní odvádějí. Aby se nezaměřovali na úspěch dětí v testech, na správné vyplnění papírů, abychom jim dokázali odbourávat bariéry, které jim znesnadňují přímou cestu za vizí, aby se opravdu každý žák mohl učit něco pro něj podstatného, co využije ve svém životě. Změnit zaměření výuky tímto směrem není jednoduché, a učitelé proto potřebují prostor, odbourání bariér, které je omezují, podporu, sdílení a kolegiální pomoc.

Rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV, pro časopis Řízení školy, červen 2018

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za květen 2018

sobota 7. července 2018 · 0 komentářů

Teď o prázdninách bude více času na čtení – přinášíme trochu inspirace z Pedagogické knihovny J. A. Komenského.

Novinky za květen 2018


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní


Ukázky

Didaktika předškolního vzdělávání / Eva Šmelová, Michaela Prášilová a kol. – Vydání první
Praha: Portál, 2018 – 229 stran
ISBN 978-80-262-1302-4 Sign.: II 115726V1
Vývoj alternativní didaktiky v českých zemích. Charakteristika předškolního věku: dítě, role a kompetence učitele mateřské školy, kurikulum, rodina, předškolní vzdělávání, pedagogická komunikace a pedagogická diagnostika.

Činnosti ke svátkům a tradicím v předškolním vzdělávání. Od jara do léta / Zuzana Kupcová, Hana Nádvorníková, Veronika Růžičková, Eva Svobodová, Alena Vondrušková – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2017] – 157 stran
ISBN 978-80-7496-347-6 Sign.: II 115714/2V1
Inspirace pro pedagogickou práci s dětmi v předškolních zařízeních s možností využití lidových tradic, významných dní či státních svátků.

Činnosti ke svátkům a tradicím v předškolním vzdělávání. Od podzimu do zimy / Zuzana Kupcová, Hana Nádvorníková, Veronika Růžičková, Eva Svobodová, Alena Vondrušková – 1. vydání
Praha: Raabe – Společně pro kvalitní vzdělávání, [2017] – 161 stran
ISBN 978-80-7496-346-9 Sign.: II 115714/1V1
Inspirace pro pedagogickou práci s dětmi v předškolních zařízeních s možností využití lidových tradic, významných dní či státních svátků od podzimu do zimy.

Dimenze myšlení: teorie rozmanitých inteligencí / Howard Gardner ; z anglického originálu Frames of mind přeložila Eva Votavová – Vydání druhé
Praha: Portál, 2018 – 479 stran
ISBN 978-80-262-1303-1 Sign.: II 115727V1
Vývoj pojetí inteligence. Na základě výzkumů z oblasti psychologie, etnologie a dalších oborů dokázána existence nejméně sedmi relativně nezávislých druhů inteligence.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů


Ukázky

Mozek teenagerů: neřízená střela / Jaroslav Petr – Obsahuje bibliografické odkazy: 3 In: Psychologie dnes – ISSN 1212-9607 – Roč. 24, č. 2 (únor) (2018), s. 30–33.
Nevyrovnané, impulzivní a často riskantní chování teenagerů bylo dříve připisováno rozkolísané hladině hormonů při dospívání. Současné poznatky však dokazují, že za chování teenagerů může nedokončený vývoj jejich mozku. Autor cituje odborníky z oblasti psychologie (Leah Sommervilleová, B. J. Caseyová), kteří dokazují, že během puberty prodělává mozek komplikovanou přestavbu a ještě nestačil dokončit svůj vývoj. Podle Daniela Romera je za nárůstem rizikového chování nedostatek zkušeností spolu s vrozeným nutkáním prozkoumávat svět kolem sebe. Reálnou hrozbu pro teenagery představuje i široká nabídka návykových látek; mozek teenagera má přitom k závislosti na návykových látkách zvýšenou dispozici. Teenageři se stávají v podmínkách moderní civilizace zranitelnějšími.

Dva tisíce dětí ročně nedokončí základku / Michaela Kabátová. In: Lidové noviny – ISSN 0862-5921 – Roč. 31, č. 43 (20.II.) (2018), s. 1,3.
Příspěvek je věnován trendu posledních let, kterým je nulové dosažené vzdělání některých žáků základní školy, komentuje příčiny a důsledky narůstajícího podílu žáků, kteří nedosáhli ani základního vzdělání, uvádí statistiky uchazečů o zaměstnání s neúplným základním vzděláním, kdy mají dokončený pouze 1. stupeň základní školy, a uchazečů bez vzdělání s nedokončeným 1. stupněm základní školy v regionálním členění a za ČR celkem v letech 2015–2017, a poukazuje na skutečnost, že tento handicap omezuje mladé lidi pracovně a ohrožuje je i existenčně.

Odklady povinné školní docházky v perspektivě učitelek mateřských škol / Jana Majerčíková –Obsahuje bibliografické odkazy In: Orbis scholae – ISSN 1802-4637 – Roč. 11, č. 1 (2017), s. 9–30.
Autorka v textu analyzuje názory učitelek mateřských škol k situaci ohledně odkladů povinné školní docházky. Výzkumného šetření se účastnilo 25 učitelek MŠ s pedagogickou praxí od 2 do 15 let. Výsledky ukázaly, že klíčovým článkem odkladů jsou rodiče, kteří zdánlivě zohledňují zájmy a potřeby dětí a soustřeďují se rovněž na zájmy vlastní. Jako nedostatečnou vnímají učitelky akceptaci svých odborných připomínek ohledně odkladů rodiči a pociťují zklamání z očekávané expertnosti poraden a z nefunkční spolupráce s některými základními školami.

Autenticita zabírá

pátek 6. července 2018 · 1 komentářů

Kantory, kteří mají autentický styl učení, přijímají studenti pozitivněji, ukazuje nový výzkum Národní asociace pro komunikaci. Server Science Daily představuje studii, která dotazováním 300 vysokoškolských studentů zjišťovala jejich vnímání autentického a neautentického chování učitelů.

Zdroj: Scio 2. 6. 2017

Autentičtí učitelé sdílejí se studenty detaily ze svých životů, vypráví osobní příběhy, vtipkují a uznávají vlastní chyby. Studenty vidí jako individuality a snaží se vyjít vstříc jejich akademickým i osobním potřebám, např. tím, že jim v době nemoci píší, jak jim je.

Podle autorů studie je zřejmé, že právě snaha pedagogů vidět sebe i studenty jako individuality má dlouhodobý dopad. Neznamená to však, že by se měli učitelé neomezeně otevřít, překročením klasických rolí ve třídě však mohou ovlivnit, jak je studenti vnímají.

Studenti uváděli vyšší úroveň učení a hlubší porozumění v rámci autentické výuky. Pozitivní dopad je výrazný i u znevýhodněných studentů. Výzkum podle hlavního autora ukazuje, že studenti dávají pozor na vzkazy, které o sobě pedagogové vysílají, a vnímání těchto zpráv má dopad na to, jakým způsobem se napojí na obsah kurzu. Výsledky naznačují, že by učitelé měli přemýšlet nad tím, jak se prezentují.

Autenticita se zdá být významnou součástí smysluplné komunikace. Aby byli učitelé autentičtější, mají čas před a po hodině využít ke konverzaci se studenty a hledat příležitosti ke sdílení zkušeností a vzdělávání vnímat jako příležitost k dialogu mezi sebou a studenty. Důležité ale je, aby se učitelé v rámci těchto rad chovali tak, jak jim jejich osobnost přirozeně dovoluje.

Původní zdroj.


Peter Gray: Co kdybychom základní medicínský princip uplatnili ve školství?

středa 4. července 2018 · 0 komentářů

Primum non nocere – především neškodit. Na počátku lékařské kariéry skládají medici přísahu, která částečně vychází ze starověké Hippokratovy přísahy, v níž vyjadřují, že pochopili základní princip medicínské praxe, což je, že nebudou škodit. Spousta lékařských výkonů s sebou samozřejmě nese nějaké poškození, ale smyslem tohoto principu je, že případná škoda musí být vyvážená očekávanými přínosy a že musí být předem jasné, že tyto přínosy pro pacientovo zdraví převáží škody při zákroku napáchané.

Jak by to dopadlo, kdyby školský systém musel u každého dítěte prokazovat, že pro něj z povinné školní docházky vyplyne více přínosů než škod? Například si vezměme Zuzanku, 5 let. Státní školský systém říká, že musí nastoupit do školy (v ČR do školky, pozn. SU), a ani holčičky ani jejích rodičů se nikdo neptá, jestli chce, nebo ne (s výjimkou případů, kdy se rodiče rozhodnou pro domácí vzdělávání nebo jinou alternativu povinné školní docházky).

Co by se stalo, kdyby stát musel dřív, než Zuzanka nastoupí, dokázat, že instituce, do které musí povinně nastoupit, jí víc dá, než vezme?

Kdyby stát měl povinnost zavázat se, že neuškodí, školství, jak ho dnes známe, by se okamžitě rozpadlo. Bylo by nutné okamžitě provést reformu, k níž mělo dojít už dávno. I kdyby stačilo, aby stát dokázal, že školský systém dokáže průměrné dítě nebo většinu dětí víc povznést než poškodit, systém by se zhroutil.

Povinná školní docházka je obrovským narušením životů dětí a jejich rodin a to, jak je poškozuje, je dobře známé.

Od zastánců vynuceného vzdělávání jsem slýchal argument, že škola je jako hořký lék. Chodit do školy může být nepříjemné, ale z hlediska dlouhodobého profitu je to pro děti užitečné. Tihle lidé už ale trochu zapomněli, že polknout hořký lék trvá pár sekund, zatímco povinná školní docházka trvá 11 (a někde dokonce 13) let (v ČR je nyní PŠD 9 let, plus jeden rok povinného předškolního vzdělávání – pozn. SU). Nemluvě o tom, že v případě léku se lidé mohou sami rozhodnout, jestli si lék vezmou nebo ne, případně o tom, zda ho dají svým dětem, rozhodnou sami na základě zvážení možných přínosů a omezení. Nemluvě o tom, že nelze prokázat, že povinná školní docházka dá dětem víc než nějaké jiné, lépe chutnající a levnější placebo. To placebo, o němž mluvím, se nazývá unschooling, nebo demokratické či svobodné vzdělávání, při němž se děti nevzdávají své osobní svobody a při němž se učí to, co je zajímá, buď sami, nebo s pomocí, nikoli pod dohledem, dospělých.

Kdyby školství bylo lék, nikdy by neprošlo testy ústavu pro kontrolu léčiv. Neexistují žádné důkazy, že by mělo lepší účinky než placebo, o němž jsem psal, ale zato máme dost důkazů o závažných vedlejších účincích…
(V článku jsou uvedeny některé důkazy, které hovoří v jeho neprospěch – pozn. redakce.)

K tomu si přidejte to nekonečné množství času, kterým děti a mládež kvůli škole plýtvá. Jestli tomu nevěříte, požádejte ředitele nejbližší školy, aby vás nechal jeden den „stínovat“ některého ze studentů – zkuste prostě strávit jeden den ve škole a dělat přesně to, co mají dělat studenti. Všichni dospělí v mém okolí, kteří si dopřáli tuto zkušenost – bylo mezi nimi i několik učitelů – byli v šoku, jak moc se nudili, kolik času promarnili, místo aby se mohli věnovat vlastní činnosti, která by pro ně měla nějaký smysl. Nikdo už to druhý den zkusit nechtěl. Věřte mi, že děti a mládež nesnáší nudu o nic líp než dospělí, jen prostě nemají na výběr.


Neinvazivní vzdělávání jako alternativa povinného školství

Je-li to možné, dává vždy rozumný a svědomitý lékař při odstraňování zdravotních potíží přednost neinvazivním nebo minimálně invazivním metodám a metody pro organismus hodně invazivní, které mohou narušovat integritu osobnosti, případně způsobovat bolest, trvalé následky či smrt, mezi takové metody řadíme například chirurgii nebo toxiny, používá jen v opodstatněných případech.

Povinné školství patří mezi mimořádně invazivní vzdělávací metody. Neinvazivní alternativou je samořízené vzdělávání, které využívá unschooling, nebo demokratické či svobodné školy. Výzkumy naznačují, že v otázkách přípravy dětí a mládeže na život v dospělosti jsou tyto způsoby vzdělávání přinejmenším stejně efektivní jako státní systém, ale mají podstatně menší škodlivý dopad na každodenní život dětí a rodiny.

Takové důkazy ovšem školské struktury nezajímají. Osoby, které mají zájem na udržení povinného školství bez ohledu na jeho škodlivé vlivy a vedlejší účinky, jsou jako chirurgové, kteří řežou a řežou a odmítají připustit, že by se zdravotní problémy daly řešit levnějšími způsoby, které by méně zatěžovaly i pacienta.

Už dvakrát jsem spolu s několika kolegy žádal u nadace pro výzkum školství o grant na výzkum, který by do hloubky porovnával, jaké krátkodobé i dlouhodobé účinky má na mládež běžné školství (státní i soukromé) ve srovnání se sebeřízeným vzděláváním. V obou případech byla žádost bez jakéhokoli vysvětlení zamítnuta, nedostalo se nám ani žádného povzbuzení, abychom to zkusili příště. Nechci se chlubit, ale dlouho jsem pracoval v oblasti výzkumu a rukou mi prošlo docela dost žádostí o granty. Jsem přesvědčený, že výzkum, který jsme chtěli dělat, byl propracovanější a lépe postavený než (naprostá) většina výzkumů, které tato nadace finančně podporuje. Byl důkladně promyšlený, otázky přesně cílené, odhaloval klíčové faktory důležité pro dětskou spokojenost a budoucnost národa.

Pro mě z toho vychází jednoznačný závěr: školské struktury prostě nechtějí, aby si někdo položil zásadní otázku, zda je současný povinný, shora řízený systém školství efektivní. Jestli dokáže lépe než neinvazivní sebeřízené vzdělávání produkovat schopné produktivní osobnosti s dobrou vyhlídkou na uplatnění v životě?

Představte si, co by se stalo, kdybychom peníze na tento vhodně koncipovaný výzkum dostali, a jasně by se prokázalo, že neinvazivní metody fungují přinejmenším stejně dobře, ne-li lépe, než ty invazivní. Jak by si to příslušná nadace zodpověděla u školského kolosu, který zaměstnává taková kvanta lidí a dává vydělat tolika společnostem? V tu ránu by se pedagogické fakulty ocitly na pokraji zrušení. Poptávka po učitelích by dramaticky poklesla, zbylo by jen pár takových, které by samostatně se vzdělávající žáci vyhledávali pro jejich skutečné znalosti a schopnosti, a ne proto, že by měli příslušný diplom. Taky by podstatně klesl zájem o učebnice, a protože by se rozpadla povinná cílová skupina, musely by ceny jít dolů a kvalita naopak nahoru.

Reforma ve vzdělávání přijde, ale nemůže ji provést ministerstvo školství. Reformu odstartují rodiče, kteří budou stále víc a víc hledat způsoby, jak v rámci toho, co zákony umožňují, vytáhnout své děti ze systému, který jim neprospívá. Postupně bude těchto lidí přibývat, a tak časem každý bude znát někoho, kdo vyrůstal mimo školský systém, a uvidí, jaké výsledky to přineslo. V určitém bodě se prolomí ledy a školství se stane okrajovým systémem směřujícím k zániku. Doufám, že se tohoto prolomení dožiju. Prosím, pomozte tomu.


Prameny

Csíkszentmihályi, M., & Hunter, J. (2003). Happiness in everyday life: The uses of experience sampling. Journal of Happiness Studies, 4, 185–199.

Irwin A. Hyman & Donna C. Perone (1998). The Other Side of Student Violence: Educator Policies and Practices That May Contribute to Student Misbehavior. Journal of School Psychology, 36, 7–27.

Brengden, M., Wanner, B., & Vitaro, F. (2006). Verbal abuse by the teacher and child adjustment from kindergarten through grade 6. Pediatrics, 117, 1585–1598.

A. G. McEachern, O. Aluede & M. C. Kenny (2008). Emotional abuse in the classroom: Implications and interventions for counselors. Journal of Counseling and Development 86, 3–10.

J. M. Branan (1972). Negative human interactions. Journal of Counseling Psychology, 19, 81–82.

K. Olson. Wounded by School. Teachers’ College Press, 2009.
Children’s hair cortisol as a biomarker of stress at school entry Groeneveld et al (2013). Stress: The International Journal on the Biology of Stress, 16, 711–715.

For a review of the evidence and references to the studies see: P. Gray (2016). Mother nature’s pedagogy: How children educate themselves, pp 49–62 in H.E. Lees & N. Noddings (Eds.), The Palgrave international handbook of alternative education.


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.

Robert Čapek: Pohádka o království, které možná není tak daleko

pondělí 2. července 2018 · 0 komentářů

Bylo jednou jedno království bez moře jménem Boemia, kde žil rázovitý a dělný lid a kde si hrálo a chodilo do školy plno dětí. Sídlil tam také jeden zlý kouzelník, jménem Kaziuk. Chtěl škodit tomu království (taková už je podstata zla) a napadlo ho, že nejlepší cestou bude udělat z těch dětí hlupáky.

Zdroj: blog autora 14. 5. 2018

Největším pokladem člověka je jeho moudrost, usoudil Kaziuk, takže ji budu potírat. Ale jak to udělat? Kaziuk rozuměl temné magii a nebezpečným lektvarům, ale nerozuměl vzdělávání. Napadlo ho ale, že se podívá křišťálovou koulí do království vyhlášeného těmi nejlepšími školami, jež se zove Suomia a pak v království Boemia vykouzlí všechno přesně naopak!

A jak vymyslel, tak i učinil. V Suomii si učitelů váží, učitelství je považováno za kreativní profesi, pedagogové jsou dobře placeni a na učitelská místa jsou pořadníky. Kaziuk udělal z učitelů malými platy téměř sociální případy, z jejich odborů zkorumpované kývače a zbavil tu profesi prestiže a hrdosti. V Soumii chodí děti do školy až od 7 let, mají nejkratší školní docházku ze všech zemí a žáci nejsou učivem nijak přetěžování. Kaziuk vymyslel povinný předškolní rok! Navíc žáky v Boemii nutí učit se hory nesmyslů a zbytečností.

V Soumii odmítli cestu výkonů, kontroly a standardizace. Hledají u žáků jejich silné stránky, nikdo tam nedostane špatnou známku. Kaziuk do školy nacpal výkonové standardy. Mnoho škol dává jedničky jen za 90% a lepší výkon. Doslova celé generace žáků, kteří nemají odpovídající výkony, jsou decimováni a demotivováni špatnými známkami. V Suomii si vybrali cestu rozvíjení sociálního kapitálu a spolupráce. Žák v Boemii nenarazí ve škole často celé týdny ani na tu pitomou skupinovou práci. V Suomii učí v nižších třídách jen tři až pět vyučovacích hodin denně. V Boemii Kaziuk zařídil odpolední vyučování. V Soumii nedávají domácí úkoly, zatímco v Boemii si někteří učitelé nedovedou představit svůj předmět bez každodenních domácích úkolů! V Suomii nemají nic podobného jako školní inspekci, v Boemii z ní Kaziuk udělal rigidní jezuitskou přepadovku, která vzbuzuje strach a obavy.

V Suomii nemají předměty, jen velká průřezová témata. V Boemii mají předmětů jako sladkých jablek a učitelé remcají, když neučí ve své aprobaci. V Suomii mají i témata, zaměřená na reálný život, občanské, spotřebitelské, lifestylové a vitální praktické dovednosti a postoje. V Boemii se Kaziuk snažil místo toho zavést brannou výchovu. V Suomii úplně zrušili standardizované testy, jelikož vědí, že jedna velikost všem nepadne. V Boemii Kaziuk rozdmýchal přímo standardizovanou mánii, stále se tam školy a žáci srovnávají, včetně státních přijímaček a maturit. Kvalita výuky ve školách v Suomii způsobila, že prakticky neexistují ty soukromé. Všechny jsou výborné a děti, ať jsou jakékoliv, se v nich zcela přirozeně potkávají. Cokoliv jiného je nedemokratické, diskriminující a pro edukaci neefektivní. Kaziuk se snaží děti Boemie rozdělovat co nejvíce: vymyslel jazykové či talentové třídy ve státních školách, četná víceletá gymnázia, mnohé soukromé školy, které se velmi draze platí, zkrátka zavalil české děti mnohou segregací – jen aby je od sebe oddělil a roztřídil do škatulek.

Možná si řeknete, to je ale hloupá pohádka. Copak by tohle Kaziukovi v Boemii prošlo? Cožpak by učitelé, ředitelé, odborníci na vzdělávání a rodiče podobnou věc dovolili? To je na tom to nejďábelštější: Kaziuk má všude svoje pochopy. Ti našeptávají a rozkřikují stokrát opakované lži – že se žáci musí porovnávat, že neustálé testování je v pořádku, že lepší žáci potřebují své školy, že stát musí všechno kontrolovat a podobné bludy. Navíc ředitele a učitele Kaziuk a jeho pohůnci zavalili papíry, aby se neměli energii se vzdělávat a zlepšovat a jejich klamy prohlédnout. Státní maturity, státní přijímačky, státní dohled – to se pak pochopům zlého čaroděje vše lépe kontroluje. Kaziuk a jeho sborná udělali z černé bílou a nyní je velmi obtížné zvrátit zlou moc těch špatných kouzel, které dopadají na všechny děti ve školách. A vypadá to, že bude hůř.

Cože? Cožpak tahle pohádka nemá šťastný konec? Ne, milé děti, vzpomeňte si na Koblížka. Také ho snědli.